Exodus ruské kultury

Když byl v květnu 2000 zvolen ruským prezidentem Vladimir Putin, nikdo nemohl tušit, že k temným etapám novodobých dějin majícím své kořeny v Rusku přibude po bolševické revoluci, gulazích a stalinistickém teroru další – období jeho vlády. Celý západní svět měl za to, že Rusko perestrojkou nastoupený kurz demokratizace společnosti už nikdy neopustí. Viděno prizmatem dnešních dní šlo jen o krátkou přestávku, aby se zlo mohlo nadechnout a personifikované osobností Vladimira Putina pokračovat v generální linii nastolené Leninem a Stalinem. Válka proti Ukrajině, kterou Putin v únoru letošního roku rozpoutal, tuto skutečnost obnažila v celé její nahotě. Ideologická demagogie a propaganda se vrátily na svá místa. Seznamy nepřátel orwellovské říše, v níž válka je nazývána speciální operací, narůstají. Ať už jsou označováni jako zahraniční agenti, vlastizrádci či špioni, každý den přicházejí média s dalšími jmény. Nezanedbatelnou část pronásledovaných tvoří vrstva, již jsme si zvykli označovat jako vědecká a kulturní inteligence.

Putin.doc

Už během svého prvního funkčního období byl prezident Putin kritizován za likvidaci svobodného mediálního trhu v zemi a za autoritářské manýry. Na tyto a další nešvary se rozhodla veřejně upozornit skupina mladých nonkonformních dramatiků v satirickém sborníku Putin.doc. Devět revolučních her (2005). Šlo o téměř čtyři sta stran satiry natolik břitké a dehonestující, že je, viděno dnešníma očima, s podivem, jak takový sborník mohl vyjít. Knihu doprovodil vstupním slovem Pavel Rudněv. Samotný fakt, že sborník zaštítil Rudněv, jedna z nejrespektovanějších osobností divadelní vědy, učinil z jeho publikace kulturní událost mimořádného významu. Na přebalu sborníku stálo: „V této knize jsou sebrány hry natolik politicky ostré, že jen málokteré divadlo se je patrně rozhodne inscenovat. […] V každé hře uvidíte vztah autora k dnešní vládě, k politikům a k politice, k té nejednoduché situaci, v níž se Rusko ocitlo.“^[1] Je obecně platnou skutečností, že existence politické satiry je průvodním jevem nespokojenosti společnosti se způsobem, jakým je jí vládnuto. Objekt kritiky, prezident Putin, žádnými kroky, jež by vedly k pozitivním změnám, nereagoval a v plíživém návratu k sovětskému typu vládnutí, provázeném renesancí praktik KGB, pokračoval.

Jedním z prvním projevů „utahování stalinistických šroubů“ bylo zavraždění investigativní novinářky listu Novaja Gazeta Anny Politkovské roku 2006. Liberálně smýšlející vědecká a kulturní inteligence byla touto událostí, indikující, že vnitropolitický vývoj se ubírá nežádoucím směrem, značně znepokojená. V Politkovské Ruském deníku, jenž vyšel v roce 2007, rok po novinářčině smrti, čteme: „Hodně jsem uvažovala nad tím, proč se tak navážím do Putina. Proč se mi zprotivil natolik, že jsem o něm napsala knihu. Nejsem přece jeho oponentka ani politická konkurence, jsem prostě jen jedna z občanek Ruska. Obyčejná pětačtyřicetiletá Moskvanka, která prostě zažila Sovětský svaz v pokročilém stadiu rozkladu 70. a 80. let minulého století. A rozhodně v tom nechci žít znova…“^[2]

Situace v zemi začala být alarmující po nástupu Dmitrije Medveděva do prezidentské funkce. Bylo očividné, že politický kurz země nadále určuje, a nijak se to nepokouší skrýt, exprezident Putin ze svého premiérského křesla. Jako projev celospolečenského vzdoru vzniká uprostřed Medveděvova čtyřletého prezidentského období v březnu 2010 mohutná kampaň Putin musí odejít. Iniciátorem kampaně vyzývající Putina, aby odešel z politické scény, se stal sedmdesátiletý moskevský matematik a politický analytik Andrej Piontkovskij. Ten byl zároveň hlavním autorem otevřeného dopisu požadujícíhо Putinovu rezignaci. Podpisem se k němu připojily desítky tisíc významných osobností ruské kultury. Jedním z prvních, kdo si dopis přečetl, učinil v něm drobné stylistické úpravy a podepsal ho, byl i scenárista, novinář, dramatik, televizní moderátor, ale především ochránce lidských práv a velký Putinův kritik Viktor Šenderovič. V textu dopisu Putin musí odejít mimo jiné stálo: „Je zjevné, že Putin se vlády v Rusku nikdy nevzdá. Jeho tvrdé odhodlání doživotně vládnout je kromě touhy po moci motivováno také strachem, že by za své činy nesl odpovědnost. Pro ruský národ je ponižující a pro zemi smrtelně nebezpečné mít takové vládce, jako je Putin. Takový kříž Rusko nedokáže dál nést. Ztrácejíce půdu pod nohama mohou putinovci kdykoli přejít od represí proti jednotlivcům k represím masovým.“^[3] Dalšími osobnostmi, které společně se sto padesáti třemi tisíci občanů Ruska podepsaly výzvu Putin musí odejít, byli někdejší sovětští disidenti Valeria Novodvorská, Vladimir Bukovskij, účastnice demonstrace na Rudém náměstí proti okupaci Československa v roce 1968 Jelena Bonnerová či šachový velmistr Garri Kasparov. Podpisem se k výzvě připojil také liberální politik Boris Němcov, zavražděný v roce 2015.

Obálka satirického sborníku Putin.doc. Devět revolučních her (2005)

Bohorodičko, vyžeň Putina

Putinovy rezignace se však autoři výzvy Putin musí odejít nedočkali. Naopak, jeho pozice byla o rok později posílena vítězstvím proputinovské strany Jednotné Rusko ve volbách do Státní dumy. Proti zmanipulovaným volbám se koncem roku 2011 rozpoutala po celém Rusku mohutná vlna protestních demonstrací, největší od pádu Sovětského svazu. Náměstí ruských měst doslova vřela nevolí občanů. Jedním ze šokujících projevů vzdoru proti nemilovanému vládci, odmítajícímu vzdát se moci, bylo skandální vystoupení tří mladých žen, dívčí punkové protestní skupiny Pussy Riot v moskevském chrámu Krista Spasitele. V barevných kuklách natažených přes obličej vtrhly do největšího pravoslavného chrámu na světě, aby se před ikonostasem pokusily přednést „punkovou modlitbu“ Bohorodičko vyžeň Putina. Podařilo se jim to jen částečně, neboť byly ostrahou chrámu okamžitě zadrženy a vyvedeny ven. Kromě přání, aby se Putin vzdal vlády nad zemí, text modlitby zostuzoval ruského patriarchu Kirilla a představitele pravoslavné církve, které zároveň vinil z toho, že autokratickému prezidentovi vyjadřují podporu. Několikaminutový fragment vystoupení skončil zatčením členek Pussy Riot, kterým za výtržnictví hrozil až sedmiletý trest odnětí svobody. Štvavá mediální kampaň podpořená průzkumy veřejného mínění občanů, žádajících pro Pussy Riot co nejpřísnější trest, naznačovala, že kolo historie se vskutku otočilo zpět do sovětských let.

Soudní proces s Pussy Riot, který začal 30. července 2012, se stal jednou z celosvětově nejsledovanějších událostí. Znovu „zvolený“ prezident Putin podpořil soudní verdikt – nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky pro všechny tři obviněné. Po projednání odvolání byla jedna z členek Pussy Riot – Jekatěrina Samucevičová – osvobozena. Zbylé dva rozsudky – dva roky odnětí svobody v kolonii s běžným režimem pro Mariji Aljochinovou a Naděždu Tolokonnikovovou – byly ponechány beze změn. Mezinárodní organizace pro lidská práva Amnesty International označila obě mladé ženy za politické vězeňkyně. Procesem s Pussy Riot dal Putinův režim zřetelně najevo, že demokracie je mu vzdálená a že jeho evoluční strategií je couvání v čase.

Dvouhlavá anomálie

Zcela v intencích sovětské éry začaly být postupně umlčovány svobodné umělecké platformy. Tak byla například donucena ukončit činnost moskevská nestátní divadelní scéna Těatr.doc. Vše začalo v únoru roku 2012 uvedením inscenace BerlusPutin, jež byla adaptací hry Dvouhlavá anomálie italského satirika, laureáta Nobelovy ceny za literaturu Daria Fo. Dvouhlavou anomálií bylo v podání divadla Těatr.doc monstrum vzniklé sešitím Berlusconiho a Putina, žijící v Putinově domácnosti. V programu stálo: „Jde o hru založenou na přísně utajovaných faktech o vztazích Ljudmily a Vladimira Putinových. Uvidíte ostrou politickou satiru v duchu tradic italského pouličního divadla.“^[4] Inscenace BerlusPutin v moskevském Těatru.doc byla v roce 2013 nominována na cenu Zlatá maska za nejlepší divadelní experiment roku. Unikátní byla v tom, že režisérka a autorka textu v jedné osobě Varvara Faer ji průběžně obměňovala a doplňovala novými scénami, reagujícími na aktuální dění. Hlavní myšlenka bufonády, při níž diváci plakali smíchy, byla následující: hlava státu se chová ke své ženě přesně tak, jak se chová ke své zemi. Bohužel za jeden večer mohlo inscenaci vidět jen 54 diváků – taková byla kapacita hlediště Těatru.doc. V ostatních ruských regionech bylo uvedení adaptace Foovy Dvouhlavé anomálie tiše zakázáno.

O návratu Ruska do sovětských časů již byla řeč. Nemusím tedy asi komentovat, že likvidaci divadla nezabránil ani otevřený dopis britského dramatika Toma Stopparda. V jeho textu, adresovaném v říjnu 2014 světové kulturní veřejnosti, mimo jiné čteme: „Je velice zdrcující, že toto malé divadélko musí vést předem prohraný boj za svobodu slova, jejíž hrdlo stále pevněji svírá ruka státu.“^[5] Osud Těatru.doc byl definitivně zpečetěn 31. prosince 2014. Během filmové projekce na podporu ukrajinského režiséra a bývalého politického vězně ruského režimu Oleha Sencova vtrhla do divadelního sálu policie, přerušila promítání a zabavila promítací techniku. Divadlo Těatr.doc, jehož krédem byla pravdivost, dokumentárnost – proto mělo ve svém názvu zkratku doc –, přestalo v lednu 2015 existovat. Ptáte se, jaký byl oficiální důvod? Proč bylo zavřeno? Moskevská radnice neprodloužila divadlu, hrajícímu v pronajatých sklepních prostorách činžovního domu, nájemní smlouvu. Přesně v souladu s praktikami doby minulé. Tenkrát se také pravé důvody vedoucí k likvidaci příliš svobodných divadel a kulturních institucí zastíraly důvody administrativními.

Zatýkání jako za Stalina

Dalším znamením, že režim nebude jednat se svobodně smýšlejícími umělci v rukavičkách, bylo zatčení divadelního a filmového režiséra Kirilla Serebrennikova (*1969) v srpnu 2017. Proběhlo zcela v intencích sovětských způsobů – v noci v Petrohradě, když se režisér vracel do hotelu z natáčení svého filmu Léto.^[6] Kdo zná historii sovětského Ruska, neujde mu, že scénář použitý při Serebrennikovově zatčení až příliš silně evokuje zatčení režiséra Vsevoloda Mejercholda, který se stal v roce 1940 obětí stalinistického teroru. Bylo to rovněž v noci, rovněž v Petrohradě, rovněž cestou do hotelu. Jen místo z filmového natáčení se Mejerchold vracel z Všesvazové konference divadelních režisérů. Opusťme ale podezřele nápadnou historickou paralelu a podívejme se, co na Kirilla Serebrennikova čekalo dál. Následujícího dne, 23. srpna 2017, soud uvalil na Serebrennikova domácí vězení, provázené zákazem používat internet a mobilní telefon. Ruská i mezinárodní umělecká scéna byly událostí šokovány.

Nutno dodat, že Serebrennikov dráždil ruské vládnoucí kruhy už dlouho: v roce 2011 se postavil proti Putinově návratu do prezidentské funkce; od roku 2013 se zasazoval o to, aby sexuálním menšinám nebylo upíráno právo na existenci; v roce 2014 se postavil proti ruské anexi Krymu. Serebrennikovovo zatčení, domovní prohlídka, jež mu v květnu 2017 předcházela, policejní razie v jeho divadle, moskevském Gogol-centru, to všechno bylo vnímáno jako další výrazný signál, že si ultrakonzervativní kruhy a pravoslavná církev nárokují kontrolu nad kulturním životem národa. Zbavení režiséra osobní svobody bylo zdůvodněno obviněním z defraudace státní dotace ve výši 200 milionů rublů, určené k popularizaci moderního umění.^[7]

Ruská opozice dávala případ Serebrennikov do souvislosti s nadcházejícími prezidentskými volbami, které se měly konat v březnu 2018. Vůdce opozice a tehdejší prezidentský kandidát Alexej Navalnyj v obsáhlé reakci na událost na televizním kanálu Dožď řekl: „Hlavním důvodem pro ostře sledované zatčení Serebrennikova je snaha zajistit, aby další národní umělci nedělali problémy a rychle se přihlásili k Putinovi.“^[8] Navalnyj vyjádřil rovněž přesvědčení, podložené vlastní zkušenosti, že celý proces je vykonstruovaný. Zároveň poukázal na smutnou pravdu, že většina umělců a sportovců aktivně přispívá k upevňování systému, pod jehož tlak se Serebrennikov dostal. „Finančně závislí na státních financích a dotacích, jsou k moci loajální. Musíme si vážit všech umělců, kteří dokážou překonat svůj strach, jsou odvážní a svůj názor neskrývají,“ vyjádřil se k bezprecedentní situaci Navalnyj.

Zvítězil měkký scénář

Spisovatel Viktor Šenderovič, o němž již byla zmínka v souvislosti s výzvou Putin musí odejít, komentoval Serebrennikovovo zatčení skepticky: „Kirill je režisér světového formátu a toto je před volbami jasný signál: pokud se vás represivní aparát rozhodne zbavit, tak vás celosvětová sláva ani přízeň elit neochrání.“^[9] Na Serebrennikovovu obranu vystoupila řada slavných herců, režisérů a spisovatelů. Byl mezi nimi i Boris Akunin, populární autor historických detektivních románů. I jeho upoutaly okolnosti Serebrennikovova zatčení, evokující temné období represí a pronásledování. „Zatčení lidí takového kalibru (jako je Serebrennikov) vyvolává mezinárodní bouři, proto k němu může dojít jen se souhlasem shora. […] Nazývejme věci pravými jmény. Režiséra Mejercholda nezatkla NKVD, ale Stalin. Režiséra Serebrennikova nezatkl Vyšetřovací výbor. Zatkl ho Putin.“^[10]

V dubnu 2019, po půldruhém roce stráveném v domácí samovazbě, moskevský soud Serebrennikovovi domácí vězení zrušil. Nařídil mu však, že nesmí opustit Rusko. Obhájkyně Irina Poverinovová tenkrát ruské redakci BBC řekla, že rozhodnutí soudu neznamená „žádný obrat v této kauze, ale jen drobnou příjemnost“.^[11] V případě odsouzení hrozil režisérovi až desetiletý trest. Dramatický proces, ostře mediálně sledovaný v Rusku i v zahraničí, skončil velmi zvláštně. V červnu 2020 moskevský Městský soud sice shledal režiséra Kirilla Serebrennikova a další dva souzené ve stejné věci, Jurije Itina a Alekseje Malobrodského, vinnými z mnohamilionové zpronevěry státní dotace, ale do vězení je neposlal. I když obžaloba žádala pro všechny obviněné nepodmíněné tresty od čtyř do šesti let, soud rozhodl jinak a nikoho do vězení neposlal. Serebrennikov, kritik korupce, byrokracie i hlavy státu, odešel od soudu s tříletou podmínkou. Svou vinu popřel a proti rozsudku se odvolal.

Serebrennikovův osud vyvolal na ruské umělecké scéně širokou vlnu solidarity. Stíhání režiséra odsoudili také mnozí jeho zahraniční kolegové. Je mimo veškerou pochybnost, že proces byl politický a svědčil o návratu do stalinského Sovětského svazu. Serebrennikov sice skončil na svobodě, ale zřejmě jenom proto, že zvítězil „měkký scénář“. Dmitrij Drize, politický komentátor listu Komersant, vyjádřil v červnu 2020 po osvobození Serebrennikova naději, že „měkké rozsudky“ pro kulturní opozici jsou začátkem liberalizace společnosti. „Serebrennikov je na svobodě – napětí pominulo. Je důvod si оddechnout. Nenechali to dojít do krajnosti, díkybohu. Nezbývá než si přát, aby se události kolem Serebrennikova staly začátkem nového tání, aby se začaly povolovat šrouby nejenom v kultuře.“^[12] Přání Dmitrije Drize se bohužel nenaplnilo.

Kauzu Serebrennikov doplňme informací, že režisér po zahájení útoku na Ukrajinu opustil Rusko a usadil se v Paříži.

Sbohem, Rusko!

Přesuňme se nyní od divadla a dramatu k oblasti, která je mi nejbližší – k literatuře. Podíváme-li se, jak to dnes vypadá v Rusku mezi umělci slova, zjistíme, že ti, kterým zahraniční renomé umožňuje existenci jinde, se na jeho území nezdržují. Protiputinovsky nejaktivnější spisovatelské osobnosti už několik měsíců komentují dění ve své vlasti ze zahraničí. Důvody, které k tomu mají, jsou více než opodstatněné – osobní bezpečnost.

K těm, kteří prozřetelně opustili Rusko ještě předtím, než Putinova armáda vstoupila v únoru letošního roku na Ukrajinu, patří básník, literární vědec se světovým renomé a politický publicista Dmitrij Bykov (*1967). Bykov je kritikem ruského vedení včetně prezidenta Vladimira Putina dlouhá léta. Dalo by se říci, že jedním z nejurputnějších. Roku 2012 byl společně s politiky Alexejem Navalným, Borisem Němcovem a Dmitrijem Gudkovem zvolen elektronickým hlasováním občanů do pětačtyřicetičlenné Koordinační rady opozice. Jeho intenzivní aktivita způsobila, že se ho v dubnu 2019 během letu z Jekatěrinburgu do Ufy pokusila otrávit ruská tajná služba. Nasvědčovaly tomu všechny indicie. S příznaky prudké otravy byl po přistání hospitalizován. Když procitl z komatu, spisovatel řekl, že mohlo jít o pokus otrávit ho, ale na této verzi netrval. „Nemyslím si o svých odpůrcích nic špatného,“^[13] komentoval situaci. Když byl o rok později podniknut pokus stejným způsobem zlikvidovat opozičníka Alexeje Navalného – symptomy otravy byly u obou mužů totožné – Bykov názor změnil.

Z Ruska odletěl společně se ženou a novorozeným synem již na podzim 2021. Důvodem cesty byl přednáškový cyklus v USA. Po vypuknutí speciální operace však návrat do vlasti odložil. Bykov ještě v květnovém rozhovoru pro ct.news.ru své příznivce ujišťoval, že jakmile dokončí svůj přednáškový cyklus, do vlasti se určitě vrátí. „Myslím si, že k radikálním změnám v Rusku dojde v druhé polovině letošního roku, takže s nadějí myslím na návrat. Nebojím se vrátit… Vrátím se, o tom nepochybujte! Rozhodně nemám v úmyslu zůstat věčně v zahraničí, i když život tady je klidnější.“^[14] Aktuálně to však působí dojmem, že svůj názor změní.

Další klíčovou postavou kulturní opozice je již zmiňovaný ochránce lidských práv, dramatik a satirik Viktor Šenderovič (*1958). Rusko opustil na konci roku 2021. Tou dobou úřady přidaly Šenderoviče na seznam zahraničních agentů a soud v Petrohradě mu přikázal zaplatit 1,1 milionu rublů jako odškodné Jevgeniji Prigožinovi, oligarchovi z Putinova okolí, za to, že ho nazval zločincem a vrahem. Prigožinovi advokáti zároveň požádali o zahájení trestního stíhání Šenderoviče pro trestný čin pomluvy, což by umožnilo jeho zatčení. V lednu 2022 Šenderovič oznámil, že se rozhodl pro „ne-návrat“ z Izraele, kam odjel před novoročními svátky. (Spisovatel má dvojí občanství – ruské a izraelské.)

Počátkem března 2022 založil Viktor Šenderovič společně s dalšími reprezentanty kulturní a politické opozice žijícími nyní v emigraci Ruský protiválečný výbor. Tento výbor vytvořil projekt se symbolickým názvem Archa, jehož cílem je pomáhat reprezentantům opoziční kultury, kteří se ocitli v exilu.

Jedním z tradičních center ruské emigrace je Berlín. Tam se také v březnu letošního roku uchýlila prozaička, scenáristka a sovětskými časy zocelená lidskoprávní aktivistka Ljudmila Ulická (*1943). V disidentském hnutí je činná od počátku sedmdesátých let, kdy ji za zapůjčení psacího stroje k opisování samizdatu propustili z Akademie věd. Ljudmila Ulická vystupuje proti Putinovu režimu nebojácně a tvrdě. Jako viceprezidentka ruského PEN klubu zahajovala např. v dubnu 2014 v Kyjevě protiválečný kongres Ukrajina–Rusko: dialog. V jeho závěrečném dokumentu čteme: „Jsme znepokojeni tím, že se Rusko mění v uzavřenou, agresivní zemi, jejíž politika porušuje mezinárodní právní normy. […] V kritických historických okamžicích je odpovědnost intelektuálů a osobností kultury vnímána velmi intenzivně. Jsme připraveni učinit vše, co je v našich silách, aby byl rusko-ukrajinský konflikt ukončen.“^[15] Tenkrát Ulická vyjádřila naději, že zdravý rozum pomůže reprezentantům inteligence obou zemí zvítězit nad nacionalismem.

Za vystupování proti Ruskem podporované válce na východě Ukrajiny označila státní média Ulickou za vlastizrádkyni. „Kultura utrpěla v Rusku těžkou porážku a lidé kultury nejsou s to změnit sebevražednou politiku státu,“^[16] napsala v eseji pro německý týdeník Der Spiegel v srpnu 2014. O dva roky později spisovatelku v Moskvě napadli nacionalisté. Pětadvacet chuligánů v pseudovojenských uniformách se svatojiřskými stužkami tehdy třiasedmdesátiletou ženu polilo barvou.

Německo přijalo na jaře letošního roku Ljudmilu Ulickou s otevřenou náručí. Má tady své čtenářské publikum. Za své prózy, jichž se v německém překladu prodalo přes dva a půl milionu výtisků, obdržela roku 2020 prestižní cenu Siegfried Lenz Preis. V interview natočeném v jejím berlínském bytě krátce po příjezdu řekla: „Musím se naučit žít znovu. Od nuly. Změnit zvyky, stereotypy.“^[17] Psaní ale neopouští.

Epilog

Putinův režim nutí k masovému exodu všechny, kdo s ním nesouhlasí. Opakuje se situace, kterou Rusko za posledních sto let zažívalo několikrát. To nejlepší z lidského potenciálu, co tato země hrdá na svoji kulturou má, ji opouští. To však neznamená konec ruské literatury ani kina, hudby, divadla či jiné umělecké tvorby. Ruská kultura existuje dál, jenom se přesouvá do zahraničí. A my musíme chvíli počkat, než se její nositelé zabydlí. Jak to vyjádřil v online rozhovoru z amerického exilu spisovatel Dmitrij Bykov: „Začínají z minusu, ale věřím, že světu přinesou něco nového.“^[18]

^[1]    Putin.doc. Děvjať revoljucionnych pjes, 2005 [online]. [Cit. 26. 9. 2022.] Dostupné z: https://garagemca.org/programs/library/catalogue/L33055

^[2]    Kniga Anny Politkovskoj polučila prestižnuju premiju, 25. 11. 2007 [online]. [Cit. 27. 9. 2022.] Dostupné z: https://novayagazeta.ru/articles/2007/11/29/30880-nemtsy-chitayut-russkiy-dnevnik

^[3]    Putin dolžen ujti, 2010 [online]. [Cit. 27. 8. 2022.] Dostupné z: https://web.archive.org/web/20161108060802/http://www.putinavotstavku.org/

^[4]    Political Monster ‚Berlusputin‘ Menaces Moscow Theatergoers, 16. 2. 2012 [online]. [Cit. 26. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=qNhVZc6KCbo

^[5]    Anglický originál dopisu viz Tom Stoppard podděržal „Těatr.doc“, 25. 10. 2014 [online]. [Cit. 25. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.colta.ru/news/5142-tom-stoppard-podderzhal-teatr-doc

^[6]    Děj filmu, který se odehrává během jednoho léta v osmdesátých letech v Leningradu, pojednává o ruské rockové legendě Viktoru Coji. Jeho píseň Změny (1986) se stala neformální hymnou ruské opozice.

^[7]    Projekt sloužící k podpoře moderního umění měl název Platforma. Mělo ho uskutečnit divadelní uskupení s názvem Sedmé studio, založené a umělecky vedené Kirillem Serebrennikovem. V roce 2011 obdrželo Sedmé studio, jehož divadelním prostorem bylo moskevské Gogol-centrum, od ministerstva kultury dotaci ve výši 200 milionů rublů. Podle vyšetřovatelů Serebrennikov a jeho spolupracovníci vykazovali neexistující náklady a nezákonně se obohatili. Obvinění vinu popřeli.

^[8]    Tělekanal Dožď, 25. 5. 2017 [online]. [Cit. 30. 8. 2022.] Dostupné z: https://tvrain.ru/teleshow/videooftheday/navalny_o_serebrennikove-435597/?utm_term=435597&utm_source=twi&utm_medium=social&utm_campaign=instant&utm_content=tvrain-main#0_8__12419_985_0

^[9]    Pobedil tak nazyvajemyj mjagkij scenarij, 26. 6. 2020 [online]. [Cit. 2. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.kommersant.ru/doc/4396378

^[10] „Serebrennikova arestoval Putin“ – Boris Akunin. 22. 7. 2017 [online]. [Cit. 17. 10. 2022] Dostupné z: https://fakty.ua/243818-serebrennikova-arestoval-putin—boris-akunin

^[11]   Režiséru Serebrennikovovi soud zrušil domácí vězení, 8. 4. 2019 [online]. [Cit. 1. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/kirill-serebrennikov-moskva-soud-domaci-vezeni-reziser_1904081215_cha

^[12]   Pobedil tak nazyvajemyj mjagkij scenarij, 26. 6. 2020 [online]. [Cit. 2. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.kommersant.ru/doc/4396378

^[13]   Slediť za Bykovym načali za god do otravlenija, 9. 6. 2022 [online]. [Cit. 2. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.currenttime.tv/a/31299096.html

^[14]   Dmitrij Bykov iz Ameriki, 19. 5. 2022 [online]. [Cit. 16. 9. 2022.] Dostupné z: https://ctnews.ru/post/dmitriy-bykov-iz-ameriki-v-rossii-dva-vida-sporta-mechtat-uehat-i-boyatsya-vernutsya

^[15]   Dokumenty, priňatyje po itogam kongressa „Rossija-Ukrajina: dialog“, 28. 4. 2014 [online]. [Cit. 17. 9. 2022.] Dostupné z: https://philologist.livejournal.com/6097292.html“

^[16]   Ulickaja, Ljudmila: „Jevropa, proščaj!“, 20. 8. 2014 [online]. [Cit. 17. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/26541088.html

^[17]   Ljudmila ulickaja. Otnošenija meždu russkim i ukrainskim narodami, 31. 3. 2022 [online]. [Cit. 17. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=XE1m-0y-Q7k

^[18]   Vlasť duchovno mjortvych ljuděj, 3. 8. 2022 [online]. [Cit. 17. 9. 2022.] Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/vlastj-duhovno-mertvyh-lyudey/31972499.html

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2022)