Dedikace
Z poezie Pavla Švandy

Kraví hora 07,65

Marii L. Langerové

Hlavou dolů
rovnou z páteře
zas bolavě vzhůru
až na horu.

Ubylo dávné moře slibů.
A v zrcadle na Kraví hoře
vodních volavek
na štěrku.

S hrstí žlutých smrtí
v děravé kapse
nad prašným srázem
tenkrát nejen o voze a koze.

S polibkem v klínu
v tetelivém suchu,
rána z pistole do vzduchu
v milostné chamtivosti.

V úhoru po střelném prachu
nevěrně stydce. Potichu.
Když na Kraví horu,
tak až nahoru.

Pátere Luthere

Aureliu Augustinovi

Předehra blamáž.
Jak se ještě tenkrát slyší,
dneska si nezávidí.
Znamení chladu i studu.
Trapná koláž mládí.
Na víc nemáš.
A ještě abys ty leitmotivy
dodnes po sobě
trpělivě zametal.

Pak ale v tváři omyt,
okoupán v teplém mléce.
Z důvěry
v chléb a víno.
V Kristovu krev.
Ano
bez blesků a lesků.
Jenom z milosti.
Ano,
pátere Luthere.

Na zemi duté podzemními štolami

T. S. Eliotovi

Pod svítáním bez ranního Slova
myslí se a ví se
prý něco navíc.
Jenže se neví,
máme-li odmítnout,
varovat se, zcizit, analyzovat,
zabezpečit,
ještě něco navíc,
než víc nic.

Za tektonických zlomů v myslích,
za otřesů podzemních štol,
zůstáváme tekutí libovůlí
v nemoci z všemoci.
Zapečetěni v hněvech
s jazyky zaslepičenými písky
ze Sahary
kvůli zlostnému tichu
promarněných nedělí,
necháváme si pomoci
v kooperaci
až k okraji samého nic.

I v sesuté štole
za zbytky ticha
ještě ti zbývá sázka
na rány v dlaních
v boku.
Na hřeby v nártech.

V labyrintu

Věře Linhartové

Jdeme,
abychom se zastavili.
Ulehneme,
abychom vykročili.
Spěcháme,
abychom nedostihli.
Trváme,
abychom podlehli.
Bohatneme,
abychom ztratili.
Zbudeme si,
abychom si nezůstali.
Mlčíme,
abychom se vyjádřili.
Stojíme,
abychom konečně pokročili.

V krasohledu

Jiřímu Kuběnovi

Vzlety lásky vysloužené
v bázlivém očekávání výhně.
Do pekelného ráje
a zas domů.

Roztržité city k měsíčnímu slunci.
Roztržená nebesa nesešiješ
ani pozlaceným pyjem.

Věčný návrat
konečného účtování
s tebou i se sebou.

V projasněné grafice
krasohledu
setrvání v toužebném
k nevydržení.
V ano i ne. Aby
ne.

To byly ty otázky

Zbyňku Hejdovi

Leda v motýlí příměstské krajině,
ne na motelu.
Leda neustáleně
v příležitostné domovině
na krokodýlím hostelu.
Vesměs s žádnou tak úplně
k ní ani k sobě.
Leda lehce se zadlužit,
aniž se vysušit.

Poznaly to
po čichu.
Mstily se
až potom.
Suše.
Roztěkaně.
Potichu.

Píseň o nedosycení

Viole Fischerové

Píseň o rozpoložení
v nedosycení zrcadlením.
Nedotýkáním.

Utrpením
i mimo úzkosti mládí
v nevysokých vzpomínkách
na uplakanou slast.
Dávno.      Třeba v New Yorku.

Spěchám.
Slyšíš, já už spěchám
Stářím.
Modrým portugalem na sklech.

Vrostli jsme v sebe
žádoucí.
Opustili jsme se nedosycení.
Ale já už nechci žádat.
Raději nic. Ve vysušeném zrcadle.

Nenasycením přítomnosti
k věčnosti.
Slyšel jsi dobře. Ano
k věčnosti.
Ale jen málem.

Náčrt oslepení

Albertu Camusovi

Oslnění,
jež nebrání
zrání zrna ve víno.
Oslněni
jdeme kamením,
jsme kamením
sluncem rozpáleným.
Což si nezapíráme.

Zvony,
i když znějí v neštěstí.

Oslepení vlnami
sluncem vysoušenými.
Což si popíráme.
Vírou v podobojí,
v tělo i duši.
To první má trochu přednost.
Což si nezastíráme
v příboji písků.

Důvěra, že tělo i víno dozrají,
v což doufáme
spíš nevědomky.
Důvěra v kamení,
když z něj stavíme
dům i chrám.
Na což ale zapomínáme.

Důvěra v oslepení
oslněním.

V podpalubí plachetnice

Pavlu Švandovi

Co všechno víme.
Víno, beránka a ryby
a osmiveslice na Přehradě,
bystré metafory nostalgií.

Věčné hádky o velikost údů
poezie
v nebi básníků.
Nic jsme nepochopili.
Ani nebudeme uznalí.
Co všechno nechceme vědět
o slepotě.

Člověče, stejně tě
tahle hra ještě přijde draho.
Člověče,
hra naposledy jako každého.
Stejně tě
jako každého viděli
na Popeleční středu
u křížové cesty.
Ale zahlédli tě krátce i na břehu
za odlivu.

Slíbil sis moře za přílivu.
Ale co všechno tys taky nechtěl.

Doma

Blance Švandové

Po zatěžkaném dni
ti nabídne teplou polévku.
Za příliš oblačné noci si s tebou povídá,
po ránu se tě mile dotýká úsměvem očí
a rtů.
Radujete se z dnes,
z chleba a rohlíků,
z prolnutí dlaní,
klínů,
z příběhů vín a kávy,
anglických čajů,
z téměř indicky vonícího parmazánu,
z proseb a smíchu
a infekčních nemocí
a prvních vysvědčení,
v Boží plodnosti
vymezeného času
všech vašich usínání
a probouzení.
A všech vašich vzpomínek.

Od probuzení

Od probuzení vědomí,
že šustící listí v parku za oknem
nejsem já,
žil jsem v ostýchavosti,
v divoké žádostivosti,
v úzkostech a dotčenosti,
z okamžitých úlev od sebe samého,
od samoty,
ve smutku po rozkoši.
Dusil jsem se dýmem doutnajících rašelinišť moci
při běžných zlodějstvích polední i půlnocí,
a taky v opilství,
pod žhavým horizontem Zákona.

Neboť čas se o mě přihlásil
porůznu rozsetými radostmi,
milostmi,
bolestmi a závratěmi
a útěchou.

Rozhodli jsme,
že mírou všeho je člověk.

Jsem-li horlivým znalcem
všeho a všech,
se srdcem tepajícím vstříc ledovci věčnosti,
je tu vše jen pro mě?
Nic, co jsem držel ve svých dlaních,
nic z radostí svých dní a nocí,
ani ze zbytku světa,
nesvěřím opuštěnému Bohu?

Je to pravda?

Je pravda, co jste povídal
před lety? Že nakonec
se vracíme na začátek,
na to známé nádražíčko
se stehlíky,
odkud jsme se kdysi pustili dál?

Ale ano, snad ano.
Jenže už se tam skoro s nikým
nepoznáme.
Asi proto, že náš domov
mezitím bez nás
pluje si už někde vepředu.
To si myslím dnes,
ovšem člověk toho sám sobě
napovídá!

Takže žádná idyla hadích kolejnic?
Ani pestré třepotání od vteřiny k příležitosti?

Znáte to.
Stejně nám nezbývá,
než jít spolu s náhodami.
Už nám to moc nešlape.
A špatně vidíme na cestu.
Ale musíme ještě jednou zkusit
dohlédnout.
Skoro dohlédnout.
Znáte to!

Podoby zesnulých

Mimoděk překvapí mě rty,
úsměv, ražba profilu,
čelo, účes, dlaně nebo hlasy.
Ozvěny podob, jež jsem miloval.
Věřil jsem jim v lesoparku živých.
Společně jsme obsluhovali kamenitý parostroj
svět a jeho kalendáře.

Dnes jsou mi nedbalí.
Neštěpí se udýchaně v neštěstích,
v ostřici vteřin.
Ani o bronz letopočtů.
Dokonáni v jistotě potvrzených
mlčící.
Ne němí.
Nevím i vím.

/ Z rukopisu autora. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2023)