Nikdy nejde vyslovit všechno bezezbytku
Rozhovor s básníkem a katolickým knězem Františkem Xaverem Halašem

Ve čtvrtém letošním čísle našeho časopisu jsme přinesli malý výbor z básní Františka X. Halaše pod názvem Válím sudy proti kopci. V září jej v Libíně u Třeboně, kde autor v současnosti žije, navštívil náš stálý spolupracovník – z jejich setkání vzešel následující rozhovor.

František Xaver Halaš (30. října 1946) pochází z malé vísky Sestrouň na Sedlčansku na jihu středních Čech. Po maturitě na průmyslovce a po základní vojenské službě byl přijat ke studiu na CMBF v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal v roce 1974 a působil v řadě míst, mimo jiné v poutním místě Strašín, kde byl jedním z jeho předchůdců P. František Daniel Merth. Z duchovní správy odešel před pěti lety, v současnosti žije „na odpočinku“ v Libíni u Třeboně, kde podle vlastních slov funguje jako obecní kaplan. Dům, v němž žije, připomíná misijní stanici. Má obrovskou knihovnu, množství grafik a obrazů a také obsáhlou fotodokumentaci z cest do Itálie, především do Říma. Básnický dar u něj podobně jako právě u Mertha žije ve zvláštní symbióze s kněžským povoláním. Jeho poezie je duchovní, ale nezůstává bez uzemnění: Halašovy verše mají svou specifickou hustotu, na co nejmenším prostoru zachycují co nejvíc obrazného. V roce 2003 mu vyšla sbírka Taciturna (Vetus Via), v roce 2014 vydal vlastním (nepatrným) nákladem knížku Strašeň, v rukopise zůstávají sbírky Zlomky a útržky a Zádrhely. Z polštiny přeložil a vydal básně Jana Twardovského a Anny Kamieńské, v rukopise má překlad veršů Janusze Stanisława Pasierba. (jfm)

 

Někdo se narodí do vzdělaneckého prostředí, má ke všemu snadný přístup, a často si toho neváží. Někdo jiný se však musí k podstatným věcem přibližovat složitěji a sám. Jak tomu bylo v tvém případě? Jak tě utvářela rodina, tvoji rodiče?

 Je jasné, že někteří lidé mají mnohem přínosnější rodinné prostředí, a stejně jim to může být houby platné. Tím základním je pravdivost života rodičů. A není ani třeba mít za rodiče plamenné vyznavače víry, postačí, je-li v nich nějaká základní pravdivost, která dává dítěti daleko víc než zaplacené kurzy a bůhvíco ještě. Než nějaká podpora pouze v rozvíjení určitého talentu. Naši byli velice chudí a žili jsme v zapomenutém kraji. Zapomenutý byl v podstatě odjakživa, nebylo to za mého dětství a mládí jen bolševikem.

Kde přesně se nachází?

Má rodná víska Sestrouň i ostatní obce, kde jsme postupně s rodiči bydleli, se nachází na Sedlčansku, v jižní části středních Čech. Konkrétně jde o krajinu mezi Chyškami a Nechvalicemi, lze do ní zahrnout i Prčici. Kopce, odkud je všade daleko. Tamní lidé byli téměř odříznuti od civilizace a jediné, co připadalo v úvahu, bylo živit se někde jinde. Jako mladí lidé si mohli moji rodiče najít živobytí v podstatě jenom u sedláka. Odejít někam na školu nešlo, bylo to daleko a všechno by se muselo složitě zařizovat. Lidé odtamtud neměli žádné velké ambice, pokud se nejednalo o sedláky a jejich rodiny, a drobní chalupníci museli posílat své děti pracovat k sedlákům. To znamenalo, že se moji rodiče museli i později živit pouze zemědělstvím. A protože po únoru 1948 nepatřili mezi sedláky, kteří mohli vstoupit do JZD, museli pracovat na státních statcích.

Měli tvoji rodiče alespoň malé hospodářství?

Vůbec ne, naši sami nehospodařili, někdy jsme měli prase, kozy a drůbež, ale jenom to, co se vešlo do chlívku při našem bytu, do kterého jsme se nastěhovali. A bydliště jsme museli občas měnit. Až později, ke stáru si táta našel práci v nějaké dřevozpracující továrně.

Polepšil si tím nějak?

Přece jen to bylo snazší než obsluhovat ráno i večer nějaký dobytek nebo být od rána do večera na poli. Cestou ze školy jsem místo domů chodil za mátí nebo za tátou a vracel jsem se až s nimi. Byl to docela zvláštní způsob života. Ve městě děti obyčejně chodily ze školy rovnou domů.

Nebo do kroužků?

Tenkrát kroužky moc nebyly. Nezažily je moc ani městské děti. Sem tam někdo, kdo se zrovna učil hrát na nějaký hudební nástroj.

Jak tě rodina formovala ve věcech víry?

Co se týče reflexe víry, jak se tomu blbě říká, ta u mne nastala až později, když mě přešly všechny možné puberťácké vylomeniny. Ale moji rodiče byli zbožní lidé. Jejich vztah k Hospodinu byl prostý, nekomplikovaný. Jejich život byl jako u Boženy Němcové sladěn s církevním rokem účastí na bohoslužbách v neděli a ve sváteční dny. Četly se u nás knihy jako Otec vyhoštěných, o otci Damiánovi mezi malomocnými na ostrově Molokai. Knížek jsme doma moc neměli, vzpomínám, že nám rodiče koupili Puškinovu Pohádku o caru Saltánovi. Vůbec jsem tehdy netušil, že jde o jedno z významných děl světové literatury a že se mi dostalo nenápadně do rukou něco důležitého. V sobotu navečer bývala v rádiu četba na pokračování, Bylo nás pět, Pučálkovic Amina, Bělohřívek z Veselých občanů sichemských od Ernesta Claese…

Tak to jsme v té době oba poslouchali paralelně, každý z jiného konce Čech. Veselé občany někdo přeložil do hanáčtiny a četl je Karel Höger.

Tyhle četby na pokračování byly dobré v tom, že nebyly programově vedeny v socialistickém duchu proti něčemu. A v rodinách jako naše většinou nic jiného než rozhlas nebylo. Něco takového jako desky nebo gramofon nepřipadalo tehdy v úvahu.

Kdo ti z oněch obyčejných lidí utkvěl nejvíc v paměti?

V době, kdy jsme bydleli na Červeném Hrádku, žili tam v takové chaloupce, v zevnitř bíle natřené dřevěnici, jistí manželé Královi. Když Mladotové ze Solopysk, majitelé zámku, po únoru 1948 odešli, zůstali po nich na Červeném Hrádku ti Královi, v mém dětství to už byli stařeček se stařenkou. Mladotové se po devadesátém roce vrátili, zámek dostali zpátky, brzy však vymřeli, a teď ani nevím, komu ho předali. Pan Král byl u hrádeckých Mladotů komorníkem, co jeho žena dělala, už přesně nevím, nejspíš měla něco do činění s kuchyní. Oba v sobě měli zvláštní noblesu, obzvlášť právě on. Připadal mi jako postava z historie, jako její relikt.

Byli jste s nimi v kontaktu?

Bydleli vlastně stále na Hrádku, a především chodili také do kostela. A občas jsme s nimi šli společně do Kosovy Hory, pár kilometrů od Sedlčan, na bohoslužby, zvlášť okolo Dušiček. V Kosově Hoře se nacházela rodová hrobka Mladotů a bohoslužba probíhala na hřbitově. Nepamatuji se, jestli Královi někoho měli, ale myslím, že byli bezdětní. Snad jen nějakého synovce, ale ten byl bůhvíkde. Byli oba opravdu obyčejní lidé, ale zároveň byli zvláštní tím, že působili, nechci říct jako stráž, ale prostě jako hlídka, která tam zůstala z minulých dob. Ze zámku komunisti nakonec udělali internát pro učně, kteří se v Sedlčanech učili v oboru nožíř, moc toho v Sedlčanech k učení nebylo. Ti učni zámek vybílili, z oken lítalo rozbité zbylé zařízení, část někdo uchvátil už předtím, patrně tam toho už moc nezbylo. Ti učňové pak asi spali na železných postelích… Zámek byl, a stále je, obrostlý břečťanem, všechno bylo takové ponuře zvláštní. Nějaké roztřískané nádobí se občas objevilo i na psím hřbitově.

A co ti Královi, neměl jsi příklad v nich?

Oni byli také prostí lidé. Žádá honorace. Spíše než o ně samotné šlo možná o to, co pro mě představovali. Byli takoví jakoby mimo čas. Dostali směšně malou penzi a nějak v tom Hrádku přežívali, pěstovali si slepice a králíky, relikt z ještě normálního světa. Mě na nich přitahovalo, že jde o něco, co nikde okolo není, protože ti lidé opravdu byli…

Zakořenění, zakotvení?

A někoho takového jako oni jsem skutečně nikde v okolí neviděl, ale ne že by představovali nějakou raritu. Oni se ani nemuseli ničemu přizpůsobovat, protože byli staří, a ne že by už nepatřili do tohoto světa, ale žili v jeho ústraní, což je činilo velice svobodnými, protože současnost už v podstatě nepotřebovali. Tohle mě na nich asi podvědomě přitahovalo. Žili ve stínu zámku, a ten Hrádek byl v podstatě takový hrad, upravený do takové romantické gotiky. Zdi byly autentické, akorát omítka a střechy byly dotvořeny v duchu romantismu. A ve věžích zámku byly ještě usídlené kavky. Tenkrát to byl běžný pták, dneska kavku nikde nepotkáš.

Chodil jsi ve škole do náboženství?

Chodili jsme, já i sestra, učila nás paní katechetka, vlastně slečna, poměrně už stará dáma. Učila, jak se běžně náboženství vyučovalo, tj. vypravovala biblické příběhy, bylo to hezké… Za nás chodilo ještě hodně dětí, zvláště ty, co docházely z okolních vesnic, ale i místní, neúčastnily se pouze děti místních komunistů. Ve škole to bylo trpěno. Vím, že máti byla na začátku každého roku pozvaná k řediteli, který měl spoustu pindů a každý z rodičů před ním musel účast dětí obhájit, takže to nebylo lehké. Neříkám, že kdyby tam to „nábíčko“ nebylo, že by to vůbec nevadilo, že by to člověka vůbec neovlivnilo – poznali jsme biblické příběhy a paní katechetka k nim občas přidala i objasňující komentář. A hlavně to měla sestavené tak, že ony starozákonní příběhy byly pojaty jako cesta k příběhu Mesiáše. Ono se tomu říkalo biblická dějeprava, takže to byly dějiny vyvoleného národa, které směřovaly k příchodu Mesiáše a novozákonnímu dění.

Měly události a zážitky z raného mládí vliv na tvá pozdější rozhodnutí?

O pozadí svého dětství jsem nikdy moc nepřemítal. Ne že by všechno patřilo jen do oblasti podvědomí, ale vliv dětství si moc nevybavuji, nikdy jsem „necítil potřebu“, jak se blbě říká, nad tím vším hloubat. Možná to bude také tím, že můj nepodvědomý život, a nejspíš tomu tak je i u hodně lidí, začal až přednáškami na fakultě. Protože i ta průmyslovka byla zcela součástí praktického života, přípravy na zaměstnání. Člověk chodil do školy proto, aby ji vychodil a aby ho někde vzali.

Říkáš, že uvědomělý, vědomý život u tebe nastal až s přednáškami na teologické fakultě. Přece v tobě existovalo něco, co tě na tu fakultu přivedlo?

No něco mě tam přivedlo, Bůh milý sám ví, co to bylo. Něco podobného jsi musel zažívat i ty sám. Bylo to i tou dobou, na jedné straně škola, maturita, vojna a tak, to byla v tom komunismu nehodnotová, čistě užitková stránka života, a na druhé straně život nejvlastnější – knížky, které jsem si sám objevoval, hudba, tenkrát začaly jazzové festivaly, Modern jazz quartet, přijel sem Louis Armstrong. Když jsem pobýval v Praze, tak na mě silně působily takové věci jako Semafor… „Pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn,“ zpíval Jiří Suchý, a člověk díky jeho písni zjistil, že existuje nějaký Chesterton. Kafku začali vydávat, objevil se Deml. Začala vycházet Tvář atd.

Jak ses dostal k Jakubu Demlovi?

Vyšla přece knížka Moji přátelé.

V dobách našeho zrání vyšla dost obsáhlá antologie A co básník, v níž se některá jména sice neobjevila, ale byla v ní už Zahradníčkova báseň Užovka v upolínu. Deml tam myslím chyběl.

 A byla tu také mimořádná Nezvalova antologie Moderní básnické směry, kde byli uvedeni autoři i všechny možné směry. V ní Deml určitě je.

Naše generace měla vůbec štěstí, že se ona obleva počínající šedesátými lety překrývala s dobou našeho zrání a objevování.

 Právě že to přišlo do té naší postpuberty, kdy jsme začali trošku brát rozum.

Kdy ses rozhodl pro kněžskou dráhu, a tedy i pro studium na teologické fakultě?

Někdo říká, že slyšel nějaké volání, ale já to takhle zbožně, mysticky říct nemůžu. Jen jsem najednou zakusil stav, v němž člověk vidí, že nemůže dělat nic jiného. A jediné, co jde, je čekat, že uvidí, kudy má v tom jednom nasměrování jít. Někdo řekl: ať jdu doprava nebo doleva, vždycky mne to vrátí tam, kam mám jít. Už nevím, kdo to takhle zformuloval. No a pak je ještě ve hře to vnější, člověk je na vojně, byl jsem z těch balíků nejstarší. Po okupaci jsme museli uvolnit kasárna Rusům a stěhovali jsme se na Slovensko. A po okupaci z onoho uvolnění a rozběhnutí pookupační zpětný náraz. Z nabitých edičních plánů přicházely stále častější hlášky: tohle už nevyjde. Rozběh byl najednou zmražen, knížky šly do stoupy. A vůbec bylo vidět, že všechno půjde do kelu. Co mám dělat, abych nemusel tomuhle marasmu sloužit? Abych alespoň mohl být mimo dosah toho hnoje. Takhle jsem všechno reflektoval, už když jsem byl na fakultě v Litoměřicích. Tam to bylo zpočátku dobré.

Když jsi nastoupil do litoměřického semináře, vládly v něm svobodomyslné poměry. Jak dlouho?

Když jsem v roce 1969 nastoupil, přednášeli nám Josef Zvěřina, Bony, tedy Bonaventura Bouše, Otík Mádr, ale vyhodili je hned po ročníku 1969/1970. Aspoň jsem zakusil svobodnou atmosféru. Zvěřina nám přednášel dějiny umění, na fakultě se tomu říkalo křesťanská archeologie, ale to moc neplatilo, a on s námi chodil po litoměřických památkách a galeriích. Oni sami věděli, že tam dlouho nepobudou, takže jejich práce byla velmi intenzivní. Bonaventura nám přednášel východní liturgii, což byl pro nás objev, poznávali jsme, že existuje ještě něco jiného, a mluvil také o tom, že je nějaká malabarská, mozarabská či syrská liturgie, byzantský ritus, probírali jsme dopodrobna liturgii svatého Jana Zlatoústého, začalo se s překlady latinské liturgie do češtiny. Docházelo nám, že je také ještě něco jiného než zatuhlý tridentský ritus.

Kdo přišel místo nich?

Ono to nebylo hned. Po jejich vyhození ještě nějakou dobu zůstal Jaroslav Kadlec a Stanislav Novák, Josef Hermach, s nímž jsme celý jeden rok probírali Efezany, jeho znalost řečtiny byla udivující.

Byl jsi jediný syn. Jak přijali rodiče tvé rozhodnutí vstoupit do semináře?

Nijak je to nešokovalo. Myslím, že s tím možná i ve skrytu počítali. Vlastně si už ani nepamatuji, jaká byla jejich reakce. Byl jsem na vojně a při jednom opušťáku jsem se doma zmínil o tom, že mě do Litoměřic přijali. Při dalším opušťáku jsem se dostal do Chyšek na primici Míly Vlka, odehrávala se na návsi, bylo to v roce 1968.

Jak a kdy se v tobě probouzel básník?

Tak to také nevím. To je obojí u mě – a pro mě – záhada. Když jsem začínal číst a poslouchat písničky, začal jsem sám od sebe rýmovat nějaké ty puberťárny. Ale bylo to asi také tím, že jsem byl na vojně a poté v těch Litoměřicích a že jsem se musel začít nějak vyjadřovat. Když má někdo podobné spády, tak v něm automaticky začne rašit vědomí, že lze nebo že je nutné něco vyjádřit slovně, ale jinak. Ne v traktátu, ale v nějakém tvaru, který je alespoň trochu obsažný a není uspávací…

A není takzvaně diskursivní, a tedy pouze vykládací…

Ale na druhou stranu také vidíš, že o tom nemůžeš moc vyprávět. Když o tom někdo moc mluví, nastává obyčejně efekt hor rodících myšky. Nemůžeš své vnitřní reflexe vytrubovat do světa. Dělám si různé poznámky a z nich se potom některé hodí k sobě. Některé nechávám ležet a nakonec zjistím, že k tomu patří jiný nápad… Nejsem disponován k tomu, abych spisoval nějaké dlouhatánské vysoustruhované, vyšperkované a prorýmované vázičky, a vůbec nějaké šlechetné věci. A ten fragmentární tvar je něčím, co nejvíc vyhovuje nedořečenosti, která vždycky ve slově je. Nikdy se nedá vyslovit všechno bezezbytku, do mrtě. A většinou se mi u té klasické lyriky, u poezie ve vázané řeči, a dokonce i u řemesla rýmů zdá, že případná „povinnost“ všechno svázat může věci jen uškodit. Je nebezpečí, že báseň přestane být nabitá obsahem a významem a že se rozmělní.

Básnictví a kněžské povolání – mohou podle tebe fungovat jako spojité nádoby?

Asi ano.

Jako u Jakuba Demla i v kontrapunktické verzi?

Deml byl vlastně spisovatel na volné noze a byl znám především jako spisovatel. Až na úplné začátky, kdy kaplanoval, neměl jako penzionovaný kněz nikdy svoji farnost. Měl jen domácí kapli, a pokud jde o zbytek, mohl si dělat, co chtěl. Své psaní chrlil, jako by se ho nemohl pozbýt. Je to znát na jeho textech, mám teď především na mysli často zbytečné polemiky, ale i dialogy s okolním světem. Psaní bylo pro něj způsobem, jak vyjádřit vše, čím byl a čím žil. Řeknu to takhle: Ani ten největší vědec nesrší nápady hned, jak ráno vyleze z postele, až do chvíle, kdy se pomodlí, vyčurá a jde spát. I člověka, který na něčem soustavně pracuje, napadají nejdůležitější věci jenom občas. A nemusí-li se psaním živit, nemusí za každou cenu odevzdávat nějaký kontingent popsaných stránek.

Z vojny jsi vlastně nastoupil rovnou do semináře, netrápil tě nedostatek soukromí?

V prvním ročníku jsme v Litoměřicích bydleli v kanovnickém domě, protože fakulta byla plná, seminář byl přecpaný, a to tehdy zrovna otevřeli seminář i v Olomouci. Byli jsme, ten náš ročník, v čísle tři u katedrály, a až potom jsme přešli do hlavní budovy. Tam jsem jenom část druhého ročníku pobýval ve společném bydlení, spali jsme v jedné cimře a stolek na studium jsme měli v jiném pokoji. Ložnice a studovna. V té ložnici jsme nocovali čtyři, ale podle situace nás tam bylo i pět, sedm, dokonce i osm – podobně tomu bylo ve studovně.

Naštěstí na konci druhého ročníku mně pan profesor Kadlec dal klíče od knihovny církevních dějin, takže jsem se stal správcem tohoto kabinetu. Když jsem se vrátil z přednášek, tak jsem tam rovnou zapadl a byl jsem tam sám samotinký. To bylo výborné. Takže jsem vůbec nemusel na společnou studovnu a na kutě jsem šel až po večeři. V pátém ročníku jsme se vrátili do kanovnické rezidence, takže jsme byli trošku izolovaní od takového toho přestádněného soužití.

Nechybělo ti občas v litoměřickém semináři, jak se blbě říká, „kulturní vyžití“?

V semináři s námi studoval Jaroslav Knittl, na kněze byl vysvěcený v roce 1972, brzy přišel o státní souhlas, nastoupil do výroby a vydával samizdat. Jeho spolužák z arcibiskupského gymnázia, malíř Miloš Saxl, byl v té době ředitelem galerie v Roudnici, kterou vybudoval z tamní lobkovické jízdárny. Do Roudnice se dalo dojet v neděli odpoledne lokálkou. Pořád tam byly ještě docela slušné výstavy. V Roudnici bydleli Brodští, Eva a její bratři, objevoval se tam Jaromír Zemina, Adriena Šimotová, člověk tak při tom bohosloví načichl i výtvarným uměním.

Kdy ses setkal s Františkem Danielem Merthem?

Právě na fakultě. Nevím už přesně, ve kterém ročníku, bylo to někdy v sedmdesátém, jednasedmdesátém roce. Nějakým nedopatřením měl u nás pater Merth rekolekce. Po večeři jsem k němu vždycky zašel na pokoj, povídali jsme si a já mu také občas dal něco přečíst. Vyjadřoval se docela shovívavě. Jednou jsem mu dal k nahlédnutí sbírku Žalmy od Josefa Peterky, vydal ji Ivan Diviš v Mladé frontě, který z ní byl nadšený. Mně se Peterkovy básně zdály být poněkud přeexponované, připadaly mi spíš jako parodie na žalmy. Nějaké kulisy tam sice byly i výrazy, ale… S tím souhlasil a ještě dodal, že je to celé nějak přehnané a přepísknuté – má-li jít o opravdový výraz, nemělo by podle něj cenu pokračovat v expresivitě demlovského proudu.

Tahle stránka Demlova odkazu je navíc patrně nejsnáze napodobitelná…

Vyjádřil se také v tom smyslu, že člověk má právě v umění dělat to, co je mu vlastní, má se držet vlastního způsobu vyjadřování. A je-li někdo ustaven střízlivě, měl by zůstat při tom a nestrojit se do kdovíjaké výbušnosti. Když jsem se později dostal na Klatovsko, tak jsme se s otcem Merthem samozřejmě setkávali na vikariátních sešlostech a občas jsem se za ním zajel podívat na Strašín a dal jsem mu opět sem tam přečíst i něco svého. I své první překlady Anny Kamieńské v samizdatu. On ještě za studií v Brně začínal překládáním Paula Éluarda a nějaké překlady mu dokonce vyšly v Akordu. A zřejmě si surrealistickou manýru trochu osvojil nebo se mu nějak dostala do povědomí (nechci říct do podvědomí), a je to vidět i na tom jeho způsobu vyjadřování i mimo poezii. Anna Kamieńská se mu líbila, a když mi o ní napsal, byly první dvě věty jeho dopisu opravdu výstižné, ale pokračování už bylo poněkud mimo. Myslím si, že někdy se to má stejně s jeho poezií v tom smyslu, že přijde s něčím jasným a čitelným, s nějakým novým obrazem a uchopením skutečnosti, ale pak už to jen doznívá, trochu jen jako doslov, který jen tak plyne, aniž něco měl s tím počátkem. Ale to jsou jen moje dojmy. Ale u některých jeho básní, těch zjevně menších, se mi líbí na počátku jeden dva nenápadné rýmy, jako když se ryba jen tak zavrtí ve vodě a dál už proud plyne nerušeně.

Žádnou spřízněnost s ním jsi necítil?

Ale ano, spřízněnost v tom smyslu, že on byl také velebníček, který psal, a ne zrovna pobožné farářské texty. Na tom Strašíně udělal spoustu práce se starými zedníky – když tam přišel, lítaly po faře myši a on to tam udělal poněkud zabydlenějším. A ten kostel perfektně zvenku opravil. Ale to byli ještě takoví ti šikovní zedníci ze staré školy, kteří to uměli, takže to pro něj bylo o to lehčí.

Byl praktický?

To nevím, ale pokud jde o stavební práce, zřejmě ano. Pod kostelem měl skalku, takže se pořád hrabal v zemi. Ale musel neustále dokupovat různé hlízy, protože mu je žraly myši. Takže v tomhle asi praktický byl.

Při četbě jeho básní, spíš těch větších, jsem měl a ještě stále mám pocit jakési odtažitosti. Někdy mi u nich chybí ne snad zemitost, ale chuť, dotyk země.

 Zemitost u něj opravdu žádná nebyla a jeho obrazy…

Jeho poezie má kořeny spíš vzdušné. Ale i takové rostliny existují a žijí.

On na Strašíně žil v trochu drsnější realitě, musel dávat dohromady všechny věci, byl tam na to sám. Když v zimě napadl sníh, člověk byl odříznutý od světa. Básně pro něj byly rovněž určitým odlehčením od drsné reality.

Protivahou k ní?

Kostel a fara ve Strašíně jsou asi půl kilometru za vsí a okolo nic není, jen les, takže v zimě museli silničáři často protáhnout cestu pluhem, aby se lidé vůbec dostali na mši. Otec Merth navíc neměl auto, nebyl řidič, byl odkázán na lidi, kteří ho vždy popovezli na další štaci. Nejvíce mrtvým obdobím tam býval advent nebo půst, protože se nic nedělo, nebyly dovolené a ani žádné velké prázdniny, takže v tomhle období byl Strašín obzvlášť osamocený. Houšť se lidé začali objevovat až kolem Velikonoc. To trvalo až do Dušiček a během vánoční doby, ale ona dvě období byla v tom místě hluchá. Výjimkou bylo, když někdo přijel za ním nebo kvůli němu. Strašín byl v tomto ohledu opravdu zvláštní.

To je i tvoje zkušenost?

Byl jsem na Strašíně deset let, takže ano. Od jeho smrti v roce 1995, on tam byl od roku 1970, až do smrti papeže Jana Pavla II. Strávil tam celých pětadvacet let, což nebyla legrace. Na jednu stranu bylo dobré, že byl v ústraní, ale na druhou stranu to bylo dost náročné, neboť minimálně prvních deset let se musel zabývat všemi možnými opravami. Určitě se tam nenudil, ale v posledních pěti letech byl hodně stonavý a trávil je po nemocnicích. Je blbé, že jej tam těch pět let už po změně režimu nechali jako nemocného člověka v podstatě dožít a nepřeložili ho třeba do Budějovic nebo někam, kde by mohl dělat „jemnější“ práci a kde by o něj bylo líp postaráno. Poté, když už neměl žádné povinnosti, užíval si odloučenost a samotu. Vzpomínám si, že když jsem za ním zašel, byl velice rád, že se u něj někdo objevil, zapálili jsme si cigaretu (kouřil značku Clea), trochu jsme poklábosili, probrali jsme, jak je který soused velebníček nemocný, ale po deseti minutách řekl tak ahoj a zase přijď. Žádné vysedávání z toho nikdy nebylo. Cítil jsem zřetelně, že je zvyklý mít svůj vlastní čas pro sebe.

Jakou změnu pro tebe znamenalo, když jsi zhruba před pěti lety odešel z duchovní správy do penze?

 Spíš než do penze jsem odešel do ústraní a v tom ústraní se cítím docela dobře. A jsem rád, že jsem našel místo tady v Libíně, kde působím jako obecní kaplan.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2022)