Jako slza v oceánu – Qu’une larme dans l’océan

Stanisław Vincenz

KULTURA / Literatura

Dílo Stanisława Vincenze připomínáme jeho esejí „Jako slza v oceánu“, v níž komentuje stejnojmenný román Manèse Sperbera a dotýká se i po desetiletích stále aktuálních neuralgických bodů polsko-židovských vztahů.


Během našeho exilového pobytu v Maďarsku jsem poznal mladého, který se tam usadil a který předtím strávil několik let v rabínské škole v Polsku u známého rabína Rokacha z Belzu. Vídali jsme se za velice odlišných situací: poprvé jsme se setkali při našem dvojím překročení hranic, znovu pak po několika letech v době okupace Maďarska Němci v roce 1944. V té době můj známý přišel o dům, protože většinu jeho rodiny odvezli do Osvětimi. Skrýval se v Budapešti a německou okupaci přežil jako polský utečenec. Podle své nové „árijské“ legitimace se jmenoval Stanisław Zięba. Měl v sobě něco z mladého básníka-muzikanta ze Soudců od Wyspiańského, a to jak svým vzezřením, tak i svými pohyby a reakcemi, alespoň mi to tehdy tak připadalo. Neopouštěla ho naivní důvěra v duchovní hierarchii, víra, že svět řídí duchovní síly a že ti „ostatní“ o tom dobře vědí. Vůči námitkám, že ti ostatní mají, alespoň pro tuto chvíli, také co říci, se na jeho tváři objevoval diskrétně ironický úsměv, či spíše rozpačité a odpouštějící poznání. Byl krásný, jeho tmavomodré oči planuly ochotnou a odvážnou sympatií. Bylo mu sice už přes dvacet, ale jeho pohyby byly rychlé a hbité, jako bývají u výrostků. Do vlaku i do tramvaje naskakoval za jízdy, a možná už sama jeho obratnost vzbuzující dojem nenucené volnosti jej zachránila před četnými policejními šťárami účinněji než „árijská“ legitimace. V době svého vynuceného pobytu v Budapešti „objevil“ fotbal, který mu přinášel velké potěšení. Bydleli jsme ve vesnici při Dunaji vzdálené čtyřicet kilometrů od Budapešti a Zięba nás i přes množství nemalých dopravních komplikací navštěvoval dost často. Hovořil dobře maďarsky, polsky mluvil rád, neměl sice velkou zásobu slov, ale nedělal chyby. Ve společnosti Poláků se cítil velice dobře, z Polska si odnesl nezapomenutelné vzpomínky. Týkaly se většinou rabína z Belzu a jeho stoupenců, jejichž společenství se v Ziębově líčení jevilo jako svého druhu nadšenecké klášterní bratrstvo. Učitel se před žáky objevoval jen zřídka, ale kdykoli se i jen nakrátko z Belzu vzdálil, aniž jim řekl, že odjíždí, byli smutní a nedokázali se soustředit a modlit jako ve chvíli, kdy vnímali jeho blízkost. Na rozdíl od toho, co se často o žácích rabínů říká, Zięba se neuzavíral vlivům cizích duchovních a intelektuálních proudů. Velice upřímně se zajímal o jiné myšlenkové přístupy i o cizí zvyklosti, symboly a dogmata. Pouze se mu nelíbila myšlenka, že by se Země měla otáčet kolem Slunce. Z Talmudu pozitivně věděl, jak se věci skutečně mají, a nakonec mi slíbil, že mi to vysvětlí rovněž z náboženského hlediska. Dále jsem se neptal – připomenul jsem si Dantovo putování nebeskými sférami a uvědomoval jsem si nebezpečí, které by nastalo, kdyby tyto sféry měly zmizet.

Přiblížila se válka. Když Rusové obklíčili a vzali útokem Budapešť, ztratili jsme veškeré kontakty, protože nebylo možné se dostat z jedné vesnice do druhé. Až mnohem později jsme zjistili, že Zięba válečné zmatky přežil, ale co se s ním dálo potom, jsme už nevěděli. Vánoce roku 1945 nás zastihly v naší vesnici u Dunaje. Nebyly to veselé časy. Nemohli jsme se volně pohybovat a nevěděli jsme, co se děje s našimi nejbližšími rozesetými po celém světě. Vzhledem k neustálému poklesu valut jsme se ocitli v tíživé finanční situaci a trpěli jsme nedostatkem potravin. Abychom získali trochu kukuřice, tuku a topiva, museli jsme sáhnout do našich emigrantských rezerv. Alespoň na Štědrý večer jsme měli jakž takž vyhřátý dům, baršč s chlebem, buchtičky s mákem a stromek se svíčkami. Večer jsme zaslechli klepání na dveře a v nich se neočekávaně objevil Zięba s velkým batohem na zádech. Podařilo se mu dorazit až kamsi ke švýcarské hranici, zpátky se vracel přes Rakousko a Československo. Přivezl nám na Vánoce zásoby potravin a už hodně dlouho nespatřené lahůdky v různých konzervách. Naše radost byla dvojnásobná, ba dokonce trojnásobná. A protože v tomto roce připadl Štědrý den na sobotu, položil jsem Ziębovi otázku: „Vy jste jel v sobotu vlakem s batohem na zádech? To jste mi pěkný chasid.“ Zięba se usmál: „Ale ano, chasid nesmí zapomínat na přátele, měl by je něčím potěšit. Ty drobnosti jsou přece pro to, aby vám bylo o svátcích veseleji.“ – „Ale šidíte tím vlastní rodinu,“ namítl jsem. „Rozdělil jsem všechno stejným dílem mezi vás a nás,“ uklidňoval mě Zięba. Poprvé zažil polské Vánoce. Kromě něj k nám přišli také dva vojáci, Poláci ze sovětské armády. Ptal se nás, jaký smysl má stromek, mák a koledy, a potom nám líčil své zážitky z posledních měsíců. V té době se naskytlo mnoho možností vydělat na černém trhu a známí jej chtěli zapojit do podnikání. „Ale je to nuda, všechno na jedno kopyto,“ tvrdil nám. Z vyprávění jsme se dozvěděli, že v době, kdy se skrýval, a to i při obléhání Budapešti, se vášnivě oddával četbě. „Nejvíc mě přitahovala ruská a polská literatura, ruská – Dostojevskij a Tolstoj – to jest věci lidské, a polská – to jest věci náboženské.“ – „A o která díla z polské literatury šlo?“ zeptal jsem se ho. Zięba bez zaváhání vypočetl: „Velký Megid, slova samotného Baal Šem Tova, Mendel z Vitebska, Nachman z Braclavi a další.“

O této větvi „polské“ literatury jsem toho věděl ještě méně než Zięba, ale cítil jsem, že je to pravda. Už při povrchní obeznámenosti s ní nás zaujme nejen vliv krajiny a přírody, ale rovněž pronikání do symbolicky interpretovaných lidových písní a melodií, nemluvě o zásadní historické okolnosti, že chasidismus vznikl a rozšířil se v osmnáctém století na území Rzeczpospolité. Osobně si myslím, že tato literatura je polská ještě trochu jinak. Situace je taková, že podobný názor nehrozí ani požidovštěním polského myšlení, jež je koneckonců požidovštěné už odedávna, ani neoprávněným přivlastňováním pokladu, který patří židovskému národu. Mickiewicz a Norwid, a nepochybně řada dalších, prorocky nahlédli potenciál společenství mezi oběma skupinami, společenství, které se nikdy neprobudilo a nedozrálo k uvědomění si sebe sama. A Wyspiański nám v Soudcích neméně prorocky, byť realisticky představuje faktický stav: dvě tragédie vedle sebe, zaklesnuty jedna v druhé a jedna pro tu druhou cizí.

Manès Sperber nám v románu Qu’une larme dans l’océan představuje poslední dějství této tragédie, a proto jsem si ho sám pro sebe označil jako „polskou“ knihu.

Na podzim roku 1941 jsem se v Maďarsku setkal se dvěma velice inteligentními důstojníky Zemské armády, kteří měli z Polska služebně namířeno přes zelenou hranici do Turecka. V té době už bylo varšavské ghetto přeplněné a uzavřené, ale o likvidaci nebo něčem podobném nebylo nic slyšet. Nejhorší pesimisté nicméně počítali s hladem a nemocemi, v tomto smyslu také o situaci psaly švýcarské noviny Neue Zürcher Zeitug. Zeptal jsem se svých nových známých, co si polská společnost myslí o ghettu a zda existuje možnost spolupráce s Židy. Moje otázka oba důstojníky zaskočila. Starší z nich, asi pětatřicetiletý, mi ustaraně odpověděl: „Máme toho tolik a jsme stále v nebezpečí, nevíme, co bude zítra, a po pravdě řečeno nemáme ani čas na to myslet.“ Mladší, pětadvacetiletý Ondra, příjmení jsme neznali, byl hodně rozpačitý, možná i proto víc mluvil. Dobře si pamatuji jeho citlivý, velice přesný způsob vyjadřování. Každý jeho pohyb měl v sobě noblesu. Nikdy na něj nezapomenu, už z toho důvodu, že na některé z oněch zelených hranic zahynul. Ondra mluvil víceméně takto: „Spolupráce by narazila na odpor u obou stran, na polské straně by Židé byli většinou považováni za nespolehlivé a nakonec vzhledem k mimořádně napjaté situaci způsobené německým terorem i za přítěž. Židovská strana by si myslela, že ji zatahujeme do dobrodružství a vystavujeme nebezpečí ve věci, které sama nedůvěřuje. Ale v našich řadách koneckonců nechybějí důstojníci židovského původu.“

Hluboká roztržka byla zřejmá.


Kniha Manèse Sperbera je prvním literárním dílem, které přináší uměleckou syntézu a poskytuje obraz tohoto období, neboť jsme doposud měli co do činění s pouze částečnými zprávami a reportážemi. Přesto je obsah tohoto díla a skutečnost, k níž odkazuje, natolik drásající, že pozadí, které jsem výše nastínil, není v žádném případě zbytečné. André Malraux v předmluvě ke knize výstižně poznamenává, že autor v ní opět uchopil konflikt mezi časem lidských dějin a věčností z toho nejobecnějšího hlediska. Navíc je třeba dodat, že Sperberův „zpěv“ čerpá stejně jako písně minulých dob z dosud nevyschlých stop a z potoků krve tak čerstvé, že se jeho líčení i přesto, že jde o románové dílo, nijak neliší od souhrnné reportáže, což jen potvrzuje jeho poctivost a pravdivost. Goethe se v jednom z rozhovorů s Eckermannem vyjádřil, že za všechny literární postavy a typy, snad s výjimkou těch ženských, vděčíme v podstatě antice a že jsou již vyčerpané. Rád bych věděl, kde bychom mohli v klasickém starověku nalézt motiv, za který vděčíme „Písni o Rolandovi“, v níž je líčen ústup v průsmycích Roncevalu: „Sláva poraženým.“ Ale dějinám Židů, jejich tradici i jejich hrdosti tento motiv cizí není, není-li jim přímo imanentní. Síla Sperberova díla spočívá právě v tom, že obnovuje a navozuje stejnou situaci. Takový postoj nalézá svůj vrchol v ideálu neodporování (násilí) a v ideji Božího národa, který se v průběhu tisíciletí nalézá mezi cizími a je národem pokoje. „My jsme jako jediní odolali pokušení být stejní jako naši nepřátelé,“ říká ve Sperberově knize cádik z městečka Volynu, jenž se postavil proti tomu, aby Židé z jeho obce, jimž hrozí vyhlazení, odešli do lesa a postavili se Němcům na ozbrojený odpor.

Mezi Poláky existuje téměř všeobecná nechuť k postoji označovanému slovem „žeromština“, jímž se rozumí glorifikace zoufalců a takové pojetí polského údělu, podle kterého nám nezbývá jiné východisko než padnout v boji s násilím a proti přesile, samozřejmě se zbraní v ruce. Nechuť k „žeromštině“ pochopitelně narůstá ve chvíli, když chce někdo z podobného postoje vyvozovat politicky sebevražedná rozhodnutí a důsledky – se vším, co z nich vyplývá předtím i potom. Jestliže však toto pojetí nepředstavuje žádnou politickou směrnici, ale je jen výrazem prožívání životního údělu, je v takovém případě na místě vzít v úvahu, zda se Żeromskému bez ohledu na to, jak budou rozhodovat politici, nezjevilo něco jako fatum, jinými slovy je tu otázka, nemáme-li žít se sousedy v největší možné přízni a souladu, nemáme-li být dokonce schopni jim ustoupit a nakonec jim přinášet prospěch, anebo být vůči nim naopak tvrdí či se dokonce neprozíravě stavět na zadní. „Temný“ Herakleitos říká, že „charakter je daimoniem člověka“ – účastníci povstání z roku 1944 někdy vysvětlují, že se nejen odříkali žeromštiny, ale že se v jejich případě jednalo o vědomé politické rozhodnutí naplňované s veškerou disciplinovaností – a že zklamali pouze spojenci.

Pokusme se proto nemít vůči knize Manèse Sperbera žádné předsudky a netvrďme: „Ale to známe, to je žeromština.“ Postoj Židů vyjádřený cádikem z Volynu tu přece není od včerejška a je jen o to „dobrodružnější“. Cádik odevzdává osud národa zcela do Božích rukou a i on sám se vydává Bohu na základě mnoha zkušeností. Uvážliví, odpovědní a citliví židovští patrioti v dnešním státu Izrael se poslání pasivního pacifismu určitě zřeknou, ale kdo ví, jaké riziko přinese nový národní stát nacházející se v neuralgickém bodě Blízkého východu. Takový nebo podobný dialog by mohl probíhat kolem Sperberovy knihy.

Z třísvazkového vydání Sperberova díla znám pouze výše zmíněný román, a ten tvoří jen část třetího svazku. Vycházím proto z informací Andrého Malrauxe, který ve svém úvodu hovoří o celém jeho díle. Těžko lze ovšem souhlasit s tvrzením, že Sperber je agnostik, alespoň pokud jde o jeho poslední knihu. Sperber je nepochybně epik. Svědčí o tom scéna setkání cádika z Volynu s doktorem Rubinem, jenž přijíždí ze Západu do Polska hledat svou deportovanou rodinu, kterou, jak nakonec zjistí, zlikvidovali Němci. Autor nestojí na ničí straně. Výčitka, že cádik má k dispozici nádherný vyhřátý sál, zatímco ostatní Židé z městečka mrznou, a že jde v jeho případě o „prosperujícího“ rabína, pochází výlučně z hlavy doktora Rubina, nikoli samotného autora. Městečku každým dnem hrozí vyhlazení Němci a doktor Rubin chce Židy přimět k tomu, aby se bránili a zemřeli se zbraní v ruce. Cádik při rozhovoru nahlíží každou chvíli do knihy, jako kdyby její text byl pro něj důležitější než hrozící nebezpečí. To, co se děje kolem něj, je rovněž text – podobenství, text obtížný, do něhož však stojí za to proniknout a porozumět mu. Ale poněmčený Žid a Evropan doktor Rubin nedokáže tento „text“ přečíst ani ozřejmit. Rabínovi odsekne: „Nejde mi o žádné texty ani o rabínskou apologetiku, ale jen a jen o události.“ Otec rabín a jeho šestnáctiletý syn se nad touto odpovědí připomínající žvatlání a mudrování malého dítěte jen srdečně a shovívavě usmívají. Podcenění cádika, jehož se u tohoto obrazu může dopustit zbrklý čtenář, však představuje past nastraženou samotným autorem. Neboť cádik je rozhodnutý a důsledný, nemá v úmyslu se zachránit a zachraňovat se nebude. Pouze jeho syn, mladičký rabín, šestnáctiletý následovník devíti pokolení rabínů z Volynu, uposlechne výzvu doktora Rubina a zapojí se do partyzánského boje, hledaje tím svoji vlastní cestu, cestu útěchy. Chce zkusit, zda ji najde, půjde-li společně se zoufalstvím doktora Rubina. Úměrně akci – a akcí tu není třeba nazývat pouze ozbrojený odpor v lese nebo likvidační akci Němců, ale i ono vzpomenuté rozvinutí konfliktu mezi časností a věčností – prosakuje osamoceností doktora Rubina stále hlouběji náboženský element. Kulminační bod představuje zázrak šestnáctiletého rabína poté, co jeho otce zabijí Němci, po ozbrojeném odporu s podporou Zemské armády, po konfliktu hrstky Židů s vojáky Zemské armády žádajících odevzdání munice a poté, co všichni Židé zahynou – s výjimkou tří: doktora Rubina, mladého rabína těžce raněného při střetu se Zemskou armádou a muzikanta Mendla. Tito tři jsou zachránění a jeden z velitelů Zemské armády hrabě Skarbek je odveze do kláštera, kde se ukrývají.

Síla vycházející z mladého rabína proniká ke všem, k polským sedlákům, k řeholnicím i k matce představené, která by jej chtěla po zázračném uzdravení malého chlapce zahrnout zvláštní péčí. Nejdéle jejímu vlivu vzdoruje doktor Rubin, ale nakonec zasáhne právě jej nejhlouběji. Po ztrátě nejbližších, po zoufalém hledání a po šílených a marných pokusech o jejich záchranu se mu život propadl v nicotu. Má v sobě něco velice tvrdého, nepohnutelného. Mladý rabín se polekal, když jej spatřil poprvé, neboť tak tvrdý obličej nikdy neviděl. A mladí Židé, jimž velel při ozbrojeném střetu v lese, jej poslouchají, ale přitom si myslí: „Je to přece jen Němec, nedobrý, zlý a posedlý jako všichni Němci.“

Avšak jeho tvrdost má původ nejen v kontrole „intelektuálního vědomí“, dokonce ani ne ve věrnosti svým nejbližším, jež ztratil, ale ve věrnosti sobě samému. Sám vysvětluje: „Nikdy jsem nikoho neopustil, protože pro mě všechno směřuje k morálnímu vědomí.“ Je Odysseem, který nehledá zničený domov, ale převlečen do nepřítelova šatu proniká do jeho tábora, prochází celou Evropou, hledá poslední stopy svých nejbližších a výsledkem toho všeho je, že s jistotou zjistí, kde, jak a kdy byli zavražděni. Se svým údělem se už smířil do té míry, že ve chvíli, kdy se objevuje v bezpečném úkrytu Skarbkova starého paláce, všechno jej trýznivě popuzuje: „Pryč, pryč odtud! Co je to za člověka, který ještě říká: můj dům, moje alej, můj národ, má země?“

Doktor Rubin je Evropan, definitivně a jednou provždy vystřízlivěvší ze svých evropských snů. Díky svému židovství rychleji a podstatněji než jiní „vymrskal ze sebe všechny jedy a otravy“, ale nemá už v sobě onu nejistotu zločinu jako Hamlet a nepotřebuje pronikavé memento: „Pamatuj!“, neboť na opačném pólu než u Hamleta, uvnitř zločinného živlu, v samém nitru jeho triumfu a jeho nestoudné sebechvály, se zkoncentroval do jediného Hamletova výkřiku My thoughts be bloody or nothing worth (Od teďka krev když nebude můj cíl, ničema jsem a nadarmo jsem žil.“ Shakespeare: Hamlet, český překlad Martin Hilský, Praha 2002), ale děsivé události v něm ztlumily dokonce i tento výkřik. Ke komu a na koho bude křičet? Na Skarbka, který se při vší své statečnosti nachází stejně jako jeho rod i národ poblíž doktora Rubina v řadě těch, kdo jsou určeni k likvidaci, a dokonce to tak vnímá i on sám. Ale doktor Rubin je připraven k obratu od chvíle, kdy spatřil v tváři mladého rabína jakési anonymní společenství tisíciletí, znamenající víc než jakýkoli individuální výraz, splynutí mladíčka s jistým světem, v němž žije jako strom zakořeněný v zemi. Jeho dosud hermeticky uzavřená „druhá paměť“, k níž postrádá klíč, se otevírá. Agnosticismus doktora Rubina odbourává nejen jeho vlastní agnosticismus, jak by to důsledně vzato muselo být, ale ve chvíli, kdy se skrývá v bezpečném úkrytu, v pekelné osamělosti provázené explozemi vyhazujícími do povětří ghetto, zasahují jej nejen slova mladého rabína, ale také slova starého cádika, který se mu z neznámých důvodů zpočátku jevil jako směšný nebo odpudivý – a těžko říci, co víc. Opakuje: „Je třeba pochopit hluboký smysl událostí jako podobenství, jak to činil cádik z Volynu. Nepřeceňuji už činy, patří pomíjejícímu okamžiku a odosobněná událost je mnohem beztvárnější než slza v oceánu.“ Ten, kdo klade největší odpor, otevírá se nejhlouběji. Autor v podstatě svůj postoj neskrývá, ale ten jím neotřásá; do posledního dechu cítí s oběťmi ghetta. Jedna z posledních vět knihy vyjadřuje strohou výčitku: „Poláci spali.“

Rozhodně trvám na tom, že autor není agnostik a chci jen připomenout, že i Sokrates vždy začíná od nevědění, neboť nemá hotové pravdy, které by z něj padaly na počkání, ale pravdu neustále hledá a nalézá. Považuje ovšem za nutné vetovat hned zpočátku křivdu, neboť ví s jistotou, že křivdy se páchat nemají, a to je také to jediné, čeho se obává až do té míry, že mu nezbude než se postavit proti vlastní zemi, proti vlastnímu státu nebo národu, jakmile způsobuje křivdu jiným. A nejen to: hlásí se jako specialista ve věci lásky, pokud jde o ono společenství a o proporčnost a „geometrickou rovnost“ spojující bohy a lidi, jež svět udržuje a chrání před akosmií, před nicotou. Jinou věcí zůstává, že jsou rovněž takoví, kdo by chtěli nalézt oporu jednou provždy, bez neustálého hledání. Simone Weilová u svého citátu z Platóna (Ústava VII, 518) poněkud ukvapeně klade rovnítko mezi periagoge, tj. obrat, a obrácení chápané jako přijetí článků víry en bloc. Bernanos si všiml, že často vyslovujeme povrchní a diletantské soudy o modlitbě, ale nikdo by se přitom neodvážil posuzovat podobným způsobem Beethovenovu hudbu. Stejně tak jsme málo hudebně nadaní, ne-li dokonce hluší vůči onomu vnitřnímu zázraku, jakým je spontánní obrat, a ochotně klademe rovnítko mezi něj a jednu či druhou stranu: agnosticismus nebo dogmatismus. Sociolog náboženství Max Weber nás přitom skromně, ale s veškerou vážností varuje, že pokud chceme mluvit o náboženství, nemusíme být nutně muzikální, ale nemůžeme být zcela amuzikální. V období, které zfalšovalo nietzschovský mýtus a poskytovalo údajným „vyšším lidem“ a různým führerům ohavné kakokratické převleky, aby je nikdo nemohl přehlédnout, vložil Sperber do své konkrétní ilustrace Nietzschovo návěstí, že nejsilněji námi pohybují neviditelné ruce a že svět ovládají ta nejtišší slova.

Kniha má kolem sto osmdesáti stran, ale je napsána tak „hustě“, že není snadné ji cele vystihnout. Pojmenoval jsem si ji sám pro sebe jako „polskou“. Odehrává se v Polsku a kromě Židů se v druhém plánu objevuje rovněž polská společnost. Jednotliví Poláci, které autor uvádí, velitel Zemské armády v oblasti hrabě Skarbek, lékař doktor Tarko nebo Skarbkova teta, představená kláštera, a koneckonců i vojáci Zemské armády, jsou vylíčeni s jistou sympatií. Přitom ti mají podle autorovy představy dost bojování ruku v ruce s Židy a i poté, kdy mnoho Židů padlo v lese a v nepřítomnosti velitele Skarbka, po nich žádají, aby odevzdali zbraně. Dochází k ozbrojenému střetnutí, při kterém zbytek Židů (kromě tří výše zmíněných) zahyne, protože jim mladý rabín kvůli šabatu nedovolil se zabarikádovat. Autor nicméně nelíčí vojáky Zemské armády nepřátelsky nebo zlovolně a nic nenasvědčuje tomu, že se chovali brutálně.

Až na jisté selské chytráctví není v jejich tvářích nic nedobrého ani nenávistného. Mají měkká ústa, měkké podbradky a ohrnuté nosy, jsou řízní, přidrzlí a nerozvážní. Neživí v sobě nenávist vůči Židům, z jejich strany jde jen o podceňování, nedůvěřivost, chvilkový obdiv nebo pohrdání. Vedle dynastie rabínů je tu také dynastie šlechtická, která rabíny odedávna chránila. Autor neopomíjí patriotismus těchto bojovníků za osvobození národa, připomíná vyhnanství, Sibiř a jejich zapřisáhlou oddanost věci svobody. Všichni se však vyznačují typickou polskou nerozvážností natolik, že i jejich nejlepší záměry a činy přicházejí nakonec vniveč. Tento obraz musíme ovšem brát jako až příliš typický, ne-li přímo jako stereotyp. Jediným uvážlivým a odpovědným Polákem v knize je doktor Tarko, který byl před lety u porodu mladého rabína, nyní ho léčí a zůstává s ním až do jeho smrti. Autor uvádí inspirující a fascinující věty, citáty z Bible a Talmudu, nebo výroky samotného rabína, které natolik podněcují k násilí a násilnictví, že bychom očekávali, že uvede také něco z polské „tradice“. Kdyby mělo jít jen o kontrast k údajnému vtlačování mladšího Polska do jeho „etnografických“ hranic, výborně by se hodily skromné výroky Norwidovy, „že učenost tu písničku moc nevystihuje“, nebo že se „ideál octl na dlažbě“, byť se nakonec ukázalo, že se o tu dlažbu jen roztřískal klavír (Patrně narážka na Norwidovu báseň „Chopinův klavír“ pozn. red.). Podobné citáty zjevně nedospěly k jeho sluchu, pokud hned na počátku přijal jako hotovou věc, že obě skupiny zůstaly jedna druhé uzavřeny.

Přesto autor cítí, byť to vysloví jen zřídka, že vše mohlo být jinak, než jak to vypozoroval doktor Rubin a jak to opakuje hraběti Skarbkovi. Slyšel nepochybně autentickou spokojenost s vyhlazováním Židů: „Je dobře, že se zbavíme tohoto plemene.“ Nejlépe je to vidět na kontrastu mezi hořícím likvidovaným ghettem a varšavskou spodinou, která se při ohlušující hudbě hned vedle (blíží se Velikonoce roku 1943) vesele baví na kolotočích. Generál SS právě vydal rozkaz k definitivní likvidaci ghetta a ukazuje na veselící se dav se slovy: „Ale tohle jsou přece jejich skuteční rodáci“. Jeho pobočník dodává: „To je také můj názor, ale znám je už nazpaměť, vyzkoušeli jsme už tyto ušlechtilé Poláky po všech stránkách.“ – „To ano,“ uklidňuje generál, „ale labužníci jako my odlupují z artyčoku lístek po lístku, až se úplně nakonec dostanou k jádru.“ Existuje tiché svědectví, že přítomní Poláci, kteří sice nepatřili k žádné odbojové organizaci, ale ani se neveselili na kolotočích, vnímali tuto věc jinak. Básník Czesław Miłosz vzpomíná na ty šepoty, vzdechy a myšlenky, když tento pohled porovnává s hranicí na Campo di Fiori, kde byl upálen Giordano Bruno:

 (…)
Vybavilo se mi Campo di Fiori
ve Varšavě u kolotoče
za příjemného jarního večera,
za zvuků ryčné muziky.
Salvy za zdí ghetta
přehlušovala řízná melodie
a lidské dvojice vylétaly
vysoko ke klidnému nebi.
(…)
Někdo v tom vyčte moralitu,
že varšavský či římský lid
obchoduje, baví se, miluje,
míjeje mučednické hranice.
(…)
Já však tehdy přemýšlel
o osamělosti umírajících.
O tom, že když Giordano
vystupoval na popraviště,
nenalezl v lidském jazyce
byť jeden jediný výraz,
jímž by se loučil s lidstvem,
s lidstvem, které tu zůstává.

Nebo v jiné, zcela příznačné básni nazvané Ubohý křesťan se dívá na ghetto:

(…)
Bojím se, moc se bojím hlídače-krtka.
Co mu řeknu, já, žid Nového zákona, čekající dva tisíce let na Ježíšův návrat?
(…)

Kdyby za Miłoszovou básní stejně jako za Sperberovou knihou nestál závazek, šlo by jen o listy papíru podobné mírovým dohodám v očích těch, kdo je podepisují s úmyslem je nedodržet. Avšak básník, a v ještě menší míře hodnotitel knihy se nebude chtít soudit s generálem SS, ale obolavělému doktoru Rubinovi nacházejícímu se na pokraji úplného zmaru by nemohl pomoci žádným slovem, když mu i hrabě Skarbek dokázal pouze zachránit život.

Kdo však popře, že tichá výčitka tisíců šepotů umírajících zněla takto: „Čekali jsme.“ Stát Izrael jako by dal rozhodnou odpověď: „Očekáváme a žádáme vše pouze od nás samotných.“ Těžko se přece dá uvěřit, že by se tím Židé zcela zříkali hluboce zakořeněného hlasu starého poslání, jež je více než národní. Sperber jako první vyslovuje v novější židovské literatuře memento světu, tj. člověku, uměleckými, a díky tomu i tvůrčími obrazy. Ne reportážemi, ne řečí statistik, která může unavovat, a určitě už také unavila, protože nijak neoslovuje otupělou obraznost. Tyto věci – řečeno Shakespearovými slovy – musejí „zaplavit scénu slzami, drásat lidské uši pronikavou řečí, dovádět viníky k šílenství, probouzet svobodné, otřásat nevědoucími, uvádět v údiv veškerou schopnost vidění a slyšení“. Memento neopomenutelné – které nemůže být zapomenuto, ale pro některé může mít pouze negativní význam, jinými slovy utvrzovat v přesvědčení, že se lze spolehnout výlučně na vlastní sílu. Ale dnes nemají poslední slovo, a to ani pokud jde o věc biologického přežití, malé nebo dokonce středně velké národy, ale největší, neustále se rozrůstající mocnosti. Mělo by z takového mementa snad vyplývat, že je třeba se horlivě chytat a křečovitě držet silných nebo mezi nimi důmyslně lavírovat? Existuje ještě jedno memento, pozitivní a nejtišší, sotva slyšitelné. Patos modlitby osamělé menšiny, umírající a opuštěné celým světem. Skrytá a schovaná modlitba vybuchla morálně natolik silným plamenem, že by se mohlo zdát, že z takových plamenů promluvil pouze Bůh. V uspořádané a zajištěné společnosti, jež tvoří součást mohutné organizace náboženské většiny, je tentýž plamen ukryt pod zdáními poklidné spořádané zbožnosti natolik hluboko, že musí nejdřív dojít k mimořádným katastrofám, aby se projevil stejným způsobem, jakým se projevoval tváří v tvář bezprostřední hrozbě smrti v koncentračních táborech dvacátého století.

Manès Sperber se ohrazuje proti výtce, že jeho románová kompozice je smyšlená. Své postavy uvádí koneckonců spíš jako představitele a zosobnění skupin a staletí než jako pouhé jedince a předkládá nám svým způsobem něco, co Hegel poněkud záhadně (a podle některých nesmyslně) definoval jako „konkrétní obecnost“. Lze si i představit jiný román, nejen smyšlený, ba dokonce přímo utopický, složený z týchž elementů, ale „vodítko“ by nakonec bylo odlišné a výrazné jako ohnivá střela. Ve Sperberově románu jsme svědky toho, že oba rabíni, otec a syn, nejednají identicky, ale jdou každý odlišnou cestou. Z výroků mladého rabína nás nejvíc zaskočí tvrzení, že nejvíc trpí sám Bůh, a slova jeho praděda vyznaná na smrtelné posteli: „Vybral jsem si to nejsnadnější povolání, protože lidé vždy touží po tom, aby byli utěšováni. Ale udělal jsem alespoň na jedinou chvíli radost Věčnému?“

V prostředí, v němž se zrodil chasidismus, je rovněž známa rada chasidských rabínů, že je třeba Bohu aktivně pomáhat, a to jak modlitbou a obětí, tak i důslednou odvahou do konce. Hegel se v polemice s Kantovým kategorickým imperativem (du sollst) vyjádřil v tom smyslu, že Dobro není tak bezmocné, aby pouze mělo být, protože přece je. Kdo se zamyslel nad Gándhího heslem „občanská neposlušnost“ a nad jeho nesmlouvavým duchovním konáním proti násilí bez použití násilí, ten pochopí, o co jde. Viděl jsem v Maďarsku v městečku Vác polskou školu s internátem, v němž se podařilo ukrýt více než devadesát židovských dětí, „árijsky“ zamaskovaných včetně vlastních jmen. Křesťanem byl pouze ředitel školy, učitel z povolání a polský záložní důstojník, a aby se na to nepřišlo, byl mu tam přidělen jako katecheta maďarský kněz, piarista, který uměl polsky, aby děti občas učil maďarštinu. Bylo tam i několik zcela malých dětí, které po vyvraždění jejich rodin v Polsku utíkaly řídíce se pouze instinktem štvané zvěře a vedly je děti jen o něco starší. Po mnoha peripetiích se přes lesy a přes Karpaty dostaly do Maďarska. Říkám „instinktem štvané zvěře“, protože nejen medvědi a vlci a nejen jeleni a srny, jimž Bůh dal touhu po svobodě, se nehlásí na lesním úřadu pořádajícím lovy a hony. Přítomnost této hrstky dětí, jejich němá výmluvnost se soustřeďovala do povzdechu: kéž někdo zažehl oheň občanské neposlušnosti vůči násilí uvnitř oněch mas, které se samy hlásily do sběrných středisek, kde měsíce, ba dokonce celé roky čekaly na svůj konec! Národ pokoje možná čekal na jiskru, na impulz? Gándhí, jak jsem si přečetl ve zprávě o jednom jeho interview, Polákům radil, aby do poslední chvíle nevzdávali svůj odpor se zbraní v ruce, nevidí-li žádnou možnost nenásilné duchovní akce, neboť dokonce i válka je lepší než podlehnutí násilí, než poslušnost vůči násilí. A jednomu Švýcarovi, který zdůrazňoval, že jedním z paragrafů švýcarské ústavy je neutralita, a tedy touha po míru za každou cenu, nepřípustnost jakéhokoli spojenectví s kýmkoliv a vyzbrojování výlučně na obranu hranic své vlasti, Gándhí „utopicky“ odpověděl, že k záchraně skutečné neutrality své země by se všichni Švýcaři museli masově s ženami a dětmi postavit na hranice, aby bez násilí zabránili nepřátelskému vpádu. To by byly švýcarské Thermopyly! Neboť už samotný obchod s agresorem, zásobování ho potravinami během války, nemluvě o výrobě zbraní, to vše je nejen paktování s násilím, ale aktivní spolupráce s ním. Jak velké armády by asi bylo zapotřebí k tomu, aby mohla po horách a lesích honit miliony těch, kdo by se odvážili v tak velkém množství nepodvolit násilí, jako ony děti z Vácu, ale odporovat mu, když je tak nebo tak měla potkat smrt. Kdo by se odvážili k aktivnímu pacifismu, neboť pasivní pacifismus si vyžádal víc obětí než celá řada bitev. Ale to by už byly jiné utopické dějiny a jiná píseň, které by Evropa zatlačená mezi Scyllu násilí a Charybdu bezmoci určitě nenaslouchala.

Sperberova kniha konečně představuje rovněž velký příslib pro židovskou literaturu, pro ty, kdo se nebudou odvracet ani zapomínat nebo se přizpůsobovat, ale také pro ty, kdo paměť o tom, co se stalo, dovedou k tak nebývalému zhuštění a napětí, že budou toužit po obnově toho, co zmizelo. Při obnově dosáhne takové slovo nebývalého biblického patosu. Je pravděpodobné, že se tak nestane v Evropě, a nestane se tak pouze proto, že Židé Evropu možná opustí. Je velice paradoxní, že mladý rabín, představitel té nejortodoxnější skupiny, vyslovuje ve Sperberově knize nejuniverzálnější poslání: Židem se stane ten, kdo uslyší Boží slova, kdo je chce slyšet a naslouchá jim.

Co může za sebe doplnit nahodilý recenzent? Něco víc než vítr, kterému v Tibetu obětují knihy, aby si v nich sám obracel strany sem a tam. Zahučí, ztiší se nad stránkou, zobrací listy na sám konec a potom zase zpět, pak znovu od počátku do konce, jednou trpělivě, podruhé netrpělivě, u jedné strany vzdychne hlasitěji, u jiné tišeji. Nakonec se mu i samotný titul knihy obrací sem a tam, proti výraznému šiku slov. Čím je tato kniha? Slzou i oceánem. Čí slzou a jakým oceánem? Slzou autora a čtenáře nad oceánem muk a ztrát? Slzou každého z nás bezradných lidí? Možná je slzou ve chvíli, kdy umírá v klášteře sám mladý rabín? „To, co je v nejmenším krystalu, je i ve světě,“ říká nám indický text. Slza Předvěčného? Nahradí propadnuvší se oceán, a ten z ní vytryskne v obnovené síle.

(Grenoble 1952)


Stanisław Vincenz, Tematy żydowskie, London, Oficyna poetów i malarzy, 1977, s. 85–101. Původně vyšlo v knize Stanisława Vincenze Po stronie pamięci, Paris, 1965. S Manèsem Sperberem se autor spřátelil v Paříži v letech 1949–1950. Sperberův děd byl dědičným rabínem v Žabím v Huculsku a Sperber tam strávil část dětství.

/ Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. /

[i]„Od teďka krev když nebude můj cíl, ničema jsem a nadarmo jsem žil.“ Shakespeare: Hamlet, český překlad Martin Hilský, Praha 2002.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)

Stanisław Vincenz (1888)

polský filozof, básník, esejista a překladatel

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek