Franz Kafka a obrazy jeho doby
Franz Kafka mezi obrazem a jazykem
Marie Rakušanová
KULTURA / Výtvarné umění
Při příležitosti stého výročí úmrtí Franze Kafky připravila Západočeská galerie v Plzni velkolepou výstavu Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem (5. 6. — 28. 10. 2024). Výstava zahrnuje díla z pětadvaceti českých a šesti zahraničních muzeí, galerií, knihoven, archivů i soukromých sbírek. Zaměřuje se na vztah slavného spisovatele k výtvarnému umění a vizuální kultuře jeho doby, ale věnuje se rovněž Kafkově vlastní kreslířské tvorbě – nedávno objevené a nyní uložené v archivu Národní knihovny Izraele. K výstavě právě vychází výpravná stejnojmenná publikace v nakladatelství KANT. O příspěvek pro Kontexty jsme požádali její editorku Marii Rakušanovou. Text amerického historika umění Nicholase Sawického, věnující se podrobně Kafkovým kresbám, je krácenou a upravenou verzí studie z této knihy. (red.)
Franz Kafka v řadě svých textů vytvořil prostřednictvím jazyka sugestivní obrazy. Nabízí se otázka, z jaké vizuální zkušenosti se jeho originální obraznost zrodila. Jaké obrazy jej obklopovaly v jeho každodennosti, co z výtvarného umění i populární kultury jej zajímalo?
Kafka sbíral své první vizuální dojmy v Praze začátku 20. století. Díváme-li se z naší obrazy zaplavené současnosti o sto dvacet let nazpátek, máme pocit, že sféra vizuality tehdy byla přehlednější: na umělecké scéně se disciplinovaně střídal jeden umělecký směr za druhým; secesní symbolismus následoval expresionismus, ten zas kubismus (v Praze mimořádně vlivný), futurismus atd. Tento dojem je však mylný. Umělecká scéna byla složená z nejrůznějších stylových a formálních projevů, které koexistovaly vedle sebe, netečně se doplňovaly, nebo polemicky svářily. Do minulosti zahleděné tradiční umění bylo v té době často vizuálně průbojnější než do budoucnosti namířené experimenty, kterých si dnes dějiny umění a kultury obzvláště váží. Divák Franz Kafka se navíc nezajímal pouze o obrazy vysokého umění – malířství, sochařství, kresby a grafiky –, ale také o projevy populární kultury, zahrnující obrázkové časopisy a plakáty, média filmu, fotografie, tance a kabaretu. V různorodosti obrazů, které Kafku obklopovaly, můžeme vidět paralelu k multilingvismu, charakteristickému pro tehdejší Prahu a celý středo- a východoevropský prostor. Při průchodu svým městem byl Kafka vystaven změti jazyků – češtiny, němčiny, němčiny židovských intelektuálních vrstev, „Kuchelböhmisch“ českých kuchařek a sluhů, moderní hebrejštiny spojené se sionistickým hnutím a po roce 1914 také jidiš židovských uprchlíků z východu. Podobně pestré byly také vizuální podněty útočící na Kafkův zrak.
Kafkova korespondence, deníky a texty svědčí o tom, že se nesourodými obrazy nechával zaplavovat, hltal je, detailně pozoroval a popisoval, nikdy je však významově neinterpretoval. Zároveň k vizuálním vjemům pociťoval určitou nedůvěru. Nejblíže měl Kafka k německojazyčným, často židovským umělcům z generace skupiny Osma. Členem tohoto německo-česko-židovského uskupení moderních malířů se dokonce málem stal.
Kolem roku 1907, kdy Osma vznikla, Kafka hodně kreslil a jeho přítel Max Brod prosazoval, aby se k výtvarným umělcům připojil. Tato spolupráce nakonec navázána nebyla a Kafka se pravděpodobně postupem času věnoval kresbě stále méně.
Tvorbu malířů Friedricha Feigla, Willi Nowaka a Maxe Horba respektoval, na rozdíl od Maxe Broda si však od výtvarníků zachovával určitou kritickou distanci. V deníku například zaznamenal rozpaky, které pociťoval při návštěvě ateliéru Willi Nowaka, kdy překvapeným necvičeným zrakem sledoval díla, k nimž se nedokázal vyjádřit. Fascinovala ho malířova sebejistota, které však zjevně nevěřil. O uměleckých teoriích rozvíjených Friedrichem Feiglem v dopise snoubence Felici Bauer v roce 1912 napsal, že je „lze sfouknout jako světlo svíčky“. Kafka však nikdy nehodnotil estetické kvality nebo originalitu děl svých známých. Na obrazy měl jiné nároky, které přesahovaly kategorie uměleckosti.
Max Brod, bezvýhradně nadšený tvorbou Willi Nowaka, si od umělce nechal vytvořit portrét v malbě a v litografii. Kafka se naopak nikdy žádným malířem portrétovat nenechal. Jeho portrétních fotografií existuje několik, i vůči tomuto médiu měl však ambivalentní pocity. O fotografickém portrétu Felici napsal, že „touha unáší pohled dál za zneklidňující obrázek“. O touze, kterou v něm obrazy – například i ty filmové – probouzely, aniž by poskytovaly její uspokojení, psal opakovaně.
Skepse vůči schopnosti obrazů naplnit divákovu touhu skutečně vidět hrála zřejmě roli také v utváření Kafkových kritických názorů na ilustrace jeho textů. Při přípravě prvního knižního vydání povídky Proměna, v níž se obyčejný člověk Řehoř Samsa jednoho rána probudí jako brouk, napsal svému nakladateli, že „hmyz sám nemůže být na žádné kresbě. A nemůže být vidět ani z dálky.“ Své pochybnosti ohledně „reprezentace“ vztahoval Kafka v případě svých děl i na jejich případný obrazový doprovod, především na ten, který chtěl „doopravdy ilustrovat“. Kafka ve svých textech zpochybňoval schopnost jazyka předávat jasně vyložitelný smysl a podobnou skepsi choval i k možnostem obrazové reprezentace. S oblibou verbalizoval obrazy, které rezignovaly na tlumočení jednoduchých významů.
Kafkovu obraznost formovalo velké množství nesourodých obrazů, se kterými se denně setkával a které odmítal kategorizovat a posuzovat. Nedůvěřoval obrazové reprezentaci jako takové, nezáleželo na tom, zda šlo o pokleslý kýč, či mistrovské dílo evropského modernismu. Z této Kafkovy každodenní otevřené zkušenosti a paradoxně i z jeho předsudků vůči vizualitě vyrostly texty geniálně balancující mezi obrazem a jazykem.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2024)
