Hans Belting: historik umění propojující kultury a světy

Čestný doktorát Masarykovy univerzity, označovaný také jako titul doctor honoris causa, převzal od rektora Martina Bareše v Brně 24. října tohoto roku jeden z předních světových historiků umění, německý badatel Hans Belting. Nositel Balzanovy ceny, která se uděluje významným osobnostem v oblasti humanitních věd, věd o živé přírodě a kultury, získal univerzitní ocenění mimo jiné za to, jak změnil paradigma svého oboru, i za to, že výrazným způsobem podpořil obor dějin umění na MU. Následující laudatio na celouniverzitním shromáždění přednesl děkan Filozofické fakulty Milan Pol.

Kdybychom se zeptali jakéhokoliv historika umění na globální úrovni, kdo je nejvlivnějším badatelem oboru posledních desetiletí, odpověď by ve většině případů nepochybně zněla: Hans Belting. A co víc, tento názor by sdíleli historici umění zabývající se rozličnými tématy od středověké Byzance po dvacáté století v Africe a Číně. Jméno Hans Belting je dobře známé také mezi současnými umělci a badateli z širokého spektra oborů: religionistiky, antropologie a mnoha dalších.

Tato jedinečnost je výsledkem něčeho, co bychom mohli nazvat „bezchybným příběhem úspěchu“. Chápat však Beltinga pouze skrze ideu „úspěchu“ by bylo bolestně zjednodušující. Hans Belting je především modelem učenosti, jednak skrze svou encyklopedickou znalost, ale mnohem více svou neutuchající zvídavostí, věčně pátrající za hranicemi oboru, věčně interagující s kolegy z celého světa.

Z pohledu střední Evropy je tu však další aspekt, který musí být od začátku zmíněn: Hans Belting ztělesňuje dialog mezi Východem a Západem, mezi Byzancí a latinskými královstvími, mezi ortodoxním a katolickým uměním a mezi všemi částmi Středomoří. Porozumět Hansi Beltingovi tak mimo jiné znamená porozumět střední Evropě, a České republice obzvlášť, jako místu kulturního setkání a dialogu.

Hans Belting se narodil roku 1935 v Andernachu. Studoval dějiny umění, archeologii a filosofii na Univerzitě Johannese Gutenberga v Mohuči a na univerzitě La Sapienza v Římě. I přes svůj hluboký zájem o soudobou uměleckou tvorbu se velmi záhy rozhodl specializovat na středověké umění pod vedením Friedricha Gerkeho (1900–1966), významného specialisty na raně křesťanskou archeologii.

Po dokončení své doktorské práce Belting zamířil na jedno z nejuznávanějších výzkumných pracovišť své doby v oboru studia Byzance: Dumbarton Oaks při Harvardově univerzitě. Překročil Atlantik, aby prošel skutečně život měnící zkušeností. To, co Belting na konci 50. let v Dumbarton Oaks potkal, popisuje jako „starou Evropu“. Evropu bez železné opony. Místo, kde emigranti z Německa, Ruska, Československa, Řecka, Turecka, Francie a mnoha dalších zemí společně přemýšlejí a pracují. Pro Beltinga toto období odpovídá objevení skryté jinakosti, které bude mít rozhodující dopad na směr jeho pozdějšího výzkumu.
Působení v Dumbarton Oaks bylo zásadní také z jiného důvodu: Belting se zde setkal s Ernstem Kitzingerem (1912–2003), významným byzantinistou, který se stal jeho druhým mentorem. Pod Kitzingerovým vedením se začal hlouběji zabývat tím, čemu se od 17. století říká Byzanc. Co začalo v Dumbarton Oaks, vyústilo o třicet let později v publikování Bild und Kult: Eine Geschichte des Bildes vor dem Zeitalter der Kunst, Beltingovy pravděpodobně nejvlivnější knihy, přeložené do desítek jazyků. Jejím jádrem je náboženský obraz, Kultbild. Kniha je revoluční především proto, že nerozlišuje mezi Východem a Západem, vytváří jeden příběh propojující Evropu. V tomto smyslu se zdá být téměř „vesmírným vtipem“, že kniha, připravovaná řadu let, vyšla poprvé v roce 1990. Berlínská zeď padá a obnovená jednota Evropy je již přítomna v Beltingově textu.

Pro české publikum není bez zajímavosti, že třetím zásadním elementem Beltingova působení v Dumbarton Oaks bylo setkání s Františkem Dvorníkem (1893–1975). Tento československý katolický kněz a vynikající historik zabývající se byzantskou historií seznámil Beltinga se zemí v srdci Evropy, s níž je Belting v posledních letech nerozlučně spjat.

Působení v Dumbarton Oaks, následované mnoha pozdějšími návraty, bylo tedy z mnoha důvodů zásadní pro formování Beltingova výzkumu. Bylo by však příliš zjednodušující mluvit o Hansi Beltingovi pouze jako o skvělém byzantinistovi. V roce 1965 se habilitoval na Hamburské univerzitě prací zabývající se středověkým uměním jižní Itálie. Poté byl jmenován profesorem na Univerzitě v Heidelbergu, kde působil deset let, a následně v roce 1980 přijal významnou pozici vedoucího katedry na Mnichovské univerzitě. Současně s působením v Mnichově byl také hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě a na Kolumbijské univerzitě.

Během posledních let práce v Heidelbergu a prvních roků v Mnichově začal Belting otevírat novou, naprosto zásadní oblast výzkumu dějin umění. Jeho klíčová kniha o Bazilice svatého Františka z Assisi, snad nejzkoumanějším středověkém monumentu, vyšla v roce 1977. Podle svých vlastních slov touto knihou pronikl do jádra oboru. Světem dějin umění však bezpochyby otřásl na začátku osmdesátých let, kdy vydal stať Das Ende der Kunstgeschichte? Jako medievalista v ní mluví ke světu současného umění, překračuje tím všechny hranice, které tradice považuje za přijatelné, a popisuje krizi oboru způsobenou odloučením současného umění a výzkumu. Zároveň poprvé navrhuje radikálně nový metodologický přístup k řešení této krize. Ve stejné době začíná Belting pracovat na široké škále témat, sahající od Florencie 14. století po Marcela Duchampa (1887–1968).

V roce 1992 se vzdal své pozice v Mnichově a stal se zakládajícím členem Staatliche Hochschule für Gestaltung v Karlsruhe. Tam sestavil nové osnovy dějin umění a teorie médií a zahájil interdisciplinární doktorský program s názvem Image – Medium – Body. Zároveň v tomto období Belting napsal některé ze svých nejvlivnějších knih: Die Deutschen und ihre Kunst (1992), Das unsichtbare Meisterwerk (1998) a Bild Anthropologie (2001). V poslední ze jmenovaných knih navrhl radikálně nové paradigma pro studium dějin umění. Bez přehánění lze říci, že dějiny umění posledních 40 let lze rozdělit na dvě části: před a po Bild Anthropologie. V následujících letech zastával pozici evropského předsedy na Collège de France, kde přednášel na téma „dějiny pohledu“. V letech 2004–2007 stál současně v čele International Center for Cultural Science ve Vídni a Karlsruhe Museum’s International Center for Art and Media (později přejmenované na Global Studies). Zároveň se věnoval řadě projektů, které doplňují jeho neuvěřitelně široký okruh zájmů. Patří mezi ně monografie o renesančním umění v Benátkách a Flandrech a kniha Florenz und Bagdad: eine westöstliche Geschichte des Blicks.

Ve svých pozdějších publikacích Belting opouští Středomoří a otevírá se globální perspektivě, jak je vidět v kolektivní monografii The global art world: audiences, markets, and museums (2009) a částečně v jeho poslední knize Ein Afrikaner in Paris: Léopold Sédar Senghor und die Zukunft der Moderne (2018), psané společně s Andreou Buddensieg.

Hans Belting se těší mimořádnému mezinárodnímu uznání. Obdržel čestné tituly od londýnského Courtauldova institutu a je členem institucí jako Zentrum für Literatur und Kulturforschung v Berlíně, Heidelberger Akademie der Wissenschaften, American Philosophical Society, American Academy of Arts and Sciences, Medieval Academy of America a Academia Europea. Mezi mnohými jeho oceněními je také německý titul Orden Pour le Mérite für Wissenschaften und Künste a francouzský titul Officier de l’Ordre des Arts et des Lettres. Ocenily ho také Academy of Sciences v Budapešti a Ateneo Veneto. Je čestným profesorem dějin umění na Univerzitě v Heidelbergu a v roce 2013 se stal držitelem I Tatti Mongan Prize, kterou uděluje Center for Italian Renaissance Studies at Florence při Harvardově univerzitě. Jak je vidět z působivého – a neúplného – výčtu úspěchů, Hans Belting přispěl rozhodujícím dílem ke „stvoření“ současných dějin umění. Nikdy nebyl pouze následovníkem trendů, vždy si pokládal a nadále pokládá nové otázky a neustále přichází s inovativními přístupy, jak metodologickými, tak intelektuálními.
Od roku 2014 je Hans Belting pravidelným hostem v Brně: poté, co se účastnil několika konferencí a jiných akademických událostí, nabídl naší univerzitě účast v mezinárodním interdisciplinárním výzkumném projektu Iconic Presence, financovaném Balzanovou cenou – Nobelovou cenou v oblasti humanitních věd –, kterou Belting v roce 2015 získal. V roce 2016 navíc věnoval naší univerzitě svou soukromou knihovnu. Díky tomuto štědrému daru má nyní Seminář dějin umění jednu z nejdůležitějších knihoven ve střední Evropě.

Pro Beltinga je Brno a Česká republika jedním z míst, kde se Východ a Západ mohou potkávat, místo kulturní výměny a dialogu. Skutečné srdce Evropy. Pokud to tak skutečně je, a my si to z celého srdce přejeme, pak snad neexistuje vhodnější místo, kde bychom mohli Hanse Beltinga ocenit titulem doctor honoris causa. Se svým přelomovým výzkumem propojujícím Východ, Západ a globální svět je Hans Belting skutečným zosobněním těchto ideálů.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2019)