Kamkoliv přijdu
Z básní Martina Švandy
REDAKCE
KULTURA / Poezie
Martin Švanda (1975) působí jako psychoterapeut. Knižně mu vyšly sbírky Petrolejová vesnice (Host, 2004) a Dívka s papírovým mečem (MAPA, 2006). Žije a pracuje v Brně.
Jemnohmotný svět
(Z dosud nevydaných básní)
*
co já jim povím?
jak se mám?
nevím
dlouho jsem u sebe už nebyl
kráčím kolem řeky
a ona se usmívá
*
spící bezdomovci
poházení po nádražní hale
venku pražce s kůží indiána
a také prázdná láhev od piva
ve které pableskuje nebe
a tvůj vlak
*
břečťan na stromě jako na hrobě
kamenný svatý obtočil ohniště
větve listy vydechly
ve stromě dotlouklo srdce plné vody
hrobaři vypluli na hladinu
svatý na přídi svírá oheň
*
větve šustí
v baňkách se probouzí jemnohmotný svět
v jedné z nich vrány krouží nad blázincem
v jiné zas plamínek třepotá křídly
a v té další vidím,
jak moje matka vešla do domu své matky
a někdo za ní zavřel dveře
*
je únor
amen světla
někdo nechal na noc otevřenou bránu
mezi stromy chodí kříže
*
světlo v ložnici zhaslo
na dopravním hřišti jezdí odrážedla
děti s lopatičkami
zahrabávají naše stará přátelství
do pískoviště
*
v noci je slyšet hudba z chodby
nočník hraje lambádu
děti spí
hračky tančí
zdá se mi, že ležím pod švestkou
zdá se mi, že rýmuji
kdo chodí potmě na nočník?
kdo čte si noční knihou?
do ticha zazněl noční kník
žena zvedá se s tíhou
*
žal deště v kalužích
na dně neznámé skořápky
už žádná slovesa
už žádný pohyb
jen ticho bez omítky
a cihly, které už nemůžeme rozbít
*
otevřela se ve mně dvířka
masožravá tma vlétla do ložnice
natahuji ruku
kříž v nebi se ztrácí
černá mi tělo
jak deska hrací
*
nevím co je mrak
a co hřeben hory
jen pěšinka na sever, co ústí
jen kouř, co komín v hrdle bolí
*
ještě nám zbývají tři snímky ve foťáku
běž a postav se k mámě, říká táta
uděláme fotku na Medlově
mít tak dnes tu starou praktiku
vědět tak
kolik v ní ještě zbývá snímků
*
kamkoliv přijdu
cítím, že minulost zmizela
a její barvy se vpily do světla
kamkoliv přijdu
cítím, že zbylo jen to světlo
Putování za modrým domem
(ze sbírky Petrolejová vesnice)
*
modrý dům
sotva na něj pomyslím
už se mi ztrácí před očima
v hádankách přebývá
*
jednou
strávil jsem s tebou
blanokřídlou noc v modrém domě
zbyl mi z ní
ranní semišový slib
že se brzy vrátíš
ze země mramorového měsíce
*
ve dne
díval se od jihu
severní svah hory
a jižní břeh řeky
byly ve stínu
*
v kukuřici září
plíce sklenářům léta
plné šeříkových nocí
tomu prvnímu
co se za chůzí neohlíží
cinká v nůši
(minul je na cestě)
*
mezitím mu napsala
několik dopisů na vodu
a on se od splavu dozvěděl
že má tvrdé vlasy, měkké srdce
a před spaním si ráda říká
*
kámen se ohnul
v dálce vyjí myslivci
Jasmíně u mraků spadla víčka
na krunýři rotuje
převrácená želva i toto ospalé poledne
*
(sen kousek od stezky)
ještě jednou
je mu dvacet
z kostěného domu
vychází jeho dívka
a prosí ho: pojďme domů
v údolí pod kopcem
létají helikoptéry
jejich reflektory
šimrají noc na zádech
*
za kterou kliku mám vzít?
které dveře zevnitř nedržíš?
svléknul bych tě do vlasů
jestlipak víš, že láska
je prostřená louka k neuspání?
*
vezmu si tě celou tam
do marmeládového hotelu
a nezbude ani jediné laně
v tobě
která by mi nenastavila krk
když si tě budu brát
tam v marmeládovém hotelu
*
cestou po němé stezce
nemohl minout město na chůdách
z vyprávění věděl
že tohle město je branou k východu
na jehož konci je jiný začátek
a jiný východ
*
ubytoval se nad tančírnou
v pokoji na dobré slovo
spát se nedalo
v tom vedlejším
věštil kouzelník Magneti z vany plné listí
všem, kteří tu noc přišli
*
sešel tedy dolů do tančírny
ženy tu šustily křídly
překládaly je ze strany na stranu
když se na ně díval
větrákem odvedle proklouzla Jasmína
zaleskla se a zmizela v davu
*
ten večer byl v tančírně karneval
na kterém nikdo nechyběl
všichni živí se smáli
a všichni mrtví mlčeli
půlnoční ohňostroj podobal se pugétu
nad tančírnou pilotoval celou noc
kosmický povaleč Petr Moment
svoji bublinu
*
někdy k ránu
objala ho za závěsem
dívka plná dvojitých zrcadel
a odnesla si ho k sobě
do věže s průhledným stropem
potom
když ležel na zádech
a ona spala na něm
viděl, jak se hvězdám
nad městem zavírají oči
*
až vyrostu, změním se v mrak
abych byla blíž slunci
vypráví mu u snídaně dívka
ještě má oči od vína
a on ví, že musí jít dál
než se tahle bublina změní ve vejce
a on ztratí svůj směr
na rozloučenou dostal polibek na tvář
a do ruky sobítko pro štěstí
[…]
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2021)
