Na východ od konce světa
Z poezie Víta Janoty

Vít Janota (1970), básník, překladatel, příležitostný hráč na saxofony a klarinet. Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, vystřídal různá zaměstnání a nyní pracuje jako programátor. Vydal devět básnických sbírek a svou tvorbou je též zastoupen v rozličných almanaších, sbornících a antologiích. Za knihu Víkend v jakémsi Švýcarsku byl nominován na cenu Magnesia Litera 2017 v kategorii poezie.

* * *

Na východ od konce světa
čeká už jen bílá tma

Sníh padá do prázdných křižovatek
na zprohýbaný plech cedulí
se jmény dávno zapomenutých měst

Pod betonovými sarkofágy ticha pohřbené
pozůstatky vysloužilých naváděcích systémů
stále ještě kamsi odesílají naši polohu
koordináty možných dopadových ploch

Tváří v tvář démonům
kterým jsme odepřeli jméno
teď na sebe bereme
masku posledních mlčenlivých cestujících
s nimiž do přetopených vozů vchází
vůně mrazu
laciných kolínských
a hrubého tabáku

Protože naše víra
je v těchto končinách nejistá
a dny jsou stále kratší

* * *

I ty dvě srny pochopily
že ten večer patřím k nim

Stály tiše
uprostřed louky
a pomalu se za mnou otáčely

Krajina jako utržený prám
zvolna klesala do tmy
první soumrak napínal
tažná lana dehtovaného remorkéru noci

Celý prostor se postupně podřizoval
jakési nejasné středové symetrii
ve které se vše
odzrcadleno
ocitalo v rovině snů a spekulací

Dosud nepřekročené
bludné kořeny
i kameny
které téměř nepostřehnutelně
levitovaly nad kukuřičným polem

* * *

Klíčem je toto:

Výstupky a niky
na fasádách starých vil
náhodné dutiny
pod schodišti a dlaždicemi teras

Všechna ta místa
kde se neodvratným magnetismem
hromadí odložený zahradní nábytek
kde se čas měří oprýskáváním zpuchřelého laku

Kde svou cestu na věčnost
nastupují nepotřebné bedýnky
a puklé květináče
marně doufající v poslední pohlazení kořenů

Kde se vše pokrývá
vrstvou nafoukaného listí
peří a pavučin

Ne nutně na podzim
avšak výhodou je spíše nevlídno
až pošmourno
protože věci
se kterými chceme vejít v kontakt
jsou světloplaché
ne-li snad dokonce poloslepé

Katalyzátorem pak mohou být
záhonky vytyčené
obráceně zakopanými láhvemi
deskami z vlhkostí pokroucených překližek

Prorezlé konve
v rukou starých mužů
kteří se zjevují mlčky
v plandavých kalhotách
v nakřivo uřezaných galoších

Nemožné předpotopní drdoly
na hlavách starých žen
v šatových zástěrách

Toto je tedy klíčem

* * *

Jsou chvíle
kdy někdo tam nahoře
jen tak z plezíru
plivne na špinavý hadr
a přeleští měsíc

Kočičí zlato podzimní noci
vyloží do sametového pouzdra
perleťových mraků

A ono to funguje

Ono se najednou musí všeho nechat
po starých pěšinách stoupat
na zarostlá návrší
každý krok přikládat na podmáčenou trávu
jak šifrovací mřížku
na poslední zprávu z obleženého města

Jako Prometheus
zůstali jsme připoutáni
k balvanu odvyprávěných příběhů

A tolik adorovaný horizont
byl jen nenasytností orla
naší vlastní zkázy

Sbohem přátelé
mlčky jsme přišli
a bez hořkosti odcházíme

* * *

Ach to vyčkávavé mlčení
starých parků a zahrad
přidušený šepot
v příšeří rozbujelých přerostlých keřů

Ach ta palčivá důvěrnost
rozpraskaného asfaltu chodníků
číhavá ostražitost
opršelých betonových prolézaček

Ach smutek věcí
které mlčky prošly kolem nás
které jen krátce promluvily
úsměvným nářečím dřevěných ohrad na předměstí
ztracených zahrádkářských kolonií
a nakyslého pachu
dubových dlažeb průjezdů

Ach kde bychom bývali mohli být
kdybychom se jen na pár okamžiků
váhavě nezastavili
v lepkavém šerosvitu prvních luceren

Jen nevím jestli by i tam
slunce jako blyštivá návnada
viselo tak nízko
nad dlouhým velrybím hřbetem
Dunajského ostrova

/ Výběr básní ze sbírky Poslední zpráva z obleženého města, Dauphin 2021. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2022)