Dívka u okna čtoucí dopis
Básně malířům, sochařům, grafikům a fotografům

V minulém čísle Kontextů jsme otiskli pásmo básní nejrůznějších malířů, ­sochařů, grafiků či fotografů, kteří vedle vizuální tvorby cítí potřebu vyjadřovat se i prostřednictvím poezie („Kreslila si, sníh jí svítil mezi prsty“). Nyní vztah obrazu a slova obracíme a navazujeme blokem básní, které malířům, sochařům či fotografům dedikovali básníci. Takových básní je nesporně mnohem více a následující výběr je pouze malou ochutnávkou toho, co se malíři a básníkovi Petru Veselému podařilo za léta nashromáždit a co by vydalo na větší antologii.

---

Jonáš Hájek

DÍVKA U OKNA ČTOUCÍ DOPIS

podle Vermeera

„…že pochopíš, že jsem musel odjet
a že zůstávám Tvůj milující…“
Leda v naprosté tmě, kde nebudou
vidět slzy! Neklidný Johannes!
Celý Haag určitě čeká na něj!
Nejde zrušit kouzlo krutých řádků…
Váhám, jestli nezůstat navěky
trčet v neznámém průvanu, aby
se konec nenaplnil, v paprscích
mezi palcem a ukazováčkem.

Jindřich Zogata

…

Zrcadla na dohled
Rámy
vysklené ze živého stříbra
tavby hrany Kámen
na kameni hnízdo si vybral

Srší Obrazy udal rám
Kruhy víček Tunely duhovek
proudí sebeklam
průhledu liduprázdna

Ivan Martin Jirous

…

V povelikonočním čase
Marie malovala

Aleluja!

Marie malovala
v povelikonočním čase
plevel na plotě rzivém
zachytil se zase

Petr Kabeš

ŘÍJEN

Janu Steklíkovi

Říkáš: listí padá,
na zem padá barevné listí —
a ono zatím padá na listí.

Za hory, zadoly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou?

A nejen říjí
říjen krvaví.

Tak také kuna
hlasem obarveným žloutky
o tichu dvorků
později jen vypráví.

Na všechno listí napadá,
napadá listí na listí.

Xaver Halaš

PROTIŠENÍ

K obrazům Jana Zrzavého

Zde se nekříží mračna
aniž puká hněvem kružba země
Jen protišení
v krajině blahoslavenství
malíř
znamenným zrakem dítěte
nabyl

Musíš myslet na dotek
verpánových řas —
Pod nimi skrývá slzu hojivou
a bolest jen Bohem pojatou
v mír

Věra Jirousová

…

Josefu Šímovi

Co se dlouží a mimo sebe sahá
co touží dotýkat se tebe  dá mi
letící ostrov zpěvu nad vodami
sem ten klín krouží snést se v oblaku peří
stín po poledni s ním se souží  půlnoční sen
vře v sevřeném  a víří rozptýlen v šedé síti
směšný sníh na zem sněží  je bez otěží

chmýří běžící po hvězdných drahách

úzkostí červené torzo svítí

Miloš Doležal

A PAK

Jiřímu Štouračovi

Už jen tráva nás vítá
na hrbu za lesem
zcuchaná, pelichavá
s vymodralým zvoncem.
Stulí se do nás
až jednou klimbnem, zplesnivíme
a pak a pak
dědu uvidíme štípat dříví
u nás před kolnou, řeknem si
— Konečně —

Marie Hřebíčková

KRUH VÁCLAVA BOŠTÍKA

mluvíme stále o jedné věci,
nekonečno, místo vzniku,
první bod a poslední bod,
začátek a konec, průzor a vhled.
Vznik a oslava, uzavření kruhu,
mlhoviny, obraz vesmíru.
„Plocha volá po tvaru a tvar
potřebuje ke svému rozvinutí plochu.“
Vznikl princip, pravidlo, funkce,
a za principem vznikla tvář.
Vrací se k Turínskému plátnu,
jako se pastýř vrací do Betléma.
Vánoční čas, buď klidný, věci mají svůj řád

(citace text Václava Boštíka)

Dana Podracká

UMÝVANIE PODLAHY

Píšem Petrovi Veselému, že jeho obraz Klekátko a kýbl
je variáciou obrazu Lžíce a víčko
Politickí väzni ich používali ako liturgické predmety
v čase totality

Kedysi sa pri umývaní dlážky kľačalo
Stopy po vedre vytvárali kruhy

Rituál pozostával z prenášania vedra zozadu dopredu,
z pomalého postupovania k dverám,
na koniec začiatku

Dom duše je zrkadlo

Veci nasledujú po sebe v súvislom rade,
aby sa špina nahradila čistotou
Kruhy vytvárajú retiazku

Poumývala som dlážku aj schody
Čakám, kým dielo vyschne, aby som bosá vošla
do dňa

Ivo Harák

POSLEDNÍ OBRAZ

Památce Zdeňka Rykra

odkloněný klín, na deprese
prý pomáhá čokoláda
když nedá, chlast

mozek opřený o nárazník
posledního rychlíku
Praha – Paříž

nahoře Orion
a dole vlhnou
pražce

cesta je daleká
obleč se bude zima

Chotěboř za horama
pije sníh

Vladimír Holan

K ROZJÍMÁNÍ

Památce Mikuláše Medka

Zdi kamenné, stěny hliněné,
dveře zavřené… Jenomže právě
zavřené dveře jsou dokořán… Nebo
jsou jinde už jako brána
dokořán zavřená? Někdy si,
ohroženi, pomáháme zazdíváním obou…

Pavel Švanda

SOUHLASÍŠ

Přes leskle hadí Vltavu
ve snu
a po nábřeží s Mikulášem Medkem.
Že nelze žít ani dobře a snad ani jinak,
leda trpělivě nachýleně,
snad ani tak nevadí,
pokud jsem si vědom.
Souhlasíš bděle,
že vždycky trošku jsi, co ani nemíníš,
že provždycky jsi i někým,
kým jsi v životě být nechtěl?
Ovšem, to souhlasí.
Jsem-li si vědom, že nevím,
ani sen nevadí.
Proč ale zrovna s Mikulášem M.
a po mostě?
To taky nevím.
V tom snu si však nepřekážím.
Snad to ani nevadí.

Ivan Blatný

DĚJINY UMĚNÍ

Je chrámem příroda se svými pilíři
z nějž echa mlh se někdy ozývají
a člověk symbolů jde zšeřelými háji
jak bude o tři čtvrtě na čtyři

Holešovická zeď. Někdo ji namaloval
a jiný jenom přelíbezný ovál.

Sylvie Richterová

GIOTTO A ZLATO

Lidské tělo nabývá oblých
forem
obraz člověka vstupuje
na zem
Nebe je ještě naplněné
zlatem

V roce 1325
modralo nad pastýři
freska je však rudá jak obloha
šíleného vizionáře
jenž nespatřil harmonii
zlaté záře

Jen když korunoval Kristus Marii
zlato se zhustilo kolem tváře

Robert Fajkus

ŘECKÝ OSVIT

Slunce tě slavně promítá na lasturové dno.
Jazyk vln slíže slídu s pohlaví,
věneček bílých racků na obzoru.

Zlato tě vmalovává do ikony,
v paměti námořníků
povrzávají staré lodě.

Tomáš Mazáč

…

Pavlu Hřebíčkovi

Jaké sny mají v noci sochy
když odejdou z galerie lidé
a je tam tma?
Příliš snadno se říká
že věrozvěstům se zdá o slovech
křížům o utrpení
Donu Quijotovi o písku
Sochy mají sny
dřevěné
kovové
kamenné
A dokážou zpaměti přivolat vítr

Nikdy od nich nesmíš čekat
odpověď

Petr Veselý

ALTÁN

Svatopluku Otiskovi in memoriam

V soše altánu
z hrubých dřev
stlučeného
prohledává
nemá hlas

Vít Slíva

KORYTO RYTÉ MORAVICÍ

Kurtu Gebauerovi

Údolí hučí jak úl

na břehu Vincek
z bláta plácá gottwalďuchy,
na ulici Frantoš
slídí v lidech po mincích,
a na faře Tonda
počítá do třicíti.

Údolí hučí jak úl

Sochař Kurt promýšlí prostor,
poťukává,
nebožka Hedvika přináší kvítí
do kůlny visící z nebe
a speditér Pavel rozváží dny,
skříně nacpané světlem.

Marek Fencl

SLAVONICKÁ NOC

Jiřímu Netíkovi

Ubíhá deštivá noc
zvuky okapových žlabů.
Neviditelný přesah výšek
křivolakých střech
ústí z minulosti do souzvuku odcházení

Miloš Vodička

BARLACHŮV ANDĚL

Katedrálou letí
těžký anděl
připoutaný hrubými
řetězy

anděl
se zpustošenou tváří
Kathe Kollwitz

opuštěný bronzový
strašák

anděl furioso

příliš dlouho
letí chladem
ve vytřeštěném tichu

na apelplatze
se ledově potíme

Vladimír Šrámek

(malování bytu)

štětkou se bráním zdem
mávám jí jak hořící loučí
plaším šelmy!
strop s hlavou zvrácenou
jak maloval bych
nebeskou bránu

Jiřina Hauková

ZA EVOU KMENTOVOU

Na tvé zahrádce na stodole kvetou fialky a zpívají kosi.
Ty už je neslyšíš.
Jsou lidi, s kterými jsme rádi na světě,
a proto má život smysl,
kteří jsou nám tak blízcí,
že bez nich je velká prázdnota.
Zatím co ty jsi odešla z tíže času,
je lidské přátelství, které vydrží za hrob.
Ty jsi dovedla z neživého dělat bytí,
z kusu hlíny dělat tvar,
osvětlila jsi kus cesty vpřed,
byla jsi urputná, prostá a upřímná,
byla jsi svou samostí,
člověk otevřený životu,
nastavovala ruce a tělo větru a šípům,
udělala ze sebe lidský terč;
zůstanou po tobě otisky tvých rtů,
tvých rukou, tvých šlépěji
a já bych chtěla položit slovo, které neuvadne,
na tvůj hrob.
Jsi v té jasné nicotě, kde se všichni potkáme,
ještě naposled slyším hlas v telefonu:
doma je fajn.
Šla jsi hrdě vstříc smrti.
Budeš spát svou dlouhou noc,
zanechávajíc bezednou melodii,
neposkvrněná osobnost v prázdnotě,
hvězdy ty vědí víc o mrtvých.
Budeš zemí, budeš větrem, budeš láskou,
která obepíná tento svět.

Rostislav Valušek

SRDCE

Grafika pro Inge Koskovou

Možná
ta srdce
se jeví jako kost
hozená na výhost.

Možná
s psí věrností
trojici kostí
uhostí Bůh.

Možná
srdce spočinou
v nebi a jejich
kosti v zemi.

Možná…

Vítězslav Nezval

…

Někdo prozradí všecku pravdu tím
že ji obratně zamlčuje
Picasso
oči té ženy kterou miluji mne rozechvějí nejvíce
když jdu podél oken a cítím schnoucí lak
a nejkrásnější opery jsem vyslechl
sám za staženými záclonami na červené plyšové židli

Václav Vokolek

MALÍŘ STÍNŮ

Miluje černou
všech barev a tvarů.
Samotu.
Temná slova balí
do etuje
nočního sametu.
Občas i něco namaluje,
jindy jen obraz do zrcadla otočí.
Vlastním dechem
všechno ztrácí.
Prochází svou rezignací.
Míjí.
Maří.
Jenom stíny se mu daří
namalovat pod oči.

Zdeněk Volf

PROVÁZKY

kunsthistorikovi Pavlu O.

Nepálil bych ty… spíš obrazy
než slova, třebaže každá generace
má svůj uzel, ne k přitažení.
K rozplétání… Přes vaši jsme tu
poslouchali Coreu, Zappu, lasovali
ve skautu — ale v nás zpřítomňování vojny
či smogu z Dezy nepopouzelo k odporu.
K rozchodu… Uznáváš sochu
coby vykřičníkový střet s chaosem
světa, však co ještě odebrat pro ni
ze sebe… k tichu?

Ludvík Kundera

TICHO V ŘÍJNOVÉM SADĚ

Robertovi Hliněnskému

zbloudilý motýl :
odnikud nikam
okry neslyšně pracují na listoví
zpěv ptáků :
podťat cirkulárkou
daleko se přesouvají vlaky
vzduch obaluje stromy
světlem
lidé :
posuvné bílé terče na horizontu
honci dosud nebuší holemi do kmenů
srní :
přichází na deset kroků
pak poodběhne a hnědě civí
bažanti
přeťali báseň
mají na to barevné právo

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Petr Hruška

Převržená piksla s bílou, určenou k nátěru kostelního stropu. Vylitá barva na dlažbě ztuhla ve vlastní předmět, divoký bílý hadr.
Nehledám tu boha. Hledám toho natěrače s bílými prsty, ten nešikovný lidský pohyb.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)