Centrum a periferie – kreativní dialog, nebo zážitková turistika?
Auguste Rodin na jižní Moravě

Letos v červnu uplynulo sto dvacet let od návštěvy francouzského sochaře Augusta Rodina v Praze a na Moravě. Rodinova cesta, spojená s jeho tehdy největší zahraniční výstavou, byla důležitá nejen pro sochaře samotného, ale zanechala nesmazatelné stopy i v místech, která navštívil. Při příležitosti tohoto výročí připravila Galerie hlavního města Prahy s Moravským zemským muzeem v Brně a Galerií umění v Hodoníně výstavu nazvanou Pražská Pallas a Moravská Hellas, 1902: Auguste Rodin v Čechách a na Moravě, která je od října k vidění v Praze v Domě fotografie. K výstavě bude také vydán výpravný katalog. Následující text přibližuje Rodinův pobyt na jižní Moravě.

Moravská cesta francouzského sochaře Augusta Rodina ve dnech 1.–3. června 1902 byla obdobně jako pobyt v Praze politikum – byla zaměřena na podporu ekonomicky sílícího českého živlu oproti německému patriciátu. K jeho podpoře byl použit více než bohatý instrumentář tradiční lidové kultury. Slavný francouzský sochař a jeho družina tak v plné šíři absolvovali to, co dnes nazýváme zážitkovou turistikou: výlet na venkov, lidové kroje, hudbu, zvyky, architekturu, krajové speciality – vše v jednom odpoledni.

Život na venkově byl barvitým exotikem přitahujícím pozornost zanícených vlastenců, národopisců, stejně jako utvářejícího se „turistického průmyslu“. „Pro městskou intelektuální společnost 19. a počátku 20. století představoval venkov pokladnici čisté české kultury. Ve srovnání s městy byl chápán jako území kulturně i společensky zaostalé, proto se v něm uchovala lidová kultura, která ve velkých městech dávno zanikla.“^[1] Kultura venkova byla povýšena na kulturu národní, stala se politickým symbolem. Její segmenty byly použity pro důkazy národní svébytnosti, působily v roli agregátu generujícího pojem „naše“. Abstraktní pojmy jako „vlast“, „národ“ byly s jejich pomocí zpředmětněny, převedeny do hmatatelné, uchopitelné podoby a patří k signálům, které Česká republika vysílá do okolí i dnes.^[2] Stejně jako v ostatní Evropě se i v našich zemích projevy kultury venkova staly zdrojem pro utváření kulturních stereotypů, staly se součástí národních mýtů. V centru zájmu se objevil především tradiční lidový oděv, jehož zjevná a na první pohled patrná odlišnost jej předurčila pro roli oficiálního reprezentanta národa. Byly to právě „krásné a pestré kroje, které propagovaly Čechy a Slováky za hranicemi. Přispěly tak k poznání naší národní kulturní svébytnosti a tím se staly i jedním z prostředků, které pomáhaly našemu lidu vytvořit na troskách Rakouska-Uherska samostatný stát.“^[3]

Zaměření rurálním směrem bylo v městských intelektuálních kruzích „in“, módní záležitostí se stala fotografie v kroji. Lidová hudba spolu s oděvem a jeho parafrázemi patřily k oblíbeným dekoracím slavností pořádaných českými kluby, hudebními spolky apod. již od poloviny 19. století. Okřídlené úsloví z plesových pozvánek „Slečny a dámy v národním kroji jsou vítány“^[4] dobové dění dokonale ilustrovalo. Vysoce estetizující obraz kultury venkovského lidu přinesla Národopisná výstava českoslovanská, která se za nebývale vysokého zájmu veřejnosti (navštívilo ji celkem 2 065 285 platících návštěvníků) konala v Praze v roce 1895.

„Lidové“ prostředí jižní Moravy, jež mělo pro člověka zvenčí vždy určité kouzlo, se pro tyto konstrukty stalo jedinečným odrazovým můstkem. Na recepci tohoto obrazu se podíleli rovněž umělci žijící v regionu v čele s malířem Jožou Uprkou. Nejznámější dílo Pouť u svatého Antonínka, překypující barevností krojů, se stalo inspiračním zdrojem populární grafiky vydávané v masových nákladech. Pohlednice stejně jako upomínkové předměty, jejichž dekor parafrázoval tradiční ornament, doprovázely rostoucí oblibu zájezdů za „národním“ životem, pořádaných Svazem turistů.

Konstrukt ráje

Ukázkovým příkladem postupné komercionalizace vybraného aspektu života tradiční komunity se stalo právě poutní místo u svatého Antonínka u obce Blatnice v okrese Uherské Hradiště. Výchozí podmínky byly ideální: malebná příroda, pestré kroje, v nichž na pouť přicházeli obyvatelé ze širokého okolí, poměrně snadná komunikační dostupnost, předpoklad stálého počasí a v neposlední řadě i návštěva blízkých vinných sklepů vytvořily z malého místa jakousi výstavní výlohu tradiční kultury na Slovácku.

Vrchu nad Blatnicí konkuroval nedaleký Velehrad, poutní místo s cyrilometodějskou tradicí, patřící rovněž do itineráře cest významných návštěv. V mnoha případech se však ani zde nejednalo o putování za zbožným cílem, ale stejně jako v případě Blatnice o atraktivní národopisné kulisy, v nichž se pouť odehrávala. Velehrad představoval díky spojení se zemskými světci místo oficiální, oproti němu svatý Antonínek získával na popularitě díky komornímu prostředí a zdejšímu neopakovatelnému koloritu. Pouť se stala lákadlem zájezdového programu Českého zemského svazu pro povznesení návštěvy cizinců: „Poutě ke svatému Antoníčku bývají pravými svátky Slovácka. Ne sta, ale tisíce poutníků vystřídá se těchto dnů u Antoníčka, všichni v ladných krojích slováckých. A každoročně sta diváků zajíždí tam v tyto dny, aby pokochali se pohledem na krásný obrázek. Oko má věru se na čem popásti.“^[5]

Pohled z terasy na ráj na zemi

Na stejném půdorysu „zážitkové turistiky“ byl organizován i program návštěvy Augusta Rodina. Dva a půl dne trvající pobyt mistra na jižní Moravě na počátku června 1902 doprovází závan mýtu. Pečlivě připravená cesta se vracela k romantickým představám o nezkaženém venkovu: „Česká společnost začala snít svůj sen o ztraceném ráji, který situovala právě na venkov a osídlila si jej svými vlastními urozenými divochy. Pro hédonismus pražské intelektuální společnosti představoval moravský venkov obrovský protiklad. Přežívající romantický přístup se vyžíval v lokálních zvláštnostech, v návratu k prostotě a přirozenosti.“^[6]

Lze předpokládat, že velký podíl na tvorbě programu za poznáním zanikajícího světa lokální lidové kultury měla vášnivá obdivovatelka moravského folklóru Zdenka Braunerová,^[7] těšící se v Praze renomé znalkyně lidového umění. Dcera Joži Uprky řadí ve svých pamětech Braunerovou k hlavním hybatelům výpravy na Slovácko: „Podle otcova vyprávění byl prý to čiperný Josef Mařatka se společensky zkušenou Zdenkou Braunerovou, kteří jménem moravských a slovenských umělců pozvali Rodina i na Moravu – do Hodonína, aby tam shlédl Uměleckou výstavu Slovenska.“^[8]

Zdenka Braunerová byla venkovským životem nadšená a k moravskému folklóru si během krátké doby vypěstovala niterný vztah. Na cestách po Valašsku, Horňácku a Podluží poznala život na venkově na vlastní kůži a těžila z něj lidsky i umělecky. Měla štěstí, neboť ve Velké nad Veličkou bydlela přímo u zdroje živé písňové tradice – v rodině Jury Hudečka a jeho ženy Kateřiny, rozené Zemanové,^[9] vyhlášených zpěváků a mimo jiné i provozovatelů hospody na Národopisné výstavě českoslovanské (1895), kde se shromažďovala pražská umělecká společnost. Náhoda chtěla, že se na nádraží v Uherském Hradišti, na cestě do Velké, seznámila s Jožou Uprkou, který ji pak k Hudečkovým zavezl: „Padl mi do oka velký fešák s dlouhými kníry, něco trochu jako Chittussi. On mne poznal a hned se mi představil. Ja su Uprka. Navštívila jsem ho v ateliéru, který má v Hradišti. … Scházívali jsme se od té doby častěji, chodili jsme spolu někdy na procházky… Uprka je nóbl, inteligentní hoch a myslím, že ho těšilo, promluvit si s někým, kdo mu tak rozumí…“^[10] Spřátelili se a Braunerová se stala Uprkovou horlivou příznivkyní. Moravský folklór se stal její „srdeční“ záležitostí, úspěch vzácné návštěvy jí proto i vzhledem k osobním vazbám ležel velmi na srdci.

Hlavním organizátorem Rodinova pobytu v českých zemích byl bezesporu spolek Mánes. Pro Moravu se do něj aktivně zapojil ředitel brněnské školy Vesna František Mareš spolu s Klubem přátel umění, jehož byl v tu dobu rovněž předsedou. Cesta byla organizačně i finančně náročná: její realizátoři museli zajistit přítomnost veličin politického, společenského i kulturního života, přivítání v obcích, noclehy, pohoštění. Mimo to obstarat mávající „davy“ včetně sokolů, hasičů, spolků, banderií, tanečníků a muzikantů. Dle zažitých zvyklostí by aktivní účast „lidu“ byla představitelná v případě průjezdu císaře, příslušníků vídeňského dvora či církevního hodnostáře. Nabízí se tak otázka, co bylo pro širokou veřejnost motivací k účasti – jméno sochaře, byť vynikajícího, to zcela jistě nebylo. Lze předpokládat, že pro průměrného obyvatele moravského venkova v roce 1902 byla česká, natož pak francouzská umělecká scéna neznámou doménou. U vědomí možných problémů proto Alfons Mucha, který se spolu s Josefem Mařatkou stal jakýmsi Rodinovým adjutantem, ještě před samotným zájezdem připravovanou trasu projel, aby zkontroloval stav příprav. Pod tímto zorným úhlem tak padá další mýtus o spontánním rozhodnutí k cestě na Moravu, vyřčeném v rámci Rodinova pražského pobytu na večírku v Mánesu.

Zastavení I., neděle 1. června, Blansko – Macocha, poledne 11.30

V neděli v poledne vystoupil Auguste Rodin spolu s doprovodem, v němž je výslovně uveden i majitel fotografického závodu Dvořák,^[11] z vlaku v Blansku, aby se po společensky náročném pobytu v Praze zotavil při procházce přírodou krasové krajiny. Pasáž připravená Františkem Marešem, brněnským Klubem přátel umění a organizačním výborem města Blanska vsadila na účinek přírody, rozervanost skalisek u sloupských jeskyň a na propast Macochu. Společenské povinnosti, které začaly obligátním uvítacím ceremoniálem na nádraží, byly v tomto případě ještě umocněny nechtěným potřásáním rukou s přítomnými obdivovateli.^[12] Odstupu Rodina se nelze divit, neboť organizátoři, chtějíce se předvést v nejlepším světle, bohatý program poněkud přehnali. Již v úvodu „znenadání vyrazila bujarým pochodem odkudsi ze zelených koutů lesa četa sokolská, kol hostí defilovala a pak před mistrem se srazila v pozoru, načež br. Ferulík oslovil mistra vzletným sokolským pozdravem. A to mnohonásobně opětované srdečné ‚Na zdar!‘ slavně hučelo v lesích jako slib pro budoucnost.“^[13] Rodin se všeobecné zábavy na vrcholu propasti, kam se sjeli nadšenci z Brna, sokolové a tři hasičské sbory z okolí, nezúčastnil.^[14] Po hromadném fotografování odmítl vystoupat nahoru a zůstal spolu se Z. Braunerovou, J. Mařatkou a A. Muchou v chládku a relativní samotě při výtoku Punkvy na povrch. V tomto případě se jednalo pouze o krátký oddechový čas, neboť společenský maraton pokračoval. Při odpolední slavnostní tabuli v blanenském hotelu, kde patrně unavený mistr komunikoval pouze s úzkým kroužkem spolustolovníků, se střídaly pozdravné přípitky s provoláváním „Ať žije Francie!“, Marseillaisou v podání tovární hudby a s ochotnickým vystoupením: „Zpěváci Čtenářského spolku, páni i dámy v přestávkách přednášeli účinné sbory hlučně aklamované.“^[15] Popisuje-li dobový tisk velkolepé přivítání, hodnotila Z. Braunerová banket v Blansku snad pod dojmem intimity pozdní snídaně v trávě ve třech jinak: „O ostatním, co dělo potom, vykládat nebudu. Nerada vzpomínám na tváře lidí, jež sebevědomě počítají se k nejlepší společnosti. Leda snad že právě to šedivé jednotvárné pozadí lidských slabostí dává vyniknout všemu typickému a opravdu krásnému…“^[16] Nicméně vlak, kterým odjel Rodin do Brna a následně do Hodonína, Z. Braunerová a další nestihli. K výpravě se opět připojili až druhý den ráno.

Zastavení II., neděle 1. června, Brno, večer

Vyčerpávající podávání rukou a podepisování nesčetných kartiček a pohlednic, přičemž nic z toho Rodin neměl v oblibě, se odrazilo na jeho kondici: „Unaven a zemdlen dlouhou jízdou byl mistr Rodin, když vlakem od Blanska přijel v neděli večer na nádraží brněnské.“^[17] Vítání davem se ve městě se silným německým patriciátem k jeho jistě velké úlevě nekonalo. Na rozdíl od předchozích společenských „ohňostrojů“ se přestup na vídeňský rychlík do Břeclavi a následně na vlak do Hodonína odehrál v civilní rovině, a tak: „… první úsměv po nějaké chvíli rozmrzelosti opět rozjasnil jeho tvář. Teď šlo už jen o to, aby dobrá nálada starého pána vytrvala až do konce dne.“^[18]

Zastavení III., neděle 1. června, Hodonín, večer 22.15

Uvítání mistra a jeho suity v Hodoníně bylo velkolepé: „Ve tmě hořely červené košile sokolů, svítily bílé rukavice deputace. Hojné zástupy lidu z Hodonína a okolí provolávaly pozdravy mistru a přibyvši s ním umělecké družině, veškeré místní české spolky dostavily se k uvítání.“^[19] Na čajovém večeru, kam se Rodin po příjezdu vypravil a kde do půlnoci pobyl, byl pozdraven ve francouzštině výslovně jménem české hodonínské společnosti, neboť stejně jako v Praze byla i zde jeho návštěva vnímána jako politikum. Vše bylo připraveno: „Dámy hodonské v půvabných toaletách bohatě hostily vzácné hosty, hudba koncertovala, srdce se k srdci přiklánělo,“ komentovaly dění Lidové noviny. Vzhledem k regionálnímu zázemí již byli do programu zařazeni tančící šohaji v krojích. Snad i to bylo důvodem, že i přes pozdní hodinu se „mistr usmíval a ťukal si se svým okolím“. O půlnoci Rodin odešel, ale v sále se dál tančilo a zpívalo: „Když pak mistr Rodin odebral se na odpočinek do rodiny sládka p. Sedláčka, jako povelem zavířily sálem páry, valčík střídal valčík.“^[20] Otálení mistrovy družiny zapříčinila nejen uvolněná atmosféra pozdního večera, ale i seznamování s herci brněnského Národního divadla, kteří jako ouverturu slavnostního programu ve stejném sále, v němž mistr „příjemně dojat usedl k přivítání“, uvedli představení Radúz a Mahulena.

Zastavení IV., pondělí 2. června, Hodonín, dopoledne 10.00

V pondělí dopoledne celou výpravu, k níž se přidala i opozdilá Z. Braunerová, ve velké dvoraně Besedního domu přivítal malíř Jan Hudeček.^[21] Následovala prohlídka Umělecké výstavy slovenské^[22] tvořící hlavní bod moravského programu. Mistr ji prošel již v 9.30 a o „mnohých obrazech pronesl velmi případně sympatické posudky, hlavně o Mariánské písni Uprkově, jež vybavila mu dojemnou vzpomínku na Noëlu, tj. vánoční výjev s Jezulátkem“.^[23] Výstava představující výtvarníky z obou stran zemské hranice, tj. Moravy a Slovenska, byla kvůli slavné návštěvě prodloužena a Rodinova přítomnost dodala jejímu závěru na lesku.

Pořadatelé ukončovacího ceremoniálu prozíravě vsadili na národopisné přednosti regionu a pozvali do sálu mladé muže v krojích, jejichž rozmístění evokovalo témata z výstavy. Kalkul zabral – Rodina skupina zaujala. Pohnutí mistrovo zaznamenal dobový tisk i Z. Braunerová. Autentičnost chlapců potlačila i procovskou architekturu Besedního domu, která Braunerovou dráždila: „Už zmizela ohavnost sálu, už zmizel i netypický banální zástup a svítily jen krásné postavy hochů… Podívejte se tamhle na onoho mladíka, pravil Rodin, to je typ antický, a ukázal na krasavce z Lanžhota se zelenou kordulkou… Srdce se mi začalo třást pýchou a artistickým vzrušením… Vůně Slovače ovanula i zde mistra Rodina, který jakoby v tváři byl proměněn. Teprve po výrazu jeho tváře jsem poznala, jak se musel při takovém šálivém banketu mučit…“^[24] Braunerová zmiňuje narážku na antickou kulturu ještě jednou: „Podívejte se, pravil ke mně, prohlížeje cíp barevně vyšitého fěrtúšku štíhlé mladé krasavice, podívejte se na tu pestrotu barev, je v nich harmonie, jakou sneslo jen oko Řeků. Cítím, že jsem tu na půdě nejstarší kultury.“^[25] Pozdější interpretace těchto dvou zmínek o antickém Řecku ve spojení s Moravou vedly k vytvoření mýtu o Rodinově zvolání: „Toť moravská Hellas“ – výroku, který se po sto let traduje.

To však byl teprve začátek dne, v němž se A. Rodinovi a jeho doprovodu zjevil pečlivě připravený „kus národního života v celé ryzosti slovanských krojů a obyčejů…“^[26] Výprava, která se v Hodoníně rozrostla na zhruba osmdesát lidí,^[27] po odeznění závěrečných proslovů usedla do kočárů a za doprovodu banderia – chlapců ve slavnostních krojích na ozdobených koních s praporci – vyjela k návštěvě ateliéru Joži Uprky v Hroznové Lhotě. Cesta naplňovala stereotypní představy o ideální Moravské Arkádii, v níž „houf lidí v nejkrásnějších krojích, jaké jen si lze pomyslet, stál na zelené louce u cesty“,^[28] kde ožívaly obrazy spatřené na hodonínské výstavě: krojovaní chlapci na bohatě zdobených koních se míhali kolem kočárů, lidé před chalupami mávali, vše bylo zalito sluncem. Do idylické topografie zapadlo i náhodné setkání s cikánskou svatbou, která sice nebyla součástí pečlivě načasovaného programu, ale mistra „příjemně“ zaměstnala a jen umocnila obrazovou selanku.

Zastavení V., pondělí 2. června, Hroznová Lhota, cca 12–17 hod.

Na jedné straně ekipa umělců zvučných i méně zvučných jmen – na straně druhé Joža Uprka a obec Hroznová Lhota nacházející se zhruba třicet kilometrů od Uherského Hradiště, čítající v době slavného výletu kolem tisícovky obyvatel. Střet světů – centrum a periferie. Pražští návštěvníci a Uprka symbolizovali dva rozdílné umělecké přístupy k lidové tradici.

Pro samotného Uprku, který v Hroznové Lhotě koupil domek a cestoval mezi ním a ateliérem v Uherském Hradišti, představovala návštěva významný milník v rámci zařazení do místní komunity. Jeho postavení se zde neutvářelo bez obtíží a na počátku naráželo na bariéry: „… Jožka dokončiv studia, staví se prý mimo zvyklosti řádných občanů… O Uprkovi jako člověku měli jakési pochybnosti. Vyprávělo se, jak si v Hroznové Lhotě, kam se, nabyv již jména v uměleckém světě a i jakéhosi majetku, přistěhoval a kde mu přítel Dušan Jurkovič pěknou vilu vystavěl,^[29] celou obec znepřátelil… Chasa dělala Jožkovi natruc a ten jí splácel stejným, až i četnictvo muselo několikrát zakročovat. Inu, mínili někteří, takový kumštýř se dívá na svět jinak než ostatní lidé… Ba zlé to bylo v Hroznové Lhotě. A konečně zvítězil rozum i úřady z Brna zasáhly konejšivě, nepřátelství poznenáhlu opadávalo…“^[30] Soužití se zdejšími obyvateli tak nebylo bez komplikací a vyžadovalo notnou dávku tolerance na obou stranách. Na hosty z uměleckých kruhů si sousedé zvolna zvykali. Příjezd slavné delegace a, nedělejme si iluze, především okresního hejtmana barona Friese a místní honorace,^[31] protože Rodina či pražské malíře Lhoťané jistě neznali, tak představoval posílení Uprkova postavení. Společnost doplnili další významní hosté: z Luhačovic přijeli Dušan Jurkovič a ředitel lázní MUDr. František Veselý s chotí, z Divák Vilém Mrštík, z Velké nad Veličkou sběratel lidových písní Martin Zeman, ze Skalice lokální politik a pozdější poslanec Uherského sněmu MUDr. Pavol Blaho, který s sebou navíc přivedl gajdoše a skupinu tanečníků ze slovenského Záhoří. Účastnili se i někteří malíři vystavující v Hodoníně jako František Pečinka a Antoš Frolka. Na několik hodin se do malé slovácké obce sjela kulturní a politická elita kraje.

Velkolepá kolona kočárů plně obsazených městskou společností, rozruch v sousedních obcích představovaly velký zásah do tradičních zvyklostí pospolitosti. Navíc slavnost zdánlivě vymezená Uprkovým pozemkem se přelila za jeho hranice a ve všední den – v pondělí odpoledne – nabyla podoby hodové zábavy. V této souvislosti by nebylo bez zajímavosti zjistit, jak se obecní představitelé, kteří museli být o přítomnosti slavných osobností předem informováni, s danou skutečností vyrovnali. I přes jinak minuciózní popis celého pobytu dobový tisk neuvádí, že by na rozdíl od nedalekého Rohatce delegaci vítal zdejší starosta.

Úvodní přijetí bylo v režii Uprkova pomocníka malíře Antoše Frolky, který vyšel kočárům vstříc: „Výskající Frolka byl ve svém živlu a zdaleka již jde v kroji hostům v ústrety.“^[32] Což byla jen slabá předzvěst dění zaznamenaného Z. Braunerovou: „Uprka, srdečný a pohostinný, vítal hosty, častuje je jako bůh na Olympu. Chodilo se s chalupy do zahrádek, ze zahrádek do ateliéru, z ateliéru do sklepa, kde pan Martin, bratr Uprkův, statný Kněždubský sedlák, pln důstojnosti s koštýřem v ruce vždy plným ohnivého vína, vznášel se od sudu ku skleničkám, od hosta k hostu. Nahoře nad sklepem v ateliéru Uprkově mezi rozmalovanými obrazy ohromný stůl pokrytý bílým ubrusem, na němž přichystaná jemná elegantní snídaně…“^[33] Text Braunerové je v kontrastu s poznámkou v novinách: „Studený bufet tu vybraně uspořádala slečna Koutníková, učitelka brněnské Vesny. Byl ve chvíli vydrancován.“^[34] Na zahradě hráli hudci, tančila a zpívala krojovaná chasa, na svahu za ateliérem se projížděli chlapci z vlčnovského banderia. Spojnici mezi houfem přihlížejících místních a děním u Uprků tvořil Mařatka, který Lhoťany zásoboval vínem. Tisk jmenovitě poznamenal, že ve vinném sklepě pod ateliérem „rozbil svůj stan umělecký doprovod Rodinův“.^[35] Městská společnost včetně brněnských herců se mísila s „lidem“.

Výběru hudebníků byla věnována velká pozornost. Nepřekvapí proto, že oněmi velickými hudci byla muzika Pavla Trna, vynikajícího houslisty, kterého v intelektuálních kruzích proslavilo Leošem Janáčkem zorganizované vystoupení v brněnském Besedním domě v roce 1892. „Starý Trn se svými dvěma syny Martinem a Jankem hrají housle, starý Miškeřík vážný obr s dlouhými nad týlem rovně přistřiženými vlasy drží basu. Trné hráli, jako by věděli, kdo je Rodin, snad i výtečné zlaté blatnické víno, které stále mezi hrou popíjeli, dodávalo jim kuráže. Střídali hlubokou melancholii snivých, starobylých melodií s pekelnými, vášnivými a také starými, jako o závod.“^[36] Vystoupení bylo působivé, mistr uvolněný: „Hudci vesele hrají, chlapci zpívají a mezi nimi sedí Rodin a spokojeně naslouchá skvostné melodii starodávné Umrem, umrem, ale neviem kedy.“^[37]

Mistr se zprvu účastnil dění na zahradě, naslouchal muzice, dokonce s Braunerovou tančil. Vrátil se však do ateliéru na terase: „Za ateliérem, v malém slovácko-orientálním salonku, na pohodlných divanech, vyložili jsme se a dostalo se mi té cti, slavného mistra moci obsluhovat… Rodin zde obdivoval všechno, nejen malby Uprkovy, ale celou rázovitou domácnost, dům, žudro, malované okenní zdi. Prohlížel si vše se zájmem a byl v rajské náladě. Zas usedl na terasu, z níž tak dobře se shlíží na tančící a zpívající páry, a zde v odpoledním chládku servírováno Uprkou vlastnoručně připravované turecké kafe v pravých mostarských koflíčkách na měděném podnosu. V chládku při kávě krásný byl pohled na to hemžení dole v zahrádkách…“^[38]

Zdenka Braunerová zde nevědomky zaznamenala onen odstup turisty, který dění sice emotivně prožívá, ale sám žije v jiném světě. Onen pohled z terasy, pohled shora dolů, je pro celou událost příznačný. Sama, přestože byla s děním vnitřně spjata a aktivně se jej účastnila, když tančila s J. Hudečkem „sedláckou“, si zachovala odstup městského člověka. Kostýmem byl i převlek do tradičního oděvu, což vnímal rovněž dobový tisk: „V davech najednou zaplanula slečna Braunerová červeným šátkem svého slováckého přestrojení.“^[39]

Snímky zakladatele reportážní fotografie Rudolfa Brunera-Dvořáka zachycují následné prolínání světů, „nenucené veselí nejen pánů, ale i lidu slováckého, hudbu, zpěv, tanec – vše lidové, původní, ryzí, nevymyšlené“,^[40] což by jinde než na zahradě před Uprkovým vinným sklípkem asi nebylo možné. Předpokládaný střet dvou světů se nekonal. Několikahodinový pobyt A. Rodina spolu s družinou na moravském venkově představuje i z dnešního pohledu výjimečnou událost a více než naplňuje pojem zážitková turistika.

Zastavení VI., pondělí 2. června, Hodonín, večer

Zpáteční cesta z Hroznové Lhoty se zpozdila, závěrečný banket v Hodoníně se musel posunout na pozdější dobu, organizátoři zrušili i další bod programu – zájezd do Kroměříže. Zážitky z pobytu ve lhotské Arkádii se staly společenským vyvrcholením návštěvy na Moravě. Návrat do reality byl nedobrovolný, společnost litovala vytržení z „ráje“. Rodina očekávala opět večeře se stovkou hostů, se třemi přípitky s výrazným politickým/národnostním podtextem. Vše doprovázel více než pestrý hudební program: gajdoš a Trnovi hudci, kteří přijeli s výpravou z Hroznové Lhoty, tamburaši hodonínského Sokola a místní kapela „hudebníků hodonských“. K tomu ještě Braunerová přidává odkaz na folklórní program: „Na večerní slavnost byly ještě přizvány nejkrásnější selské dívky z Lanžhota a Břeclavi se svými galány. Tance a zpěvy započaly s novou svěžestí, jakoby právě jsme se byli k radovánkám teprve sešli. Rodin setrval mezi námi do půlnoci, pln radosti, a jak sám pravil louče se, posilněn pohledem na tolik jadrné, zdravé a typické krásy.“^[41] Jako den předešlý tak i poslední večer se zábava rozjela naplno až po mistrově odchodu k odpočinku.

Zastavení VII., odjezd z Hodonína do Vídně, úterý 3. června, ráno

K odjezdu z Hodonína do Vídně se váže vzpomínka na Rodinovu tajnou cestu na místní trh, kam se vydal ráno před odjezdem a pod dojmem zažitého tam zakoupil několik keramických džbánů „črpáků“, které přibalil k zavazadlům. Nákup absolvoval sám, jeho doprovod odchod z nocležiště nepostřehl, a mistr tak mohl atmosféru trhu zažít v anonymitě a bez tlumočníků.^[42]

Dozvuky Moravské Hellas

Rodinovská cesta představovala pro její přímé účastníky vytržení z běžných pořádků. Pobyt v přítomnosti mistra posunul i je do centra pozornosti široké veřejnosti. Realitu po návratu do normálu zachycují stránky peněžního deníku Výdaje a příjmy,^[43] který si velmi pečlivě vedla Z. Braunerová. Strohé údaje a suchá čísla již neodrážejí emotivní atmosféru přítomnosti mistra či „krásu krojů“, ale dokládají věcnost každodennosti. Od fotografa Brunera-Dvořáka dostala za „fotografie ze Slovácka s Rodinem“ účet na 12 korun. Stránka se záhlavím „Červen“ pak na čtvrtém řádku obsahuje zápis „Výlet na Moravu s Rodinem 35 k“. V porovnání s částkou za třicet měsíčních obědů, za které vydala „10,50 korun“, je to poněkud nepoměr.^[44] Květnový zápis týkající se pražské části Rodinova pobytu pak obnáší další částky: „banquet Rodin – 5 korun, Rodinův večírek v Mánesu – 5 korun“. Braunerová si rovněž koupila Katalog výstavy Rodin za 0,50 korun, stejně stála vstupenka na mistrovu výstavu. Ve výdajích za květen a červen se objevují položky jako „nový deštník (4 k), šmuk na večírek (1,50), 2 páry rukavic (2,40 k), nová černá kazajka (13,50), fialky na klobouk (0,50)“, svádějící k domněnce, že si je jako módy znalá žena pořídila pro tuto významnou příležitost (ale v tomto případě se jedná o přání, které je otcem myšlenky). Nicméně deník Výdaje a příjmy mluví střízlivou řečí.

Přítomnost minulého

Hýlom, hýlom, / Můj koníček má něco v uchu, / Že kromě Rodina / Vezeme i Alfonse Muchu… Takto vyvolával vyvolávač banderia v sobotním odpoledni 18. června 2022 v Hroznové Lhotě v rámci remaku cesty A. Rodina a jeho družiny. Oslava Rodinovské cesty v roce 2022 vycházela z kulturního rozhledu intelektuálního okruhu zainteresovaného na životě regionu, kde povědomí týkající se působení významných osob ve vazbě na Slovácko je i v širším měřítku živé. Do přípravy rekonstrukce tehdejšího příjezdu se zapojilo obyvatelstvo obcí Kněždub, Tvarožná Lhota a Hroznová Lhota. Opět kočáry, automobily (nově doplněno o kola, velocipedy), banderia nahradily dvojice krojovaných jezdců ze Skoronic, Kunovic, Hluku a Hroznové Lhoty, lidé v krojích. V kočáře jeli spolu s „mistrem Rodinem“ „Alfons Mucha“ a „Zdenka Braunerová“, kteří vlídně zdravili přihlížející.

O 120 let později se zjevil obraz historie „za zrcadlem“, aby připomněl, že i zdánlivé marginálie odrážejí velké události. Významný host zde stopu zanechal, a tak v roce stodvacátého výročí několikahodinového výletu z Hodonína do Hroznové Lhoty malíř František Pavlica z Kněždubu spolu s okruhem stejně smýšlejících přátel a sousedů inicioval jeho připomínku. Časový i významový posun snad nejlépe ilustrovala skutečnost, že tehdejší „lid“ byl nahrazen členy folklórních souborů a nadšenci pro historii a doprovod banderií obstarali účastníci Jízdy králů, která nyní figuruje na Seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Na pozadí těchto událostí a s časovým odstupem zhruba sta let tak zjišťujeme, že v přístupu ke zprostředkování obrazu o tradiční kultuře na Moravě se toho příliš nezměnilo. „Svátek a slavnost žije v současném světě dál a jako vždy v dějinách na sebe bere podobu a formy jak času, tak společnosti, v níž se odehrává.“^[45]

/ Fotografie jsou převzaty z připravovaného katalogu k výstavě Pražská Pallas a Moravská Hellas, 1902: Auguste Rodin v Čechách a na Moravě. /

 

^[1]  Více Stanislav Brouček – Richard Jeřábek (ed.), Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, O-Ž, Praha 2007, s. 1131.

^[2]  Na těchto ikonách je postavena propagace Moravy, pro niž jsou z hlediska turistického průmyslu neodmyslitelné.

^[3]  Více Josef Vydra, Svéráz, letoráz, nehoráz (tři doby a tři druhy svérázu), in: Věci a lidé, 9–10, 1953, s. 417.

^[4]  Např. Světozor, 12, 1840; Světozor, 15, 1886, s. 235.

^[5]  A. V. Kožíšek, Kapitolka o slováckém kroji, Svaz, III, 1913, 12, s. 203.

^[6]  Jiří Rak, Exotismus doma aneb venkov versus město, in: Kateřina Bláhová – Václav Petrbok (eds.), Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Praha 2008, s. 221–227, cit. s. 222.

^[7]  Podílela se i na přípravě Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895.

^[8]  Více viz Božena Nováková-Uprková, Besedy s Jožou Uprkou, v Ostravě 1996, s. 158.

^[9]  Více Petr Mička, Rod Hudečků z Velké nad Veličkou a jeho podíl na udržování hudebních tradic na Horňácku (magisterská diplomová práce), Ústav evropské etnologie FF MU Brno 1906, https://is.muni.cz/th/otc6x/Diplomova_prace_Hudecci, vyhledáno 21. 7. 2022.

^[10]          Archiv, Středočeské muzeum v Roztokách, i. č. 290, Av 89/98.

^[11]          „Z. Braunerová, A. Mucha, K. Mařatka, sochař Herčík, zpravodaj Národních listů V. Hladík, mistr štětcem Špillar, majitel uměleckého závodu p. Vilím, prof. Sucharda se svým otcem, Jiránek, malíř, sochaři Rous, Šaloun, p. Dvořák, majitel fotografického závodu Dvořák a sochař Fr. Úprka.“ Moravská orlice, XL, 1902, č. 125.

^[12]          Více Jiří Mucha, Kankán se svatozáří, Praha 1969, s. 211.

^[13]          Rozhledy, 1902, č. 37 (14. 6), s. 1002.

^[14]          Moravská orlice, XL, 1902, č. 125, cituje vypravení dvou vlaků z Brna, shromáždění sokolských jednot z Blanska, Boskovic, Letovic a z Rájce a hasičských sborů.

^[15]          Ibidem.

^[16]          Zdenka Braunerová, Popis Rodinovy cesty na Slovácko, Památník národního písemnictví, č. inv. 1986–1987, verze 1, s. 4.

^[17]          Moravská orlice, XL, 1902, č. 126 (4. 6.).

^[18]          Ibidem. Změna nálady nastala poté, co Fr. Mareš zinscenoval s průvodčím kontrolu jízdenek ve francouzštině.

^[19]          Rozhledy, 1902, č. 37 (14. 6.), s. 1002.

^[20]          Lidové noviny, X, 1902, č. 126 (4. 6).

^[21]          Jan Hudeček, pocházející z Kuželova, byl nejen malíř, ale i hudebník hrající s muzikou Pavla Trna.

^[22]          Umělecká výstava slovenská byla vnímána jako prezentace české a slovenské sounáležitosti.

^[23]          Závěr slovenské výstavy umělecké, Hlas, 1902, č. 130 (8. 6.).

^[24]          Braunerová, c. d., s. 2–3, 7.

^[25]          Ibidem, s. 15.

^[26]          Ilustrovaný svět, II, 1902, č. 17, s. 528.

^[27]          Braunerová, c. d., s. 7–8.

^[28]          Ibidem, c. d., s. 9.

^[29]          J. Uprka nechal původní venkovské stavení z nepálených cihel přestavět dle návrhu Dušana Jurkoviče.

^[30]          Více Václav Frolec (ed.), Slovácko 1905. Ze vzpomínek a fotografií Karla Dvořáka z počátku 20. století sestavil a komentuje Václav Frolec, Brno 1991, s. 10–11.

^[31]          Starosta města Kyjova, advokát Fr. Hess, podnikatel F. Redlich z Hodonína – sponzor J. Uprky a hodonínské výstavy.

^[32]          Rozhledy, 1902, č. 37 (14. 6), s. 1002.

^[33]          Braunerová, c. d.

^[34]          Moravská orlice, XL, 1902, č. 126 (4. 6.).

^[35]          Ibidem.

^[36]          Viz Braunerová, c. d., s. 17.

^[37]          Lidové noviny, X, 1902, č. 126 (4. 6), s. 5.

^[38]          Viz Braunerová, c. d.

^[39]          Moravská orlice, XL, 1902, č. 126 (4. 6.).

^[40]          Závěr slovenské výstavy umělecké, Hlas, 54, 1902, č. 130 (8. 6.).

^[41]          Viz Braunerová, c. d., s. 21.

^[42]          Viz Božena Nováková-Uprková, c. d., s. 160.

^[43]          Deník výdajů a příjmů, Středočeské muzeum Roztoky, archiv, i. č. 10, Av 6/90.

^[44]         Příklady kupní hodnoty peněz (měna 1 rakouská koruna (K) = 100 haléřů) v roce 1900: týdenní mzda nevyučeného dělníka při pracovní době 60 hodin týdně – 16,30 K, oběd v Plzeňské pivnici v Brně – 80 haléřů, 1 kg chleba – 0,27 K. V roce 1905 obvyklý plat nižšího úředníka – 120 K měsíčně, denní mzda zemědělského dělníka při pracovní době 12–14 hodin – 50–70 haléřů. Více: Vladimír Filip: Papírové peníze 1759–1918. Od Marie Terezie po Karla I. / Papiergeld 1759–1918. Von Maria Theresia bis Karl I., Brno 2005.

^[45]          Josef Válka – Miloš Štědroň, Svátky a slavnosti v dějinách kultury, Opus musicum, 10, 1985, s. 297.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2022)