Jenže už se stalo
Výběr z básní Terezy Šustkové

Tereza Šustková (1991) vystudovala češtinu a hudební výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Svoji prvotinu Skrýše vydala v roce 2018 v nakladatelství Host, o dva roky později jí tamtéž vyšla sbírka Tíha vlny. Třetí kniha, Koutnice, je připravena k vydání. S manželem a třemi dětmi žije básnířka ve Velké Bystřici u Olomouce, čteme na záložce její druhé knížky. Při četbě jejích veršů si (s jistým překvapením) uvědomujeme, že děti ani rodina nejsou odsunuty stranou, neustoupily „seberealizaci“ tvůrčího subjektu, ale jsou součástí autorčina hlubokého přitakání lidské každodennosti ve světě a součástí nejen emočního, ale především existenciálního prostoru její poezie.

Vladimír Holan kdysi vyčetl mladým básníkům, že z vědění chtějí přejít rovnou do básnění. U některých současných básníků a básnířek, mladých i starých, mívám neodbytný pocit, že ono vědění lze v jejich případě snadno nahradit libovolnou proměnnou. Ale jejich „upřímnost“ má nakonec nohy ještě kratší než lež. „Já potřebuju zůstat pořád jaksi pod závojem, pravdivá, ale pod závojem,“ svěřila se nedávno Tereza Šustková v rozhovoru Zdeňku Volfovi. Neříká to z pruderie, jednoduše nechce být veřejnou duší, zjevující obraz-šifra je pro ni víc než prostoduchá výpověď, jakkoli odvážná. A její obrazy jsou silné a znepokojivé jako ode dna vypluvší „šupinaté ryby, co měly raději spát“, a sugestivní jako chvíle šátrající „rukou po nahém krku“. Nechtějí vědomě provokovat a ani nemusejí, nesou si v sobě magicky snovou nevinnost, jež může být i krutá.

(Josef Mlejnek)

 

Ve vzduchu

Horký jako pec
divoký a bezejmenný
čas mezi dívkou a ženou.
S bosýma nohama ve škopku,
na rameni rozpáraný steh,
při úpatí lesa
já jediná s rukou na břiše.

 

 

* * *

Modlím se k tobě,
protože vím, že jsi svatý v nebi.
Chtěla bych si půjčit tvé ruce,
ale trnovou korunu odkládám na jindy.
Prádlo umrzlé na šňůře
hledí do běloby sněhu.
A já nemám než tohle srdce.

(Janu Zahradníčkovi)

 

 

* * *

Žena ve mně.
Pomalými pohyby,
solnýma rukama
seškrtit svůj hlas, popelavou volavku.
Myslím na tvá ramena,
když jsi za mnou stál.
Na to, co v tobě stále hledám.

 

 

* * *

Setkat se s duší
prosvětlenou
až po konečky prstů,
až k sevření
mezi jedním a druhým schodem.
Pozoruješ poprvé mého syna
a já tvé dobré oči.
Kdo má dnes pochopení
pro taková pouta?
Učiteli mé důvěry,
dlouho už se chodím zahřívat
v tom holomrazu
k tvým kamnům.

 

 

Ve sklepě moře

Vlasy máš v uzlu, stojíš u příborníku
a sladce vyslovuješ jména Yeats, Eliot, Sitwell.
Ve sklepě moře plné šupin,
dráždivá slova,
tolik dostupné temnoty.
Nad ránem
přesypáváš práškový cukr mezi prsty,
než zaťukají, než zavolají.
A já se prohrabávám tvým břitkým životem,
tou smutnou pozůstalostí v zaprášené krabici,
jen dokud na to mám síly.

 

 

S kůží na trh

V čerstvém sněhu
překrýváme své stopy,
ta troufalá intimita,
psát druhým po zdech,
kašlat svou krev
do jejich cigaretového kouře.
Nedůvěřivě polykat
příliš krátký vyměřený čas
pro vyslovení.

 

 

Já, tvůj vítr

V noci jsem křečovitě svírala víčka,
jako bych tušila, že se právě svádí boj.
Možná o mou duši.
A možná ještě hůř… o jinou,
za kterou se teď nemodlím.
A ty, můj Ikare, říkáš
„právě ty“.
Právě ty, tak nedůvěřivá.
Právě ty, o tobě jsem psal.

(Ze sbírky Skrýše, 2018)

 

  

* * *

Opuštěnou zem už znovu neobydlíš.
A málokdo knězi věří tíseň na hostině
a nevěstě ve svatební ráno.
Takové chvíle šmátrají rukou
po nahém krku.

 

 

* * *

Zpočátku jsem si nemohla zvyknout
na křik umírajících zvířat uprostřed noci,
na vřeštění zadávených mláďat.
Ale tvoje víčka jsou vždy klidně zavřená,
jsi zvyklý setrvat tam, kde jsi,
díky Bohu, jsi zvyklý.
I moje zbabělé srdce si snad zvykne
vydržet stisk cizí čelisti a samo nepovolit.

 

 

* * *

Jenže už se stalo.
Skočila jsem do moře
a ono mě vyvrhlo na jiném břehu.
Sluch se přizpůsobuje síle zvuku.
A když si zaboříš ruku do hrudi
skutečně hluboko,
vyplavou ode dna velké šupinaté ryby,
co měly raději spát.

 

 

* * *

Náš dům jsme přece stavěli ve zcela jiné zemi.
Tady by zřejmě jakákoli společně vystavěná zeď
brzy zvlhla.
Ruce obtisknuté na dveřích by svítily do tmy.
Naši holubi by se jednou proměnili v sovy
a útočili na náš sad.
A ty by ses domů vracel plný cizích slov.

 

* * *

Musela jsem se od tebe osvobodit.
Odpusť, nevěděla jsem jak.
Tak jsem ti křičela do dlaní.
Křičela jsem to do břicha.
Křičela jsem, když jsi mi zaplétala copy.
Dnes v Cluny zničehonic vzpomínám
na tvůj svetr s pasoucími se ovečkami,
na jemnou bílou vlnu.
Už teď se těším,
jak ti jednou budu mazat chleba,
hladit ruce,
umývat nohy.

(mamince)

 

 

* * *

Dar, který se stává břemenem.
Břemeno, které se stává darem.
To všechno, co jsme si chtěli zjednodušit,
nás teď ovíjí jako zdřevnatělé stonky.
Do trní se zaplétají šaty i vlasy.
Tak jsi mě sem přece přivedl.
Možná bylo nezbytné,
aby se nad řekou setkaly všechny měsíce.
Ten úzký jak zahnutá jehla,
ten polovičatý, tvář bez očí,
i ten nerezový, kulatá poklička
odsouzená hlídat vodu, co vře,
proměňovat páru v slzy.
Mnohem víc, než jsme si uměli přát.

(Jirkovi)

 

 

* * *

Od té doby se modlím
žensky, milostně,
vůní svých vlasů,
požárem své duše.

 

 

* * *

Pyšné slovo mi oblízlo ret
a nechalo jej rozpraskaný.
Setkáváme se v bezmocném výkřiku
nad kůzlátkem v jámě.
Zápas s neúprosností pískovce.
Osud zkamenělých šnečích ulit
nebo sladkost nardu.

 

(Ze sbírky Tíha vlny, 2020)

 

  

* * *

Ta žena do vína přilila vodu.
Byla to tvá sestra? Byla to milenka, matka?
Byla v temně modrých šatech a řekla:
Můj plamen už zhasíná,
jsem neplodná jako úhor,
jsem plná kamení, ale není ho dost,
aby mě stáhlo ke smrti.
Tak jsi maloval obraz dlouho do noci,
až jsi usnul s hlavou na plátně.
Ráno jsi měl na obličeji
obtisknutou tvář světce.

(Tasov, 2020)

 

  

* * *

Udělat uzlík na konci nitě.
Navršit, dochvět a šmik.
Už po probuzení jsem dnes cítila v dlani
těžké mosazné nůžky.
Snad jsem s nimi spala celou noc.
Moje sny byly přece tak oblé a tupé.
Jako by se bránily jejich ostří.
A nemá snad Bůh tu vlastnost,
že rád slévá protikladné?
Tak i na statku ve Vydří,
jako svědek tolika živlů, běsů, drásavých modliteb,
roste jasan rovný jak pravítko.

(Prostřední Vydří, 2020)

 

 

* * *

Žíznit po ještě větší žízni,
toužit po ještě větším hladu.
K Jákobově studni stoupala v poledni,
šaty přilepené na kůži.
Gesta a pohyby,
které jí nebyly vlastní.
Dlaní se držela za loket,
ruce proplétala za zády, plná strachu i vzdoru.
A právě proto, že jsi tak nepokorná, netvárná.
Protože neumíš milovat.
Chtěla bych tě celou obléct do krásy,
udělat ti místo v lodi.

 

  

* * *

Ostny bodláků brousí lněné plátno.
Panna pokládá hlavu na rameno krysaře.
Toužíme po kmitání světla mezi vybílenými stěnami
a vzápětí na sebe hledíme jak hladoví vlci,
kterým není dovoleno umřít.

 

 

* * *

Když nelítostná božstva buší na dveře,
krása se mlčky tiskne ke kůži,
klika padá, ruce vrůstají do ledu,
do řeky, ve které už dávno nežijí ryby.
A přece pokaždé zůstane
odvěká touha zapálit celé Samaří,
utéct do kláštera uprostřed noci,
když dotek marnosti jak šlehnutí bičem
nutí rozběhnout se ke světlu.

 

* * *

Je večer a porodní báby
v neckách koupou novorozeně
s kouskem chleba a soli.
Takhle se chceš zmocnit tajemství,
takhle se mě zmocňuješ.
Zatím Kristus v lůně Marie
tiše polyká plodovou vodu,
chléb a sůl.

 

 

* * *

Ještě jednou chci poslouchat,
jak se rozčiluješ nad příběhem vyhnání z ráje,
zatímco Juliana za stolem obrací noviny,
Josefínka ujídá z kočičí misky,
nový komín špatně táhne, oheň se dusí,
a z toho jsme přece živi,
z toho dýmu, z děr ve střeše, z té suti kolem,
z nedokončených obrazů, z vratkých přátelství,
z trní a hloží,
z plamenných mečů v rukou cherubínů.

(Františce)

 

 

* * *

Koutnice vyšívaná, chvála skrytosti.
Tvůj němý pláč.
Propukne, kdykoliv se mě chceš zmocnit.
Už mě nenajdeš.
Chtěl jsi mě mít povolnou,
až jsem se ti rozplynula.
Chtěl jsi mě mít poslušnou,
až jsme oba propadli klamu.

 

(Ze sbírky Koutnice)

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2023)