Skutečný strašný příběh

Drago Jančar, významný a ve světě nejznámější slovinský spisovatel, ve svém textu reflektuje začátek války na Ukrajině. Text napsal bezprostředně poté, co ruská vojska v únoru 2022 vtrhla na Ukrajinu, s bolestnou zkušeností konfliktu na území bývalé Jugoslávie – jeho vlasti. Zamýšlí se obecněji nad původem a silou zla, které nás svádí a pudí k nelidskému, krutému jednání.

Sedmého února 2022 jsem obdržel laskavý e-mail z Židovského centra v Kyjevě. Ředitel centra Ihor Vynokurov mi oznamuje, že nakladatelství Dukh i Litera, které působí v rámci této instituce, vydalo můj román A láska také – I kokhannya tezh, jak zní název v ukrajinském překladu Oleny Dzjuba-Pogrebnjak. Sděluje mi v něm, že autorské výtisky knihy poslali poštou, a doufá, že je brzy obdržím. Jak už to u zásilek ze zemí mimo Evropskou unii bývá, knihy se zasekly v labyrintu celní pošty. Musel jsem vysvětlovat, že v zásilce nejsou žádné cennosti a že knihy spadají do kategorie zvané „bezplatný dárek“. Podařilo se mi to a ve středu 23. února mě pošťák potěšil ukrajinským překladem mého románu o lásce dvou mladých lidí, kterou přerušily události na počátku druhé světové války, kdy německá armáda okupovala Slovinsko. O lásce, která překoná všechno, jak se na jednom místě v románu píše, všechno kromě války.

V den, kdy jsem konečně dostal výtisky své ukrajinské knihy, jsem užasle zíral na televizní obrazovku, kde v bílém sále Kremlu ruský vládce se suitou svých opričniků slavnostně vyhlásil uznání obou republik, a ještě téže noci oznámil „speciální operaci“ ruské armády na Ukrajině. Následujícího rána, ve čtvrtek 24. února, jsme sledovali kolony ruských tanků, které pronikaly ze všech stran přes pláně bratrské slovanské země. Začalo raketové a dělostřelecké ostřelování pozic a objektů ukrajinské armády. Nyní bylo jasné, co znamená „speciální vojenská operace“. Válka. Bylo to, jako bych se probudil do rána před více než třiceti lety, kdy televizní záběry ukazovaly, jak tanky Jugoslávské lidové armády drtí auta a převracejí autobusy v mém rodném městě Mariboru. Při „speciální operaci“, jejímž cílem bylo obsadit hraniční přechody a podmanit si nově vyhlášenou Slovinskou republiku. Krátce nato se toho rána objevily zprávy o bojích, záběry hořících domů a zabitých vojáků i civilistů. Pokračování jugoslávské agonie známe: ostřelování chorvatských měst, hořící vesnice v Bosně, obléhání Sarajeva. A na konci strašného balkánského příběhu z konce století: kolony srbských uprchlíků z chorvatské Krajiny, Albánců z Kosova a bomby padající na Bělehrad.

Dnes, kdy píši tyto řádky, trvá válka na Ukrajině již patnáctý den. A já na obrazovce opět sleduji střely párající oblohu, zničené domy, zoufalé lidi v krytech, nekonečné kolony civilistů ustupujících směrem na západ. Z Přemyšlu na polsko-ukrajinské hranici mi volá můj překladatel a přítel Nikodem, který jako dobrovolník pomáhá s péčí o uprchlíky z Ukrajiny. Říká, že ho ve tři hodiny ráno vzbudili a do jeho pokoje ve starém rakousko-uherském domě nastěhovali zoufalou a promrzlou ukrajinskou rodinu. Přemyšl je přeplněný k prasknutí a ve městě už je tolik uprchlíků jako místních. Ptá se mě, jestli o tom, co se děje, něco napíšu.

Samozřejmě, napíšu, i když ne přesně o tom, co se děje, protože to nevím, nikdo to přesně neví, všechny televizní a rozhlasové kanály přetékají protichůdnými zprávami o postupu invazních ruských vojsk a houževnatém odporu ukrajinské armády. I když vím, co se děje, viděl jsem krátce trvající válku ve Slovinsku, byl jsem v obleženém Sarajevu, slyšel jsem dunění děl v Dalmácii a projížděl jsem zbořenými vesnicemi chorvatské Krajiny. Už vím, co je válka.

Byly roky, kdy mi válka připadala jako něco zcela dávného a vzdáleného v mlze dějin, jako něco, co patří do jiného světa. I když jsem narozen pár let po druhé světové válce a celé dětství jsem poslouchal vyprávění lidí, kteří ji prožili – příběhy z okupovaného rodného města, o násilí gestapa, o partyzánech v lesích; a také o bojích na ukrajinských pláních, odkud se vrátili Slovinci mobilizovaní do německé armády. Ti, kteří neleželi mrtví v bažinách u Dněpru. Ale přesto to byla historie. Mládí nemá rádo historii, historie je příběh jiných lidí, mládí chce žít tady a teď. Žil jsem v hlubokém přesvědčení, že něco takového se mně, nám všem, už nikdy nemůže stát. Snad i proto jsem dlouho nemohl psát o tomto divokém a brutálním neklidu lidstva. K balkánské válce muselo dojít jako k poslední kapitole ideologicky a nacionalisticky divokého dvacátého století, abych pochopil, co je to válka: oblak zla. Do něhož nejdřív jako náměsíční zabloudí politici, kteří si myslí, že pomocí omezených a „speciálních“ vojenských operací dají svět do pořádku. S hrůzou vzpomínám na knihu Christophera Clarka Náměsíčníci (The Sleepwalkers), v níž nám autor vysvětluje, jak se politici na počátku dvacátého století dostali do strašlivé Velké války, která záhy pokračovala druhou světovou válkou a skončila balkánskými válkami. A je hrozné pomyšlení, že válka na Ukrajině je jen pokračováním těchto lidských násilných bludů. A že jsme na pokraji nového propadání náměsíčníků do labyrintu zla.

Během války v Jugoslávii jsem se v debatě na frankfurtském knižním veletrhu pokusil pomocí literární metafory vysvětlit, proč se v té zemi dějí tak iracionální věci, řetězec násilných událostí, které nelze zastavit. Řekl jsem, že nad námi neustále cestuje neviditelný oblak zla, který pak připluje nad krajinu, kde vytuší a vycítí napětí i rostoucí nenávist mezi lidmi; tam se snese na zem a začne běsnit nepředstavitelným násilím. Po debatě se mě jeden německý přítel zeptal, zda mám v hlavě všechno v pořádku, když říkám takové ztřeštěné věci. To je možné, ale takové podivnosti se odehrávaly už v hlavě spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola, kterého Ukrajinci i Rusové považují za svého.

„Burácí a duní to na konci Kyjeva…,“ píše Gogol v první větě své povídky Strašná pomsta. Na začátku příběhu slaví kozácký velitel Horobec svatbu svého syna, ale burácení a dunění na svatbě je zlověstnou předzvěstí událostí, které budou následovat. Podél širokého, temného Dněpru, v Záporoží, na sluncem ozářeném Krymu, v celé rozlehlé krajině až k vysokému pásu Karpat se za měsíčních nocí začínají dít strašné věci; duše opouštějí těla spících lidí a bloudí kolem, mrtvoly se za měsíčních nocí potulují u řeky, žena zradí svého muže, přítel přítele a bratr bratra, démonem posedlý otec zabije vnuka. Do země přišel sám ďábel, jenž po ní v nejfantastičtějších scénách šíří násilí a zlo. Na konci se objeví slepec, který „starým i mladým“ vypráví příběh o dvou kozácích. Žili spolu v souladu, dělili se o vše dobré a pomáhali si, když bylo nejhůř. Když však první z nich dostane za své zásluhy ve válce s Turky „půdu tam, kde si přeje“, druhý to nesnese. Vztek a závist mu vrazí do rukou kopí, kterým v obludně ponuré karpatské noci strčí svého bratra i s jeho dítětem do propasti. Majetek a půdu získá díky zločinné bratrovraždě. Bůh však má s ním a jeho zločineckou duší nevyřízené účty. Na ni a všechny jeho potomky sesílá strašlivou kletbu a věčná, podrobně popsaná muka. Taková muka, jaká si přejí lidé pro duši zločinného bratra, i duše toho, kdo byl vržen do propasti. Ať je tomu tak, jak lidé chtějí, říká poněkud výstřední Gogolův Bůh, ale ve své nevypočitatelnosti trestá i duši člověka zabitého v karpatské propasti, protože ten se nedokáže vzdát touhy po pomstě ani na onom světě.

Příběh vyšel v prvním vydání s podtitulem Skutečný strašný příběh. Sám spisovatel se zřejmě zalekl, že by se fantastický příběh o zlu v zemi a bratrovraždě mohl někdy stát strašným nejen v příběhu, ale i ve skutečnosti, a proto tento podtitul později stáhl.

Nám se však zdá, že příběh, který dnes vidíme na Ukrajině, není vůbec smyšlený a fantastický, ale zatraceně skutečný a strašný. A nakonec, budeme-li mít štěstí a nespadnou-li náměsíčníci do propasti společně s námi… nakonec budeme všichni společně vypadat jako ti, kteří poslouchali Gogolova slepce: „Ale staří a mladí se ještě nevzpamatovali, stále stojí s hlavou svěšenou a přemýšlejí o strašné události, která se stala před dávnými časy.“

Kde je teď moje ukrajinská kniha o jiné dávné válce? Možná shořela v kyjevském skladu nakladatelství Dukh i Litera v Židovském centru. A láska také. I kokhannya tezh. Ach, vždyť je to jen papír, co je to v porovnání s lidskými životy. Ať shoří. Ale dukh i litera, duch a litera neshoří, to věděl už Michail Bulgakov, který dobře chápal zlo, které přichází mezi lidi. Rukopisy ještě nenapsaných knih, které v současnosti vznikají na Ukrajině, se neviditelně vznášejí nad troskami bombardovaných měst a uchovávají vzpomínky na vše, co se děje. Vše zůstane napsáno. Také v Rusku.

Odtamtud je zpráv málo. Objevují se informace, že úřady zavírají nezávislá média i všechny hlasy, které se odváží mluvit o válce na Ukrajině. Cenzura. Ale i u nás byl zablokován ruský televizní kanál RT vysílaný v angličtině, který přinášel ruský pohled na události. Je válka. Jak mám zjistit, co si myslí lidé v Rusku? Na internetu najdu nějaké ruské noviny, které můj počítač překládá do slovinštiny. V týdeníku Literaturnaja Gazeta nenajdu o válce nic. Ale v Komsomolské pravdě nacházím obsáhlou zprávu o nějaké průzkumné jednotce v blízkosti Mariupolu. Takové živé válečné reportáže z druhé světové války jsem četl, když jsem se připravoval napsat své poslední dvě knihy o válce. Vypovídají hodně o náměsíčnících. O těch, kteří rozkazují, o těch, jež bojují, a o těch, kteří píší.

Před dvěma lety jsem seděl na lavičce v Jasné Poljaně s Pavlem Basinským, autorem skvěle napsaného životopisu Lva Nikolajeviče Tolstého. Společnost nám dělala láhev domácí vodky, kterou vypálil sedlák z vesnice, možná potomek těch chudáků, jimž chtěl Tolstoj ke zděšení své rodiny rozdělit půdu a veškerý majetek. Můj ruský známý, spisovatel, se uprostřed rozhovoru o Tolstého literatuře a jeho sporech s pravoslavnou církví a vůbec s celým okolím odmlčel. Podíval se na mě a řekl: „Musíš něco pochopit. Centrem Ruska není Moskva. Jeho centrum je tady, v Jasné Poljaně.“

Jeho hlas slyším ještě teď.

Myslím, že jsem pochopil, co měl na mysli. Doufám, vlastně pevně věřím, že to pochopilo mnoho lidí v Rusku. A přijde čas, kdy to řeknou i nahlas.

Lublaň, březen 2022

/ Ze slovinštiny přeložil Petr Mainuš. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2023)