Na obranu historie
Jiří Hanuš
KULTURA / Literatura
Richard J. Evans: Historik za katedrou i u soudu
Historik Richard J. Evans se narodil v roce 1947 ve Woodford Wells ve Velké Británii. Studoval v Oxfordu (Jesus College, St. Antony College) a v německém Hamburku. Pracoval na univerzitě v Cambridgi, v současné době působí na Gresham College v Londýně. Je autorem osmnácti knih, z nichž nejznámější je trojdílná The Third Reich Trilogy (2003–2008), z níž dva díly již vyšly v češtině. Světově proslulým se stal nejen svými publikacemi o německých moderních dějinách, ale i odbornými posudky k soudnímu případu Davida Irvinga s Deborou Lipstadtovou, při němž byla americká autorka žalována Irvingem za urážku na cti: soud také díky Evansovým posudkům rozhodl ve prospěch Lipstadtové. Tento případ a jeho peripetie zachycuje film Denial (2016). Evans je členem mnoha učených společností, v roce 2012 byl oceněn rytířským titulem za zásluhy ve vědě. Čeští čtenáři se mohli seznámit i s dalšími Evansovými historickými díly, naposledy s knihou Na obranu historie (Argo 2019), kterou zde recenzujeme.
Na obranu historie
Cambridgeský historik, odborník na německé moderní dějiny, se ve druhé polovině devadesátých let, kdy na Západě vrcholil vliv postmoderny, odhodlal napsat „smiřující práci“. V ní chtěl sice uznat určitá pozitiva tohoto mainstreamového směru, který mohutně znejistil historiky zejména v oblasti epistemiologické, na druhé straně chtěl ukázat jeho hranice a vnitřní rozpornosti. Kdo si jeho knihu přečte pozorněji, uvidí, že se miska Evansových vah přece jen výrazně naklonila na stranu kritiků postmodernistických teorií, tudíž na stranu obhájců těch, kteří zdůrazňují možnost sice omezeného, nicméně pravdivého historického poznání.
Současně jeho kniha představuje hlubinný vhled do anglické historiografie (přiznejme si, že naše vnímání minulosti je více ovlivněno pracemi německých a francouzských dějepisců), neboť autor své uvažování opřel o dvě významné a do jisté míry sobě odporující práce, Carrovu s názvem What Is History? z roku 1961 a Eltonovu s názvem The Practice of History z roku 1967, které fungovaly v britském vysokoškolském prostředí jako preferované učebnice právě až do „jazykového postmoderního otřesu“. Evansova kniha tudíž splňuje dvojí účel: kritizuje postmodernu a ještě přehledně a s vtipem prezentuje ostrovní, kontinentální i severoamerickou historickou produkci a její hlavní aspekty.
V úvodu je zdůrazněn hlavní motiv celého zamyšlení. Historikové byli vystaveni nejen otázce Co je historie?(Carr), ale také otázce Je vůbec možné dělat historii? Postmoderna zkrátka přinesla historikům „chmurnou nejistotu“, praví autor. Historie se podle postmoderních filozofů ocitla za zenitem, čemuž nepomohlo ani to, že se řada historiků skryla do svých archivů a jako pověstný pštros nevystrkovala hlavu ven, kde fičel ostrý vítr postmoderny.
Kniha je přehledně rozčleněna na devět kapitol, jejichž témata odkrývají hlavní směry postmoderního úderu. První je věnována dějinám dějepisectví. Odkrývá sepisování historických děl jako dějiny střídání vědeckých „jistot“ a „nejistot“, dějiny objektivity oproti zdůrazňování literárních kvalit. Jinými slovy, postmoderna radikalizovala některé trendy, které tu byly již od romantiků: v anglické tradici oproti tradici německé, v pochybnostech o smysluplnosti dějin po první světové válce, v pochybnostech zasetých v roce 1913 Einsteinovou teorií relativity. Tedy akce a reakce, jak v času, tak v prostoru. Postmodernisté mají tedy v celé historii moderny své předchůdce, ale i své výrazné protivníky – ti se objevili především v období studené války, neboť se snažili ukázat marxismus na rozdíl od objektivní západní vědy jako pseudovědu, založenou na víře. V této souvislosti je zmíněn nejen v Čechách oblíbený Karl Popper nebo populární škola Annales, ale též méně známý historik Lewis Namier a jeho kniha The Structure of Politics. Této objektivizující preferenci zatnul tipec v šedesátých letech Thomas Kuhn se svou Strukturou vědeckých revolucí, neboť jeho výraz „vědecké paradigma“ se dal snadno nahradit pojmem „historická interpretace“ – nové znejistění bylo na světě.
Další kapitola knihy je stále ještě „rozehřívací“. Evans jejím názvem avizuje problematiku morálky (do jaké míry a zda vůbec může historik soudit či uplatňovat na minulost současná mravní kritéria), ale zabývá se v ní především otázkou, zda je historie vědou, a pokud zní odpověď ano, o jakou vědu se jedná. Zvažuje, zda může historie vytvářet obecné zákonitosti, zda je možné postavit na znalosti dějin prognózu současnosti apod. Britský historik se opětně přimlouvá za zlatou střední cestu: historie je vědou ve slabším smyslu toho slova, je současně řemeslem i uměním. Kapitola však obsahuje i brilantní postřehy o chybných cestách, v tomto případě o pojetí Arnolda Toynbeeho, který se zabýval odhalením zákonitostí ve vývoji lidských civilizací: Evans se zde evidentně přiklání na stranu kritiků, kterým se nelíbila „záplava morálních soudů“, které se řinuly z Toynbeeho pera. V této souvislosti by se snad dalo připomenout, že česká exilová tvorba má svého „Toynbeeho“ v podobě díla o světových revolucích šikovného ekonoma a sociologa Jaroslava Krejčího.
Pak kniha dostane vysoké obrátky a v dalších pěti kapitolách Evans probere základní historiografické problémy: fakta, práci s prameny, kauzalitu v dějinách, vztah jedince a společnosti, vědění a moc. Rozebírat jednotlivé argumenty by bylo zbytečné, uveďme spíše tři obecnější poznámky.
Za prvé je tu Evansova schopnost velmi slušné, i když tvrdé polemiky. Postmodernisty, které si bere na paškál – v jejich průvodu je to zejména Hayden White, jehož kniha Metahistory (přeložená do češtiny) se stala symbolickou –, kritizuje pouze tam, kde s nimi hrubě nesouhlasí. Je jim ochoten přiznat jejich přínos. Jinak si ale nebere servítky – padni komu padni. Českého čtenáře, odkojeného až devótní úctou k Paulu Ricoeurovi, povzbudí k soudnému chápání souvislostí například tyto kritické věty: „Francouzský teoretik Paul Ricoeur například tvrdí, že vzhledem k tomu, že se čtenář neúčastní aktu psaní a autor se neúčastní aktu čtení (…) vytváří tím text dvojitou elipsu čtenáře a autora. Tak tomu ale není. Autor vždy píše pro určité čtenářské publikum a formuluje svůj text podle toho, jak očekává, že jej zamýšlení čtenáři přijmou. Obdobně si je rovněž i čtenář během čtení vždy do určité míry vědom úmyslů a záměrů autora.“ (s. 92) Tak má vypadat polemika: věcně, střízlivě, konkrétně.
Aby to však nevypadalo, že Evans kritizuje, aniž by sám šel se svou kůží na trh. Je tomu právě naopak. Vystavil se třeba kritice své vlastní práce tím, že poměrně obšírně popsal svou vlastní tvůrčí metodu, a to na příkladu svého díla o epidemii cholery, k níž došlo na začátku 90. let 19. století v Hamburku. Evans ukazuje, jak zápasí s prameny, s kompozicí díla, s interpretací příčin oné tragické události. Takříkajíc „na svém vlastním těle“ vysvětluje postmoderním filozofům a jejich historickým žákům historikův zápas o pravdu, objektivitu a stylistickou jasnost díla (s. 122–125). I v tomto případě však hledá společnou řeč – konstatuje, že historický narativ je vždy kombinací toho, co autor poznal z minulosti a co má takříkajíc z vlastní hlavy. Na druhé straně ale trvá na omezeních, která jsou dána možnostmi a limity „materiálu“, tj. všech možných pramenů. I to Evanse opravňuje k jasnému soudu: „Hayden White poněkud povýšeně nadnesl, že historie se stala jakýmsi ,útočištěm‘ pro ty, kteří chtějí ,ve složitém nalézt jednoduché a v cizím známé‘. Jestli se to někdy v minulosti na historiky vztahovalo, v současnosti tomu tak rozhodně není. (…) Ve skutečnosti však již od počátku 19. století bylo jedním z hlavních cílů historiků nalézt cizí v tom, co je známé, zvětšit vzdálenost mezi námi a minulostí. Empiričtí historikové nám neustále opakují, že minulost je mnohem složitější, než jak to zdánlivě dovolují velké, vše překlenující metanarativy.“ (s. 125) Postmodernisté mohou vůči Evansovi namítat leccos, ale nemohou říct, že je konzervativec, který je proti jakémukoli postmodernímu přínosu – to prokázal velmi jasně i v kritice opravdových „opancéřovaných konzervativců“, jako je například Gertruda Himmelfarbová nebo třeba i pozdní Fernand Braudel.
A za třetí je zde Evansův styl, klidný, vyvážený, vybroušený, v té nejlepší tradici anglického eseje (zde je poznat autorovo školení v Oxfordu a v Cambridgi). Našince potěší a povzbudí jemný humor, který máme údajně s ostrovany společný (osobně bych řekl, že český humor je přece jen explicitnější a současně drsnější). Ostatně, Evansův smysl pro humor se většinou projevuje velmi dobře volenými citáty z významných i méně významných prací, kterých autor přečetl opravdu velké množství – to dokládá i netradičně pojatý doslov. Jeden příklad vtipného přístupu prostřednictvím výstižných citací: „Flaubert se jednou vyjádřil, podotkl Pemble, že ,psát dějiny je jako vypít oceán a vyčurat hrnek‘. Zdá se, že Ranke to dělal právě naopak.“ (s. 27)
Vrcholem knihy je poslední, devátá kapitola, věnovaná objektivitě psaní dějin a jejím mezím. Autor v ní shrnul své argumenty vzhledem k tradicím carrovských a eltonovských přístupů, znovu se vymezil proti tomu, co je na postmoderních útocích proti historii účelové či vysloveně nepravdivé. Český čtenář se z ní dozví i mnohé z dalšího Evansova zájmu, totiž o „popírání holokaustu“ a o vztahu upadlé pseudovědy a nutnosti zachovat přiměřenou objektivitu historického poznání. Závěr kapitoly je velmi vyvážený – autor se pokusil ocenit postmodernisty v tom, co je možné, a současně přesně stanovil svou vlastní pozici. Ta stojí za závěrečný citát: „Takže když nám Patrick Joyce říká, že sociální dějiny jsou mrtvé, a Elisabeth D. Ermarthová tvrdí, že čas je jen fiktivní výtvor, a Roland Barthes prohlašuje, že celý svět je text, a Hans Kellner po historicích požaduje, aby se přestali chovat, jako by zkoumali věci, které se opravdu staly, a Diane Purkissová říká, že bychom měli prostě jen vyprávět příběhy a netrápit se tím, zda jsou pravdivé či nikoli, a Frank Ankersmit se zapřísahá, že se stejně o minulosti nic nedozvíme (…), já se pokorně zadívám do minulosti a navzdory jim všem řeknu: skutečně se to stalo a my opravdu můžeme, pokud budeme velmi svědomití a sebekritičtí, zjistit, jak se to stalo, a dosáhnout jistých obhajitelných, i když nikdy zcela konečných závěrů o tom, co to všechno znamenalo.“ (s. 205)
Dovolím si na závěr tvrdit, že to je jediný přístup, který výstižně obhajuje to, co my historikové děláme – a obhajuje současně i instituce, v nichž a pro něž pracujeme.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)
