Neopouštějící samota
Výběr z básní Františka Daniela Mertha

Básník a katolický kněz František Daniel Merth (1915–1995) se narodil v Jindřichově Hradci do skrovných poměrů – otec pracoval jako řemeslník a až později si rodiče zařídili obchod s ovocem a zeleninou. Po maturitě studoval na Masarykově univerzitě v Brně romanistiku a bohemistiku, zde se také seznámil s historikem Zdeňkem Kalistou, jenž začínal ve dvacátých letech jako básník v poetistickém hnutí a jenž mu byl oporou v důležitých osobních rozhodnutích. Po duchovní krizi a proměně smýšlení vstoupil F. D. Merth ve druhé půli třicátých let do českobudějovického semináře, vysvěcen na kněze byl uprostřed světové války v roce 1942. Začátky jeho kněžského působení jsou spjaty s Pelhřimovem. Po únoru 1948 byl zatčen za protistátní činnost, uvězněn a smýkán po různých „nápravných“ vězeňských zařízeních. Po propuštění z vězení na podzim roku 1953 a po brigádě v dolech se vrátil do Jindřichova Hradce, kde po léta pracoval jako dělník. Do kněžské služby se vrátil v roce 1968, od roku 1972 až do své smrti působil jako duchovní správce v poutním místě Strašín na Klatovsku. Své sbírky většinou publikoval jako zpola soukromé sešity nebo se zachovaly ve strojopise. U řady jeho básní jsme v pokušení si jej představit, jak vyhlédne z okna nebo vystoupí na práh domu a zeptá se kolemjdoucích: Jaké máme teď tisíciletí? (Tak charakterizuje nadčasovost děl některých svých kolegů Marina Cvetajevová.) Přitom nežil v žádné věži ze slonoviny, spíše opak je pravdou. A jeho v duchu ukotvená poezie má své kořeny a filiace v moderních básnických směrech. Přirovnáme-li základní tah přítomný v jeho verších k říčnímu proudu, jde o dolní tok blízko samotného ústí, kde pohyb vod jako by přecházel v trvání. K tomu je zapotřebí odstupu, samoty, „neopouštějící samoty“, jak se vyjádřil sám básník. Obrazy se v jeho básních také nevrší běžnou asociativní cestou, ale vyjevují se ve zmíněném trvání jako ve vývojce, rozsáhlejší texty se často pohybují v rozhraní poezie a duchovní meditace. Souhrnného kritického vydání se jeho básně dočkaly až čtvrtstoletí po jeho smrti, ve skvostném redakčním zpracování Antonína Petruželky, Kristýny Merthové a Václava Touchy. Ve dvou obsáhlých svazcích je pod názvem Sbírky básní I. a II. vydalo nakladatelství Triáda (vročení 2020). (jfm)

 

Dar

Jsou noci potulné a při procitnutí
Sesouvají se celé klamné čtvrti
Šat této chvíle nemá ani jednu lež

A jako perla ponechaná na dně
Všechno co bylo těžké, nyní je tak snadné

Jsou noci potulné a kdo v nich prochází
Slyší svou samotu a cítí její zdi
Kde slza nikdy neskane

Jen propast ticha v kovu hvězd
Zůstane

A přece už teď se zavěšují hnízda
Teď už je blízko daleký pták
Je počato dítě

(Zavítat pro tuto chvíli! Jen jedno dobré slovo jí dát!
Veliká zářivá ryba uprostřed sítě!)

(Strašně lidský hlas, 1978)

 

Zápis z pozdního sadu

Na sklonku jeseně jablka hledají ústa
Aby v ně vložila svou svěží krev
Vkládají šíři kraje v tichu a pod úsměv

Vkládají touhu. Zdávna jitřená zranění
Obvaz znovu a znovu po léta přikládán
Je chvíle blízkosti toho, jenž v nás prodlévá

Most, kterým přistupujeme už tolik let
Je chudý košíček štěstí
(Nikdy však neodnésti!)

Pak myšlenka slábne a mizí. A tma je opět „ztratil jsem“
Jen ohýnek podzimu jako u pasáčků
Hodina pro tepaný šperk, hodina dálek mořeplavců

Jablka ústa lehce dotýkají
Chuť zrna trpkosti rozpouští sluneční pláň
Pro okamžiky, v nichž síla v naši slabost vyvstává

(Zápisy z roku 1985)

 

Vesnický pohřeb

Vzduch jako ostrý nůž. Na slunci sníh
Z vesničky zvonek zní
Cyankali cyankali

Srny se zdvihly, pod sněhem hrabaly osení
Na kraji lesa odpočinouti
Z vesničky kouř čas k poledni

Zvoník podtrhuje
To mluví teď kamenitá pole
Piam barole piam barole

Vzduch jako ostrý nůž
Zvonek oněměl
Srny povstaly, pohřební vůz mrtvého odvážel

(Zápisy z roku 1988)

 

Stesk

Bylo to sklepení to ráno
Jen vstup! Neboj se! Tam!
Pak zima a zděšení
Lidé ve spěchu. Nůž otvírán

Která hvězda teď ukojí?
Stesk!
Sesuté kameny toho, co bylo
Zavolat víc!

Měkký déšť. Slza se snem
Chvíle, kdy v hnízdě jsou čtyři oči
Slunce se loučí
Jak je to možné, že po letech trvá domovem?

Kůň stále přibližuje v lese kmen
Propadá podlaha nás
Zas návraty, ač lidé běží za nožem
Zas překročení hranic, kde leží mrtvé dítě

A ruka sáhla po sekeře
Naštípat dřevo!
Pro vonný kouř?

(Zápisy z roku 1989)

 

Cesta do práce

Těžký a mokrý sníh a ještě déšť
Tma padá už zrána
V síti zachycována

Den s olovem v nohou trestanců
Tma jistota
Jed-nou Jed-nou Jed-nou
Orchidej ztracená

Už není nic
Živí jsou mrtví, s námi jdou
Dech tepla dech

Vahadlo vskočilo převážením
Vysmál se nárameník zlata
Skřele rozkazník: já vím

A pod dnem vlásečnice
Tmu zvrátila v sebe
Jed-nou Jed-nou Jed-nou
Rozkvétá orchideje

(Zápisy ze zimy 1993)

 

Dům

Dům a nad ním vítr zběsile letí
Dům a uvnitř ticho a teplo a klid
Jen stromy venku vědí, že jde o poselství

Vítr je u dveří, někdo s ním přimknut u dveří
Nemohu, nemám, nechci
Vítr zpívá marnosti
(Pozemské kroky chtěl odnést z prohlubně prohry)

Vítr oblohu sňal
U malého kvítku na zemi si s ní povídal
Dům vyšel a ještě slepý mu děkoval

 

Ráno

Už zase ráno, den
Na ústech kruh
Lesy tekou mléko mlh

Nikdo nikde. Cesty zmizely
Tíha spí svůj klam
Bývalé požáry
Jsou autogram

Ale i teď je tu volání jara
Dopis je zavřený květ
Tichý rejstřík varhan
Úsměvem odpovědět

Schody jdou znovu po kamenech
Stoupá vzpomínka
K orlímu hnízdu lehce jako dech
Neopouštějící samota

 

Pastel

Jen v sobě mám svůj dům
A je to prázdné pole
Plevel na plevel ale i hvězdka květ
Nese můj celý svět

Je bída bídoucí ten okamžik
Že zazní nesmrtelný tón a zmlkne
Myšlenky chodí jak velbloudice v říji
Marná odpověď

A tak jdu sám stále svým polem
Za sto let nic a přece mne očekává
Mžik a já slyším, jak komár o tom zpívá
Poslední chasníček jako jsem já

Jdu krásné básně kolem mne
Pohrdají a já je vůbec nevnímám
Že pole s pokladem se otevře
Denár nesoucí umírám

(A zůstává domov, 1994)

 

Odchod

Dům vyšel z noci. Vzhůru jde kouř
Slunce je na roštu
Na očích dětí ještě spí
Biblický děj některého z proroků

Kohout zazpíval, že slunce krvácí
Světnici probudil
Slova se oblékají

Zavěšené cesty přicházejí
Vcházejí odcházejí
Dům do nich vstupuje
Hodiny krůčky vytepávají

V kořenech domů však réva je zažehlá
Do vína vykládá hlas
A tiše směr k oblakům
Ukládá se i v nás

Žádný pláč nejsou hvězdy z večera

 

Sdělení

Byl to les v hlubokém spánku
Šel pod tíhou větví mým domovem
Stály kolem vody jako když čekají na povel

Vesnička v dáli: sem nevstupuj
Nespí zhanobení
A dávné tržné rány sedí jako u ohně

Jen lesní vůně mne tiše obléká
Podaný nápoj
Trpce se léčí pradávné tváře

V olovu tunel
Vrcholky stromů vánek obletěl
Zbyl oharek večeru

 

Nalézání

Mraky těžké vozy s kamením
K ránu zastavují v nás
Kmitla hvězda a zmizela

Hory potěžkávají svou výšku
Opřeny o srdce
Louka jako pláň
Na hory vzdálen

To není dílo tvé!

Mokrým ránem slepý den
U dveří
Poutnice k louce rozkvetlé
Pramének u dna a ten o ní ví

 

Letní ráno

Ráno, letní ráno
Lehký odlet oblaků
Na pleti duše

Tiše se žhaví
Nad spícím dítětem
Roste staletím strom

Chvíle, kdy tělo obtéká jantar
Do žil povodeň
Po lžičkách vesmír
Upíjí tanečky kvítí

Pange, má lingua
Stín otce přešel, požehnal
Strom zpevnil a zesílil
Kdosi velký tu stál

V krajkoví zavěšen
Usedl potom jasný tón: jako v pohádce
Rán tvář ještě vlhká světlem
Hoří v růži o lásce

Takto se duše ozlacuje, aby zima dýchala teplem

(Malé hóry II, 1995)

 

 

 

/ Připravil Josef Mlejnek. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2023)