Nejistému chodci nejistý čtenář
Pavlu Rejchrtovi k osmdesátinám
Karel Komárek
KULTURA / Portréty
Dne 20. dubna se dožívá osmdesáti let Pavel Rejchrt, spisovatel, výtvarník a kazatel. Rodák z Litomyšle, v šedesátých letech student evangelického bohosloví, za normalizace krátkodobě v církevní službě a následně restaurátor a výtvarník ve svobodném povolání. Po revoluci začal oficiálně publikovat, dodnes příležitostně káže v českobratrských sborech. Literární tvorbě se věnuje od studií, nejprve ji ukládal v samizdatu, od roku 1995 vydal přes dvě desítky knih, nejčastěji v evangelických nakladatelstvích EMAN Benešov a Stefanos Jindřichův Hradec: sbírky básní a dramatických textů (mj. Labyrint země Sinear, 1999; Světlo v čas večera, 2003), prózy (Samochodci víry, 2004; Mistr ryzího snu, 2008; Vyznání nejistého chodce, 2013), soubory kázání a teologických reflexí (Ukaž nám cestu, 2013; Vavřín víry, 2018). Své knihy doprovází vlastními ilustracemi. Soupis jeho rukopisů pořídil Robert Krumphanzl pro výbor próz Pozdní syn království (1996). Jeho dílo hlouběji interpretovali Filip Komberec (Světlem i stínem. Nad básnickým dílem Pavla Rejchrta, 2015) a „dvorní dodavatel“ doslovů k jeho knihám Vladimír Novotný (shrnuty do svazku Vírou k tvorbě, tvorbou k víře, 2017).
Po dlouhém hledání zas něco pro mě: žijící český autor, který ve svém díle hájí křesťanské krédo. Chápe ho tak, jak je psáno, a ne pouze v přeneseném významu jako obrazné vyjádření všelidských hodnot. Hlásí se k němu v době, kdy, jak píše, „patří k evropskému bontonu“ naopak to, že „je téměř neslušné mluvit o Bohu“. Mluví o něm, a vždycky slušně: nedělá si z něho objekt své intelektuální sebeprezentace ani ho nevolá na soud dějin za všechny hrůzy světa. O otázkách víry přemýšlí, někdy až bolestně, ale ne z pozice hlubokého přesvědčení o vlastní neomylnosti. Pochybuje, ale nezpochybňuje. Svou domovskou církev za leccos kritizuje, avšak jen proto, že o ni má starost, a ne jak ti enfants terribles typu… (nomina sunt odiosa), kteří církvi nikdy nic neodpustí, ale „nad zkázou Josefovou se netrápí“ (Amos 6,6). Zhruba tím se podle mě Pavel Rejchrt liší od většiny svých spisovatelských kolegů, i od těch, kteří mají od literární kritiky nebo i sami od sebe vystavené pracovní zařazení „autor křesťanské inspirace“, „katolický intelektuál“ a podobně. Není pochopitelně jediný, kdo je takto jiný, ale i v takovém výběru je jedinečný. Že je umělecky na úrovni, pokládám za samozřejmé: literární ochotník by mě takto nenadchl, i kdyby psal s upřímnou zbožností a dogmaticky správně.
To všechno mě napadlo už nad první Rejchrtovou knihou, kterou jsem četl. Časem jsem si doplnil znalost většiny ostatních, ale základní dojem mám v podstatě ze všech stejný: „Copak nevidíte, že píšu pořád jednu a tutéž knihu?“ řekl prý komusi Jakub Deml. Na této identitě, kterou jsem se pokusil nastínit v úvodu, mnoho nemění ani různé žánry a náměty, které v novějších textech logicky přicházely s novými prožitky a podněty. Které z těch dnes už pětadvaceti knih si asi autor váží nejvíc? Pro mě to bude, pokud zůstanu v řadě próz a sbírek kázání, zase ta první, kterou jsem poznal: Vyznání nejistého chodce (2013). Mimo jiné pro svůj bilanční ráz, charakter „sumární konfese“, jak zní titul závěrečné kapitoly, ale též pro výrazné vyznění, což je ovšem čistě subjektivní dojem. Budu teď psát jmenovitě o ní, i když leccos z toho může platit i o dalších. Zároveň ji mohu doporučit jako „uvedení do života a díla“ těm, kdo Pavla Rejchrta zatím neznají, byť to není faktografický autoportrét.
Dichtung und Wahrheit
Neřeším otázku, proč o sobě v této próze Pavel Rejchrt nemluví pod svým jménem, když se mu titulní vypravěč snad ve všem podobá. Syn váženého bratrského kazatele, rebelantský student evangelického bohosloví, nepřizpůsobivý duchovní, který brzy opouští vikářskou službu, za normalizace nepublikující literát a zřídka vystavující výtvarník, po revoluci občas hostující kazatel, spisovatel celkem hojně vydávaný, ale minimálně reflektovaný, podle svých dojmů spíš nevítaný a nechápaný. A permanentně nespokojený: ze sebe, ze světa, z poměrů totalitních i posttotalitních, v kruzích kulturních i církevních… Podobně zní i jeho jméno: Kamil Korejs.
Také vrstvy, z kterých se text Vyznání skládá, jsou spíš autentické než fiktivní: vzpomínky, jejichž pravdivost by autor asi potvrdil, úryvky deníků, záznamy snů, citáty ze studentského teologického zápisníku a hlavně kázání – přes deset bohoslužebných promluv i s přibližným udáním času a místa, kde byly proneseny. Zvlášť ty nevypadají jako podvrhy. Bez předlohy stylizovaný je naopak „schizofrenní“ rozhovor mladého malíře a starého literáta v jedné osobě. Autor takto komponovaného celku si počíná jako ten hospodář z evangelia, „který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré“ (Matouš 13,52).
Konkrétně, i když ne dokumentárně, je v příběhu Nejistého chodce určena i doba. Jasně jsou poznat léta „zlatá šedesátá“, v jejichž vrcholu „se diktatura usmívala pitomě naivním obličejíkem nového Tajemníka a hrdinně patriarchální tváří zasloužilého Generála“, první roky „všude vše stísňující okupace, tajuplně teď ukryté v části kasáren a neoznačených velkých budov“ města, kde vypravěč dočasně působí v církevní službě, i jednotlivé historické události, v textu důsledně anonymizované, jako byl před Vánoci 2011 pohřeb „zbožňovaného exprezidenta […] v Dómu podle katolického obřadu“. Detaily dění pochopitelně mluví více k pamětníkům a budou tudíž sdělné čím dál méně, zatím jsou však živé.
V textu se zákonitě lépe orientují svědkové minulosti nebo autorovi známí. Dovedu si představit čtenáře, který si k němu vytvoří kódovací tabulku a rozluští, jak se ve skutečnosti jmenoval například profesor Nadzámecký a které město je Ztracené, Petroskalí či Chlastava. U jednoho z těchto kryptonym se musím pozastavit: mně zvlášť drahé město přejmenoval autor na Sarkaň. Je to mistrovská slovní hříčka s příjmením kněze, který byl v tomto městě roku 1620 umučen. Protestant Rejchrt to možná mínil jako invektivu: katolický čtenář si to může přeložit jako poctu.
Vyznání nejistého chodce má mnoho přímých vazeb na historickou realitu. To nic neubírá jeho literárnosti. Nejlépe to vysvětlil autor sám: „I když v této knize Kamil čerpal ze životopisných podkladů patrně víc než v jiných pracích, chtěl a měl podat přesahující podobenství, a ne holá fakta […] Vždyť tzv. upřímné psaní bývá ošidné svou výslednou nepravdivostí, která plyne z libovolného řazení banalit. Umění je však coby práce se stylem záměrné a výlučné, a právě že podniká neustále zápas s banalitou.“
Vyznání víry i nejistoty
Jaký je ten nejistý chodec, ať už je to autor sám nebo jeho literární mluvčí? Především stejný v této knize jako v ostatních. Představuje se výslovně jako rebel, netypický a nezařaditelný. Obtížně nachází porozumění v prostředí kulturním i církevním: v prvním mu vadí snobismus a komerce, v druhém „metafyzické mikrofráze“ a „duchovní bachaři“. (Vylíčené poměry v církevních strukturách jsou otřesné a ani katolík se nesmí škodolibě radovat, že se něco takového děje u evangelíků.) Stále si stěžuje, jak málo toho dosáhl v umělecké tvorbě i v duchovní službě: jeho knihy mají pramalý ohlas, jeho kázání budí rozpačité reakce… Cítí se snad i vinen, že nevydržel v úřadu vikáře: zběhl z něho už před půlstoletím, ale pořád se k tomu vrací v mnoha svých knihách. Vypadá to – aspoň z textů – až jako komplex z otce, svědomitého dlouholetého kazatele.
K tomu by se dalo leccos podotknout. Teatrální křesťané, „slušňáci“ v církvi, Jobovi přátelé, kteří mají pro trpícího jenom fráze, to jsou trochu snadné cíle. Těžší je podle mě zasáhnout kritikou duše s náladovou vírou. Takové, které láká svět nikoli na všelidové rozkoše, nýbrž na exkluzivní kulturní hodnoty, které pak mohou svádět k modloslužbě a postupně i k faktické ztrátě víry. Stížnosti na neúspěch a neuznání, pokud neberou konce, připomínají žárlivost až závist. „Kázání k nikomu“ přece nemusí být zbytečné, ani když ho poslouchají dva tři lidé uprostřed rozlehlé modlitebny, jak vypráví kapitola s tímto názvem. A tu distanci či izolaci si nejistý chodec zvolil sám, tak proč na ni teď naříká?
Ale zrovna to rebelantství, nerovný boj s církevní byrokracií a nastavení zrcadla duchovním rutinérům není to, co mě na Rejchrtově próze přitahuje. Fascinuje mě chodcova víra: to, jak podstatných skutečností se týká a jak naléhavě ji on sám vyznává. V připomínkách skutečných událostí vypravěč mění jména, ale jeho víra anonymizovaná není. Dobře ji rozeznáme v tlačenici konfesí a duchovních směrů na současném areopagu. V tom problém není. Spíš je vhodné si všimnout, jakého typu tato víra je a jaké má znaky. Zkusím to formulovat slovy, která bych v textu asi nenašel. Víra Rejchrtova protagonisty, potažmo autora samého, je nesnadná, nehladká, nenárokovatelná, nedosažitelná lidskými silami či světskými prostředky, není frázovitá, natož americky nadšenecká, neizoluje se od bídných bližních (i když je chodec občas přehlédne mezi groteskními typusy, které tak nerad potkává v církevním provozu: co když jsou to svého druhu také bídníci? To je ovšem jenom všetečná otázka taktéž nejistého čtenáře). Chodcova víra při vší proklamované nejistotě opravdu počítá s nadpřirozenem, je tudíž eschatologická.
Teolog proti teologii
Víra nejistého chodce je tak niterná, že se i jemu samému zdá v jistém smyslu nezávislá na teologii. Nebo viděno naopak: tajemství víry se jeví tomuto věřícímu tak hluboké, že se nedá vyjádřit teologickými formulacemi. Míní se ovšem „postbiblické“ definice článků víry, jak je postupně vyhlašuje církev, případně významné teorie jednotlivých teologů. Rozhodně ne sama bible: ta je – pro evangelíka Rejchrta logicky – základ, po němž „nikdo nemůže položit jiný než ten, který už je položen“ (1. list Korinťanům 3,11). Pak jsou pro něj zákonitě méně spolehlivé „podnětné a kuriózní detaily exegeze, pyramidové konstrukce dogmatu, mysl rozněcující trojiční paradoxy, úžasné věci, ale nakonec přesto svým výrazem troskotající před Nevýslovným. Blížíme se, my plevy, svatému Ohni, o tomto dějství nejsme schopni sdělit nic.“ Dokonce ani Ježíš „žádnou teologickou teorii o spasení člověka nevytvořil, o zlu a ďáblu nespekuloval, ale utkal se s ním přímo“.
A podobně je tomu s prastarým problémem „prostředníka“ mezi člověkem a Bohem. Tím je určitě Kristus. Ale jiný člověk? Kněz? Církev? I zde je chodec opravdu nejistý: „Copak Bůh vůbec oslovuje člověka médiem lidí? Není tím nutně hlas Boží zkreslen? […] Čím dál víc pochybuju o smyslu církevních struktur. Nemyslím, že je evangelium potřebuje. Je ovšem arci těžké, zcela prakticky míněno, zůstat bez církve. To uznávám. Ale je to nutné. Stavím se za možnost hroužit se zcela soukromě do bible a vykládat případně lidem, kteří o něco takového stojí, její texty. Mezi ostatními knihami a názory dostat se jakoby náhodou na směr k Ježíši. Když dogma, tak ať nám potom přímo vzniká v srdci! Ať se v nás perou celé koncily o Kristovo tajemství.“
Teolog proti teologii? Dogma proti Nevýslovnu? Křesťan proti církvi? Může to znít až líbivě, zvlášť některým proticírkevně naladěným čtenářům, zvyklým na mainstream české literatury od Karla Havlíčka až třeba po Jiřího Šotolu. Sám o sobě je takový postoj radikální a nic na tom nemění fakt, že románový Korejs přišel na tyto myšlenky v těžkých zkouškách své víry i věrnosti církvi a jeho tvůrce a model – spisovatel Rejchrt – daný kontext vyváženě odstiňuje. Ale celý ten problém je složitější, takže i čtenář při jeho exponování znejistí. Taktéž „míním zcela prakticky“, že bez církve bychom bibli možná neznali: byla by to jenom antická literární památka, uschovaná ve vědeckých knihovnách a příležitostně zkoumaná odborníky. A „neznalost Písma je neznalostí Krista“, prohlásil lapidárně svatý Jeroným. Byla by opravdu náhoda, kdyby někdo za takových okolností narazil na bibli a tím mu v srdci vznikla taková reflexe víry, které by se mohlo říkat dogma. Naopak se dá předpokládat, že kdyby se začali potkávat lidé, kteří stojí o výklad bible, kdyby se seznámili jednotliví „samochodci víry“ (to je mimochodem titul jiné Rejchrtovy prózy, která se podle mě nejvíc blíží svou výrazností Vyznání nejistého chodce), potom by zákonitě vytvořili něco, co by odpovídalo pojmu „Pánovo společenství“, řecky kyriaké, česky církev. Určitá reflexe toho, v co věříme, je nezbytná – jinak nejsme homines sapientes – a pomáhá i těm, kdo jsou v duchovním životě spíš praktiky.
A jak tak próza vrcholí, dochází i Rejchrtův Korejs k myšlenkám, které u předchozích kapitol napadly nejistého čtenáře, ovšem s tím rozdílem, že on je mnohem precizněji formuluje a také mnohem dál domýšlí: „V tom tkví bída našeho času, že v samém strachu z definic, pouček a dogmat se rozvolnily a posléze i zmizely všechny důležité, donedávna alespoň základně srozumitelné transcendentální významy, že stoupá mlha samých nejasností a nekonečně přelévaných a mísivých bludů nad propastí dějin i osobní existence.“ A v samém závěru „sumární konfese“ jako by starý Korejs tvrdil na první pohled něco jiného než mladý: „Všechny dogmatické definice a liturgické obrazy a formule jsou však právě tak nezbytné jako předběžné. Nekonečný jimi vyčerpán není, i když prozatím, v podmínkách našeho omezení, je pro nás zachycen přiměřeně. Ale tehdy, jak praví svatý Pavel, poznáme, jak budeme poznáni, jak Bůh v nás, nevýzpytný, neobsáhlý, nevyslovitelný sám bude přebývat“ (1. list Korinťanům 13,12). Když to čtu, nedokážu si nevzpomenout, že totéž biblické místo, ovšem v jiném překladu a ještě s předchozí větou („Nyní vidíme jen jako v zrcadle…“), často citoval ve svých esejích jiný český spisovatel, rodem taktéž křesťanský existencialista jako Pavel Rejchrt: Jan Čep.
„Neodbytný průhled“ konfesí
Krédo Nejistého chodce je natolik univerzální, že může fascinovat i nejistého čtenáře jiné konfese: v atmosféře, pro kterou stále platí prorocká přezdívka jednoho z papežů „religio depopulata“ (vylidněné náboženství), má katolík k nekatolíkovi zákonitě blíž než k nekřesťanu. Mezi jednotlivými proudy křesťanství se pak případně otvírá „neodbytný průhled“ (to je titul jiné autorovy knihy).
Korejsovo = Rejchrtovo evangelictví je pro jeho vyznání formotvorné i ideotvorné. Literát na sebe prozrazuje, že jako výtvarník těžce zápasí s kalvínskou zásadou nezobrazovat postavy, a Rejchrtovy obrazy reprodukované v jeho knihách tomu většinou odpovídají: z mnohých je cítit malířova až úzkostlivá snaha, aby mu z rozmáchlých tahů nástroje nechtěně nevyhlédla ani hlava, natož figura, asi jako když si kameraman dává pozor, aby při natáčení historického filmu nezachytil v záběru nějakou novější stavbu nebo třeba elektrické vedení… Nečetné výjimky pokroucených tváří působí aspoň na laického vnímatele tak mimořádně a pro autora netypicky, že se raději vrátí k čistým abstrakcím.
Konfesně příznakové jsou ve Vyznání nejistého chodce reálie vyprávění i hrdinovy názory na teologii a historii. Objevují se v reflexích a kázáních, dokonce i v záznamech snů, například v jednom, ve kterém má kazatel promluvit na pohřbu: „Mé psané kázání zůstává doma a jsem odhodlán říci vše spatra. Vybrané texty však zpaměti neumím a prosím nejprve matku, aby mi půjčila bibli. Její bible má však velmi zpřeházené listy a jmenované kapitoly v ní vůbec chybějí. Prosím další účastníky o zapůjčení Písma svatého. Bez úspěchu. Některým z bible zůstaly už jenom desky, jiným se rozpadla v podobný salát jako mé matce a ještě jiní si přinesli Písmo svaté jak naschvál v cizím jazyce. V první nebo druhé řadě mají sice bible srozumitelné a neporušené, ale odmítli mi nějakou půjčit. Prý chtějí všichni sledovat čtený text Písma pořádně.“ Primárně je to zápis snu, ve kterém skutečné zážitky jako obvykle rozbují do nadreálna. Ale můžeme v tom číst obraz proměn vztahu k bibli, nebo dokonce – budiž mi dovolena soukromá spekulace – svérázné exemplum k úvaze nad známým evangelickým heslem „sola scriptura“.
A najdou se i průhledy do katolické tradice. Například v chápání posmrtného života, kde poslední dobou bohužel není jednoty ani mezi katolickými teology. Takto se chodec jednou zamyslí cestou v polích při pohledu na oblaka: „Občas mě napadá pravda sice nedokazatelná a některým teologům i nepřijatelná, že odtamtud připlouvají ti, kteří nás předešli, nám, svým pozůstalým, v ústrety […] aby nám směli jednou na této straně sdělit láskyplným pohledem, který svět našich pěti smyslů zachytit nemůže, že tam to není zdaleka tak špatné.“ Příbuzná je též opozice vůči novodobému myšlení, „jež se projevuje vymizením transcendentna, ano i samotnou ztrátou hříchu, jeho prožitku i pojmu“, přičemž „pouze víra má zatím odvahu vidět reálně, jak se to se smyslem světa má“. O ztrátě vědomí hříchu a reálnosti víry při poznání světa přece víckrát mluvil papež senior Benedikt XVI. A rozsáhlý výklad o poměru víry a skutků, tedy na citlivé téma odedávných konfesních sporů, mi připadá jako vhodně načasovaná reakce na společné prohlášení katolíků a luteránů o ospravedlnění z roku 1999, jako autorova osobní ratifikace tohoto oficiálního usmiřujícího dokumentu.
Kázání k nikomu
Místo hlubokého interpretačního zobecnění této Rejchrtovy knihy i celé jeho literární tvorby se pokusím v závěru odpovědět na otázku, která se nad jeho dílem nabízí už proto, že si ji často klade on sám: Proč myslíš, vážený bratře v Kristu, že máš tak málo čtenářů? Nabízím možná příliš prvoplánové vysvětlení: Protože píšeš o Bohu a církvi. Řešíš jenom náboženské otázky a líčíš jenom církevní prostředí. To „nikoho“ nezajímá nebo leckoho instinktivně odpuzuje. A nepomůže ti, že svou církev kritizuješ. Musel bys přitvrdit. Přidat nějaký skandál, sexuální nebo finanční. Trochu znevážit i Boha. „Nikoho“ píšu schválně v uvozovkách. Běžně se říká třeba o zboží, které už se nevyrábí: „To nikdo nekupoval.“ Nebo o podniku, který už je zrušený: „Tam nikdo nechodil.“ A přitom to kupoval nebo tam chodil aspoň ten, kdo se po tom teď ptá. A to je ten „nikdo“, kdo tvé kázání poslouchá.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2022)
