Status umělce – nutnost, nebo zbytečnost?
Příspěvek k diskusi o tzv. „statusu umělce“
Jan Paul
KULTURA
V poslední době se stále častěji hovoří o tzv. statusu umělce, který má v některých zemích Evropské unie různou podobu. Ministerstvo kultury čeká komplikované rozhodování, protože návrh musí předložit vládě do konce roku, aby Česká republika splnila podmínky Národního plánu obnovy. Kritici tvrdí, že bude nejspíš nemožné vytvořit univerzální normu, která by uspokojila různé profesní skupiny, a že status umělce ve formě zákona je čistý nesmysl. Ti, co se ho snaží vehementně protlačit, argumentují, že by měl umělcům zajistit existenční jistoty, protože být umělcem prý znamená mít ještě jinou práci. Časy se mění a romantickou představu, že umělec musí pro umění strádat, už nalezneme jen v dopisech Vincenta van Gogha a v životopisech moderních malířů, jejichž životní úděly většinou provázela nouze. Mnozí z nich i přesto, a možná právě proto vytvořili úžasné dílo. Možná že stále ještě platí, že z prasete a z umělce je užitek až po smrti.
Jsem umělec, kdo je víc?
Dnešní adept umění už ale pro umění trpět nechce, naopak, potřebuje být zajištěný a oceněný. Současný výtvarný umělec vůbec potřebuje spoustu věcí k tomu, aby mohl tvořit, především prý jistotu, že ho tvůrčí činnost uživí. Dokonce si myslí, že má na ni právo, protože přece vytváří kulturní hodnotu, bez níž by byli lidé navždy ochuzeni. Zajímá se vůbec někdo o to, jaké kulturní hodnoty vlastně umělci nyní vytvářejí? Nepřehrabují se většinou jen v pocitech a zážitcích a nepozorují jen sami sebe, aby se pak vyjádřili tvorbou, jejíž hodnota je přinejmenším sporná?
Podle Johany Lomové, členky spolku Skutek, se výtvarným uměním nelze až na výjimky důstojně živit a soustředěná tvorba není možná, protože umělci učí, dělají komerční zakázky, a z umění, které dotují, se stává hobby. Také situace umělců v důchodovém věku je prý svízelná, neboť výše důchodu je minimální. Hm, něco o tom vím, nejistota je mým důvěrným společníkem více než čtyřicet let a směšný důchod je nyní mým prvním pravidelným příjmem. Na argumenty nářku jen dodávám: No a co má být? Nevytvořil třeba Mucha a mnozí jiní své obdivované dílo právě na komerčních zakázkách? A je snad role pedagoga na výtvarné škole něco podřadného? A jaké hobby? To máme v historii umění málo osobností, pro které byla tvůrčí práce zábavou? Bylo tu snad málo umělců, pro které nebyl problém tvořit souběžně s jinou prací? Například Vladimír Boudník, který své vrcholné grafické dílo vytvořil jako soustružník v podniku Aero Vysočany, kde nacházel materiál pro svou tvorbu. Dokonce si zde vyrobil několik satinýrek. Práce v továrně ho také inspirovala – jako matrice používal kousky plechu, ale otiskoval i pilníky, kotouče pil, matky, šrouby či kusy litiny odpadlé při zpracování kovu, které vlisoval do plechových plátů, nebo vytvářel na tiskové desce stopy bruskou a frézou. K tomu všemu potřeboval jen jedno jediné: tvůrčí nadšení a schopnost tvořit! Jinými slovy talent, díky němuž mohl projevit svoji imaginaci. Úplně jednoduché to neměl ani Filla, který poslední roky života trávil v drsných podmínkách na zámku v Peruci a maloval zde České středohoří, své jediné původní, ale opomíjené dílo, zatímco jeho kubistické obrazy, šikovně okoukané u Picassa a pařížských modernistů, se prodávají za desítky milionů korun.
Podle Lomové si společnost neuvědomuje význam umělců a stát zase neví, kolik jich zde vlastně je. No, je jich tady hodně, protože pokud může být dnes umělcem každý a všechno může být umění, tak tu máme miliony potenciálních umělců s nárokem na důstojnou obživu! A stačí k tomu jakákoliv v galerii nainstalovaná banalita. Současné výtvarné umění je až na výjimky prostorem dávno odzkoušených formálních postupů, estetických východisek a konceptuálních nápadů.
Kdo je vlastně umělec?
Tato otázka je to první, na co je třeba odpovědět, pokud se chceme zabývat statusem umělce. Je umělcem zedník Lojza, vystavující své naivní malůvky v místní restauraci, či popelář Bořek, který prohlásí hromadu odpadků za umělecké dílo, protože podobnou hromadu odpadků spatřil za okny galerie? Nebo je umělcem absolvent vysoké umělecké školy, který se raději věnuje tenisu než svému umění? Může být umělcem každý, kdo se za umělce prohlásí nebo je za umělce prohlášený? A kdo posoudí, který umělec je kvalitnější? Státní instituce, neziskové organizace či kurátorsko-galerijní lobby, média či snad Ministerstvo kultury?
Unesco nabízí dvě téměř shodné varianty definice umělce, které schválilo v roce 1980, uvedu jen jednu: „Umělcem se rozumí každá osoba, která vytváří umělecká díla nebo se svou interpretací podílí na vytváření nebo znovu vytváření uměleckých děl, která považuje svou uměleckou tvorbu za hlavní součást svého života, která tímto způsobem přispívá k rozvoji umění a kultury a která je uznávána nebo se snaží, aby byla uznávána, za umělce, ať již je nebo není v jakémkoliv pracovním svazku nebo jakémkoliv sdružení.“ No dobrá, ale aby platilo toto tvrzení, pak musíme vědět, co je „umělecké dílo“ a co již „umělecké dílo“ není. Kdo to však bude určovat? Sami autoři? Teoretici, kritici a kurátoři umění, nebo galeristé? Ti všichni se přece mohou mýlit a mohou být také ovlivněni svými zájmy.
Kdysi to bylo jednoduché, státní moc rozlišovala dvě skupiny, profesionály a amatéry. Profesionál měl vysokoškolské umělecké vzdělání nebo byl členem Svazu výtvarných umělců, zbytek tvořili amatéři. Přitom v historii moderního umění lze nalézt mnoho osobností považovaných za umělce, které neměly odborné vzdělání. Například Henri Rousseau, který opustil zaměstnání, teprve když se mu začalo dařit s malbou, nebo zanícený šachista Duchamp, který vytvořil první ready-made jako knihovník a pro něhož byla tvůrčí činnost spíš okrajovou zálibou. Je obtížné určit, kdo může či nemůže být považován za umělce, stejně jako je komplikované v dnešní době s jistotou říci, co je a není umění. Bez definice umělce ale nelze definovat jeho status, a už vůbec ne napříč různými obory, jako jsou výtvarné umění, tanec, divadlo, film, literatura apod. Otázka také je, zda by pod status umělce měli patřit všichni, kdo se za umělce prohlásí, nebo se bude týkat jen tzv. OSVČ, osob samostatně výdělečně činných, které se věnují tvorbě na volné noze mimo zákoník práce.
Stále slyším o významu umělců, a to nejen v souvislosti se statusem umělce. Zamyslel se někdo z těch, kteří se neustále domáhají pomoci dobrého tatíčka státu, nad tím, co vlastně vytváří význam dnešních výtvarných umělců volajících po zajištění? Odpověď je jednoduchá: jejich tvorba. Hodnota jejich díla je to, co by mělo vytvářet jejich společenské postavení. A tak se ptejme: Jakou hodnotu dnešní umělci vytvářejí a co v ní je vlastně přínosné pro diváka a společnost? Já osobně v ní až na výjimky nenalézám nic, čím by mě oslovila, snad jen stále více průměrnosti, ale to už je jiné téma.
Komu není shůry dáno, tomu není pomoci
Česko prý plýtvá talenty a ztrácí je, znějí hlasy volající po státní podpoře umělců a umění, ale kde ty talenty jsou? Vždycky platilo a platí: mnoho povolaných, málo vyvolených. Umělecké školy chrlí každý rok desítky absolventů v oborech tzv. volného umění, produkují „umělce“, ale s minimálním talentem a zkušeností. Představa, že by se tito lidé měli uživit vlastní tvorbou, je čistá fantasmagorie. Absolvent umělecké školy v oboru volného umění je na samém počátku umělecké kariéry, v níž se teprve bude hledat. Jaképak může mít jistoty? Neměl je ani za socíku, když si nechtěl zadat, proč by je měl mít nyní? Bonus studia na vysoké umělecké škole před rokem 1989 byl jediný: status svobodného povolání, tzv. volná noha, občanka bez razítka zaměstnavatele, a to nebylo vůbec málo. Žádná škola ani státní podpora nikdy nezajistí kvalitu umělce a kvalitu jeho umění, nepřinese mu invenci, schopnost tvořit. Komu není shůry dáno, tomu není pomoci. Jistě, leccos se může adept umění naučit, okoukat, napodobit, ale to je asi tak všechno. Může v ateliéru prosedět hodiny a dny bez užitku, může vymýšlet vymyšlené, může se domáhat i důstojného žití, když už se rozhodl být umělcem, ale tohle všechno mu talent nezajistí. Kdo chce a musí tvořit, tvoří nehledě na jakékoliv životní okolnosti.
To platí dle mého soudu pro jakýkoliv umělecký obor, i pro literaturu. Ondřej Lipár z Asociace spisovatelů vidí situaci české literatury bez statusu umělce tragicky, protože jsme prý svědky amatérizace literatury místo toho, aby se profesionalizovala. „Pokud dovolíme, aby se z tvorby stal jen koníček, tak jsme na nejlepší cestě k tomu, abychom o kvalitní česky psanou literaturu dříve či později zcela přišli,“ sdělil Lipár. Představa, že status umělce zabrání plýtvání talentů, když už teď jich je v českém literárním prostředí tak málo, je úsměvná. Řeči o amatérizaci literatury mi přijdou spíše jako snaha odvést pozornost od skutečného problému, kterým je podle mě postupné snižování kvality současné literatury, a to z důvodů nikoliv existenčních, ale tvůrčích. Kdekdo dnes vydává knihy, ale skutečných talentů je mezi autory zoufale málo.
Ti, co status prosazují, tvrdí, že by měl v sobě zahrnovat nejen umělecké, ale i technické a produkční profese, neboť bez nich by prý umělecká produkce nebyla možná. Kupříkladu argumentují, že na realizaci knihy se kromě autora podílí i redaktor, korektor, sazeč atd. a že jejich práce je v procesu vzniku knihy nepominutelná stejně jako práce spisovatele. Nevím, odkud čerpají informace, protože například profesi sazeče už dávno nahradila DTP studia, která vydání kompletně připravují, a ti lidé jsou až na výjimky v pracovněprávních vztazích se svým zaměstnavatelem. Navíc snaha srovnat do jedné řady autory a ty, kteří se podílejí na produkci, opravdu zavání údernickou ideologií.
Umění jako práce aneb Umělci, spojte se!
Myslím, že by bylo mnohem účelnější, kdyby se čeští umělci více soustředili na tvorbu než na „řešení nestandardních pracovních podmínek, nízkých a nepravidelných příjmů a nepředvídatelnost návratnosti umělecké práce“. Status umělce kvalitu jejich tvorby určitě nezaručí. Podle Lomové ze spolku Skutek by mělo být cílem, aby umělci i další profesionálové na poli výtvarného umění, a také vlastně celá společnost, chápali umění, tedy to, co vystudovali a čemu věnují většinu svého času, jako svoji práci, za kterou by měli dostat důstojné honoráře, což podle Lomové není spojeno s jednorázovými dotacemi, ale s jistotou. Byla by také ráda, kdyby status umělce zohledňoval i situaci, do které se dostávají čerství absolventi uměleckých škol. Jenomže absolutorium vysoké umělecké školy ještě automaticky neznamená důvod si myslet, že každý její absolvent je hned umělec. Není, a ani být nemůže, protože ne všichni posluchači vysokých uměleckých škol mají talent. Škola musí také plnit limity uchazečů, a myslet si, že z umělecké školy vycházejí jen samí talentovaní lidé, kteří budou vytvářet umění, je iluze. Studenti na uměleckých školách obdrželi podporu v začátku své kariéry už tím, že je stát nechal vystudovat umělecký obor zadarmo, ba dokonce, že nechává zadarmo studovat i netalentované posluchače.
Úsměvné je, že Johana Lomová očekává od zřízení statusu i ideový zisk, změnu pohledu společnosti na profesi umělce. Status prý může změnit „také to, jak jako společnost smýšlíme o umělecké práci. Opakovaně slýcháme, že umění je entita odtržená od reálného světa a že umělci tvoří na základě osobního pnutí, nezávislého na vnějších okolnostech,“ říká v rozhovoru ze dne 12. 4. 2023 pro deník Právo a dodává, že „status umělce tak má potenciál změnit zaběhnuté paradigma a naučit nás chápat umění jako práci“. Podobné úvahy mi vzdáleně připomínají ideologii z období socialistického realismu, v němž mnozí nomenklaturní umělci, jako třeba Jan Čumpelík nebo Jaromír Schoř, považovali tvorbu za budovatelskou práci pro národ a socialismus. Snahu deklasovat uměleckou tvorbu na pracovní činnost za účelem zvýšení její prestiže i ocenění ve společnosti považuji za trapný pokus proletarizovat umění. V devadesátých letech mnozí politici tvrdili, že kultura a umění si na sebe musejí vydělat, a tak je dnes protlačovaný status umělce mnohými kritiky považovaný za regulující levicové opatření.
Zdá se mi, že snaha přenést odpovědnost umělců na bedra státu má za cíl jediné – zbavit je osobního rizika a odpovědnosti za své rozhodnutí věnovat se tvorbě. Ale jakou hodnotu pak bude mít jejich tvůrčí úsilí a snaha uspět a vyniknout v oboru, pro který se rozhodli? Nejsou všechny tyto požadavky volající po jistotách umělců jen zakrýváním mnohem hlubšího problému, kterým je nezájem diváků o současné umění? Snahou zbavit je výsady výjimečného postavení ve společnosti, upřít mu výlučnost, do níž spadají i obtíže existenciální povahy, které musí umělec překonávat v touze vytvořit neopakovatelné dílo? Nechceme oním „zrovnoprávněním“ náhodou umělce zglajchšaltovat na pouhého dělníka svého zaměstnání a vzít mu radost z vlastní soběstačnosti? Nevidím důvod, proč by měl tatíček stát zbavovat své občany samostatnosti, když tolikrát opakoval, že nás nebude vodit za ručičku.
Státní podpora umělců a nezájem publika o současné umění
Cíl instalace statusu umělce je jediný, usnadnit život lidem, kteří se rozhodli věnovat umění. Jenomže snaha věnovat se umění ještě nezaručuje, že dotyčný bude umění skutečně vytvářet. O co se má vlastně stát starat? Aby v kultuře působily silné osobnosti, které vytvářejí její hodnoty, nebo aby měl podporu každý, kdo se rozhodne věnovat umění? Nebude se umělec nakonec starat víc o výhody svého postavení než o svoji tvorbu a nepřilákají případné výhody i ty, kteří by se za jiných okolností věnovali všemu možnému jenom ne umění?
Před třinácti lety jsem v Kontextech publikoval esej „Umělec, kultura a stát, tři bludičky v kulisách marnosti“ (Kontexty č. 6/2010), a mnoho se od té doby nezměnilo. Tehdy jsem zmiňoval článek Pavla Švandy „Kdo zaplatí umění“ (Kontexty č. 3/2010), který se právem odvolával na to, že umělci oslovují současnou politickou reprezentaci jako dědičku práv, ale i povinností historických sponzorů, kterými byli v dřívějších dobách panovníci, církev, aristokracie a měšťanstvo. To je podle Pavla Švandy důvod, proč se v našem prostředí považuje státní podpora umění za morální nárok. Potíž je, že stát neplatí umění z vlastní kapsy, ale z prostředků daňových poplatníků, z nichž třeba galerii současného umění navštíví jen mizivé procento.
Dalším problémem je, že počty tzv. umělců či lidí, kteří se za umělce považují, dalece převyšují možnosti jejich prezentace a obživy. Za feudalismu nebylo tolik tvůrců, a ti, kteří jimi byli, měli mnohem více možností svého uplatnění. Namátkou třeba v sochařství, kdy se sochami osazovaly domy, římsy a terasy nebo fontány v parcích. Sochařství se uplatnilo též ve funerální plastice na náhrobcích a šlechta si nechávala malovat žánrové obrazy, portréty, nástěnné malby apod. Ještě za první republiky bylo pravidlem, že vyšší střední třída nakupovala umění a bylo pýchou a ozdobou jejich salonů. Současná architektura a veřejný prostor již nenabízejí uplatnění pro umělecké dílo a umění už nepatří do interiérů domácností.
Umělecká scéna je rozdrobená, uplatnění umělců minimální, a jistotou pro jeho život má být podpora státu. Někteří kritici této snahy poukazují na to, že v někdejších dobách fungovaly umělecké svazy a spolky, které měly svoji odbornou opodstatněnost a samostatnost oddělenou od státu. Měly i vlastní financování a zajišťovaly nejen určitý druh možnosti výdělku, ale také jistou kvalitu výtvarné tvorby svých členů. Tuto kontinuitu přervala normalizace, a po roce 1989 už se spolky nepodařilo obnovit v jejich někdejší funkčnosti. Současný umělec zůstal až na výjimky odkázaný sám na sebe, nemá zakázky, sběratele, nemá mecenáše a ve vyprofilovaných galeriích, které jsou odkázané na síť sběratelů, nemohou být zastoupeni všichni. Výtvarný umělec tak prý nemá, na rozdíl třeba od herce, angažmá pro svůj růst. Má, a velmi silné – přece motivaci, která ho zaměstnává a nutí tvořit! Motivace pohání výtvarného umělce k tomu, aby tvořil své dílo bez ohledu na uznání, a pokud ji nemá, tak může jít dělat něco jiného, užitečnějšího, a pro něho ekonomicky jistějšího. Alespoň nebude rozšiřovat řady rádoby „umělců“, kteří jen natahují ruku, ale jsou umělecky impotentní.
Epilog
Opusťme nyní slovo umělec a vše, co toto postavení provází, včetně sporu o jeho status. Bylo by zajímavé zjistit, jaké umění by vznikalo, kdyby se zhroutilo úplně všechno, pro koho by zůstala tvorba skutečně životní nutností a posláním, nikoliv povoláním. Jedno je jisté, lidé, kteří se skutečně rozhodli naplnit svůj život tvorbou, na okolnosti příliš nehledí, protože jejich jediným zájmem je tvorba. Rozhodli se dobrovolně věnovat něčemu, čím žijí, a to určitě není málo, to je naopak mnoho, tak jaképak existenční záruky? A když se nedaří prodej, není to vlastně marginální záležitost, není mnohem horší, když se nedaří tvorba? Někteří umělci přece odmítají svá díla prodávat, nebo dokonce odmítají se tvorbou živit, a je to jejich svobodná volba. Vybrali jsme si segment činnosti silně profilový, výlučný, ve společnosti obtížně zařaditelný, a tudíž přirozeně obtížně doceňovaný. Vybrali jsme si obor, který je nejistý, v němž uznání a úspěch nezávisejí vždy na kvalitě tvorby, ale podléhají dobovým měřítkům a vkusu. Vytváříme hodnoty, které procházejí snad spravedlivě teprve sítem času, neboť kvalita umění se ozřejmuje v řádu desetiletí a staletí, a to je asi to poslední, v co může současný tvůrce doufat. Jsme outsideři a měli bychom s pokorou děkovat za to, že můžeme své životy naplnit tvorbou.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2023)
