Přicházet před sebe, zůstávat po sobě
Rozhovor s básníkem Petrem Čermáčkem
Zdeněk Volf
KULTURA / Rozhovory
S Petrem Čermáčkem (vl. jm. Petr Čermák, 1972 Choceň) se poslední roky setkáváme v nově opravené funkcionalistické kavárně Era, nacházející se v Brně poblíž Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity, na které od absolvování doktorského studia (2000) pracuje. Čteme si navzájem texty, sdílíme vydávání nejrůznějších knížek, potkáváme se na autorských křtech či vernisážích… Když mi tedy počátkem prázdnin předával „ke kávě“ třetí číslo Kontextů se svými nejnovějšími básněmi, napadlo mě, zda na ně nenavázat rozhovorem. Překvapilo mě však, ba zaskočilo, že s autorem, který do svých padesátin vydal již deset básnických sbírek (tu desátou letos zjara pod názvem Fysiologus), který své dřevořezy, linoryty a kresby – jimiž doprovází nejen vlastní tvorbu, nýbrž i tu v literárních revuích a tiscích svých přátel – vystavuje od roku 1996, prostě že s někým, kdo zároveň redakčně působil v časopisech Psí víno a Weles (tam mezi lety 2011 až 2015 dokonce jako šéfredaktor) a v letech 2008 a 2012 obdržel nominaci na Drážďanskou cenu lyriky, doposud nikdo v žádném kulturním periodiku nehovořil. I pokusil jsem se s básníkem slova, vrypů, čar (podrobněji na cermacek.cz), výbojně ohledávajícímu jak krátkost haiku, tak možnosti prozaizace volného verše, jenž nadto v neposlední řadě již drahný čas věrohodně glosuje novinky naší i překladové poezie (protimluv.net), o „premiéru“.
Říkám si, co se skrývá za údajem na záložkách tvých sbírek: Pochází z Chocně.
Místo, odkud pocházíme, kde jsme prožili dětství, považuji za důležité. Nejen pro sebe. Ať chceme či ne, dává nám určité měřítko, výchozí nastavení pohledu na svět. Příběhy, barvy, vůně, scenerie, slovní spojení se v nás v dětství ukládají, tvoří základní matrici, s kterou se poměřujeme, vůči které se vymezujeme. Vědomě i nevědomě. Podobně jako můj učitel, kolega a přítel Honza Lacina mívám radost, když v krajinách daleko od svého domova zahlédnu stejné tvary, stejnou horninu, rostlinu jako ve své rodné krajině. Žiji už přes třicet let v Brně, postupně srůstám s okolní krajinou, Svratka se prolnula s Tichou Orlicí, přesto „pochází z Chocně“ zůstává podstatné.
Právě vydaný sborník brněnských básníků dokonce dostal název podle tvého verše: Srůstáme se Svratkou. Co „stejného“ však shledáváš v krajině Norska, kde poslední roky pracovně pobýváš?
V norské krajině nejdříve vnímám vše, čím je jiná než naše krajina… Moře a kámen ve všech myslitelných podobách, měřítcích. Fascinuje mne její proměnlivost, prostorová i časová. Býváme tam v létě, za polárních dní. Přijmeš to jako danost, hýčkáš si dlouhé hodiny měkkého nízkého světla. Vždy teprve po několika dnech začnu vnímat i to, co je totožné s našimi krajinami – velká část rostlin, které určují ráz norské krajiny, rostou i u nás (byť třeba vzácně a jen v horách), sdílíme i velkou část ptačích druhů… Když jsem tam, plně vnímám první, druhý, třetí plán krajiny, nepíšu, dívám se. Teprve po návratu se otevírá „čtvrtý“ plán, vnitřní, skryté obrazy, souvislosti a vznikají texty.
Přineslo ti to – počínaje osmou sbírkou Vlnolam (2018) – nečekaně dlouhé širokodeché versety, ne nehodné Robinsona Jefferse nebo Saint-Johna Perse. Jenomže nejde napodobovat, píše se nitrem. Něco se v tobě otevřelo…
Nevím. Nebylo to plánované. Po mnoha letech jsem napsal několik povídek a spolu s tím se prodloužily i řádky básní… Sebevykladačství je ošemetné. Mohu vést úvahy o změně tempa dané věkem, mohu posun spojovat se čtenářskými zážitky (prózami, které pracují s básnickými prostředky, z mnoha lze jmenovat například knihy Sary Baume), a konečně mohu širokodechost asociovat také právě se severskou krajinou, vše je tam větší, delší, méně jednoznačné… Změna mi umožnila věnovat se tématům, která jsem už dlouho chtěl nějak uchopit, jako jsou bestiáře, staré cestopisy či dopisy psané z dalekých krajin. V první chvíli ji provázely i jisté rozpaky, nejistota, zda to je cesta, kterou jsem schopen udržet. Postupně však přišla také úleva, jisté otevření, uvolnění obraznosti – některé obrazy prostě potřebují širokodeché verše.
Přesto některé versety nepostrádají ani ukotvenost haiku („ticho ptáků, křik břehu“). Tedy jakousi koncentrovanost, obrazový vnor – což je patrno i z příslušných grafických doprovodů, zejména v linorytu. Potřeba prorytí metafory? A „škrtá i v grafikách“, poznamenal Miroslav Koval v úvodu tvé výstavy v Galerii Jiřího Jílka.
Prorytí metafory je krásné slovní spojení. Mám rád, když se obrazy rozběhnou a stejně tak okamžik, kdy překotný proud klopýtne, uhne z osy či náhle zpomalí v tišině. Haiku tu a tam stále píšu. Moment překvapení, to znělé „žbluňk“ tolik vlastní haiku rád vkládám i do delších textů, někdy rovnou, jindy vznikne až zmíněným proškrtáním. Když jsem s Miroslavem Kovalem chystal výstavu, kterou zmiňuješ, povídali jsme si mimo jiné o poezii – naprosto neomylně mi doporučil Johannese Bobrowského, kterého jsem (k vlastní hanbě a škodě) neznal. Jeho básně jsou právě na takových obrazových vnorech, zhutnělých pronikavých obrazech, často vystavěny. Nadchly mne. Vzhledem k tomu, že mé básně a linoryty vznikají často souběžně, vzájemně se samozřejmě ovlivňují. Linorytu je vlastní mířit ke zkratce, znaku, a někdy se to promítne i do textů… Stejně tak jako se v nich opakovaně objevují motivy s grafikou přímo spojené.
Grafikou „píšeš“, psaním „řežeš“. A co ti přinesl Gary Snyder, kterého si, pokud vím, i překládáš?
Překládám si ho velmi nesouvisle a spoře. Jeho intertextualita, fragmentárnost, četné nám vzdálené reálie… Nemám iluzi, že jsou na to mé znalosti dostatečné. To, že jsem se do toho pustil, vychází z potřeby být s jeho texty co nejtěsněji. Když jsem si kdysi jako student lesárny pořídil Dítě na skleníku a četl tam Snyderovy básně, byl jsem zasažen, čelně, natrvalo. Snyder propojuje oblasti, které mne zajímají, poezii, biologii, antropologii, kulturu a historii přírodních národů. Je environmentální a spirituální, aniž by to z jeho básní jakkoliv trčelo, a přitom v jeho textech stále zůstává beatnická přímočarost. Mám rozečtený Snížkův překlad zatím poslední sbírky Tenhle okamžik – neskutečná intenzita! Kdybych se měl ohlížet, co přinesl do mé poezie, tak asi především to, že mi jasně ukázal, že mohu být či spíše mám být přesný, zcela konkrétní v tom, co znám, co je pro mne důležité, že se nemusím zdráhat použít odborný přírodovědný termín, druhová jména ptáků a rostlin.
Zatímco básnické vize modernistů Eliota či Pounda zůstaly spíše u silných podnětů, Gary Snyder – svým způsobem od prvotiny Mýty a texty jejich pokračovatel – postupně verši a esejemi pohnul celoplanetárním myšlením. Jak se ti coby pedagogovi Lesnické a dřevařské fakulty či občanovi Brna-Komína daří zapracovávat třeba jeho myšlenky na téma „velikost místa“?
Sdílím se Snyderem názor, že bychom měli být „lidmi této země“, „lidmi tohoto místa“. A je přirozené začít nejbližším okolím. Pro mne je důležité vědět, kde „za humny“ kvete bez, kde dobromysl, kde sedává poštolka, kde zimují kvíčaly. Poznání místa vytváří vztah k němu a vztah vyzývá k péči. Snažím se to vysvětlit studentům, snažím se tím řídit. Máme v Komíně okrašlovací spolek, jehož jsem hrdým členem, byl jsem pět let v zastupitelstvu… V okrajových částech Brna je neuvěřitelný tlak na zábor krajiny výstavbou domů i silnic. Velkou část obyvatel zajímá více, zda budou nová parkovací místa, než to, zda zůstane zachováno klidné místo v polích, kam se lze jít projít. Spousta věcí, které bych si přál, se nepodařila. Z toho, co se uskutečnilo, respektive ještě stále uskutečňuje, mě nejvíc těší obnova polních cest. Řada bývalých cest byla za JZD rozorána, zůstaly však polními cestami v katastru, a to navíc v majetku města. Po roce 1989 se nic nezměnilo, pozemky zůstávaly součástí polí, až nyní městská část cesty obnovuje. První z nich lemují habry a babyky, chodí po ní spousty lidí. Několikrát jsem slyšel reakci: vždycky jsem si říkal, že by tudy měla vést cesta. Snyder v eseji, kterou cituješ, píše, že není žádné omezení, jak velké by mělo být místo, jehož jsi „členem“, limituje ho pouze velikost srdce. Cením si jeho přístupu, ale realisticky vnímám, že sílu k činu snadněji najdeš v bezprostředním domově.
Brnu-Komínu jsi dokonce věnoval soukromý tisk, skládanku z veršů a řekněme foto-linorytů nazvanou Masopust. – Kdysi třídenní veselí, rej vyrovnávající tehdejší společenské tlaky, dotýkající se osobní identity, muži hráli ženy, člověk zvíře, smrt člověka a naopak.
Masopust v Chocni, ostatky v Komíně. Přitahovaly mne vždy. Tím, co jmenuješ, ale ještě více tím, co se při nich nově odehrává. Vznikají nové neplánované významové přesahy, posuny. Když v tanečním reji spolu tančí smrtka s esenbákem, neasociuj si to. Když v roli smrťáka roky působí řidič trolejbusu, který jezdí na tvou konečnou, ztepilý chlap, vášnivý kuřák, vidíš prostě v pauze mezi odjezdy třicet šestky kouřit smrťáka, není třeba masky. Moje dcera, když byla malá, říkala: „Tati, jeli jsme zase se smrťákem.“ V textech se mi masopust propojuje se sny, v linorytech zůstal prostý záznam konkrétní scény, v reálném, naivním pojednání. Texty i lina vznikaly jednotlivě, rozesety do mnoha let, dlouho jsem nevěděl, jak je spojit. Nakonec z toho vzniklo leporelo, harmonika, vždyť na tu se na masopustu často hraje…
Z „básníka krajináře“ (Martin Stöhr) s výchozím spirituálním přesahem se ve středním věku propisuješ, prorýváš v autora silných mytických zamyšlení, takřka v průvodce nočních či denních snů. Tvůj bestiář nabývá čím dál bájnějších, archetypálnějších tvarů. Zejména dvanáctivětá skladba „Vodní kámen“, z právě vydané sbírky Fysiologus, posílaná jako epištoly vlastní ženě („píši ti z místa, které není“), vybízí k otázkám: našels své „nejzazší pobřeží“, svůj „možný příběh“, kde bys „přicházel před sebe, zůstával po sobě“?
Kdybych ho našel, přestal bych zřejmě psát. Asi jsi také dostal opakovaně otázku: proč píšeš? Jak těžké na ni odpovědět. Pokusil jsem se k ní ve „Vodním kameni“ vyjádřit, forma dopisu skýtala naději, že to dokážu lyricky, a přitom srozumitelně pojmenovat… Jistou roli asi sehrálo i to, že jsem ho psal v covidovém roce 2020, který k takovým tématům vybízel. Psaní je pro mne snahou o přesah, vyrůstá z potřeby „přicházet před sebe, zůstávat po sobě“. Je to určité vymezení vůči dočasnosti… Nedokončené, nedokončitelné. „Vodní kámen“ je textem, který doprovázely pochyby, zda to je přenosné, zda to drží pohromadě, zda to není někde příliš „přesvícené“, a zároveň radost z toho, co do textu proudilo, cítil jsem u řady obrazů, že mi jsou velmi vlastní, že jsou hlubinné, vyvřelé. I proto mne potěšilo, že dosavadní čtenářské reakce na něj jsou vstřícné.
V autorském příspěvku do esejistické antologie Básníci čtou básníky však cituješ deníkové věty Jana Zábrany: „V základě snahy realizovat se tvorbou je úraz v nejčetnějších variantách, ale vždy znemožňující komunikaci a seberealizaci… Tvorba je překonáváním tohoto základního úrazu…“ – V jakých „variantách“ se ocitáš? Někdy to přece nemusí být nijak zjevné.
Rozhodně to nemusí být zjevné, myslím si dokonce, že u většiny tvůrčích lidí to není zjevné. Zábranův „úraz“ chápu jako jakoukoliv naléhavou potřebu sdělovat více než lze sdělit běžným způsobem, jako pociťovanou nedostatečnost obvyklé komunikace. Dětské úzkosti, které ti zůstanou, otázky, na které nenacházíš konvenčním způsobem odpověď… Rád by ses jich zbavil, zodpověděl je, vstřebal je, ale zároveň jsou tvou nedílnou součástí, takže se jich také do určité míry držíš… Témata, která neumíš běžným způsobem uchopit, a přesto je vnímáš jako podstatná, potřebuješ je zhmotnit, zaostřit. Báseň, kresba, grafika jsou cestou pod ně. Zábranova formulace je vyhrocená, ale vystihuje podstatné, proto ji rád cituji.
K překonávání „nedostatečnosti komunikace“ z druhé strany přispíváš i tím, že na webu nakladatelství Protimluv zavěšuješ tzv. Čtenářský náčrtník. Původně jsi ovšem uveřejňoval celé recenze, vlastně tak jsem na tebe – přes reflexi na svou sbírku – před lety narazil.
Po letech psaní recenzí jsem chtěl o literatuře psát jinak. Chtěl jsem psát jen o knihách, které se mi líbily, na které podle mne stojí za to upozornit, nechtěl jsem analyzovat, hodnotit knihy, které považuji za nezajímavé či nepovedené. K textům, které mne oslovily, dokážu říci více, čtu je s radostí opakovaně, hledám další vrstvy, významy, paralely. Inspirují. Formát čtenářských náčrtů/zápisků jsem zvolil proto, abych mohl psát volně, stylem, který by byl v recenzi možná vnímán jako nepatřičný. Kdyby neexistovala tahle možnost, přestal bych o literatuře pravděpodobně psát úplně. Přitom by mi to chybělo, když o knížce píšu, přemýšlím o ní zpravidla intenzivněji, psaním reflexe se otevírají nové otázky, ukazují nové souvislosti. Nicméně o každé knížce, která mi přinesla silný čtenářský vjem, napsat nedokážu, občas nenajdu cestu, jak své vjemy vyslovit tak, abych s tím byl spokojen. Možná bych měl občas k svému náčrtníku připojit i seznam knih, o kterých jsem chtěl napsat a nenapsal…
Všiml jsem si toho i v rámci jednoho autora. Vrátíme se do otcovské náruče a Maso se stává slovem Miloše Doležala ohledáváš, charakterizuješ, jeho nénie Jana bude brzy sbírat lipový květ už ne.
Chtěl jsem o ní napsat. Je to nádherná kniha. Nedokázal jsem to tak, abych s tím byl spokojený, slova, která mne napadala, byla nedostatečná, nepřesná. Mezitím napsala do Tvaru (7/2023) recenzi Jitka N. Srbová a v ní je přesně to, pro co jsem nenacházel slova, například tato prostá a přesná charakteristika: „… se jednou prožitá minulost při čtení znovu stává jsoucí, urgentní přítomností.“ Výstižně pojmenovává i nejistotu či rozpaky, které mě nad mou nedopsanou reflexí provázely: „Vyzdvihovat hodnotu svědectví je jaksi pitomé. Každý by se radši obešel bez vyzdvihování – a bez ztráty.“
Považuji to za přístup velmi poctivý. Právě z hlediska možnosti/nemožnosti komunikace, do které se v literatuře a v umění vůbec neustále vkrádá pokušení věhlasu, prestiže. V tom ohledu dost želím i odmlčení zavedené revue Weles, jíž jsi přece byl taky šéfredaktorem.
I já ho želím. Odmlčení Welesu je dáno ztrátou energie. Nikdo už nemá sílu a čas být tím, kdo by vše táhl, od podání grantu přes sestavení jednotlivých čísel až po jejich distribuci. Bytí šéfredaktorem je náročné, obvyklá „expirační doba“ byla tři až čtyři roky. Postupně to po večerech a po nocích zvládáš hůře a hůře, a najednou už to nejde. Doufali jsme, že se toho ujmou noví redaktoři, mladší, že to pro ně bude výzva, příležitost. Na pár let se to díky zarputilosti Mirka Chocholatého podařilo. Weles prošel proměnou, která se podle mne vydařila. Jenže pak už opravdu nebyl nikdo, kdo by byl ochoten a schopen vést revue dál. Stále vlastně nevím, proč to tak je. Pro mne dvacetiletého, třicetiletého to bylo neodolatelné… Myslím si, že Weles byl, ve všech svých etapách, otevřeným prostorem, vycházely tam velmi různorodé texty. A zároveň byl vždy malým (navzdory počtu stran) přátelským časopisem. Mnohá přátelství, která jsem jeho prostřednictvím navázal, trvají k mé radosti doposud.
Ano, jakási „demokratičnost“, která je poslední roky cítit z Tvaru. Přitom širší, nejen „královopolský okruh“ kolem Víta Slívy, letitého korektora Welesu, se pořád po hospodách schází, o výtvarnou stránku se začal starat Petr Veselý… A jak je na tom negrantová básnická edice HeWer, kterou jsi spolu s Tomášem Lotockým slibně založil?
Knížky vydané v edici HeWer jsme se rozhodli dělat co nejlevněji, nejjednodušeji, a přitom tak, abychom byli s jejich podobou spokojeni. To vše je možné jen díky přátelským darům, a to nejen finančním. Na dosud vydaných knížkách pracovali všichni bez honoráře, redakčně, výtvarně, typograficky. Tisk zaplatil autor či jeho přátelé. Celkem se nám zatím podařilo vydat osm knih (viz herberk.eu/hewer/), dosud poslední v roce 2021. Události uplynulých tří let jsou bohužel i pro HeWer limitující. Tisk je dražší, u mnohých autorů není jednoduché dát potřebnou částku dohromady, a konečně času ani energie nám nepřibylo… Nevzdáváme to, doufám, že se ještě podaří nějakou knihu zrealizovat. Zvažujeme zapojení odměnového skupinového financování prostřednictvím kampaně na některé z platforem, jako jsou Hithit či Donio. Uvidíme.
Osobně jsem velmi rád, že jste se ujali vydání posmrtné sbírky našeho společného přítele Tomáše Mazáče Kde končí tvé jméno, začíná moje amen (2019), kterou, jak se sluší a patří na básníka lásky, podpořila jeho poslední přítelkyně… Nicméně v jisté chvíli jít dál taky znamená se vracet (Lao-c’). Za koho jsi vděčný, kdo tě kdy literárně či výtvarně rozcítil, nasměroval?
Směrování je stále pokračující děj. Kdybych ho měl zmapovat celý, musel bych jmenovat mnoho lidí, včetně tebe. Ale ty asi míříš především na začátek… Studoval jsem gympl ve Vysokém Mýtě. Hodně jsem četl, v té době téměř výhradně fantaskní prózy, hlavně klasické sci-fi, ale také třeba Jana Weisse či Edgara Allana Poea. Když nás začal literaturu učit Jan Klíma, později dlouho působící na Historickém ústavu Univerzity Hradec Králové, zjistil jsem, že zajímavou literaturou může být i poezie. Oslovil mne poetismus a surrealismus. Tím spíše, že jsme se spolužákem Tomášem Hanzlíkem, dnes skvělým operním skladatelem, uměleckým vedoucím Ensemble Damian a impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach, zjistili, že v choceňské knihovně zůstal k výpůjčce, patrně omylem, sborník Surrealistické východisko (1938–1968). Z nadšení ze zhlédnutého a přečteného vzniklo několik, určitě do značné míry odvozených, textů (moc si je nepamatuji). Tomáš už tehdy začínal skládat, poslouchal zajímavou hudbu, maloval, bydleli jsme v Chocni jen kousek od sebe… Někdy na konci čtvrťáku, a hlavně o dlouhých prázdninách po maturitě jsem zkusil první grafiky, nejdříve to byly dřevořezy, pak lino. Na podzim 1990 jsem přišel studovat do Brna, přímo do záplavy knih, koncertů a divadel všech podob…
A během šesti let ti vyšla prvotina Drkotání větví, kterou nemusíš vůbec zapírat. Jaká k ní byla cesta?
Řekl bych, že to byla vcelku obvyklá cesta. Ještě s texty ovlivněnými surrealismem (byť mne už více zajímala jiná poezie) jsem došel hned někdy v prváku na vysoké do nakladatelství Blok. Přečetl si je Ivo Odehnal a dost mne smetl, pamatuji si zejména na hodnocení, že „jde o špatně stráveného Lautréamonta“, já přitom od něj tenkrát ještě neměl nic přečteno… Na chvíli mne to od psaní odradilo, jenže nutkání bylo příliš velké. Postupně jsem začal psát texty konvenující s mými putováními krajinou a s četbou, v které se v tu dobu mísili Američané z odeonské edice Plamen a z antologií Horoskop orloje a Dítě na skleníku s českými křesťanskými básníky. Když bylo básní více, odvážil jsem se je zanést do Hostu, tenkrát ještě sídlícího v kamrlíku u Muzejky v Berglově paláci. Nabídli mi otištění v revue a k tomu, k mému jásavému překvapení, dodali, že když toho bude více, mohla by to být časem i knížka. Což se stalo.
Otázka pseudonymu Čermáček přišla až s publikováním? A představuji si, jak „obětinu“ ze své poezie skládáš k nohám básnickému bardu Orlicka Vladimíru Mikešovi, pocházejícímu z Chocně…
Už do Hostu jsem básně nesl se jménem Petr Čermáček… Čermák je velmi běžné příjmení, Petr běžné křestní jméno, nechtěl jsem být zaměňován. Čermáček se mi líbilo hned z několika důvodů – říká mi tak už od studentských let řada přátel, je to ptačí jméno (v lidové řeči rehek), zdrobňující pseudonym není obvyklý (spíše se jméno „zdrsňuje“), slyším v něm názvuk na Zahradníčka, kterého mám rád… Myslím, že mne vystihuje. Chápu ho s klukovským sentimentem jako své indiánské jméno. Vladimír Mikeš? Neumím skládat obětiny… Nicméně sdílení stejného prostoru dětství, stejné řeky, lesního rybníka, některých rázovitých choceňských postav mi umocňuje jeho skvělé básně a prózy. Naše dětství jsou od sebe vzdálena čtyřicet pět let, a přesto je v nich nespočet kořenových srůstů.
/ Rozhovor doprovázejí kresby a grafiky Petra Čermáčka. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2023)
