Christopher Alexander a hledání podstaty řádu světa, ve kterém žijeme
Martin Horáček
KULTURA / Architektura
V minulém čísle Kontextů připomnělo několik textů velký zájem anglického filozofa Rogera Scrutona o architekturu. Tento zájem jej vedl k aktivitám dvojího druhu: jednak k promýšlení a psaní studií akademické povahy, usilujících o zakotvení architektury v estetice praktického života, jednak ke kritice negativních rysů soudobé stavební produkce a snahám o jejich nápravu.1 Scruton patřil k nejznámějším a také nejpronikavějším kritikům módy krabicovitého a šišatého stavění; poukazoval také na rozpor mezi programy avantgardních architektů a jejich imitátorů a reálnými potřebami života v domech a s domy. Zásluhou nakladatelství Books & Pipes (a jeho předchůdců) má český čtenář k dispozici překlady i původní studie domácích autorů, kteří se s proslulým anglickým filozofem ve svém postoji k moderní architektuře shodují.2
K této pozoruhodné řadě se v letošním roce připojuje kniha Christophera Alexandera Podstata řádu: Fenomén života. Jde o první svazek čtyřdílné série, jejíž hodnocení oplývají superlativy; někteří vážení autoři ji počítají ke klíčovým textům vzniklým za posledních sto let – míněno nejen o architektuře. Čtenářsky je dílo mimořádně vstřícné, jeho srozumitelný text doprovázejí výborně zvolené ilustrace; přesto však není snadné v krátkosti interpretovat jeho obsah a poselství. Už jen ten nadpis, jenž v případě přeloženého dílu zní v úplnosti takto: Podstata řádu – O stavitelském umění a podstatě univerza – Fenomén života (pro jistotu anglicky: The Nature of Order – An Essay on the Art of Building and The Nature of the Universe – The Phenomenon of Life). O čem tedy kniha vlastně pojednává?
Text na přebalu inzeruje Alexandera jako teoretika architektury a designu. „Teorie architektury“ byla také klíčovým souslovím, prostřednictvím kterého jsem se k Alexanderovi dostal sám, shodou okolností brzy poté, co ve Spojených státech vyšel poslední svazek Podstaty řádu. Přiznám se, že výňatky z knihy, jež na můj stůl dorazily nejdříve, ve mně zanechaly zvláštní dojem: jako by samy o sobě nepředávaly žádnou vskutku ucelenou informaci a současně nedokázaly ani navodit představu, o čem vlastně celé dílo je, čeho chce autor dosáhnout a jakou metodu si pro svůj cíl zvolil. Kdybychom knihu rozsekali na jednotlivé kapitoly či podkapitoly a četli je v nahodilém pořadí, mohlo by se nám stát, že začneme partií, která se architekturou zjevně příliš nezabývá, a místo toho popisuje třeba vlnky na vodě anebo vypráví anekdotu, v níž autor jakéhosi nešťastníka přesvědčuje, že se mu má jeden koberec zamlouvat víc než jiný. To může některé čtenáře navnadit, aby se s knihou seznámili pořádně, jinou skupinu však taková zkušenost může od autora odradit. Toto riziko se zdá být – v době, kdy „optimální délka videa na YouTube je dvě až pět minut“, poněvadž po této době podle marketingových stratégů pozornost ochabne a divák zatouží přepnout na jiný klip, a kdy se též referujícím na vědeckých konferencích málokdy dopřeje časového limitu velkorysejšího než deset nebo patnáct minut – čím dál větší.
Abychom Fenomén života přiblížili čtenářům Kontextů, přidržíme se v následujících odstavcích pojetí samotného Christophera Alexandera. Znamená to (kromě jiného), že „subjektivní“ a „objektivní“ budeme brát stejně vážně; subjektivní pocit z přečteného díla propojíme s věcnou analýzou jeho struktury a metody. Naznačíme také směr, jímž se Podstata řádu ubírá v dalších třech svazcích. Nejdříve však připomeneme nejdůležitější biografická data z Alexanderova života.
Christopher Wolfgang Alexander (obr. 1) se narodil 3. října 1936 ve Vídni. Jeho rodiče s ním opustili Rakousko v roce 1938 po obsazení nacistickým Německem. Alexander prožil dětství a rané mládí ve Velké Británii. Na univerzitě v Cambridgi vystudoval architekturu (bakalář) a matematiku (magistr), doktorát získal ve Spojených státech amerických na Harvardově univerzitě (uvádí se, že šlo o vůbec první doktorský titul z architektury udělený na Harvardu). V roce 1958 se do USA přestěhoval a v roce 1963 nastoupil na místo profesora architektury na univerzitě v Berkeley v Kalifornii. Zde působil až do svého penzionování a v roce 2002 se přestěhoval zpět do Anglie. Alexander je v současnosti podruhé ženatý, z prvního manželství má dvě dcery. Podrobná Alexanderova biografie z poslední doby neexistuje; k dispozici je kniha Stephena Grabowa z roku 1983,3 kdy – dá se říci – byl Alexander celosvětově módním autorem. Tento životopis však nepostihuje příběh tetralogie Podstata řádu, což je dobré vědět, jelikož Alexanderova teoretická práce vykazuje poměrně významnou dynamiku. Jakkoli celý život hledá odpovědi na stejné otázky, jejich slovní formulace se proměňují stejně jako způsob komunikace se čtenáři.
Alexander zanechal bohaté portfolio také jako projektující architekt: zmiňuje se přibližně dvě stě návrhů a realizací na pěti kontinentech.4 Málokdy je však najdete v přehledech dějin architektury nebo v obrazových publikacích. V mnoha případech jde o soukromé domy na americkém venkově nebo na předměstích, při jejichž zrodu Alexander v duchu své filozofie asistoval spíš jako průvodce stavebníka než jako projektant v technickém slova smyslu. Rozsahem největší realizaci představuje školní kampus Eishin v Irumě v Japonsku z let 1981 až 1990 (obr. 2). V Evropě si lze prohlédnout návštěvnické centrum umělecké a restaurátorské školy a zahradního areálu ve vesnici West Dean v jižní Anglii z let 1994 až 1995.5 Fotografickou galerii Alexanderových staveb shromáždil na internetu jeden z jeho pokračovatelů, americký urbanista Michael Mehaffy.6
Alexanderovo psané dílo zahrnuje více než desítku knih (první z roku 1964, poslední z roku 2012) a řadu kratších textů či rozhovorů, z nichž několik málo se již dočkalo také českého překladu.7 Nikos A. Salingaros, Alexanderův spolupracovník a nejdůležitější následovník, napsal, že „Alexander možná ovlivnil matematickou informatiku více než architekturu“.8 Matematická informatika (computer science) se může zdát architektonickému navrhování velmi vzdálená; obsah prvního svazku Podstaty řádu navíc k souvislosti těchto oborů poukazuje možná méně zřetelně než některé Alexanderovy starší práce. Na druhou stranu, už samotný název knihy – Podstata řádu plus všechny podtituly – by se stejně tak dobře mohl týkat stavění z cihel a dřeva jako budování umělých světů, a autor ho bezpochyby právě proto formuloval takto široce. Tvrdí sice, že ho na prvním místě zajímá, „jak vytvářet krásné budovy“, ale nedomnívá se, že by odpověď získal pouze studiem architektury nebo jejích dějin. V jeho pojetí není krása vlastností, kterou k věci na požádání přidá profesionální umělec či designér vyškolený mistrovskými díly minulosti nebo sledující momentální módní trendy. Abychom porozuměli tomu, co to krása je, musíme porozumět sami sobě, svému vnímání světa a svému místu ve světě. K tomu potřebujeme vědět, jak svět funguje, jak je strukturován v prostoru a jak je proměnlivý v čase – jak se přihodí, že něco pozorovateli připadne krásné. Uvědomme si také, jak sdílený jazyk a konvenční významy spojené s pojmem „krása“ zakrývají skutečný význam tohoto pojmu: Alexander nás nabádá, abychom nehledali to, co se nám „líbí“, nýbrž to, co je celkově v souladu s naší osobností, co zrcadlí naše „já“. Zjistíme, že v takovém úsudku panuje statisticky významná shoda, která se projeví například v tom, že se napříč kulturami a dějinami opakují určitá formální schémata v uspořádání obytných interiérů, veřejných prostranství a kultovních míst. Tato schémata neoddělitelně spojují provozní funkčnost s estetickým uspokojením. Alexander pro ně používá označení vzorce a v sedmdesátých letech 20. století jich popsal v architektuře a urbanismu celkem 253 (obr. 3, 4).9
Abychom ze vzorců vytvořili funkční a krásný celek (například pokoj, dům nebo náměstí), musíme je jednak znát, jednak umět kombinovat, a to ve správné posloupnosti kroků. Tyto dovednosti tradiční stavitelé ovládali intuitivně, respektive byli svou přirozenou vnímavostí vůči vnějším okolnostem (například klimatickým podmínkám, potřebám svých rodinných příslušníků nebo předávaným zkušenostem) naváděni ke správnému řešení. Pokud člověk ke vzorcům dospívá spontánně, není tomu tak proto, že jsou zakotveny v procesech vznikání a přetváření v přírodě? Neměli bychom se potom „přirozených“ postupů držet také tehdy, usilujeme-li o vytvoření funkčního a krásného virtuálního světa? Alexander věří – cítí –, že tomu tak je. Znamená to, že musí svůj výzkum rozprostřít daleko za hranice architektonického navrhování a že svými hypotézami a metodami musí pokrýt celý zkoumaný terén. Úměrně tomu musejí potom být jeho závěry obecné; rovněž pracovní pojmy je třeba volit tak, aby se týkaly obývacího pokoje stejně jako hrnku na kávu, pavího chvostu nebo vodní hladiny odrážející večerní červánky.
Cíl tedy nemůže být menší než objevení „podstaty řádu“ univerza. Pokud se čtenář s touto ambicí ztotožní, nabízí mu autor spolujízdu na fascinující intelektuální výpravě. Alexander má mimořádnou schopnost pracovat s každodenní, „všední“ zkušeností člověka a vtahovat ji do vysoce kvalifikované odborné rozpravy. Jak nás jednou polapí, všechno mu rádi uvěříme – vždyť potvrzuje výpočty, čísly a mračnem srovnávacího materiálu to, co jsme tak nějak tušili, pouze nám chyběla správná slova pro vyjádření daných pravd. S Alexanderovými tezemi je ve skutečnosti velmi těžké polemizovat. Kdo by neupřednostnil výhled do zeleně před výhledem do holé zdi? Kdo by preferoval dovolenou pod dálničním mostem před výletem k moři? Koho nepotěší květiny za oknem? Můžete autorovi namítnout, že na žádný řád nevěříte a že vesmír je chaotický, netečný nebo „disharmonický“ (jako to učinil architekt Peter Eisenman v citovaném rozhovoru) – ale co z toho? Nihilismus je póza, jako projekt však nefunguje, pokud po odhalení okamžitě nenásleduje sebevražda.
Alexander sám vnímá své oponenty jako reprezentanty mechanistického pojetí světa coby stroje. Zdroj tohoto přístupu nachází v evropském novověkém myšlení a zejména v Descartesovi. Proti tomu staví pojetí holistické, jež vnímá vesmír jako pletivo vztahů, v podstatě jako superorganismus, který se nedá ani rozmontovat na součástky, ani pravdivě reflektovat jazykem a metodami oborových specialistů. Českému čtenáři není taková polemika o světonázoru neznámá (ne však z knih o architektuře). Pomineme-li nikoli nepočetné historické předchůdce,10 až překvapivě podobný koncept a jazyk nalezneme ve studiích filozofa a biologa Zdeňka Neubauera (1942–2016), včetně práce s pojmy jako „vzorec/pattern“ nebo „život“.11 Právě život je podle Neubauera i Alexandera základním atributem světa. Neubauer (aniž by na Alexandera odkazoval) píše: „Biomorfní přístup ke skutečnosti chápe jsoucno jako živé: být rovná se žít, tj. existovat […] bytí je svébytný děj, existence je svobodný projev spontaneity. Naproti tomu mechanomorfní pohled na svět považuje jsoucno za stroj, skutečnost chápe objektivně, jako výskyt. Existence je symptom fungování.“12
Problém s odlišením živých struktur od neživých (nepřekonatelný, pokud řešení stavíte na chemickém složení) Alexander převádí na problém intenzity života ve struktuře – tuto intenzitu charakterizuje vlastnost pojmenovaná jako „celistvost“. Celistvost struktury nepředstavuje prostě celek sestavený z hmotných dílků; jde o stav vyplývající z kooperace tzv. center, jež mají materiální i dějovou povahu a nejobecněji je lze přirovnat ke kvantovým stavům. Takový výklad míří na „čistý“ rozum čtenáře; rozumu „praktickému“ jsou určeny kapitoly o patnácti vlastnostech, podle kterých živé struktury poznáme, když je uvidíme, staneme se jejich součástí, anebo když je chceme vytvořit. Čím je život (věci, stavby, místa, události, ekosystémy) intenzivnější, tím je fenomén v očích vnímatele „krásnější“: autor odpověděl na svou otázku ohledně navrhování krásných budov a při tom, téměř jaksi mimochodem, vykreslil obraz světa, podstatně odlišný od toho, jaký si většina z nás utvořila na základě školní výuky (obr. 5, 6).
Co nabízejí zbývající tři knihy Podstaty řádu? Druhá část, Proces vzniku života (The Process of Creating Life) z roku 2002, se věnuje zrodu tvarů. Přirozený průběh tohoto děje popisuje jako „transformaci uchovávající strukturu“. Můžeme takto charakterizovat třeba životní cyklus stromu i jeho proměnu v průběhu ročních období anebo výstavbu katedrály, na níž postupem staletí přibývaly věže, kaple a vybavení v různých výtvarných slozích od románského po secesní, aniž by spolu vizuálně kolidovaly nebo byly vnímány jako nesourodé (obr. 7, 8). Totéž platí pro „normální“ život v lese, na poli nebo ve městě, pokud není narušen katastrofou (přemnožení jednoho rostlinného či živočišného druhu, buldozerový urbanismus). Také zde, když se probírá život a celistvost z hlediska časového, bychom objevili paralely v úvahách Zdeňka Neubauera nebo badatelů v oblasti morfogeneze v přírodě od druhé poloviny 19. století do současnosti (jmenujme za všechny alespoň švýcarského biologa Adolfa Portmanna, jehož knihu Nové cesty biologie v roce 1979 přeložil pro samizdat Václav Benda a překlad „opsala“ Olga Havlová).13
Třetí kniha Vize živoucího světa (A Vision of a Living World) z roku 2005 je nejobjemnější. Alexander v ní na vlastních architektonických návrzích a realizacích ukazuje, jak nabyté poznání uplatnit v praxi. Zahrnuje to rovněž jednání s klienty a uživateli; jak se jich ptát a na co se jich vůbec ptát, jestliže chce architekt zpětné vazby využít k posílení života ve svém projektu – což má být jeho poslání, specifická profesní kompetence a odpovědnost. Alexanderova zkušenost v tomto případě představuje součást dnes už obecně sdílené a dosti precizované metodiky komunitního plánování, propagované (a občas i využívané) po listopadu 1989 také v Česku.14 Co se týče prezentovaných návrhů, Alexander uniká slohovým nálepkám, jež by jeho jméno spojily s určitou „fází“ dějin architektury na časové přímce. Píše o významu ornamentu a učí stavebníky glazovat a vypalovat kachle, zatímco jindy experimentuje s betonovými konstrukcemi a prefabrikáty vyřezávanými strojem, který řídí počítačový program.
V závěrečné čtvrté knize, nazvané Zářící základ (The Luminous Ground) a vydané v roce 2004, autor k obrazu světa, v předchozích dílech založenému na propojení rozumového poznání a vcítění, připojuje prvek víry. Zkoumá posvátnou geometrii, jež se propsala do prastarých uměleckořemeslných předmětů, i emocionálně působivá díla moderního umění (líbí se mu třeba kresby a obrazy od Henriho Matisse a Pierra Bonnarda). Poukazuje na revitalizující účinek „vytváření celistvosti“ a vnímá toto vytváření jako projev pozitivního vztahu ke světu na všech odpovídajících úrovních, od autoterapie přes potěšení bližního po obdarování Stvořitele (obr. 9). Do světa, jaký kdysi býval a jaký by podle jeho názoru měl být, zahrnuje svět, jaký je – zhusta nespravedlivý, krutý a plný ohavných staveb z posledních dekád. Příčinu nastalého stavu vidí v nárůstu počtu lidí, kteří přestali být se světem niterně spojeni; místo toho, aby ho vnímali jako domov, zasluhující průběžnou péči a zvelebování, vnímají ho jako neutrální pole, zdroj surovin či kolbiště. Do detailnějšího, dejme tomu historického vysvětlení zrodu negativního postoje se Alexander nepouští. Výše vzpomenutý Roger Scruton hovořil v této souvislosti o „oikofobii“ jako o odmítnutí dědictví a domova, jež v podstatě charakterizuje pubertální, nevyzrálou osobnost. V popkultuře popsané dvojí vnímání světa asi nejlépe ilustruje sci-fi film Avatar z roku 2009. Na rozdíl od jeho tvůrců Alexander nepropadá romantismu a nepřipisuje souznění s harmonickým řádem světa jen „ušlechtilým divochům“. Pokládá rozpory civilizace za důsledek svobody, jež nabízí pokaždé možnost volby – tedy i volby vedoucí k nápravě škod, ke tvorbě center a krásných budov. Všudypřítomná ošklivá architektura může koneckonců pomoci dobré věci, když do očí bijícím kontrastem zvýrazní krásu ostrůvků celistvosti, které na planetě zbývají (obr. 10).
Jakkoli skeptický (zejména ve své následující a poslední knize z roku 2012),15 přináší Alexander poselství, jež v principu zůstává pozitivní, z věcného hlediska mimořádně nosné a z emocionálního radostné. V rovině teoretické nabídl komplexní výklad světa, který je vůči kritickému vědeckému testování nad očekávání odolný. V rovině praktické poskytl návod, jak svět přetvářet krásně a – dnes bychom zdůraznili – udržitelně, návod, který inspiruje a je bohatě rozvíjen.16
Kniha Podstata řádu: Fenomén života nevyžaduje od čtenáře, aby znal ostatní svazky tetralogie. Funguje jako samostatné, obsahem i formou uzavřené – celistvé – dílo. Uklidňuje a provokuje, ujišťuje a znepokojuje, podněcuje k rozhovoru a vybízí k aktivitě. Prohlubuje vnímavost vůči okolnímu prostředí a zároveň vysvětluje, proč vypadá právě tak, jak ho známe.
Poznámky
- Roger Scruton, The Aesthetics of Architecture, New Jersey: Princeton University Press 2013 [revidované vydání, první vydání 1980]; Roger Scruton, The Classical Vernacular: Architectural Principles in an Age of Nihilism, New York: St. Martin’s Press 1994.
- Charles, Princ z Walesu, Harmonie: Nový pohled na náš svět, Brno: B&P Publishing – VUTIUM 2018; Nikos A. Salingaros, Sjednocená teorie architektury: Forma, jazyk, komplexita (ed. Martin Horáček), Brno: VUTIUM – B&P Publishing 2017; Anthony Flint, Le Corbusier: Muž doby moderní, architekt zítřka, Brno: Barrister & Principal 2017; Martin Horáček, Za krásnější svět: Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století, Brno: Barrister & Principal – VUTIUM 2013; Jan Michl, Funkcionalismus, design, škola, trh: Čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu, Brno: Barrister & Principal – VŠUP 2012.
- Stephen Grabow, Christopher Alexander: The Search for a New Paradigm in Architecture, Stocksfield – Boston – Henley – London: Oriel Press 1983.
- Online, https://www.pps.org/article/calexander [vyhledáno 25. 6. 2020].
- Demetrius Michael González, Christopher Alexander: A Holistic Theory of Architecture, 2004, online, http://demetriusgonzalez.com/architecture/thesis/thesis.index.html [vyhledáno 25. 6. 2020].
- Online, http://www.katarxis3.com/Gallery/nav.htm [vyhledáno 25. 6. 2020].
- Město není strom, in: Karel Maier (ed.), Urbanistická čítanka I, Praha: Česká komora architektů 2000, s. 36–47; Hlavní pravidlo, in: Irena Fialová (ed.), Architektura a současné město, Praha: Zlatý řez 2017, s. 29–38; Kontrastní pojetí harmonie v architektuře (rozhovor Christophera Alexandera s Peterem Eisenmanem) a Pár střízlivých úvah o povaze architektury v naší době, in: Nikos A. Salingaros, Sjednocená teorie architektury: Forma, jazyk, komplexita (ed. Martin Horáček), Brno: VUTIUM – B&P Publishing 2017, s. 295–317.
- Nikos A. Salingaros, Some Notes on Christopher Alexander, online, http://zeta.math.utsa.edu/~yxk833/Chris.text.html#COMPUTER [vyhledáno 25. 6. 2020].
- Christopher Alexander et al., A Pattern Language, New York: Oxford University Press 1977.
- Emanuel Rádl, Dějiny biologických teorií novověku I–II, Praha: Academia 2006; Stanislav Komárek, Mimikry a příbuzné jevy: Dějiny poznávání a výkladu vnějšího vzhledu živých organismů, Praha: Academia 2016.
- Zdeněk Neubauer, Biomoc, Praha: Malvern 2002.
- Tamtéž, s. 24.
- Jiří Fiala (ed.), Ke stému výročí narození Adolfa Portmanna I–II [Scientia & Philosophia 7–8], Praha: Univerzita Karlova 1997.
- Kathleen Maddenová, Utváření místa: Příručka k vytváření kvalitních veřejných prostranství (ed. Robert Sedlák), Brno: Nadace Partnerství 2003.
- Christopher Alexander – Hans Joachim Neis – Maggie Moore Alexander, The Battle for the Life and Beauty of the Earth: A Struggle Between Two World-Systems, New York: Oxford University Press 2012.
- Viz např. webové stránky PatternLanguage.com nebo Livingneighborhoods.org; Sustasis Foundation s knihou a aplikací A New Pattern Language for Growing Regions, viz http://www.sustasis.net/APLFGR.html; Nadace Prince z Walesu – The Prince’s Foundation, https://princes-foundation.org/; Skupina PURPLSOC (Pursuit of Pattern Languages for Societal Change při Donau-Universität v rakouské Kremži, viz https://www.purplsoc.org/; The Bartlett Centre for Advanced Spatial Analysis, viz https://www.ucl.ac.uk/bartlett/casa/ [vyhledáno 25. 6. 2020]. Výše zmíněná kniha Nikose A. Salingarose, Sjednocená teorie architektury (pozn. 2), je autorem míněna jako studijní doprovod k Fenoménu života.
Text je upravenou a ilustrovanou verzí „Doslovu“ k připravované knize Podstata řádu: Fenomén života.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)
