Hold národnímu obrození

Stanislav Balík, politolog

Nejprve jsem chtěl psát o některé z přečtených knižních novinek, třeba o Bílé Vodě. Tu si ale raději nechám na nějakou pořádnou recenzi. Podělím se o zážitek z četby pětidílné série románů F. L. Věk poprvé vydaných před více než stoletím.

Na jaře jsem pracoval na své autorské části knihy o slavném českém ilustrátorovi Adolfu Kašparovi, jež by měla vyjít v tomto či příštím roce. V jedné knize vyjdou reprodukce všech jeho knižních ilustrací – v první třetině 20. století ilustroval jednaosmdesát knih, většinu zásadních románů a sbírek povídek českých autorů 19. a počátku 20. století, Němcové, Jiráska, Raise, Nerudy, Vrchlického a dalších. Svými ilustracemi v zásadě navázal na dílo zapálených obrozenců, kteří dělali vše pro to, aby se česká kniha dostala i do malé venkovské chalupy. Sice české knihy ani nevydával, ani neroznášel, ale svými ilustracemi se zasloužil o to, že po nich s větší chutí sáhli i ti, kteří nevnímají svět jen skrze písmena, ale především skrze obrazy. A tak svými kresbami a malbami vytvořil výtvarný pomník velkolepého procesu českého národního obrození.

Mým úkolem na knize bylo sepsat medailon každého knižního titulu Kašparem ilustrovaného – základní informaci o autorovi, o obsahu díla a o ilustracích. V průběhu práce jsem si připomínal věci, které jsem od svých gymnaziálních studií české literatury dávno zapomněl. Především jsem však dostal chuť si téměř každou z těch knih přečíst – ať už znovu nebo poprvé: Raisův Kalibův zločin, Nerudovy fejetony, Němcové Pana učitele… Největší část Kašparových ilustrací připadala na Jiráskovy romány. Ilustroval jich hned sedmnáct. A právě zde jsem začal. Překonal jsem svůj starý nedůvěřivý vztah k Jiráskovi a sáhl po prvním dílu F. L. Věka. To bylo někdy na začátku června. Osudy tohoto napůl fiktivního a napůl reálného obrozence, jeho přátel a rodiny mě pak provázely ještě koncem července, kdy jsem dočítal poslední, pátý díl.

V duchu jsem se několikrát velkému romanopisci omluvil za předpojatost, s níž jsem k němu přistupoval. Jistě, jeho účelový výklad českých dějin se mnohem víc projevil v jeho dílech věnovaných husitství (Proti všem, Bratrstvo). Přesto mě po letech příjemně překvapil a v dobrém slova smyslu ohromil.

Není nutné vypisovat obsah díla, jehož seriálové zpracování obsáhlo jen první dva knižní díly. Jde o krásný hold velkolepému, a přece původně tolik nesamozřejmému a nepravděpodobnému procesu národního obrození. Procesu, bez něhož by asi vypadal jinak nejenom náš jazyk, ale i naše životy: v dětství bychom slýchali jiné pohádky, nežasli bychom nad nádhernými budovami Národního divadla či muzea, jinak bychom chápali historii našich zemí a téměř jistě bychom žili ve státě s jiným názvem a hranicemi. O to, že to dopadlo jinak, se na počátku zasloužilo pár nadšených jednotlivců, jimž Jirásek napsal pomník, který Kašpar ilustroval.

Kdo má chuť, ať se jistě k F. L. Věkovi vrátí. Ano, jazyk z konce 19. století se čte jinak než ten současný, ale snadno se na něj dá zvyknout a posléze znovu obdivovat jeho krásu.

Teilhard po třiceti letech

Jiří Hanuš, historik

Na dovolenou k moři jsem si tentokrát vzal soubor dopisů Pierra Teilharda de Chardin (Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern, Praha 2022). Na knihu jsem se hodně těšil, a to z mnoha důvodů. Předně jsem Teilharda četl naposledy před třiceti lety a opravdu mě zajímalo, co to se mnou po takové době udělá – v mládí mě tento Francouz uhranul. Vzpomínám si na tehdejší brněnské debaty s přáteli Romanem (Friem) Fričem, který snil o vesmírných mších nad světem, a nedávno zesnulým Karlem Palou, s nímž jsem diskutoval o tom, zda je křesťanství pro pokrok, nebo proti němu. A těšil jsem se i proto, že mě aktuálně zajímá zrod myšlenek u významných osobností, myšlenek, které se později rozvinou, přetvoří, či dokonce změní.

Obě má očekávání byla naplněna vrchovatě, a ještě jsem dostal mnohé navíc. Jak to občas bývá, určitá kniha nás osloví přesně tak, jak to v dané chvíli potřebujeme. Začnu ale systematičtěji.

Teilhardovy dopisy jsou dopisy válečné, psané ve válce, válkou tudíž ovlivněné. Autor je psal své sestřenici Marguerite, kterou měl velice rád a se kterou sdílel mnoho svých vizí. Byla také první čtenářkou jeho studií, které napsal bez ohledu na to, že občas pobýval přímo na frontě. Nebyl nasazen jako voják, ale vzhledem ke svému kněžskému stavu působil jako ošetřovatel a příležitostný kaplan: to mu nebránilo přemýšlet a psát si do deníku své poznámky a později i články, které mu ochotná sestřenka přepisovala na stroji.

Co se týče hlavních témat, ta jsou dána základní situací a Teilhardovou náturou. U popisu válečného dění a různých událostí musel být jistě skoupější, neboť nemohl psát vše. I prosté popisy jeho přesunů, válečných scenérií či přírody jsou ovšem ponořeny do spiritualizovaného prostředí, což je pro autora typické. Našince asi nejvíc překvapí jakási estetizace války – ta je nahlížena sub specie aeternitatis jako vlna změn, které podle úsudku mladého jezuity povedou k lepší, nadějnější budoucnosti. Teilhard v sobě má vlastně dva elementy, které mohou dodnes pohoršovat. Optimistický pohled na válečné dění a jeho výsledky a silný francouzský nacionalismus, který ostatně sdílel s mnoha svými věřícími i nevěřícími kolegy. Před léty by mně asi vadilo obé, dnes mám tendenci obě tyto vášně chápat. Teilhard nebyl v hodnocení války jako „světové evoluce“ tak osamělý, jak by se zdálo. Vzpomeňme například na Tomáše Masaryka, který – sice s jinou terminologií, ale stejně naléhavě – viděl válku jako příležitost k velkým změnám. A k nacionalismu: jsme silně ovlivněni literaturou vyjadřující válečnou i poválečnou deziluzi a skepsi. To je možná jen určitý díl skutečnosti, která pro Francii a Francouze všeobecně neplatí.

Vše, co je v pozdějším Chardinovi, v dopisech najdeme v počátcích, jaksi zavinuté. Jeho nadšení pro křesťanskou spiritualitu, charakterizovanou vztahem k „Zemi“, ke světu, k vědeckému poznání; pro rozvoj všech potencialit, které jsou spojeny s životem přirozeným i nadpřirozeným. Navíc se dozvíme, že mnoho svých myšlenek probíral nejen s Margueritou, k níž se mimo jiné stavěl jako duchovní rádce, ale i s řadou svých přátel, které potkával na bitevních polích i v zázemí. V dopisech zazní první nadšené přijetí jeho textů i chladné odmítnutí. Od počátku bylo zřejmé, že na světě se objevil křesťan, který nepůjde vyšlapanými cestičkami, že se bude od počátku vymezovat proti panující neoscholastice, že ho bude zajímat vše, co se kolem něho děje, až na neživotné tomistické konstrukce. Překvapí jeho tvrdošíjnost, s jakou postupuje vpřed ve svém poznávání i ve své imaginaci. Má jednoznačně za to, že jeho blízkost panteismu a vášeň pro „věci tohoto světa“ jdou potřebným směrem, vedoucím k osobní svatosti i vykoupení lidstva. Není divu, že některé z jeho raných studií byly odmítnuty jako příliš odvážné, jako nezralé. Francouzští představitelé jezuitského řádu i další katoličtí intelektuálové začínali tušit, že tento talentovaný geolog a kněz má v sobě neklidnou sílu, která bude mocnější než všechny kritiky a (pozdější) zákazy.

Je až fascinující sledovat, jak válka, která způsobila tolik krizí a vnitřních rozvratů, Teilharda spíše upevnila a posílila. Autor je na cestě, z níž neuhne ani o centimetr. Vnitřní náboj spočívající v potřebě hledat osobního Boha všude kolem i v sobě je v něm jako kotva, která ho neusmýká, ale drží pevně v bouři. Přitom je zapotřebí dodat, že Teilhard nebyl snílek, který by se snažil ve válce ulít – podle svědectví jeho spolubojovníků se vyznačoval mimořádnou odvahou při přenášení raněných, o čemž svědčí i několik válečných vyznamenání. Několikrát si ostatně v dopisech stěžuje, že by chtěl být více zapojen do přímých bojových konfliktů.

Dopisy mě osobně zaujaly myšlenkami na to, co je v životě opravdu důležité a co má takovou cenu, že přetrvá na věčnost. Je to rozvedení těch pasáží z evangelia, které hovoří o „jediném potřebném“. Pro Teilharda to znamenalo prožívání Boží přítomnosti v celém stvoření, podíl „hmoty“ na působení Krista, jenž je chápán nejen ve svém pozemském působení, ale i ve vesmírném jednání. Toto duchovní pojetí má ovšem nezaměnitelnou francouzskou příchuť: Teilhard své mystické vize koření zejména zbožností k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu, která pro něj není okoralou, vyčpělou, nasládlou emocí, ale tvrdým jádrem evangelia, energií podmaňující si celý svět, od evolučně nejstarších organismů až po člověka s jeho netušenými možnostmi.

Publikace byla vydána velmi pečlivě. Určitě je zaznamenáníhodné, že za vydáním a za solidním doslovem stojí Františka Jirousová, autorka teilhardovské monografie a zakladatelka České společnosti Teilharda de Chardin. Sám se velice těším na to, až z této dílny vyjde další svazek francouzského jezuity, který sice mnohé křesťany pohoršil, mnohým však otevřel cestu k nefalšované naději. Františka Jirousová je tak důstojnou pokračovatelkou Jiřího Němce a Jana Sokola, kteří v šedesátých letech uváděli Teilharda do českých zemí, často za hřmotného nesouhlasu nejen domácích konzervativců, ale také protiteilhardovské katolické intelektuální opozice, k níž se řadili exulanti Bohdan Chudoba a Rio Preisner. Ti měli určitý díl pravdy při hledání jeho „hegeliánství“ a v odmítnutí přílišného dějinného optimismu.

Dnes jsem přesvědčen o tom, že Teilhard může po jistém ochladnutí zájmu o jeho díla nabýt nové aktuálnosti, a to nečekaným způsobem. Jeho příklon ke světu může vzhledem k ekologickým problémům získat nové příznivce, kteří budou ale (nutně) korigováni jeho evolučním nadšením, vědeckými aspiracemi, vítáním společenských reforem i ryzí evangelizační „mánií“. Teilhard bude vždy těžkým oříškem, především pro zastánce slavného vulgarismu Josefa Váchala „svět se řítí do ďáblovy řiti“.

Tito a jeho soudruzi

Vít Hloušek, politolog

Léto je časem, kdy si člověk může dopřát přečíst i velmi objemnou knihu. Přesně takovou radost jsem si udělal, když jsem se začetl do čerstvě vydané knihy slovinsko-italského historika Jože Pirjevce Tito a jeho soudruzi (Academia 2022). Pirjevec se problematikou soudobých dějin bývalé Jugoslávie zabývá prakticky po celou svou dlouhou a úspěšnou profesní dráhu. Česky ostatně vyšly před více než dvěma dekádami jeho souhrnné a velmi dobře napsané dějiny Jugoslávie.

Ty by se čtenáři, který se detailněji nezabýval dějinami jihoslovanských národů ve 20. století, mohly hodit, pokud by měl ambici ještě více kontextualizovat příběhy Tita a jeho nejbližších spolupracovníků v obecnějších politických, společenských či ekonomických souvislostech. Ale není to vůbec nutné. I když se zpočátku může zdát, že se v přemíře jmen a faktů čtenář utopí, není tomu tak. Pirjevec citlivě kombinuje chronologické líčení s tematicky koncentrovanými pasážemi. A nepíše nudně, naopak, snaží se využít své mimořádně rozsáhlé znalosti a bezkonkurenční pramennou základnu k tomu, aby čtenáři připravil i řadu zajímavostí, kterými doplní občas přece jen sušší politickou faktografii.

Středobodem vyprávění je samozřejmě Josip Broz Tito a z hlediska žánru se jedná v podstatě o jeho vyčerpávající biografii. Důležití jsou však i ostatní soudruzi (a soudružky) z titulu knihy. Kromě soukromého života a politických kroků, cílů a působení líčí Pirjevec s mimořádnou erudicí i další špičky jugoslávského komunistického režimu. Vrchol jeho mocenské pyramidy byl totiž až do Titovy smrti překvapivě úzký a nacházeli se v něm převážně lidé, s nimiž Tito spolupracoval nejpozději v partyzánském hnutí za druhé světové války. Při čtení knihy si můžeme znovu potvrdit fascinující fakt, že řada bojů, ať již osobních nebo ideových, které se odehrávaly v letech Titovy vlády (1945–1980), měla své kořeny již v předválečném nebo válečném vývoji jihoslovanského komunismu. Pirjevec se věnuje i proměnám jugoslávské ideologie, trvajícím národnostním a etnickým sporům a naprosto fascinujícímu příběhu jugoslávské diplomacie. Stranou ale nenechává ani roli osobních sympatií a antipatií uvnitř stranické věrchušky. Jugoslávská komunistická elita se chovala jako kamarila latinskoamerického diktátora, a tak tato soupeření i prostředí, ve kterém se odehrávala, místy připomínají telenovelu. Obecnější přesah i pro poznání dobové československé reality nabízejí Pirjevcovy analýzy v podstatě permanentních konfliktů uvnitř sovětského bloku a proměnlivý vztah Jugoslávie a Sovětského svazu.

Přidáme-li k tomu velmi kvalitní překlad Mileny a Jiřího Kudělových a poctivou práci recenzentů českého vydání knihy, máme k dispozici text, jakých není mnoho. Vzhledem k rozsahu a váze se kniha moc nehodí do lehkého plážového zavazadla, ale to je skutečně jediná její nevýhoda.

 

Nabokovův Hrdinský čin

Ivana Ryčlová, rusistka a překladatelka

Když se s koncem června uzavře hektický akademický rok, nemůžu se dočkat, až odjedu z rozžhavené Prahy na ostrov Cres. Vím, že tady, ve vesničce Martinščica, vždycky najdu někoho ze svých brněnských přátel, kteří sem v létě jezdí. Je to velmi podobné situaci, kdy člověk navštěvuje stále jednu a tutéž kavárnu, protože ví, že v ní pokaždé potká někoho známého. A tak se každý rok do Martinščice, malebné chorvatské vesničky s italskou minulostí, strašně těším. Když balím věci do kufru, z nichž stejně nakonec budu potřebovat jenom plavky a tričko, přemýšlím, co si s sebou vzít ke čtení. Jako každý rok mám se začátkem léta pocit, že budu mít konečně čas si přečíst všechno, co jsem během roku nestihla. Nicméně situace má stále se opakující scénář. Ve víru povinností, které jsou důležitější než výlet do knihkupectví, pak večer před odjezdem stojím před knihovnou ve své pracovně a usilovně se snažím objevit něco, co bych si mohla na pláži či spíš ve stínu na terase svého apartmánu číst. Když nic nenajdu, sahám zpravidla po jistotě, kterou vozím na dně kufru vždycky s sebou, po Nabokovovi. Tento velikán světové literatury má, alespoň mně se to tak jeví, jednu nespornou výhodu – jeho romány lze číst stále dokola. Při každém dalším čtení v nich člověk objeví vždycky něco nového.

Když jsem letos přemýšlela, který ze šestnácti svazků Nabokovových próz, vydaných v posledních dvou desetiletích nakladatelstvím Paseka, si strčím do kufru a znovu přečtu, napadlo mě, že možná nemám úplně všechno, co u nás v této ediční řadě vyšlo. Zapnula jsem počítač, rozhodila sítě a skutečně – jeden Nabokovův román, s názvem Hrdinský čin, v nich uvízl. Udělala jsem rychle online objednávku. Věděla jsem, že pokud budu mít trochu štěstí, kniha bude do rána připravená a stihnu si ji ještě cestou z Prahy vyzvednout. Když jsem zjistila, že román, stejně jako předchozí Nabokovovy prózy, jež u nás vyšly, do češtiny přeložil Pavel Dominik, začala jsem se na knihu těšit. Těšila jsem se na hrdinu příběhu, jenž bude, jako ve většině Nabokovových románů, autorovým alter egem. Těšila jsem se na Nabokovova dlouhá několikařádková souvětí plná bizarních adjektiv, jimiž, jako jemně tkanou pavoučí sítí, bude obalena románová realita. Věděla jsem, že v překladu Pavla Dominika, překladatele par excellence, pro mne bude četba potěšením.

Hrdinský čin bývá považován za fikční pandán ke spisovatelově autobiografii Promluv paměti, jejíž první anglická verze vyšla v USA na počátku padesátých let. V obou románech jde o řetěz vzpomínek a příběhů, které jsou na těchto vzpomínkách založeny. Stejně jako Promluv paměti není Hrdinský čin autobiografický román, ale beletristicky zpracované stopy paměti. Nabokov ho napsal na počátku třicátých let v berlínském exilu a vydal ho pod pseudonymem Vladimir Sirin v Paříži v ruském emigrantském nakladatelství Sovremennyje zapiski. Když vyšel Hrdinský čin v anglickém překladu Nabokovova syna Dmitrije roku 1971 poprvé v USA, v Nabokovově nové vlasti, anglosaští recenzenti jej přijali s velkými rozpaky. John Updike, jenž byl jen zřídkakdy vůči svému spisovatelskému kolegovi kritický – mezi oběma autory panoval vztah vzájemné hluboké úcty –, na stránkách týdeníku The New Yorker eufemisticky napsal, že Hrdinský čin se „nikdy tak docela neprobudí do své románovosti“. Zklamaná očekávání anglosaských recenzentů lze pochopit. V té době již byl Nabokov proslulý skandálním románem Lolita (1955) a v angličtině vyšla vrcholná díla jeho ruského období. Český čtenář se nyní nachází ve stejné pozici. Viděno prizmatem této skutečnosti, dovolím si na Hrdinský čin nahlédnout z jiného úhlu.

Hrdinský čin sice nepatří ke spisovatelovým vrcholným prózám, ale za přečtení určitě stojí. Je to jedna ze skic, nutných k tomu, aby mohla vzniknout velká plátna. Je to Nabokov, jak ho známe z jeho světově proslulých děl: dlouhá rozvinutá souvětí se zmocňují skutečnosti ve všech jejích nuancích a přesahují hranice obvyklé realistické prózy. Obtáčejí se kolem skutečnosti jako nádherná popínavá rostlina, jejíž výhonky končí obrovskými trumpetami exotických květů. Jejich barva pokaždé, když se naplno rozvinou, člověka překvapí. Hrdinovi románu, sotva dvacetiletému ruskému emigrantu se švýcarskými kořeny, dal Nabokov jméno Martin Edelweiss. Dohnán životními okolnostmi prchl z Ruska před Říjnovou revolucí a občanskou válkou. Stejně jako autor románu studoval literaturu na cambridgeské Trinity College a žil v Berlíně. Kdo četl jakékoli jiné z Nabokovových děl, ví, že minulost bude jediným pevným bodem hrdinova života, jedinou jistotou, k níž se bude, stejně jako to činil celý život autor, nostalgicky vracet. Čtenáři Nabokova také vědí, že román bude zalidněn bizarními postavami ruských emigrantů a že jako spodní proud se románem bude vinout leitmotiv: politická situace porevolučního Ruska. Jen tak mimoděk se nám před našima očima např. mihne scéna, v níž hrdina nocuje v Londýně u jakéhosi Zilanova. Tento „napohled nesportovní člověk, který patrně hrál pouze biliár a možná ještě gorodky, utekl před bolševiky úzkou odpadní rourou a kdysi se utkal v souboji s okťabristou Tučkovem“, shrne lapidárně jeden lidský osud ovlivněný bolševickým terorem Nabokov (s. 79). Hrdina románu se hodně toulá, jako by něco hledal. Jezdí na chatrném bicyklu po šelestivých pěšinách a teskní. Neporovnávala jsem překlad Pavla Dominika s ruským originálem, ale jsem si jista, že bych v něm našla hojně zastoupené slovo toska. Jeho obsahem, těžko přenositelným do jiného jazyka, je kombinace stesku a nostalgie. Během 20. století se toska stala synonymem pocitu ruských emigrantů. Když Martin dostane k prvním Vánocům v Cambridgi lyže, zdá se mu sen, že se vrátil do Ruska. V tom snu sjíždí na lyžích skvostné sněhové koberce z Puškinovy básně a opájí se přitom jejím jambickým rytmem. Blankytné nebe nad smrky obtěžkanými chomáči sněhu je čisté a jasné. Přesně takové, jaké jen nebe v nostalgických vzpomínkách může být. Sen, z nějž bude procitat do cambridgeského pokoje, nevlídného a studeného jako realita, z níž zmizelo Rusko, se bude Martinovi zdát ještě mnohokrát.

Dalším motivem, který se v Hrdinském činu až téměř obsesivně vrací, je obraz pěšiny. Vine se celým románem a má silný existenciální podtext. Intenzivně jsem tuto dimenzi motivu cítila mimo jiné ve scéně, kdy Martin šplhá po svahu nahoru do třpytících se vrcholů skal a zjistí, že cesta, kterou zvolil, se k výstupu použít nedá. Pěšina je stále strmější, drobné kamínky pod jeho nohama se dávají do pohybu, jakmile na ně stoupne. Začíná tedy šplhat nahoru přímo po skalách. Vrchol už má téměř nadosah, když vtom uklouzne. Jeden z chomáčů mechu, kterého se chtěl zachytit, se od kamene utrhne, a on zůstane viset na rukou. Pod ním zeje hluboká propast, v níž se dole, zalit slunečními paprsky, třpytí bílý hotel pro turisty. Situace však nekončí fatálně. Martin těsně předtím, než začne padat, nahmatá chodidlem skalní výběžek. Nalézá pevnou půdu pod nohama a zůstává pevně stát na kamenné římse.

Popis okamžiku, který by v reálném životě trval zlomek sekundy, je v textu románu rozprostřen na dvou stranách. Několikrát jsem se k nim vrátila. Čím víckrát jsem je četla, tím silnější jsem měla pocit, že tyto dvě strany jsou pro pochopení toho, co chtěl Nabokov Hrdinským činem sdělit, klíčové. Nechci parafrázovat, protože bych tím působení Nabokovova textu značně zploštila. Kousek z románu si tedy pro tento účel vypůjčím:

S námahou pohlédl přes rameno a uviděl ukrutnou strž, sluncem zalitou propast, a v jejích hlubinách několik zaostávajících smrků, v panice prchajících za sestupujícím lesem, a ještě níže příkré luhy a mrňavý, zářivě bílý hotel. „Tak tohle je jeho vzkaz,“ pomyslel si Martin s pověrečným mrazením. „Spadnu, zahynu, na to čeká. To je… To je…“ Podívat se dolů, do propasti, bylo zrovna tak hrozné jako hledět nahoru na kolmý útes. (s. 85)

Možná se mýlím, ale jednou z otázek, na niž Nabokov hledá odpověď, je podle mého soudu otázka, „kdo“ či „co“ řídí naši existenci. Pokud se na toto téma soustředíme, najdeme je i v dalších autorových dílech. Například v románu Pnin Nabokov stejnou otázku otvírá v souvislosti s jedním z největších traumat historie 20. století – holokaustem.

Jak jsem již naznačila, Hrdinský čin je jakousi předehrou k Nabokovovým vrcholným dílům. Jako spisovatel se v něm teprve hledá. I v této předehře jsou však obsaženy motivy, které bude ve svých anglicky psaných románech rozvíjet, otázky, k nimž se bude v emigraci vracet. Čím více se setkání s vlastí stávalo nedostižným, mytickým, tím silněji se „návrat do rodného domu“ stával pro Nabokova tvůrčí metodou. Toto východisko z reálné situace z něj učinilo spisovatele, jenž je mimořádně silný svým „nostalgickým poznáním světa“. Nesmíme však zapomenout, že i když Nabokov velmi trpěl ztrátou vlasti, nikdy se nesmířil se sovětským totalitním režimem. Opakovaně svůj názor prezentoval skrze své literární hrdiny, z nichž většinu tvořili vyhnanci, utečenci z leninizovaného Ruska. V roce 1960 se Nabokov přestěhoval po americkém období zpátky do Evropy. Usídlil se na břehu Ženevského jezera ve švýcarském lázeňském městečku Montreux. I když se tak ocitl Rusku geograficky nepoměrně blíže, do vlasti se nikdy nevydal. Na otázku, zda to má v úmyslu, odpovídal kategoricky tvrdě. Ivan Tolstoj, redaktor Rádia Svoboda, Nabokovova slova zaznamenal: „Nikdy se nevrátím z toho důvodu, že to Rusko, které potřebuji, je stále se mnou: literatura, jazyk a moje dětství. Nikdy se nevrátím. Nikdy se nevzdám. Navíc zrůdný stín policejního státu se za mého života nerozptýlí.“ (Kursiv epochy, Sankt-Petersburg, 1993, s. 23) Posledních šestnáct let svého života prožil Nabokov v hotelovém pokoji s výhledem na Ženevské jezero. Díky Lolitě byl dobře zajištěn, takže jej nic nenutilo ke koupi bytu či domu, které nevlastnil ani nikdy předtím. Mimo jiné žil tímto způsobem proto, že žádné prostředí – s výjimkou takového, které by do nejmenších podrobností odpovídalo jeho vzpomínkám na Rusko – by ho stejně nedokázalo uspokojit.

Přemýšlím, jak své pocity z četby Hrdinského činu, Nabokovova posledního rusky psaného románu, uzavřít. Možná tím, že jedním z projevů spisovatelova úsilí neztratit své kořeny, byla úporná snaha udržet si v emigraci rodný jazyk. Činil tak poněkud netradičně – opakoval si slovní zásobu podle Dahlova výkladového slovníku ruského jazyka. Každý večer si četl několik stran. Strach, že zapomene jazyk, se stal přímo chorobou. Proto ta neobvyklá barevnost a hravost jazykové matérie Nabokovových próz. Možná je to také jeden z důvodů, proč opakovaně sahám po Nabokovových románech, i když je tolik knih, které jsem dosud nepřečetla. Je to kouzlo, které mě vábí, a já mu v létě ráda podléhám.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2022)