Smazané Vincenzovo Huculsko

Padesáté výročí Vincenzova úmrtí si dále připomínáme reportáží Tomasze Grzywaczewského ze současného ukrajinského Huculska, které se třicet let vzpamatovává z devastujícího dědictví komunismu.

Hromádka fotografií

– Na hoře Pop Ivan jsem nikdy nebyla. Občas se na ni dívám odsud z údolí, ale proč bych tam měla chodit. Všechno, co potřebuji, mám tady. Dům i práci, štěstí i trampoty. Nic nového bych v těch prostorách nenašla.

Marija Ihnaťuková se na mě přívětivě usmívá. Rozprávíme spolu v její chalupě postavené v městečku Verchovyna na strmém úbočí podhůří Černohorského masivu.

– Bůh mi, pravda, dopřál dlouhý život. Na Bohu závisí všechno. Za Polska jsem dokončila čtyři roky základní školy. Moje máma Anna byla Ukrajinka a táta Vasil byl Polák, příbuzný Stanisława Vincenze. Tátův otec a můj děda, kterému všichni ve vsi říkali jemnostpane, byl Vincenzův rodný bratr. Občas k nám přijížděl na koni. S Vincenzem a s jeho ženou Irenou, která byla mému bratrovi za kmotru, jsme se přátelili. Bratr díky jejich pomoci stihl dva roky gymnázia ve Varšavě. Často jsem k nim chodila a povídali jsme si s jejich dcerou Barbarou. Jejich syn Andrzej byl tehdy už velký hoch a díval se na nás trochu svrchu jako na nerozumné děti. Žili jsme jako jedna velká huculská rodina. Vincenz nebyl Hucul, ale choval se k nám jako k sobě rovným.

Marija vytahuje z krabice hromádku fotografií. Na jedné z nich je usmívající se muž v kabátě, s ubývajícími vlasy – s rukou přátelsky položenou na rameni mladšího muže v bílé košili a vzorkované vestě. – To je náš táta s Vincenzem. A tady je Irena s naší maminkou, moje sestra s malým bratříčkem. Byla tu pohoda, klid. Tak si tu minulou dobu pamatuji. Možná proto, že jde o obrázky z dětství, možná i kvůli tomu, co se stalo potom, když vypukla válka.

Marija se dívá z okna do údolí Černého Čeremoše, podél jehož toku se rozkládá dnešní vesnice Verchovyna. Do šedesátých let se Verchovyna nazývala Žabí (Żabie) a před válkou tu byly lázně známé v celém Polsku, ale především to bylo hlavní město Huculska. Jezdili sem umělci i politici, literáti i badatelé. Přitahovala je romantická legenda karpatských horalů, zbojnické pověsti, zvuk trembity (fujary) rozléhající se po poloninách, pestrobarevnost lidových řemesel. O Žabím psal už v deva­tenáctém století Wincenty Pol jako o huculské Záporožské Síči. Ve městě fungovaly hotely, krčmy nebo penzio­ny, pro turisty a výletníky se v Čeremoši pořádaly plavby na vorech až do několik desítek kilometrů vzdálených Kutů, při kterých účastníkům tuhla krev v žilách. Největším opěvatelem tohoto regionu byl Stanisław Vincenz nazývaný Homérem Huculska, autor tetralogie Na vysoké polonině. V magickém líčení příběhů o huculských horalech se v knize vzájemně proplétají legendy, víry, tradice, dějiny i autorova osobní láska k tomuto kraji. Vincenzovi rodiče byli zrcadlem své doby. Jeho matka pocházela z vlivné šlechtické rodiny s širokými konexemi, otec patřil k průkopníkům těžby ropy, která se v Haliči začala dynamicky rozvíjet na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Šlechtična a průmyslový magnát. Před mladým Stanisławem se otevírala skvělá budoucnost. Budoucí spisovatel měl nejlepší předpoklady stát se bohatým snobem, ale místo toho se stal hlasem těch, kdo měli nanejvýš stádo ovcí a dřevěnou chalupu. Již v útlém dětství se od své chůvy Połahny Slipeńczukové, rodilé Huculky, naučil huculskému nářečí. Polštinu zvládal paralelně, možná dokonce až o něco později. Ať tak či onak, v tomto místě nebylo prakticky možné zůstat jednojazyčným člověkem. V Huculsku a v nedalekém Pokutí se vzájemně mísily jazyky a národy: Poláci, Ukrajinci, Arméni, Židé, Němci, Rumuni z Bukoviny – každý s vlastním jazykem a náboženstvím, s vlastní historií. V prvním svazku tetralogie Na vysoké polonině nazvaném Pravda starověku Vincenz o Verchovyně a o celém regionu napsal: „Kdysi před staletími – ale možná ne později než před pěti sty lety – se veškerá populace Verchovyny vytvořila z uprchlíků, tuláků a vyhnanců.“ Určitě mu tehdy nepřišlo na mysl, že se jen několik let po napsání těchto slov stane vyhnancem i on sám. A že nakonec nejenom on, ale celá ona pokutsko-huculská mozaika tuláků a běženců bude zcela rozorána a spálena. Spisovatel se 18. září 1939 vydal přes Tatarský průsmyk do Maďarska, aby zjistil, bude-li možné právě tam hledat útočiště. V knize Dialogy se Sověty (česky 2002) přirovnal nové nájezdníky k těm středověkým: „Tatarský průsmyk po staletí umožňoval útěk do Maďarska, a to dokonce i početnějším skupinám obyvatel, kteří jen s nepatrnou částí majetku prchali před nečekanými vpády Tatarů a mnohdy stačili zachránit jen holý život […] A tak jsme se všichni jednou brzy ráno objevili v Tatarském průsmyku jako v oněch dávných dobách.“ Při zpáteční cestě byl Vincenz zatčen NKVD a byl vsazen do vězení ve Stanislavově, odkud ho propustili až po několika měsících. Tehdy mu už bylo jasné, že ve Verchovyně nebude moci dále žít a na jaře se společně s Irenou a dětmi znovu pokusil uniknout z okupované vlasti. Při přechodu horským průsmykem do Maďarska mu pomáhali huculští přátelé, myslivci dokonale seznámení s tajemnými horskými stezkami, kterým se podařilo oklamat sovětské pohraničníky.

Vlastní miluj, cizí cti!

– Vincenz dobře pochopil, čím smrdí komunismus a moskevská moc. My jsme se o tom museli teprve přesvědčit. – Mariju náhle zmáhá smutek. – Válku jsme ještě jakž takž přežili, ale potom nám komanči dali pěkně zabrat. Všichni Poláci odsud odjeli. Lidem tu všechno sebrali a zakládali kolchozy. Označili nás za kulaky. Nás, obyčejné horaly! Rodiče obvinili z napomáhání partyzánům z UPA, i když ti s nimi neměli nic společného. Musím vám říct, že se mi vůbec nelíbilo, co dělali upovci. Oni neměli rádi nikoho, Poláky na prvním místě. Ale my jsme tu všichni předtím žili společně a v míru. Nikdo druhému neříkal: ty jsi Polák a ty Ukrajinec. Byla to naše společná země. Stálo by nám za to se mezi sebou střílet? Rusové se i tak nejvíc mstili na obyčejných lidech. Mámu a tátu i mé dva bratry vyvezli na devět let na Sibiř, do Chabarovské oblasti. Dům, hospodářství i včelín zbourali, nic z toho nezůstalo. Máma se vrátila za několik let. Sama. Táta a bratři skončili někde na té Sibiři.

Od odchodu Vincenzových uplynula řada let, když Mariji přišlo psaní z Grenoblu ve Francii. Otevřela obálku, a v ní bylo psaní od Stanisława a Ireny.

– Máma neuměla číst. Přečetla jsem jí to psaní nahlas. – Stařenka vytahuje z kartonových desek dopisy napsané na stroji. – Poplakala si a potom mi řekla, co mám odepsat. Velice opatrně, aby dopis nezabavila cenzura. Dostávali jsme od nich i fotografie. Stanisław hodně zestárl. Ale pořád měl v očích ten duchovní klid. Máma si s Vincenzovými psala hodně dlouho, dokonce ještě po Stanisłavově smrti. Psala, to znamená, že mi diktovala, protože se psát do konce života nenaučila. Vincenz nám neustále opakoval: „Vlastní miluj, cizí cti!“ Ale jakmile dojde k válce, nikdo nikoho nemiluje, ani nectí. Jen se mezi sebou zabíjejí. Svět, ve kterém jsme žili za Vincenzových časů, nám ukradli. Nikdo si nedokázal představit, že může být tolik nenávisti. A ona tam přece v lidech někde hluboko seděla a tehdy jen vyplavala na povrch.

Žabí neuvádělo do vytržení pouze Vincenze, ale inspirovalo rovněž jednoho z nejčtenějších spisovatelů meziválečného dvacetiletí Ferdynanda Antoniho Ossendowského, který v knize Huculsko. Gorgany a Čarnohoranapsal: „Hlavní město Huculů! Opravdové hlavní město! Více než šest tisíc obyvatel a kolem 1 500 domů. Soud, pošta a nemocnice, lesní správa, hotely, restaurace, turistické boudy, cerkve a kostel, penziony, muzeum a školy; stanice pohraniční stráže, dřevařské firmy, obchody, autobusy, kočáry i drožky; turisté, sportovci i letní hosté, kteří tu nasávají slunce, ničím nezkažený vzduch, ale také ,žentycia‘ – syrovátka – téměř elixír nesmrtelnosti podle receptu huculské medicíny. […] Z Žabího se těžko odjíždí, protože nás každým dnem k sobě stále víc přitahuje. “

Současné Žabí-Verchovyna skličuje svojí nijakostí. Podél hlavní ulice se táhnou dvě řady zoufale si podobných domů. Ani ošklivých, ani hezkých. Takových, o kterých se nedá nic říct ani napsat. Lidí je tu málo. Turisty by člověk spočítal na prstech jedné ruky, přitom je začátek července. Kousek odtud láká městečko Jaremče výletníky z celé Ukrajiny, v nedalekém Bukovelu vznikla moderní lyžařská střediska a přepychové hotely. Verchovynou se dá projet, aniž bychom zaznamenali její existenci. Městečko na chvilku ožívá, když z cerkve vychází pohřební průvod doprovázející zemřelého na hřbitov. Silnice je natolik děravá, že rakev v otevřeném zavazadlovém prostoru terénního vozu UAZ 469 nebezpečně poskakuje. Řidič se sveřepým výrazem v tváři se pomocí různých ekvilibristik pokouší vyhnout dalším dírám, aby nedej Bože neztratil drahocenný náklad. Opatrně jedu za průvodem, ale na křižovatce místo na hřbitov odbočuji hlouběji do hor. Asfalt přechází v štěrk. Vozovka se zakusuje do dalších údolí a vede k poslední obydlené vesnici. Bystřec, ukrajinsky Bistrec, stejně jako před válkou je to i dnes vzdálené divoké místo. Právě z toho důvodu si je Vincenz oblíbil a napsal zde své opus magnum. Společně s Huculy postavil roubený dům, který tam stál čtrnáct let. Dnes po něm není ani stopy. Je tu jen dřevěný kříž a kámen, na kterém je upevněna deska s nápisem v ukrajinštině, polštině a v jidiš:

„Věřím v sílu ducha.“

Ivan Franko

„Pozemské statky, državy i domy se rozpadnou v prach, ale to, co je lidské, zůstává a drží ve svém náručí budoucnost.“

Stanisław Vincenz

V tomto místě stál v letech 1926–1940 dům Stanisława Vincenze (1888–1971), autora tetralogie Na vysoké polonině. Zde byl napsán příběh o dávné Verchovyně – moudrém, dobrém a šťastném světě.

 Poprvé jsem tu byl v roce 2005 spolu s rodiči. Otce fascinovalo Vincenzovo dílo a rozhodl se, že bude hledat jeho dům. Tehdy tam ještě nebyl kříž, na strmém úbočí stála pouze osamělá chalupa. Nebyli jsme si vůbec jisti, že jsme na správném místě. Ale když jsme přišli k chalupě, vítali nás na prahu starší manželé. Paní domu nás hostila solankou s kyselou smetanou a smaženými hříbky podlévanými samohonkou a její muž nám vyprávěl, jak chodil za svým sousedem a povídal si s jeho dětmi. Potom nás zavedl na louku u šumící řeky. – Z domu už nic nezůstalo. Ještě nedávno tu byly vidět základy, ale teď všechno zarostlo – řekl nám. – Ale zůstaly tu ovocné stromy, usmála se vlídně stařenka. – Stanisław měl krásný sad, a když jsme za ním přišli, počastoval nás ovocem. Brali jsme ho jako našeho dědečka. Rodiče říkali, že měl Huculy a Huculsko velice rád.

O patnáct let později už staří manželé v domě nejsou, dveře otvírá jejich syn. V ruce drží pilu, tvář má pokrytou prachem a pilinami. Obával se, že si jeho rodiče nedokážou na stáří v takové samotě poradit, ale on se sem přestěhovat nemůže. Čím by se tu uživil? Pasením ovcí, pěstováním včel? Leda tak ve snu. Po dlouhém přemlouvání nakonec rodiče přistoupili na to, že se přestěhují do nížiny, někam poblíž Sňatynu. Syn nyní rekonstruuje chalupu pro turisty toužící po klidu a panenské přírodě. Zbystří pozornost, když se dovídá, že píšu knížku. To by skutečně byl dokonalý azyl pro tvůrce toužící se osvobodit od hluku moderního světa.

Při zpáteční cestě zastavuji v Bystřeci u domu pokrytého plechem. V zahrádce se čile pohybuje šedivoučká stařenka Anna Ostaščuková narozená v roce 1933, pravděpodobně nejstarší místní obyvatelka. – Jedeš od Vincenze, nemám pravdu? S mámou jsme občas k němu chodily. Bylo mi tehdy jen pár let, ale pamatuji se, že se hodně smál. Jenom tohle. Byl jsem moc malá na to, abych mohla něčemu rozumět. Moje první zřetelná vzpomínka je na to, jak přišli Maďaři. Vynořili se z hor a začali rabovat náš dům. Mámu nechtěli pustit dovnitř, jen všechno vynášeli ven. Teprve když skončili, dovolili nám vstoupit dovnitř. Náš táta měl obchod, ano obchod, ne ukrajinsky magazín. Měl ho stejně jen za Polska, za Rusů jsme nesměli mít nic. Po Maďarech se objevili Němci a taky brali, na co přišli. Potom znovu přišli Sověti a někteří Huculové odešli do lesů. Do UPA. Tak zahynuli tři synové bratra mé mámy, on sám skončil na Sibiři. Musel pykat za to, že ze svých dětí vychoval ukrajinské bandity a ne sovětské vlastence. Je svatá pravda, že upovci občas také loupili a zabíjeli vlastní lidi. V životě jsem zažila dobré i zlé. Ale zlého mnohem víc, protože hory už nejsou naším útočištěm. Stali jsme se trávou, po které všichni šlapali a kterou vytrhávali, kdykoli se jim zachtělo.

Úryvek z knihy Tomasze Grzywaczewského: Wymazana granica. Śladami II Rzeczpospolitej, Wolowiec 2020. Kráceno, mezititulky redakce. Přeložil Josef Mlejnek.

Pozůstatek hranice SSSR – ostnatý drát, který odděloval impérium od…

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)