Duel mezi oceánem
Listy Ivana Diviše Riu Preisnerovi

Rio Preisner, příležitostný básník (v americkém exilu v letech 1968–2007), byl adresátem listů, které mu posílal jeho celoživotní přítel Ivan Diviš, básník bytostný (v německém exilu v letech 1969–1997). Jejich vzájemná korespondence patří k nejpozoruhodnějším dochovaným svědectvím přátelství povahově velmi rozdílných osobností. Toho, který se pustí do dobrodružství četby tisícistranného konvolutu, čeká pozoruhodná výměna sestávající ze vzpomínek, literárních postřehů, invektiv na adresu domácích i zahraničních organizací, stesků nad stavem světa, ale i dojemných lyrických vyznání. Uvádíme komentovaný výběr pouze z jedné části tohoto bohatého souboru.

O tomto názvu (Duel mezi oceánem) uvažovali krátkou chvíli oba přátelé, když přemýšleli o případném vydání své korespondence. K tomu nakonec nedošlo. Tento obsáhlý konvolut nakonec zůstal nevydán.¹ Představuje ovšem hlubinný pohled do osudů jak Preisnerových, tak Divišových.² Podívejme se nyní na stránky listů, které posílal v průběhu jejich exilového působení Ivan Diviš z NSR Riu Preisnerovi do USA.

Jejich přátelství bylo pevné, dlouhodobé a překonávalo všechny nástrahy, které může takový vztah postihnout. Nezměnil jej ani exil, který výrazně omezil možnosti osobního setkávání. O lecčems v tomto směru svědčí i další literární díla, například známý Divišův deník Teorie spolehlivosti,³ kde je jeho přítel Rio Preisner mnohokrát a různým způsobem zmíněn.

První záznam z Divišova deníku je z listopadu 1971 – to už se oba přátelé několik desítek let znali. Dokládá Preisnerovu vnímavost a citlivost vůči Divišovi a současně ostrý pohled Divišův:

„Dokázal jsem rozesmát do slzí Rio Preis­nera, člověka nesmírně vážného, propastně zavilého. Seděl v křesle na pokoji v hotelu v Darmstadtu, to bylo v roce 1968 těsně po vpádu, a hroutil se smíchy nad mými výroky.“ (s. 213)

O dva roky pozdější je zmínka o tom, jak Diviš korigoval první díl Preisnerovy Kritiky totalitarismu, který vyšel v Křesťanské akademii v Římě, přičemž si stěžuje, že za práci nedostal ani recenzní výtisk. (s. 248) Skutečnost, že dělal svému příteli korektury zadarmo a značně náruživě, svědčí také o kvalitě jejich vztahů. Diviš i v jiných zápiscích komentuje další vydávání Preisnerových fragmentů, což je velice zajímavá informace, neboť uvádí, že se autor pokoušel nabídnout své dílo nakladatelství Herder ve Freiburgu – ovšem bez úspěchu, což Diviš kvituje se svým typickým sarkasmem. (s. 392) Podobným způsobem se Diviš vyjadřoval i k neochotě Křesťanské akademie pokračovat ve vydávání Kritiky. Udivuje ho odůvodnění, že jde o „politickou knihu“. (s. 405)

Velmi blízký poměr obou protagonistů zachycuje například tato sentence z pamětí:

„Nebo Preisner: Ivane, tvoje cesta ke svatosti rovná se střízlivost.“ (s. 427)

Přátelé se nebáli k sobě mluvit velmi osobně, až „na dřeň“:

„Preisner v mém bytě (jedná se o zápis z 2. května 1983, pozn. aut.), hově si v křesle: já tě exkomunikuju! A reduplikoval: já tě exkomunikuju! Nebylo to poprvé. Jindy řekl: dal bych tě upálit, ovšem v poslední chvíli bych ti udělil milost.“ (s. 444)

Právě tento záznam je mimořádný, protože Diviš nám v něm podává celkový charakter svého přítele:

„Po tolika letech přátelství, v těch spoustách dopisů třeba dodat, že je to nezbadatelná, uzavřená povaha (jak by řekl TGM uzamklá) a že má inkvizitorský komplex. Medek mně řekl v Rohru: je nesnášenlivý! Když jsem se tu rozkurážil pivčem a začal Mimi symbolicky vyplácet přes zadeček se slovy: a já zase lopatou / přes tu pudel chlupatou – což děti dávno znají a chechtají se při tom jak blázni –, nazítří mně to Preisner vytkl a řekl: Dostojevskij, žejo! (čímž měl na mysli Stavrogina) a kýval popředně hlavou, čímž poukazoval na podobiznu Dostojevského, již mám vedle v pokoji v knihovně. Povaha nezbadatelná: svítá mně, že nikoho nemiluje. Preisner zná jen distancovanou náklonnost. To dobře tuší jeho čtenáři, u nichž nachází minimální ohlas, ostatně čtenáři jsou blbci a Preisner geniální…“ (s. 444)

To už je takřka výpověď na samé hranici možného, možná i za ní. Ostatně, zřejmě nikomu by Preisner nic takového jako Divišovi netoleroval:

„Rio mne z Pensylvánie soustavně peskoval za to, že jsem gnostik, přičemž ani Rio, ta geniální hlava, neví, co to vlastně gnoze jest.“ (s. 693)

Teorie spolehlivosti zkrátka jednoznačně dokládá naprostou výjimečnost, s jakou tito dva básníci pozorovali a komentovali sebe navzájem, přičemž je s podivem, že si tak dobře rozuměli. Preisner byl uzavřenější, mlčenlivější, často „mono­tematický“, naprosto konzistentní, Diviš „rozevlátější“, s mnoha psychickými problémy, rozporuplný, neukázněný. Oba však spojovala láska k češtině, k poezii a především způsob glosování minulosti, přítomnosti a budoucnosti, měli společný pohled na faktickou i morální bídu, v níž se ocitla po roce 1968 česká literatura a spolu s ní celá česká společnost. Dalo by se říci, že oba měli i stejné „nepřátele“, což je spojovalo. Byli si blízcí i ve své rozdílnosti, nejvíce je však spojovala vášeň výstižně a s pomocí básnických obrazů charakterizovat každodennost s jejími symboly a hlubokými přesahy:

„Preisner mně někdy napíše: humidity 99 %, anebo: přivalila se vlna veder. Jsou to skoupé zmínky asi takové, které uštědřuje přírodě Dostojevskij – ale jaká je potencovanost za těmito zmínkami!“ (s. 606)

Podívejme se nyní na velký konvolut vzájemných dopisů, a to z divišovské strany.

Soubor ze strany Ivana Diviše začíná 8. 11. 1969 a je, podobně jako jeho deník, mnohohlasem, v němž zaznívá vše, co se týkalo pracovního úsilí, zaměstnání (RFE),⁴ osobního života (rozpad manželství a navázání nového vztahu, přátelé i „nepřátelé“), literatury – zejména poezie –, situace v exilu i doma, exilových institucí, náboženských záležitostí. Projevuje se zde prolnutí oné vnější a vnitřní roviny, které dokládá hluboké přátelství a pouto, kterým byli oba pisatelé svázáni. Diviš považoval Preisnera za geniálního filozofa a myslitele, obdivoval ho, třebaže k jeho poezii měl zjevně rezervovanější vztah – i když se vzdal v této oblasti své kritiky.

Z prvních dopisů Ivana Diviše Preisnerovi z doby opuštění Československa vysvítá přes všechny potíže spojené s budováním nové „existence“ chuť do společných projektů, plynoucí z možností života ve svobodném světě:

„Když jsme na Tebe společně s Pepíkem Jedličkou vzpomínali, řekli jsme si, že bychom se mohli všichni tři pustit do fenomenologie bolševismu, ostatně soudím, že na to máš už dávno tak jak tak políčeno a že už na tom pracuješ. Za mou jazykovou část, o níž pracovat mám snad jakés takés oprávnění, jsou tu k dispozici archivy, kartotéky a studijního mate­riálu habaděj – mohu prohlásit, že bych se dříve do toho nemohl odpovědně pustit – a tudíž žádný dopis jsem řečeným místům (Institut für Gesamt­deutsche Fragen, pozn. aut.) neodesílal – dokud nebudu mít minimálně krytá záda, stůl, světlo nad ním a před sebou aspoň trosky knihovny, již druhé, kterou mi ukradli bolševici.“⁵

Jak známo, „fenomenologii“ bolševismu udělal Rio Preisner nakonec sám. Postupně tedy dochází k jakémusi vystřízlivění. Oba protagonisté se začnou předhánět v kritice nejen socialistického Československa, ale také v kritice exilových organizací (u Diviše převládá četná kritika jeho zaměstnavatele – RFE) a posléze i některých zahraničních organizací:

„Chceš-li mně udělat ne-li už radost, tož vyhovět mně v občanské rovině, nikdy už neposílej svoje slovo do RFE. Buďto se tak tváříš, anebo skutečně nechápeš, že RFE se jak čert kříže bojí jakéhokoli záblesku hodnoty, a byť by to byla poznámka pro news reel anketního rázu. Žádná cenzura zleva a žádná zprava, jak slušně říkáš, nýbrž jednolitý, nerozrazitelný bunkr blbství s předznamenáním, které se pro předschválenou zmatenost kódů tváří, jako by bylo rozdílné. Ve skutečnosti je shodné. Tak jako v Rudém právu chodil po chodbách Švestka a tak jako po Československém spisovateli chodil po chodbách Kristek, tak po chodbách tzv. RFE /německy Das Kasperlsender Radio werweintes Europa/ chodí podbabové a zpozabučka si přišeptávají: pánové, proboha, jen žádný průser…“⁶

Takové charakteristiky se nejen opakují, ale i prohlubují, a to i osobním směrem (Diviš si opakovaně stěžuje na nedostatek financí, v souvislosti se svým zaměstnáním v archivu a s výškou honorářů). Divišovy charakteristiky jsou ovšem věcně zajímavé, neboť se věnují zejména atmosféře a jednotlivým osobnostem:

„Tři roky nám nezvýšili plat, ačkoli například cena hovězího od r. 1969 dodnes podražila o 140 procent, cena topného oleje, jak sám zakouším, o sto procent, atd. RFE je podnik, který byl politicky hozen přes palubu v genocidních koncesích, učiněných mezi USA a SSSR a které nelze dohlédnout, jen tušit. Vše je zborceno, selháno a zfalšováno. Minulý pátek v čsl desku schůze, jedna z oněch vylhaných rudoprávních ukecanin, kde všichni se styděli za to, že existují, čuměli do židle sousedovi a jen ten starý bitec Heidler vstal, žaloval na křivdu a prohlásil, že pakli mu sáhnou na náboženské vysílání do vlasti, vypovídá domu poslední zbytky loyality. Pak se ozval mladý Pecháček, odešel a práskl za sebou dveřmi a nakonec si zachoval tvář mezi všemi těmi podesranci jen ten starý Kružiliak, slovenský fašista blahé paměti.“⁷

Obecněji by se dalo říci, že Diviš poskytoval Preisnerovi za oceán poměrně podrobné informace o dění v Německu, a to nejen z RFE, ale i z dalších exilových spolkových aktivit. Týkalo se to především náboženských institucí, neboť sedmdesátá léta byla pro Ivana Diviše obdobím velkého religiózního rozmachu. Jeho informace pro Preisnera se týkaly i činnosti Křesťanské akademie v Římě, a to zvláště tehdy, pokud se jednalo o německé prostředí, a mnohočetných aktivit dalších exilových osobností (jako příklad můžeme uvést Anastáze Opaska, Karla Vránu a Tomáše Špidlíka). Vynikající postřehy, i když velmi kritické, přináší Diviš například o absolvovaných exerciciích v Brixenu:

„Co jsem v Brixenu ad casum Preisner poznal: pater Hrubý je ošuntělý kastelán, ne zlý člověk, komerční myš. Petr Ovečka plus já jsme se po prvním formálním pozdravení dohodli, pro absolutní vzájemnou animozitu, že se jeden druhému budeme vyhýbat. Jestli je ve zvířecí říši tvor, jemuž se pater Ovečka podobá, pak lysému polopohlavnímu zvířátku, zvanému v termínu imaginace mlík. Je to mlík. Pater Škarvada, který je rovněž činitelem Křesťanské akademie, je normální člověk, se kterým se dá mluvit o všem. Vrána plus Skalický jako obvykle OK, jen drobet tentokrát rozchvácení, rozutíkaní, rozpovídaní, neposední. Ale u těchto dvou mužůnemusíme vyžadovat žádoucí opaky těchto nedostatků, protože mají srdce na svých místech a Preis­nera si považují.“⁸

Diviš v přesvědčivých, „živelných“ charakteristikách jednotlivých osob vyniká. Jeho postřehy jsou ostré jako břitva, obrazivé a velice výstižné. Preisnerovi se musely v dopisech velice líbit pasáže tohoto druhu:

„Samy exercicie: vedl je páter Špidlík z Nepomucena. Člověk pravděpodobně zlatého srdce, velmi sdílný, trpělivý, demokratický, i k druhým pozorný. Avšak užvaněný – a není-li mu co dáno, pak vésti exercicie. Je to typ středoškolského profesora ze sklánějícího se Rakouska-Uherska, nejspíš z Německého Brodu. Po druhém slově začne žvanit, anekdoticky odbočovat a sám sobě se pochechtávat. Píše na tabuli tzv. pajduláky a dává, jak sám říká, bajšpílky. Píše 1) nebe 2) očistec 3) peklo. Tyto pojmy létají vzduchem a síní jako ve 12. století. Byl jsem unaven a snad i proto podrážděn. Připadal jsem si jak lulínek mezi sekundou a tercií, který kápl na bodrého kantora.“⁹

Pokud se v dopisech ze sedmdesátých let něco pravidelně opakuje, pak je to téma Preisnerových fragmentů (Kritika totalitarismu). K vydání prvního dílu Diviš vydatně přispěl, neboť prováděl jazykové korektury, a to postupně v rámci mezikontinentální pošty Diviš–Preisner. Navíc diskutoval o vydání dalšího dílu s představiteli Křesťanské akademie a doporučoval je i k překladu a následnému vydání německé verze. Dokonce se podílel na grafické podobě „římského“ vydání Kritiky totalitarismu, neboť se znal s Gertrudou Goepfertovou, která navrhovala obálku díla.¹⁰ Jako pověstná červená nit se ale korespondencí táhne nepřetržitá chvála tohoto přítelova díla a rozhořčení nad tím, že nemohou vycházet jeho další části:

„Všichni mají k Fragmentům své výhrady, ale nikdo by z nich nenapsal ani čárku. Fragmenty jsou nesmírně pohlavní kniha, plná rytířské mužnosti, kvalifikoval jsem Tě jako Godefroye z Bouillonu, oni nechápou, že na dnešním prohnisaném světě ještě může existovat stanovisko muže, který lásku a kříž brání s mečem v ruce.“¹¹

Divišův osobní vztah k Preisnerovi se v listech projevuje na mnoha úrovních. Posílá mu svou poezii (např. báseň Dvojí polibek), líčí svoje manželské strasti, radostně informuje o narození svých dětí s novou partnerkou, popisuje své náboženské prožitky a své potíže s církevní institucí, dokonce se někdy vyslovuje i ke svým psychickým potížím, ke svému léčení apod.:

„Avšak mně cosi uniká, já čemusi nerozumím. Kristus byl přece vrcholně netrpělivý a proti této do očí bijící magneticky přitažlivé netrpělivosti, proti tomu, jak dupal nohama aby užuž!!!, lze slyšet Kafkův proti­hlas o trpělivosti, resp. netrpělivosti jako kořeni všeho zla. Jsem na cestě, ale je tu ten poslední, hladký, mýdlem pomazaný článek řetězu, který ne a nedokážu sepnout. Až tohle provedu, budu snad hotov smět předstoupit. Jak rudá nit táhne se všemi Tvými řádky, opakovaně a stále nanovo: dozrát pro Kalvarii. Chápu. Lze to však žádat? Chápu. Co si má počít nedůsledný člověk, jakými jsme všichni, vidím-li dva klenoty v postýlkách? Atd. Ty děti jsou krásné jako obrazy. Ivanka k nám docela určitě přišla odjinud, to je zázračně hmatatelně pozorovat, když se na ni člověk s minimálním uklidněním dívá. Za tím musí vězet TO ONO, Nebe, Bůh posílá každého člověka na svět, s každým člověkem se obnovuje totální naděje pro všechny, tj. Kristus, a končí to pak v takovém Divišovi, který se chce pomstít a na a ne se toho zbavit. Všichni se zkazíme. Proč?“¹²

Diviš se sdílel s Preisnerem se svým obrazem Boha, především bohočlověka Krista:

„Kristus byl nevinný, ale nebyl slušný, slušný nebyl, to je něco k zastřelení, slušnost je protestantská a masarykovská, nekouřit, nepít, držet správně vidličku – slušnost je věc pro veřejnost – Kristus se hněval a křičel, možná že dupal a tu a tam i někomu střihl pohlavek. Zanadával si a peprněji než my, kteří když nadáváme, jsme jen vzteklí a jen sprostí, hlavní lidská charakteristika Krista tkví v jeho nevině.“¹³

Během let strávených v exilu se ustaluje Divišův negativní vztah k různým exilovým organizacím, jeho popisy dostávají výsměšný, ba sarkastický nádech. Je to typické například v jeho líčení připomínky Jana Palacha v Mnichově v roce 1979, při různých diskusích katolické orientace (o Švejkovi jako anonymním křesťanu), při literárních sympoziích organizovaných katolickými i nekatolickými intelektuály apod. Preisner musel z Divišových „panoptikálních obrazů“ někdy získat dojem, že v německém exilu se od konce 70. let všichni pomátli na rozumu, pokud jej někdy měli. Zřejmě ale znal svého přítele natolik, že věděl, kolik obraznosti a přehánění je v jeho výpovědích. Diviš postupně přitvrzuje a s gustem pálí na vše české, co se v Mnichově děje. A nedosti na tom – Preisner je Divišem podporován v kritice těch osobností, které působí i jinde v Evropě či v Americe (Pavel Tigrid, Josef Škvorecký). Diviš tak spolu s Preisnerem a s klidnějším Josefem Jedličkou¹⁴ vytvářeli jakýsi pomyslný exilový ostrov, který mohl být některými dalšími osobnosti považován za jakousi „katolickou sektu“:

„Dresler se na katolickém symposiu (…) vyrovnal s celou českou literaturou za pětačtyřicet minut. Rozdělil ji na komunistickou, liberální a katolickou. Pro jistý druh idiocie ve slintavém stadiu nejsou zařízení. Preis­nera nazval popuzeným a ideologií svedeným spisovatelem, jenže to už jsem tam dávno nebyl, protože by byl dostal facku. Na podobných shromážděních je nejlépe se ožrat a způsobit výtržnost, to je nejjistější a taky nejlidštější.“¹⁵

Díky Divišově a Preisnerově korespondenci se můžeme mnohé dozvědět o společných plánech. V osmdesátých letech to byl bezesporu projekt Alexandera Tomského na vydávání konzervativního časopisu Rozmluvy, který oba přátelé dlouho vyhlíželi. První zprávu o něm představuje Divišův list z června 1981:

„Chci poreferovat o Tomského návrhu, který pravděpodobně znáš, přesto to zopakuji: Tomský chce vydávat čtvrtletník, přičemž mezi 1. a 2. číslem může být rok pauza. Rozsah 100 stran formátu asi římských Studií. Vyjádřil se, že časopis, samozřejmě křesťanský a protibolševický, evropský, má spíše než proti něčemu za něco, pro něco. V Londýně existuje pod Tomského palcem tiskárna, kde jsou české diakritické typy. Zato neexistuje vhodný sazeč… Zjevem Tomského, jeho koncizností, střízlivostí byl jsem získán a půjdu s ním, Preis­nerem a Jedličkou do věci.“¹⁶

Díky Divišovi se též dozvídáme některé důležité podrobnosti: náklad časopisu byl uvažován ve výši 750 výtisků, což údajně obnášelo 3 750 DM. Pro Diviše to byla také vítaná příležitost se rozloučit s občasnou spoluprací s časopisem Nové obzory, kam přispíval i Preisner. Diviš Preisnera důrazně napomíná:

„Jakékoli styky, jejich zbytky atd. s Novými obzory rázně přeruš, jsou to dobytkové. První dobytek je Belcredi, další Vrzala a Uhl, atd. Nikoli exilová prakse, ale exilácká rutina s Bohdanem Chudobou, vylízancem, který přes strašné osobní neštěstí se ničemu v životě nenaučil a prohlašuje, že Reinhard Heydrich, ale i Zápotocký a Novotný byli chazaři, tj. židáci. To je formát generál­majora Carl Krause von Zillerguta.“¹⁷

Zpočátku se Diviš pro Rozmluvy nadchl, byl schopen s Josefem Jedličkou připravovat první číslo časopisu pro Alexandera Tomského v takřka dvojnásobném rozsahu, než Tomský požadoval. Další spolupráce však začala z Divišovy strany poněkud drhnout, iniciativy se ujal Preisner, který do Rozmluv připravoval své texty i překládal. Již u druhého čísla se projevily – alespoň v Divišově okruhu – problémy a spory, jimiž byly provázeny všechny exilové aktivity:

„Karel Kryl se rozběsnil na Tomského, že mu (jak mně telefonoval) vyřadil z Rozmluv verše. A já abych to pacifikoval. Tomský mně zavolal do radia, že nic nevyřadil, že vyřadil Vladislava, pak ovšem se nekontroluje, co říká. Tomský mně rovněž při tomto telefonátu sdělil, že ti theologové z domova píší většinou velmi špatně…“¹⁸

V podobném duchu se nesou úryvky z dalších dopisů, Diviš evidentně ztratil prvotní zápal, respektive rozestřel svou pozornost na další záležitosti. V roce 1983 se dokonce objevují v jeho dopisech věty typu, že ho Rozmluvy již nezajímají. Zřejmě se také začaly více projevovat jeho psychické potíže podporované navíc alkoholem, jak o tom svědčí záznamy od zmíněného roku. Příkladem může být úryvek z dopisu, v němž Diviš líčí svou dobrodružnou cestu z Londýna do Mnichova takřka „snově“:

„Já se v podvědomí nechtěl vrátit z Londýna do Mnichova. Jiný výklad neexistuje. Alkoholismus je tu jen ilustračním doprovodem. Po pátém šestém pivu jsem si uvědomil, že labyrintickými prostorami letištní budovy Gatwick bloudím, že netrefím k tomu, čemu se říká Satellite… můj kufr – i s liciem – byl už v letadle. Pak jsem si v Duty-Free-Shopu koupil flašku, a to jsem neměl… probudil jsem se v base mně neznámého města… pak byl soud… víš, co mně řekli?: je nám líto, že je vám u nás špatně – jste volný – doufáme, že co nejdříve dorazíte zdráv ke své rodině… to bylo všechno! O finanční řešení se postaral pan Denk, který žije královsky (fürstlich) v Londýně a učí tam na německé škole…“¹⁹

Diviš byl ovšem při své rozporuplnosti schopen neuvěřitelně přesného pozorování lidí, které ho bavilo a v němž byl nepřekonatelný. Svými charakteristikami a postřehy Preisnera nejen bavil (podle svědectví manželky Ria Preisnera Olgy čekal její manžel na Divišovy dopisy velmi netrpělivě), ale také mu přinášel různé informace z domova, jak již bylo řečeno. K průzračným a výstižným záznamům Divišovým patří úryvek o smrti spisovatele Jana Zábrany:

„5.–6. září tr. zemřel v jedné pražské nemocnici Jan Zábrana. Jedlička tvrdí, že se v naší mezigeneraci objevila pouze tři jména (myslí skutečných básníků), tj. Jiří Kolář, Jan Zábrana a Diviš. Z nás tří pak Zábrana byl nejmladší, vydal jen tři knihy (prvotinu Omšelé, černé ikony jsem ještě redigoval v Mf), knihu podivuhodných Sonetů a pak už jen poslední, naprosto nelítostnou a krutou knihu, Lynč. Tento Lynč ho staví po bok Jiřího Koláře a vkládá jeho, dnes už vychladlou ruku do Kolářovy, dosud tepající krví. Měl vždycky těžký život: fabriky fabriky, kratičkou a jaksi krutou bohému a pak nešťastný sňatek; vzal si tu, již rozhodně nemiloval a odtud mu nastala už jen holanovská „šachta srdce a katorze dní“. Měl komplex chudoby, nezajištěnosti, český osud. Překládal a překládal, přeložil kdeco a kdekoho, dvanáct hodin denně, mimo to psal výborné trháky, detektivky za prachy, pod pseudonymem, který ani já neznám. Ve čtyřiceti to byl otylý, ztrhaný, naprosto opotřebovaný člověk. A pak smrt, a jaká! Cirhoza jater plus jejich rakovina, zcela infaustní případ. Umřel, je konec, bylo mu 53. Je to jedna z největších tragédií české poesie, krutější už je jen Zahradníčkova.“²⁰

Je zajímavé, že Diviš a Preisner se většinou shodli na nějakém novém „objevu“. Oba zaujal Alexander Tomský, i když později k němu měli silné výhrady, oba také oslovil v první polovině osmdesátých let novopečený exulant Václav Bělohradský. Považovali jej za myslitele, který dokáže výstižně charakterizovat současnost. Diviše si získal také tím, že mu připsal svou práci Myšlení v pozdní době.

Diviš zůstal Preisnerovi i v těžkých dobách věrný v tom smyslu, že chválil a četl jeho spisy, buď jako korektor, nebo alespoň jako čtenář a přítel-kritik. To se například týkalo Preisnerovy České existence, vydané Tomským, Americanynebo Specula. Je však jisté, že Diviš nejvíce oceňoval Preisnerovy fragmenty, které mu celoživotně uhranuly, potýkal se však s delšími preisnerovskými statěmi, nesouhlasil též s některými tezemi o USA a Američanech. Jejich přátelství tím ale neutrpělo. Naopak, zdá se, že vyzrálo, k čemuž přispěl i vzájemný obdiv:

„Jsi jediný autor na světě, který se odvážil říci, a tisíckrát to opakuje, že bolševismus anihiluje skutečnost, že jí opovrhuje a jí se děsí, že je mu nepřítelem každý strom a všichni lidé.“²¹

Nebo jindy Diviš obdivně píše:

„Až na konec Česka jsem ihned ne po obdržení ale dosažení výtisku (neboť mám teď dva) začal číst. Např. úvodní text tohoto jedinečného komplexu, jemuž není ve světě obdoby, na mne působil až narkotickým dojmem, asi tak, jako když můj dědeček poprvé v životě četl Zločin a trest. O to větší tragedie celého díla, které je psáno v neznámém jazyce, o něž ani homosexuálové ani kalifornští zločinci nemají sebemenší zájem a jehož echo je neříkám nulové, ale to, že se o něm Tvoje ztrýzněná duše a mysl nikdy nic nedovědí.“²²

Divišův „part“ vzájemné korespondence s Riem Preisnerem je nejen nesmírně cenným, zhuštěným, velmi osobním svědectvím o jeho exilovém životě, ale představuje hlubokou sondu do exilových poměrů a poměrů v Čechách, viděných optikou básníka, který se nemohl vrátit domů. Představuje též výjimečné svědectví o přátelství na první pohled rozdílných mužů, které ale spojovala nejen láska k poezii a způsobu vyjadřování skutečnosti, ale i něco hlubšího, co se dá vyjádřit výrazem „přátelství“ v tom nejkrásnějším smyslu slova. O duel nešlo v žádném případě, pokud ano, pak ve smyslu rytířskosti propojené s galantností.

Poznámky

1. Korespondence je uložena v osobním fondu Ivana Diviše v Archives et Musée de la Littérature, Bibliothèque Royale v Bruselu. Byla shromážděna díky Janu Rubešovi, autor děkuje kolegovi Jiřímu Sukovi za zpřístupnění její fotografické podoby.
2. Ivan Diviš (18. 9. 1924, Praha – 7. 4. 1999, Praha) pocházel z rodiny bankovního úředníka. Studoval reálné gymnázium v Praze, jako septimán byl roku 1942 zatčen gestapem a krátkodobě vězněn; poté mu bylo znemožněno složit maturitní zkoušku. Od roku 1943 byl zaměstnán jako knihkupecký učeň a účetní v knih­kupectví, koncem války se stal redaktorem v nakladatelství Václav Petr v Praze. Při zaměstnání maturoval a pokračoval ve studiích filozofie a estetiky na FF UK (1945–1949). Zde se poprvé setkal s Riem Preisnerem. V roce 1949 byl krátce vedoucím knihkupectví v Liberci, v letech 1949–1953 nejprve propagačním redaktorem nakladatelství Svoboda. V období 1953–1960 byl soustružníkem, revolverářem a nakonec kontrolorem v továrnách v Liberci a v Praze-Kbelích. V roce 1957 byl krátkodobě poddůstojníkem z povolání (Benešov). V letech 1961–1968 byl zaměstnán v nakladatelství Mladá fronta jako vedoucí propagace, poté jako vedoucí redaktor jazykové redakce a posléze jako redaktor poezie. V roce 1964 přijal křest a konvertoval ke katolictví, v téže době podstoupil řadu hospitalizací (psychóza a chronický alkoholismus). V letech 1968–1969 krátce působil jako redaktor časopisu Sešity pro literaturu a diskusi, v srpnu 1969 odešel s manželkou a synem do exilu v NSR (Mnichov), kde pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. V roce 1971 manželka se synem odešli bez jeho vědomí zpět do Československa, roku 1972 uzavřel Diviš druhé manželství. V osmdesátých letech zažil první projevy těžké duševní choroby. V roce 1997 se z Mnichova přestěhoval zpět do Prahy (srov. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=12; zde též základní přehled časopiseckého angažmá a přehled publikací).
3. Diviš, Ivan: Teorie spolehlivosti. Texty z let 1960–1999. Torst, Praha 2002 (dále v textu uváděny strany).
4. Rádio Svobodná Evropa (RFE) a Rádio Svoboda (RL), původně dvě samostatné organizace, koncipovali George F. Kennan (ministerstvo zahraničí Spojených států) a Frank G. Wisner (Úřad pro koordinaci politiky, později Ústřední zpravodajská agentura Spojených států, CIA) tak, aby byl talent emigrantů ze Sovětského svazu a zemí východní Evropy po druhé světové válce využit pro podporu americké zahraniční politiky. RFE bylo založeno roku 1950 a zpočátku vysílalo do Bulharska, Československa, Maďarska a Rumunska. O tři roky později začalo RL vysílat do Sovětského svazu v ruštině a patnácti dalších národních jazycích, roku 1975 pak RFE/RL zahájilo vysílání do Estonska, Lotyšska a Litvy. Zpočátku jak RFE, tak RL financoval především Kongres Spojených států prostřednictvím Ústřední zpravodajské agentury (CIA), ale RFE dostávalo dodatečně i dary ze soukromých zdrojů. Poté, co v roce 1971 skončilo veškeré zapojení CIA, RFE a RL byly financovány z částky přidělené Kongresem prostřednictvím Rady pro mezinárodní vysílání a po roce 1995 prostřednictvím Vysílací rady guvernérů. Dvě původně samostatné organizace se roku 1976 spojily do RFE/RL, Inc. (srov. https://www.rozhlas.cz/svobodne/chcivedet/_zprava/strucny-vyvoj-radia-svobodna-evropa–854388, záznam 17. 4. 2020).
5. Diviš Preisnerovi, 8. listopadu 1969, Steinebach am Wörthsee, s. 1–2.
6. Diviš Preisnerovi, konec roku 1973, Mnichov.
7. Diviš Preisnerovi, 10. prosince 1973, Mnichov.
8. Diviš Preisnerovi, 5. září 1974, Mnichov.
9. Tamtéž.
10. Diviš Preisnerovi, 19. prosince 1972, Mnichov. Gertruda Goepfertová-Gruberová (1924–2014), výtvarnice, básnířka a prozaička. Maturovala v roce 1943 na gymnáziu v Kyjově, do roku 1945 byla totálně nasazena v kyjovské sklárně. Po válce studovala na UMPRUM v Praze. V roce 1949 získala prázdninové stipendium na litografickou praxi v Curychu. Do Československa se již nevrátila a společně s manželem Leo Gruberem, který uprchl z Čech, se přestěhovala do Francie. V roce 1952 odešla do Mnichova, kde její manžel pracoval jako redaktor v Rádiu Svobodná Evropa. Od roku 1979 žila v Rosenheimu. Debutovala v roce 1939 prózou Trh v Kyjově, kterou otiskl Studentský časopis. Následovaly publikace v Akordu, Jitru, Rozkvětu a Řádu. Po roce 1949 vycházely její básně, prózy a kresby v exilových časopisech: Hlas domova (Melbourne), Kruh (Rich­mond), Nový život (Řím), Okno dokořán (Mnichov), Perspektivy (New York), Proměny (New York), Text (Mnichov), Zápisník (New York), Zpravodaj (Curych). V šedesátých letech spolupracovala s Karlem Vránou, potažmo Křesťanskou akademií v Římě – navrhovala například obálky knih. Po roce 1989 publikovala v České republice, psala také v němčině.
11. Diviš Preisnerovi, 27. března 1972, Mníšek pod Brdy.
12. Diviš Preisnerovi, pravděpodobně 1976, Mnichov.
13. Diviš Preisnerovi, pravděpodobně 1976, Mnichov.
14. Josef Jedlička se narodil 16. 3. 1927 v Praze, zemřel 5. 12. 1990 v Augsburgu (SRN). Po absolvování reálného gymnázia v Praze studoval estetiku a etnografii na FF UK v Praze, ale v roce 1948 byl z univerzity vyloučen coby protikomunisticky smýšlející. V letech 1953–1968 žil v Litvínově. Pracoval v různých profesích – jako dělník, učitel, TV asistent, vychovatel aj. V roce 1966, po 18 letech zákazu, bylo Jedličkovi dovoleno publikovat experimentální román Kde život náš je v půli se svou poutí, napsaný v roce 1950; kniha byla v tomto vydání cenzurována, v úplném znění byla vydána v roce 1994 po pádu komunistického režimu v Československu. Přesto i cenzurované vydání knihy tehdy způsobilo skandál a Jedličkovi bylo opět zakázáno publikovat. Až v roce 1968 mu bylo Jedličkovi dovoleno publikovat několik esejů o F. Kafkovi a I. Divišovi v časopisech. Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 emigroval Jedlička do západního Německa. Žil v Mnichově, kde pracoval jako redaktor a komentátor Rádia Svobodná Evropa v letech 1970–1980, společně s Ivanem Divišem. Byl to celoživotní přítel jak Divišův, tak Preisnerův, což se v korespondenci výrazně projevuje. Společně s nimi se také účastnil redakčních prací na časopisu Rozmluvy.
15. Diviš Preisnerovi, 27. března 1977, Mnichov.
16. Diviš Preisnerovi, konec června 1981, Mnichov.
17. Tamtéž.
18. Diviš Preisnerovi, 18. 5. 1982, Mnichov.
19. Diviš Preisnerovi, 3. září 1983, Mnichov.
20. Diviš Preisnerovi, začátek září 1984, Mnichov.
21. Diviš Preisnerovi, 29. července 1985, Mnichov.
22. Diviš Preisnerovi, 21. ledna 1988, Mnichov.

Autorovu knihu o Riu Preisnerovi připravuje nakladatelství Books & Pipes.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)