Nejsem a zde jsem
Tři knihy básní Sylvie Richterové

Po pěti letech od vydání konvolutu Eseje o české literatuře vychází – protentokrát k spisovatelčiným pětasedmdesátinám – souborné uspořádání její poezie. Tři knihy básní – dočítáme se v podtitulu. Tedy prvotiny Neviditelné jistoty (1994), zredigované ještě Petrem Králem, druhotiny Čas věčnost (2003) a třetí, nikoliv ovšem následující sbírky Slyšet obrazy, nýbrž sbírky zcela nové, nazvané Důkazy duše. Proč sbírka Slyšet obrazy (2018) pozůstala jakoby oslyšena, Jan Šulc, coby dlouholetý básnický editor Sylvie Richterové, ani v ediční poznámce, ani na záložce blíže nevysvětluje. Nabízí se předpoklad: vyšla přece nedávno, nadto ve stejném nakladatelství. Nicméně z hlediska nároku Mariny Cvětajevové, že posuzovat básníka nemá právo, „kdo nečetl každý jeho verš“, neboť „tvorba je posloupnost a postupnost“, stane se to patrně v budoucnu přinejmenším čtenářsky nepohodlné a z hlediska básnířčiny antropologie takřka nebezpečné, ochuzující.

Už v kanonickém Slovníku české literatury po roce 1945 se u hesla Sylvie Richterová uvádí pouze: literární teoretička a prozaička. A v recenzi na její oficiální debut těsně před padesátkou Jiří Trávníček předestírá, že jde o básnění, jímž „paralelně doprovázela své prózy a eseje“. Opak je pravdou. Poezie vždy byla (a bude) prvotní rozněcovatelkou celého jejího díla. Jen z intimní zkušenosti s veršem (údajně od roku 1967), jakož v důsledku i z nemožnosti se skrze něj pokaždé vyjádřit, toto dílo povstalo. A jen z něho je – obzvláště „tajné“ dílo básnické – zpětně čitelné… A i proto snad neobsahuje (ba nechybí k němu) ediční doslov. Vždyť titul Tajné ohně není již interpretací? Temnota… ozáření, doutnání… zášleh, ztišení… vyslovení. A „za přesnými slovy / ještě přesnější / mlčení“. Kdy něco se objeví a ihned mizí, tvrdí a zároveň popírá („Jsem zde a nejsem / nejsem a zde jsem“) a jakoby do sebe stravuje.

V zakládající prvotině ještě nacházíme silné iniciační obrazy, jejichž dostředivost má moc překonávat jakékoliv hranice či opony. Ať železnou, za níž se Richterová od sedmdesátých let (z důvodu manželství s italským bohemistou Sergiem Cordua­sem) ocitla, tak duchovní nebo mezilidské: „Jezero bylo průhledné jen ode dna k hladině / a ti kteří sestoupili s ním drželi se téhož kamene / zarývajíce prsty hluboko pod něj do země // Když se jejich ruce setkaly balvan povolil / a vylétl vzhůru na jezero“. „Poznání“ je v názvu této básně. I další názvy asociují pouť, zasvěcení („Léta učení“, „Cesta naruby“, „Půdorys chrámu“, „Transcendence“). Verš je volný, povětšinou širokodechý… Ten se však v druhotině propojující časnost s věčností výrazně krátí, vertikalizuje. Též metaforičnosti až riskantně ubývá. Nahrazena je zato přesnou existenciální fenomenologií. Nová je práce s rýmem, nikoli však ve smyslu klasické rytmizace, nýbrž ve smyslu původním: rým aneb dosloví. A rovněž s doslovením jako opakem elipsy se odvážně pracuje. I v ní se skrývá autorčina všudypřítomnost antiteze, skrze niž tak neopakovatelně v esejích Slova a tichostrukturalisticky rozkryla oxymóronovou podstatu svých vzácných předchůdců Holana, Halase, Skácela. Tedy úspora i přehánění, svrchovaná poezie i – řekněme – anti­poezie jako výraz tvůrčí svobody („z papíru ven / z papíru sen / z papíru sem / z času tam / zase sám / sám pán tam stál / a tak dál / ze snu zpět / odletět / povědět / vědět po / i nevědět předem“). Vrstvy říkadel, zaříkání. Rozkrývání kořenů slov. Eufonie asociující glosolálii. Narušovaný slovosled („Kdekoliv / určitě anděl / zjevil určitě / ale skoro“).

V posloupně třetí, nezařazené sbírce Slyšet obrazy se obrazivost i pro konkrétní téma jednotlivých obrazů – počínaje Giottem přes Šimotovou, Banksyho… expresivitou Mikuláše Rachlíka konče – opětovně vrací. Básnířčino privatissimum, což je pro její další postup určující („Naslouchat a vcházet do vědomí / které každý přináší / oživuje mne i hlavy“), tím získává na společenství. Zaslechneme sílící, až apokalyptické tóny. Ne ze strachu. Ze spoluzodpovědnosti… Za spásu duše. Duší. – Zkrátka bez Slyšet obrazů, bez zažití básnických kompozic rozhýbaných perspektivou tolika výtvarných výbojů nelze porozumět jakémusi téměř zklidnění, prosvětlení v Důkazech duše: „Konec dne děje se / táhle a laskavě / bouřka hřmí zdáli / Tvé vlasy svítí / za zdejší bytí“; ale zároveň i prohlubujícím se obavám, přecházejícím v prostotu přímluvy i v litanické žalování: „Zrno které plodí zrno které / nevzklíčí / ano nevzklíčí a tedy / nezemře / Je už mrtvé a vy si je / vysévejte / aby smrt rodila / na vašem poli / abyste z ní dělali / chleba a ten dávali / do úst a nekřičeli / hrůzou / že obilí rodí / zrno které nevzklíčí / a proto nezahyne“.

Přece nejen člověk, i zvíře, strom, pecka i sněhová vločka obsahuje posvátno: „Každá vločka / nese jiný obraz krásy / Je jich víc než / lidských duší / Dej každému aspoň jednu / na vteřinu prosím“; natož aby ji v sobě nemělo, neneslo „těch tisíc před tebou / bez matky nebo s matkou / už plavou / hlavu pod vodou“… U tohoto pozdního básnického období Sylvie Richterové jako by nešlo ani tak o to, co nás bezprostředně čtenářsky zasáhne, ale čemu se teprve otevřeme, co si připustíme. Co jsme zapomněli, vytěsnili („co nevidíš jistější je / nežli barvy světa“). Co nás však chtě nechtě: „až odejdem a budem / tam kde paměť potřebujem / nejen pro sebe“, čeká!

„V očích v očistci“ – předčetli jsme v druhotině Čas věčnost. Básnický proud se v ní smísil, filozoficky viděno, s fenomenologickou tradicí odkazující: k Husserlovu „vnitřnímu vědomí času“, k Levinasovu oproštění na „ono je“ (il i a) či k nepřestávajícímu jazykovému „mrmlání“ (murmure) Maurice Blanchota. Tajné ohně tak dosvědčují ojedinělý hlas nebo blíže tah v české poezii. Povstávající sice z postmoderny, avšak se spirituálním přesahem nepodléhajícím náboženským konfesím. Nižádným imprimatur. Tah osvobodivý, a ve svém účinku sjednocující nejrůznější duality, ať sémantické, existenciální či jiné, nevykořenitelným „jsem“ poezie.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)