Škrtni zápalkou v tmách
Vybrané básně

Jan Dadák se narodil 12. 11. 1965 v Prostějově, ale od svých dvou let žil s rodiči v Olomouci. Absolvoval gymnázium ve Šternberku, v tomto období se také seznámil s olomouckými autory kolem samizdatových Textů přátel, Petrem Mikešem, Rostislavem Valuškem a Eduardem Zachou. Jejich prostřednictvím pak s Jiřím Kuběnou a Jaroslavem Erikem Fričem, jeho pozdějším kmotrem. Po maturitě strávil několik let v dělnických povoláních. Po dvou letech studia na Pedagogické fakultě UP Olomouc dostudoval po roce 1989 na Filozofické fakultě teorii a dějiny literatury a dramatických umění (diplomová práce o Andreji Tarkovském). V následujících dvaceti letech se živil jako dramaturg, scenárista a režisér, podílel se mj. na kulturních programech České televize. V současnosti pracuje už několik let mimo tuto profesi jako dělník ve výrobě. Sbírka Boží mlat je jeho pátou knihou. Každodenní kontakt se světem přináší Janu Dadákovi impulsy k „otevření třetího oka“ a reflexi lidské existence v mezních situacích (mezi)lidského prožívání a soužití. (jfm)

Kolem česna —

Bloudící hledající včela
Krouží
V nestálém pohybu neusedá
Stoupá a klesá v proměnlivých spirálách
Vibracemi nad průrvami i trhlinami
Odkud ze všech míst sálá
Houstnoucí síla
Jiskra —

Škrtni zápalkou v tmách
na vzdálenost nedohmatu
Bude jako na dosah
Pro právě pracující
Instinkt

Kosatce —

Smysluplná tělesná práce rozradostňuje
Jako dětské hopsadlo
A volá k velkému dotvoření malého úkolu
Jenom zde si pískám a je mi lehce
Jinde ne

Sebepojmenovávání
Tíhou přijatou dobrovolně
Kterou se rozšíří vše myslitelné
V další a netušené nové
Svaté šílenství
Jinde ne

Rajská zahrado utrpení
Až teď teprve
Tam zcela u skály vyrůstají puky kosatců
Upomínající svou nezemskou barvou
K otevření třetího oka

Čekání na déšť —

Ostře prolamovanou mezerou v mrak
Se stopami dláta ještě na hranách
Prochází zlato žilnění

Srpek poštolky pod ním
Ve vidění vichrného —

Ta jen nepohnutá čelně
Odolává proudění v jeho branách
Než spadne z výšky jako přesný kámen

Než spadne ze stolu
A k nepotřebě kamsi odlétá popsaný list papíru

Od přírody nedůvěřivý k přírodě
Chtěl bys zase ve vzrostlé trávě
Uvidět zavlnit se
Skořicový hřbet srnce

Už lije…

Mlčení —

Vymrzl půstem a zpustl les
Téměř v posvátné ticho velkého mlčení
Kde dlouhá expozice a chybějící intonace
Promění
Do krajnosti napnutého plátna
Pohnutou skutečnost
Sfumata

Ještě se nechá ten napůl průsvitný
Šestým smyslem důvěry tam k paní své
Kolouch do bezpečí vést
Přestože její dlaň a podoba mu ke spatření
Střídavě je i není

Ona jeho krok však vede
O celý půlkrok vědomí před nástrahami
Nad roklemi
Kde z hloubky slyšet ledové krystaly
Růst
Sevři se kůro dubu ke středu blíž
Zaviň zpět k sobě strome
Budoucí list

Ani smrt nebere —

Navečer rány
Štípání podélně úpícího dřeva
A hrubé nakládání polen do koleček
Přes sousedskou zeď
Přes práh obyčejné vnímavosti
Už raději dál nic nemyslet

Stromu padá zbytek listí…
Hrubá síla
Pro denní řád a pořádek

Ptáci se mi z toho na zahradě lekli
A z koruny nocležny ulétli
Pryč

Po proudu pustě prázdný šíf
Praskání lámaných kostí dřeva
To samé stále jinak znova
Jen kapka vody ještě ve chvění —

Kompoty —

Odpověděla mi
Misek na kompoty není nikdy dost…
Pomyslel jsem si
Scientia inflat
Tak z nich postavíme do věčnosti most
Za kompoty každý (přeci to každý ví)
Rád povzbuzen přispěchá už od dětství
A jí a jí

Právě to jí však k vysvětlení nestačí
In articulo mortis
Totiž
Co na tom že jde o sousta
Tak nevýrazně
Sladká Mělká Mdlá
Své poslání a účel i tak
Splní

Sejde se nás tam jistě víc než sníš
Nad kompoty Sancta sanctorum
Sanctorum communio

Ó bys byl studený nebo horký
Ale že jsi vlažný počnu tě vyvrhovat
Ze svých úst!

Ona —

Milostná
V dětských krůčcích od přírody k duchu
Zapsal jsem si v neodklonitelném lijavci
Když jsi třeštila z bouřky
Od saigonu směrem k vínu

Je ti snad příliš málo let
Na to aby sis nemohla posrat život
S někým jiným než se mnou?
Poser si ho se mnou
Třeba se mnou

V neodklonitelném lijavci
A dětských krůčcích od přírody k duchu
Vlaštovko

Ještě za tmy —

Neviditelní
Nedosažitelní zpěvní ptáci
Posloucháš očarován…
Rozezpívali se po dlouhé noci
Ze zahrad

Rozléhavě ze všech směrů prostoru
S přibývajícím světlem
Enfiláda postupně otvíraná řadou pokojů
Jako kdyby poprvé a současně naposledy
Zpívali opět o život

Vstáváš s krvavými záděry u nehtů
Které se ještě hlouběji a dál zadírají
Na úkor svobodně lehkonohé
Pravdě se blížící
Představivosti

Na svou notu —

Ještě za dne olbřímí Luna nad dálnicí
a ty se do ní ztrácíš
Ty mi do ní celá v celku mizíš
Odkloněná do cizoty

Víš
Tam kde sama sobě ne
Mně ale nutně jsi alespoň trochu cizí
Jako noc která trvá dosud mladá
Která nezačala ještě
A přitom všude v ní už začínají rdousit holátka

Kdybych byl Slovenská strela
Mal by som jasno
A jistě vyrazil přímo za tebou
Do úplňku
Však když jsem na tom právě takto
Fantom sám sebou spatřený v teplákách
a v makro…

Tak sedím doma
A počítám mužikům vši
Losos Tolstoj umrlý proti proudu v naději
Cestou k prameni

Přání —

Novou dejte shůry rosu obrácená
Vzhůru dnem nebe
Nebesa

Z mraků zničehonic skane Izajáš v siluetě káně
Kružné nad planinou
Hledající do čeho zatnout drápy
Střemhlav padající
Zatne je v sebe…

První kapka rosy
Sestoupí na zem
Nepřipojená částice
Která se jen chvěje
Když se blíží co ji zacelí

Sestupuješ do údolí
Na hřebeni Kosíře hoří ohníčky
Obzor je ostře nasvícená
V barvách duhy apokalyptická
Dětská skleněnka

V přítomném čase —

Dnešek
Má ještě současnost dotykem pod prsty
V marnotratně rozdávaném právě teď

Z plástve hojnosti
Zítřek si palcem brnká
O tenkou kartu otevřené budoucnosti

Ale klamající tělem nesnímá ji a neukáže hned
Zdánlivě zmatená lesní včela
Znající jen med

Carpe diem mezi prsty písek
Po zrnkách ztrácí se
Vrstvením do stále jen v ploše sochy…
Šejdířsky aby ses vracel pořád zpět
Kde ti střelka kompasu
Sama nakreslila
Hic sunt dracones
Směr

K oikúmené —

T. Š.

Hned brzy ráno vstát a hned jít
Jít ho začít
Psát

Jen tak blanokřídle odlehčeným
Až lehkovážným
Křídlem přesné vážky

Caloptheryx virgo
asi —

Perem které protentokrát stačí
Když už třeba jinde ne
Nebo jen tak tak…

Ale dnes je dokořán otevřeno —

Všude bude bíle prostřeno
Obléknout se do bílých šatů
A do bílé košile

To nevadí že na zčeřené letní vlnce
A za chvíli vše pomine

Půjdeme na terasu
Napít se a nadechnout vzduchu
V šálivém babím létě

Pojď půjdeme dolů k moři
Kde roste víno
A olivy

Kde vystupující z bárky
Kalypsó a ne Kirké nás přijme
Než přijdou nové strázně

Kde tetovány na tělech námořníků
Povětřím míhají se od přístavu
Vlaštovky

Pojď postavíme loď a tělo básně…

 

 

/ Kromě dosud nepublikované básně K oikúmené pocházejí všechny ze sbírky Boží mlat (2023) z nakladatelství Pavel Kotrla – KLENOV v Bystřičce. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)