Stárneš pod hvězdami
Jiřímu Goldovi k pětaosmdesátinám
Radim Kopáč
KULTURA / Portréty
Sedmnáctého ledna letošního roku se dožil pětaosmdesáti let básník a filmař Jiří Gold. Osobnost, o které má ve zdejší kulturní obci pojem málokdo. A přitom jeho poezie – doposud představená v desítce básnických sbírek – patří k tomu nejpůvodnějšímu a nejsilnějšímu, co u nás po druhé světové válce vzniklo. Gold měl být již dávno v kánonu, po boku klasiků jako Diviš, Kabeš, Šiktanc, Wernisch nebo Šrut. Není, neměl to štěstí.
Jiří Gold se narodil 17. ledna 1936 v Ostravě. Po maturitě na gymnáziu v Sušici (1954) studoval semestr na Vysoké škole železniční v Praze a poté dramaturgii na pražské FAMU (1955–1961). V letech 1962–1991 pracoval jako dramaturg Krátkého filmu Praha, v letech 1991–2003 působil na témž postu v Československé, později České televizi. Od roku 2004 je v důchodu. Žije v Praze.
Jako básník začínal (na přelomu padesátých a šedesátých let) s výpravnou, příběhově nabitou civilistní řečí, čím dál častěji napojovanou na klasické mýty. Později (od konce šedesátých let po kraj let osmdesátých) přešel k radikálnímu, nejčastěji kolážovanému a montovanému experimentu s možnostmi slova. Ve finále (od osmdesátých let podnes) pak svou báseň přetavil v temnou aforistickou zkratku, maximálně abstrahovanou, pracující nejčastěji s nejzákladnějšími protiklady jako den a noc, já a svět, život a smrt. Jiří Gold je svou básnickou senzibilitou spíš chladný, rozumový typ. Pokud hledat stylové příbuznosti, pak nejspíš v trojúhelníku existencialismus – absurdní literatura – surrealismus. A pokud nějaká jména, pak třeba Kafka, Camus, Beckett, Celan, Bernhard.
Debutoval v časopise Kultura v roce 1957, poté publikoval v mnoha tuzemských i zahraničních novinách a časopisech. Je zastoupen v antologiích La poésie tchèque en fin de siècle (ed. Petr Král, Sources 1999), L’Anthologie de la poésie tchèque contemporaine 1945–2000 (ed. Petr Král, Gallimard 2002), Antología de poesía checa contemporánea (ed. Radim Kopáč, Pre-Textos 2012).
Vydal básnické sbírky Nebe jasně zelené (Mladá fronta, 1964), Minotaurus (Mladá fronta, 1967), Noci dní (Mladá fronta, 1994), Mezery v mlčení (Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 1998), Samospád samoty (H & H, 1998), Sutě: písky: drtě (Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 2000), Ze dna na den (Petrov, 2003), … in vento scribere (Concordia, 2004), Skvrny a dotyky (Pulchra, 2009), Liber sine nomine (Malvern, 2016).
V šedesátých letech Jiří Gold realizoval filmovou tetralogii Vidíš-li poutníka (1966; s Vladimírem Skalským), Kulhavý poutník Josef Čapek (1967), Zaklínání (1969) a Rafel mai amech izabi almi (1969). V devadesátých letech se autorsky podílel mimo jiné na dokumentech Hledat, nalézat, vracet se (1994; s V. Skalským), Pyl zlatého kapradí(1994; s V. Skalským), Petr Spielmann aneb Vědomí souvislostí (1998; s Petrem Zrnem), Intimita aneb 25 minut s Janem Koblasou (1998; s P. Zrnem), Nevyhnutelnosti Emila Juliše (1998; s P. Zrnem).
Krátký rozhovor s Jiřím Goldem
Co stálo za vašimi prvními básněmi, co vás vyprovokovalo ke psaní?
Zpočátku, během gymnazijních studií, jsem psal texty zřetelně ohlasové – i když ani později jsem nežil ve vzduchoprázdnu, pohyboval jsem se v určitých kontextech, četl jsem kupříkladu Světovou literaturu, ale i knihy, které tehdy začaly vycházet a v nichž se psalo o životě a světě trochu jinak, než bylo v kraji zvykem. A pak tu byly antikvariáty, kde šlo – při troše štěstí a známostí – sehnat, a to za pár korun, dnes už těžko dostupné tituly. Třeba předválečná vydání českých surrealistů, katolíků a jiných a jiných. Tehdy také dost silně působil vliv polského umění, ať už literatury, výtvarného umění, hudby nebo filmu. Ale uvádět konkrétní autory, jejichž poezii jsem postupně obdivoval, by nemělo smysl. Jeden můj známý říká, že každý odněkud opisuje, jde jen o to, jestli ten, od koho se opisuje, za něco stojí.
Jaký jste měl vztah k dalším estetikám, které se s počátkem šedesátých let dostaly do zdejšího kulturního prostoru: absurdní literatuře, beatnictví, konkrétní poezii, existencialismu?
Vztah jsem měl především k existencialismu: Kafka mě zajímal dávno před onou konferencí, která ho objevila české literatuře; i tady mně pomohl antikvariát. A od Kafky není daleko k absurdní literatuře. Beatniky jsem sice četl, ale jejich poezie na mě dojem neudělala, snad kromě obsahu, jinak je v ní na můj vkus příliš slov, a často zbytečných.
První báseň jste otiskl v časopise Kultura v roce 1957, první knížka vám vyšla o sedm let později v mladofrontovní edici Mladé cesty. Kdo vašemu debutu pomáhal na svět?
Když jsem se vrátil z vojny, dal jsem dohromady knížku a šel s rukopisem do Mladé fronty, kde seděl Ivan Diviš. Ten si texty přečetl a řekl ano; asi rok jsem čekal – a knížka vyšla.
Byly na ni nějaké ohlasy?
Jak už to tak bývá: kamarádi chválí a kritika trhá. Ale už si na to moc nevzpomínám. Důležitější pro mne bylo, že Ivan Diviš mi vzal další rukopis a kniha vyšla v roce 1967. Na ni napsal recenzi Milan Blahynka, a pokud si pamatuji, zakončil ji takto: „… cesta Jiřího Golda není cestou české poezie.“ Dostal jsem však i dopis od ředitele nakladatelství Mladá fronta, ve kterém psal, že by rádi vydali i moji další sbírku. Ta v Mladé frontě skutečně vyšla, ale až po sedmadvaceti letech, v roce 1994.
Měl jste v šedesátých letech k někomu generačně nebo poetikou blízko, patřil jste do nějakého okruhu kolem časopisu, do nějaké skupiny?
To rozhodně ne. Tuto potřebu jsem nikdy neměl. Nikdy jsem nebyl v žádné partě. V té době jsem měl jediného svého guru, a tím byl Jan Vladislav. S ním jsem se příležitostně setkával a on mně pomáhal orientovat se v literatuře. Přátelil jsem se také s Pavlem Janským, kterého jsem poznal na některé projekci na FAMU; on mě s Vladislavem seznámil.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)
