S Petrem Demetzem (nejen) o Kafkovi

Peter Demetz, germanista, literární vědec, kritik a překladatel česko-německo-židovsko-ladinského původu se v říjnu tohoto roku dožil sta let. Jeho texty se objevovaly v revue Kontexty a dříve i v časopise Proglas, v CDK jsme vydali jeho zatím poslední knihu Diktátoři v kině (2020). Následující vzpomínkový text vznikl na základě rozhovoru, který jsme s Petrem Demetzem vedli při příležitosti jeho významného výročí.

„Smutné je […] pouze pomyšlení, jak těžce byla naše kultura ochuzena tím, že autoři jako Demetz byli nuceni po desítky let působit mimo domácí český kontext. Škoda je nenahraditelná.“ Tak uzavírá Milan Uhde svůj příspěvek v Lidových novinách 21. října, v den stých narozenin emeritního profesora Yaleovy univerzity ve Spojených státech Petra Demetze. List věnoval tomuto jubileu žijící legendy světové germanistiky a literární vědy jednu stranu.

Peter Demetz je pražský rodák z česko-židovsko-německo-ladinské katolické rodiny. Ano, v roce 1922 bylo v Praze mnoho smíšených rodin, ale to zvláštní u Demetzů jsou právě Ladinové, nárůdek z údolí italských Dolomit, který si svůj jazyk, dialekt latiny, udržel od římských dob až dodnes. Demetzův dědeček z otcovy strany přišel do Prahy z údolí Val Gardena (ladinsky zvaného Gherdëina, německy Grödenertal). Demetzův otec Hans se stal dramaturgem Německého divadla v Praze a poté i divadelním ředitelem Spojených německých divadel v Brně.

Jsem jedním z těch, kteří se znovu a znovu vrací do Brna, i když jsem se narodil v Praze. Nejšťastnější dny svého mládí a slunečnou dobu první Československé republiky jsem strávil v Brně. Je mnoho důvodů, proč se rád procházím z Úvozu do Joštovy nebo z náměstí Svobody k hlavnímu nádraží nebo proč rád posedím u Kolbaby na kávě. Mé první myšlenky na Brno jsou spojeny se vzpomínkami na prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Když mi bylo šest let, díval jsem se ven oknem z otcovy kanceláře v Redutě a pozoroval prezidenta Masaryka, který tu byl právě na návštěvě Zemského muzea – byla to státní návštěva, která z města udělala město politiků, stárnoucích legionářů v rozmanitých uniformách, krásných dívek v moravských krojích, a pan prezident, pokud si dobře vzpomínám, stál oděn ve světlém letním obleku, téměř bílém. Tyto zářivé obrázky z mé paměti nikdy nevymizely, zavzpomínal v roce 2014 Peter Demetz na půdě Masarykovy univerzity při udělování čestného doktorátu.

V Brně zažila Demetzova rodina rok 1938. Student německého gymnázia se musel podobně jako jeho židovští spolužáci rychle přesunout do jiných škol – v jeho případě to bylo vynikající klasické gymnázium čili první české gymnázium na Legionářské, dnešní třídě Kapitána Jaroše. Spřátelí se hlavně se spolužákem Vojtěchem Jestřábem, jenž je zase blízký o hodně mladšímu studentovi Milanu Kunderovi. Na chodbách se Peter Demetz setkává možná ještě s Ivanem Blatným či Zdeňkem Rotreklem, nepochybně pak například se Stanislavem Krátkým, jehož jubileu se v tomto čísle Kontextů také věnujeme. Okupace a válka však tvrdě zasahují – maminku Peter doprovází na shromaždiště k deportacím do Terezína, sám je označen za židovského „míšence“ a deportován do táborů v Německu. Ke konci války se mu podaří utéct a dostat se do Prahy.

Ihned po skončení války se pouští do studií na Univerzitě Karlově: filozofie, srovnávací vědy náboženské, anglistika – ale především germanistika, v níž posléze dosáhne světového věhlasu. Studuje u prof. Huga Siebenscheina, ale také u Jana Patočky či Ladislava Riegera. Peter Demetz tak patří mezi poslední pamětníky naší germanistiky v mezidobí let 1945–1948. Jeho disertace ho směrovala k dílu Franze Kafky. Současný přední kafkolog Reiner Stach zdůrazňuje, že Kafka byl v době své smrti (1924) významný, známý a ceněný autor. Jak tomu však bylo v Československu těsně po roce 1945, kdy bylo odmítáno cokoli jakkoli německé, bez ohledu na to, kdo je autorem? Na to jsem se pana profesora zeptal nyní přes oceán.

Peter Demetz: Kafka v Praze v roce 1945, po konci druhé světové války, byla otázka generací. Emil Utitz, který se vrátil z věznění v táborech, vzpomínal na společné roky s Franzem Kafkou na staroměstském gymnáziu, můj otec zase vzpomínal na kus společné cesty, kterou míval s Kafkou, když chodívali Celetnou. Především šlo o pondělní rána, kdy oba unikali ze staré Prahy – Kafka ze Staroměstského náměstí, otec z Týnské – a vydávali se společně na cestu do svých kanceláří v modernější části Prahy. Otec pak také např. organizoval tryznu za Kafku na Kleine Bühne Nového německého divadla.
Pro mladou generaci byl Kafka importovaným zbožím, protože nám ho sem přinesli z Anglie, především českoslovenští vojáci. Ti se seznámili s Kafkou v angličtině a vrátili ho tak zpět do vlasti. Nesmíme zapomenout, že skotský překladatel Kafky do angličtiny Edwin Muir zastával v Praze od roku 1946 důležitý post šéfa anglického kulturního oddělení (British Council). Překladatelka Willa Muirová, jeho žena, mu při tom pomáhala [společně přeložili v roce 1930 Kafkův Zámek, 1937 Proces a 1946 Ameriku – pozn. MJ]. Jiný dobrý příklad pro import Kafky: v říjnu 1945 jsem potkal svého bývalého spolužáka Georga Jiřího Fischera v uniformě řadového tankového vojáka (zlá rakovina si ho sebrala o několik měsíců později) a mluvili jsme o jeho četbě Kafky v Anglii.

Vaše první kafkovská publikace Franz Kafka a Praha vstupuje do této doby. Jaký byl její ohlas?

Moje knížečka z roku 1947 byla první a poslední publikací té doby o Kafkovi a místních poměrech. Čtenářstvo bylo už tehdy rozštěpeno na marxisty a „existencialisty“(Kafka) a moje publikace stačila, aby mne přiměla k putování do exilu.

O dramatickém útěku se dočteme ve vzpomínkové knize Ein Rückblick auf 80 Jahre (Ohlédnutí za 80 lety) německého germanisty, Demetzova přítele Hanse Dietera Zimmermanna: „Vyprávěl, jak prchal v nebezpečí života v roce 1949 přes Šumavu do Bavorska. Při útěku musel nechat v lese kufr. Tak by se tedy dalo říct, že Peter Demetz má ještě kufr v Čechách. A že si uchoval myšlenky na ztracenou vlast, i když v Novém světě došel slávy a uznání.“

Začátky v exilu nebyly jednoduché, nejprve tábor pro „Displaced Persons“ v Bavorsku, pokus o studia v Curychu a Londýně, dva roky v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, kde se setkává s Pavlem Tigridem. Pak vystěhování do USA, opět studium, na Columbia University, a v roce 1954 pak přechod na jednu z nejuznávanějších univerzit v USA – Yale. Tam učí jako profesor německé a srovnávací literatury až do penzionování začátkem 90. let. Píše německy, anglicky, česky.

Od roku 1990 se Peter Demetz často vrací. Navštěvuje nejen Prahu a Brno, ale také Vídeň a jižní Tyroly. Memoárovými knihami se vrací do předválečné Prahy i Brna, do těžké doby okupace, do Prahy ohrožené.

Profesor Demetz však nežije jen vzpomínkami, ale zapojuje se do mnoha významných aktivit a projektů. Jedním z nejvýznamnějších je Tschechische Bibliothek, třiatřicetisvazková česká knižnice, která v nových překladech do němčiny nabízí zájemcům to nejlepší nejen z české literatury především 20. století, ale třeba i z filozofie. Editory byli Peter Demetz, Eckhard Thiele, Jiří Gruša, Peter Kosta a Hans Dieter Zimmermann. Toho fascinovalo, jak při setkání v jedné berlínské kavárně načrtl Demetz na kousek papíru – snad to byl účet – prakticky celý obsah budoucí knižnice!

To vypadá, pane profesore, jako byste takový projekt promýšlel již léta, nebo jste na základě své erudice improvizoval?

Ne. Není to úplně překvapivé, neboť tato myšlenka mne zaměstnávala již v době mého krátkého studia ve Švýcarsku. Překládal jsem mj. Babičku Boženy Němcové pro Manessovu knihovnu světové literatury.

Děkuji za rozhovor a přejeme za celou redakci Kontextů i Centra pro studium demokracie a kultury hodně zdraví do dalších let a elánu do práce!

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2022)