Kdo jsou Evropané? A kdo Rusové?
Malé zamyšlení nad knihou Orlanda Figese

Orlando Figes se označuje za historika, který rád zobrazuje reálný svět, což je dáno jeho profesní výchovou v Cambridgi. Tam od šedesátých let 20. století nejméně po dobu tří dekád dominovala sociální historie (E. P. Thompson) a všichni zdejší žáci jí byli – včetně Figese – ovlivněni. Poněkud paradoxní bylo, že jeho studijní volba padla nejprve na mladohegeliány a na raného Marxe, ale pak se z rozhodnutí svého školitele přeladil na ruské sociální dějiny. První půli osmdesátých let strávil v tehdejším SSSR, chodil do archivů, přesvědčoval archivářky, aby mu půjčily dokumenty, učil se pilně rusky. Napsal svou první knížku o ruských sedlácích na střední Volze za revoluce a od té doby mu nedají ruské dějiny spát.

Jeho background sociálního historika mu ovšem v následující kariéře nezabránil, aby to nezkusil v různých historických podoborech. Od sociální struktury ruské vesnice se přesunul poměrně snadno do dějin kulturních (to nejčastěji) a oblastí orální historie i dějin války. Dalo by se říci, že napsal jednu knihu v jakémsi tušení významnosti tématu (jeho Krymská válka vyšla v roce 2010) a dva bestsellery: Natašin tanec a Evropané (originál 2019).

Evropané působí na první pohled jako intelektuální dějiny. Těmi samozřejmě jsou, ale nikoli výhradně. Autora zajímalo nejen to, jaké napsal Turgeněv romány a co v nich stojí, případně jaké operní role nazpívala jeho celoživotní (vdaná) láska Pauline Viardotová, ale také jak tehdejší Evropané cestovali, bydleli, stavěli domy, hodovali – a hlavně, jak vydělávali peníze, jak bojovali za autorská práva proti tehdejším pirátům, zkrátka jak žili své každodenní životy. Jedná se o historiografii bez „ismů“, ty Figese nezajímají. Zajímají ho životní osudy, konkrétní příběhy, osoby z masa a kostí. Empirické školení v Cambridgi se nezapře.

Monumentální díla typu Evropanů si současně říkají o srovnání s krásnou literaturou, ale jen v našich končinách, kde je schopnost odborného a přitom krásného psaní často zaměňována za popularizaci. U Figese možná hraje roli skutečnost, že jeho matka byla spisovatelkou – podle hesla, že jablko nepadá daleko od stromu –, a jistě též fakt britského způsobu esejistického psaní, které se vyučuje v podstatě od základních škol a hojně také na školách středních. Jeho knihy jsou zkrátka velmi čtivé, což nijak neubírá na odbornosti. Za Evropany jsou měsíce a léta práce s prameny a literaturou, to se pozná na první pohled.

Tajemství čtivosti je ovšem i ve skladbě knihy, respektive v její koncepci. Ta sleduje poměrně jednoduchý, ale účinný recept. Kombinuje životopisné a vztahové záležitosti s kulturními oblastmi a problémy širšího – a celoevropského – rozsahu. Pokud se dozvíme například něco o tom, jak Turgeněva vodilo jeho srdce po západní Evropě, když následoval svou operní divu, dočteme se hned v následující podkapitolce i něco o celoevropské železniční síti. Sledujeme-li Viardotovy při jejich cestě do Londýna, můžeme se těšit na partii knihy, v níž se dozvíme něco o tehdejším Londýně a jeho zahraničních obyvatelích. Kniha je dostatečně zalidněna a současně jsou v ní systematičtější odkazy, a to vše ve vhodné symbióze. Snad jen otázka autorských práv a zápasu za kultivaci evropských podmínek se vrací poněkud v kruhu a snad častěji, než by bylo nutné – Figes ovšem v jednom svém rozhovoru o knize přiznal, že ho tento problém zajímal naprosto zásadně. Vyjádřil to poněkud drsně, ale asi pravdivě: Umělci nemluví pořád o svém umění. Často mluví o penězích, aby mohli tvořit.

V tomto díle se podařilo spojit Evropu s Ruskem, což v postavě Turgeněva, asi nejznámějšího „západnika“, nebylo tolik obtížné. Naopak autor ukázal, jak to Turgeněv jako obdivovatel Francie, Německa a celého západního životního stylu tehdejší umělecké buržoazie neměl v Rusku a s Rusy typu Dostojevského jednoduché. Kus Ruska je sice skoro pořád v Evropě, není to ale v žádném případě celé Rusko – a to lze tvrdit asi přes celou moderní dobu až do dneška. Turgeněv byl zkrátka až příliš velký liberál, navíc si našel na Západě jak přátele, tak čtenáře. Rusko mimo Rusko bylo Ruskem kultivovaným, vzdělaným, chápajícím a obdivujícím západní vymoženosti, se Západem takřka splývajícím. Je ale třeba dodat, že takových Turgeněvů nebylo mnoho.

Pozoruhodnou část publikace tvoří kapitoly, v nichž Figes líčí prusko-francouzskou válku, která se nepříznivě dotkla všech hlavních hrdinů – jejich životního stylu a úrovně, jejich chápání konkrétních německých reálií, jejich schopnosti cítit se jako doma opravdu po celé kulturní Evropě (za kulturní Evropu považoval náš manželský trojlístek především města vybavená operou, popřípadě alespoň vlastní rozlehlou vilou s hudebním salónem!). Právě prusko-francouzská válka a následné události představovaly temný mrak na dosud poklidném nebi v podstatě úspěšných umělců, kteří si nemohli stěžovat na nezájem publika, na nedostatek přátel, na možnosti při hledání nových životních příležitostí. Kapitola o válce nám nakonec dává odpověď i na podstatnou otázku, kterou autor sice explicitně neklade, ale poskytuje na ni odpovědi v pětisetstranném textu.

Co byla tehdejší Evropa? Proč je možné mluvit o tehdejší kosmopolitní kultuře, dokonce o jejím vzniku? V čem byla již tato Evropa jednotná, propojená umělecky i civilizačně? A co naopak tuto kosmopolitní kulturu nabourávalo?

Příliš jsme si zvykli, odkojeni příběhem o čes­kém národním obrození, nahlížet na romantickou a postromantickou Evropu optikou jednotlivých národních kultur, obrácených samy do sebe a hledajících své místo na slunci. Tento trend je naprosto jistě všudypřítomný a je prokázán mimo jiné bádáním všech historiků, kteří se věnovali srovnávání národních hnutí. Figes nám ukazuje velmi přístupně a pochopitelně, že vedle toho existovala i jiná Evropa, Evropa navzájem provázaná, hledající společné hodnoty, východiska i cíle. Evropa vzdělanců, literátů a umělců hledajících společný jazyk, sdílejících společný kulturní základ. Je to Evropa, která se sceluje technicky (fenomén železnice, která má vedle průmyslového i nezpochybnitelný kulturní význam), organizačně (postupné zavádění jednotných autorských práv a autorských poplatků) a samozřejmě kulturně (právě dějiny opery zde figurují jako nesmazatelná kosmopolitní stopa, zachovávající si i národní zvláštnosti). V tomto smyslu byla Evropa vnímaná také v Rusku, které bylo schopno přebírat alespoň některé z evropských vynálezů a přenášet do hlavních center carského impéria hlavní kulturní výboje. Není náhodou, že právě v popisované době dochází k pozoruhodnému převzetí mnoha myšlenek německých romantiků ruskými slavjanofily, o čemž sice Figes nepíše, ale my to snad můžeme doplnit. Otázka přenosu je ovšem vždy ošidná, protože právě u kulturních přenosů se občas mnohé „ztratí v překladu“, obrazně i doslova.

Středoevropan se u této knihu bude muset spokojit s vymezením střední Evropy především jako oblasti německé, což není viděno optikou předminulého století věc závadná. Jinými slovy, o naší monarchii se mnoho nedozvíme, což je dáno samozřejmě životními osudy hlavních protagonistů. Musíme se spokojit s občasnými zmínkami o Karlových Varech při popisu tehdejšího lázeňství a s některými dalšími miniaturami. Vzhledem k tomu, že i český čtenář disponuje publikacemi typu Schorskeho Vídně na přelomu století, nemusí být z této absence příliš rozmrzelý. Mimochodem, srovnání Figese a Schorskeho není úplně mimoběžné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Figes je rozevlátější, je více přitahován vyprávěním, méně se zajímá o architekturu a politiku. Schorske je analytičtější, místy filozofičtější. Obě knihy však lze mít na jedné poličce vedle sebe, na svém kouzlu neztratí ani jedna z nich.

Evropané nejsou dosud poslední Figesovou knihou. Jako své rozloučení s aktivní akademickou kariérou zvolil syntézu ruských dějin, která končí napadením Ukrajiny v únoru roku 2022. Jedná se tedy o návrat k dějinám Ruska v jejich celku, po různých dílčích analýzách a odbočkách. Zda se i tato kniha stane tak oblíbenou jako Natašin tanec nebo Evropané, lze jen obtížně předvídat. Je ale zřejmé, že Rusko a Rusové tu s námi zůstanou, přítomni ať již svou pozoruhodnou kulturou (Turgeněv stojí stále za přečtení!), nebo svou problematickou, tradičně až na pár světlejších chvil antiliberální politikou, protizápadním ostnem a nárokem na výjimečnost. A pro nás Evropany platí, že se je budeme snažit pochopit – a to i tehdy, budeme-li proti nim válčit. Figes se o kritické pochopení pokouší ve všech svých knihách.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2023)