„Umělec rozpolcený jako broskev“
Několik poznámek k malířskému dílu Marka Chagalla
František Mikš
KULTURA / Výtvarné umění
Spí
Teď se probudil
Znenadání maluje
Sáhne na kostel maluje kostelem
Sáhne na krávu a maluje krávou
Sardinkou
Hlavami rukama noži
Maluje nervovým vláknem vola
Všemi pošpiněnými trýzněmi malých židovských měst
Ztrápených horoucí láskou z hlubin RuskaBlaise Cendrars1
Chagallova malba člověka doslova zahltí, nejen svým rozsahem (vytvořil kolem deseti tisíc děl), ale i expresivní silou, omračující barevností, záhadnou melancholičností, vážností i bláznivostí námětů, zvláštním neutuchajícím chaosem. Na svých plátnech jako by rušil zemskou přitažlivost, létají na nich nejen andělé, ale i lidé, půvabné dívky a zamilované páry, potulní židé, podivně zmutovaná zvířata, kohouti, krávy, koně, ale třeba i ruské saně. Přesto tvrdil: „Neříkejte o mně, že jsem fantasta! Právě naopak, jsme realista. Miluji svět.“ „Umělec rozpolcený jako broskev,“ napíše o něm jeho přítel, básník Blaise Cendrars.
Interpretovat Chagallovy obrazy není snadné, výklady se rozcházejí, napsat souhrnné pojednání o jeho tvorbě v časopiseckém rozsahu nelze. Omezím se jen na několik obrazů, které mi připadají umělecky zvláště zajímavé nebo jsou spojeny s důležitým obdobím malířova života. Podrobnější informace o malíři, především o jeho raném období, najde čtenář v následujícím textu Ivany Ryčlové.
Zrození (1911)
Chagallovo dětství a mládí jsou obestřeny tajemnou poetickou mlhovinou a nejspíš se nikdy nedozvíme, zda se vše skutečně událo tak, jak to zachytil ve svých vzpomínkách a na svých obrazech, nebo zda si něco později nepřikrášlil, či dokonce nevymyslel. Začít bychom mohli hned tím, jak přišel na svět. Narodil se v chasidské komunitě poblíž Vitebska, města ležícího na území dnešního Běloruska, do rodiny negramotného dělníka z podniku na zpracování sleďů. Byl nejstarší z devíti děti. Ve své autobiografii píše, že přišel na svět „mrtvě narozený“. Nechtělo se mu žít: „Představte si bílou bublinu, které se nechce žít… Píchali do ní špendlíky, nořili ji do kádě s vodou. Až pak konečně vydala slabé zakňourání. Ve své podstatě jsem ale pořád mrtvě narozený.“2
Plátno Zrození (bar. I), které Chagall namaloval krátce poté, co odešel v roce 1911 do Paříže, můžeme interpretovat i jako záznam malířova dramatického příchodu na svět. Vidíme na něm zakrvavené lůžko s vyčerpanou matkou a mrtvolně bílé novorozeně nad kádí s vodou. Sebevědomá, barevně odvážná a dynamická malba má již výrazně modernistické rysy, což vynikne zvláště ve srovnání s tradičnějším plátnem, namalovaném o rok dříve v Petrohradě na podobný motiv (bar. II). Je zřejmé, že umělcův přechod na jazyk pařížské výtvarné moderny byl rychlý a spontánní.
Přestože Chagall tvrdil, že byl mrtvě narozený, ve skutečnosti se narodil pod šťastnou hvězdou. Dožil se bezmála sta let, ačkoli o život mohl přijít nejméně dvakrát, nepočítáme li zmíněné problémy u porodu. Poprvé mu ho paradoxně zachránil jeho umělecký sok Kazimir Malevič, agilní komunista a propagátor bezpředmětné malby, který ho v roce 1919 vytlačil z místa ředitele umělecké školy ve Vitebsku. Rozčarovaný Chagall rezignoval na funkci oblastního zmocněnce pro kulturu a v roce 1920 odešel do Moskvy, kde však brzy pochopil, že nový revoluční režim jeho malbu nepřijme za svou. V létě roku 1922 Rusko opustil, nějaký čas pobýval v Berlíně a o rok později se trvale usadil v Paříži. Kdyby malíř zůstal v Rusku, nepochybně by se jako židovský umělec stal obětí krvavých stalinských čistek v druhé polovině třicátých let, podobně jako například jeho vitebský učitel Jehuda Pen.3
Podruhé Chagall unikl pravděpodobné smrti v roce 1941, kdy ho Varian Fry, předseda Emergency Rescue Committee, organizace na pomoc ohroženým umělcům a intelektuálům v okupované Francii4, přesvědčil o tom, že musí co nejdříve opustit zemi a emigrovat do Spojených států. Jako známého modernistického malíře židovského původu by ho zde dříve či později čekal stejný osud jako ve stalinském Rusku.
Já a vesnice (1911)
„Moje umění potřebuje Paříž, tak jako strom potřebuje vodu,“ tvrdil Chagall. V Paříži žil mezi lety 1911 a 1914, poté od roku 1923. Jeho začátky zde nebyly snadné. Neuměl dobře jazyk, byl bez peněz, cítil se osamělý a toužil po návratu do Ruska. Na francouzskou metropoli si zvykal těžce, ale po čase ji začal považovat za svůj druhý domov. „Můj druhý Vitebsk,“ říkával. Jedním z klíčových obrazů z tohoto období je velké a originální plátno Já a vesnice (bar. III). Přestože jde o dynamickou a moderní malbu (svým geometrickým kruhovitým členěním a barevností odkazuje na orfický kubismus Roberta Delaunaye), je prostoupena nostalgickou náladou a idealizovanými vzpomínkami na mládí prožité v provinčním Rusku. Na pravé straně zobrazuje malíř sám sebe se zelenou tváří, na levé je jeho rodný Vitebsk symbolizovaný bílou krávou, uvnitř jejíž hlavy je – tak jako v ruské matrjošce – další kráva dojená vesnickou ženou. Malíř hledí krávě zamilovaně do očí a podává jí jakousi zvláštní třpytivou kytici. Vzadu na kopci je kostel a několik domů, z nichž některé jsou obráceny střechou dolů – provinční Vitebsk, ani město, ani vesnice. Dvojice vesničanů, žena v bílém obrácená vzhůru nohama a muž s kosou a rouškou, symbolizuje život a smrt, koloběh života.
O něco později (1912) dokončí Chagall velké podlouhlé plátno Obchodník s dobytkem (bar. IV), jež je neméně zajímavé, způsobem zpracování i skrytým významem. Také zde malíř obratně mísí naivistickou lidovou malbu s kubizujícím moderním stylem, přičemž postavy obchodníka a jeho ženy (ale i zvířata) zachycuje podle egyptské konvence z profilu. Na černém pozadí vidíme vůz tažený březí klisnou, jež má v břiše nenarozené hříbě. Vzadu na voze pasivně leží kráva odvážená na jatka. Zvířata hledí opačnými směry, jedno na stranu života, druhé na stranu smrti. Život a smrt se potkávají i v postavě ženy za vozem, jež je těhotná a na ramenou nese tele, nejspíš také na jatka.
Pohled z okna na Paříž (1913)
V roce 1913 Chagall maluje obraz Pohled z okna na Paříž (bar. V), plátno pojaté v odlehčeném, hravém duchu, jež je především poctou francouzské metropoli. Ale ani zde si malíř neodpustí trochu nostalgie a dvojznačnosti, když v pravém dolním rohu zobrazí sám sebe jako muže dvou tváří. Jedna tvář se dívá z okna na chaotický ruch velkoměsta (vlak je vzhůru nohama), druhá hledí nostalgicky zpět do rodného Ruska. Umělec rozpolcený jako broskev, vzpomeňme znovu Cendrarsovo přirovnání. A právě nejspíš malíř sám je oním tajuplným parašutistou, který v pravém horním rohu přistává u Eiffelovy věže. Nebo se alespoň jako výsadkář z cizí kultury ve francouzské metropoli cítí. Je umělcem rozkročeným mezi dynamickou Paříží a provinčním Ruskem, mezi modernismem a židovskou tradicí, jak vidíme i na obraze Autoportrét se sedmi prsty (bar. VI). Především je ale svůj a má mimořádný talent. „Je to umělec nesmírně originální, jenž má předpoklady pro monumentální tvorbu a není zatížen žádným systémem,“ napíše o Chagallovi v roce 1914 Apollinaire, hlavní propagátor moderního umění ve Francii.5
Mateřství (1914)
Co se týče žen, byl Chagall, vychovaný v tradiční židovské rodině, zprvu velmi cudný a nesmělý. Ve svých vzpomínkách líčí, jak byl rozechvělý, když ve Vitebsku maloval první akty, samozřejmě své snoubenky Belly:
Pózuje mi.
Bělostný ležící akt dostává oblé linie.
Bázlivě se k ní blížím. Musím se přiznat, že nikdy předtím jsem nahou ženu neviděl.
Přestože byla už téměř mou snoubenkou, ostýchal jsem se k ní přiblížit, přistoupit k ní a dotknout se celého toho pokladu.
Ležela přímo přede mnou jako sváteční pokrm.
Pořídil jsem její skicu a pověsil si ji na zeď.
Příští den ke mně přišla matka a studii uviděla.
„Co to má být?“
Nahá žena, její ňadra, tmavé skvrny.
Stydím se. Ona také.
„Dej tu holku pryč,“ přikázala mi.6
Po příjezdu do Paříže se malíř osměluje a vytváří řadu aktů v moderním stylu, jež však nejsou umělecky nijak zvlášť zajímavé. Mnohdy působí chladně a vykalkulovaně, v podstatě jsou jen opakováním modernistické manýry, jako by si na nich malíř zkoušel tehdy módní deformace ženského těla ve stylu Picassa a dalších umělců (obr. 2 a 3). Své opravdu původní a procítěné dílo v tomto žánru vytvoří až v roce 1914 po návratu do Ruska – půvabný poloakt Mateřství (bar. XIII). Jemná, jakoby pastelová malba je prodchnutá mateřskou láskou i něžnou erotikou, tradice se v ní prolíná s modernou, Francie s Ruskem. Cítíme v ní něco z nálady rokokového malíře Françoise Bouchera, kterého Chagall obdivoval v Louvru, z moderních umělců Henriho Matisse, je v něm však hodně i z východních pravoslavných ikon. Jakási novodobá kojící madona. Jeden z nejkrásnějších Chagallových obrazů.
Sen (1927)
Za zmínku stojí i Chagallův vztah k surrealismu, za jehož předchůdce je někdy kvůli magičnosti a snovosti svého díla považován, nikoli neoprávněně. Umění surrealistů mu bylo v něčem blízké, a sami surrealisté jeho obrazy často obdivovali. Dokonce ho opakovaně lákali do svých řad, ale nikdy se k nim nepřidal. Nejspíš proto, že ho odpuzovalo Bretonovo autoritářství. Měl již své trpké zkušenosti s agresivním Malevičem, přísně organizovanými uměleckými skupinami a jejich potrhlými manifesty. Nesouhlasil rovněž s tím, že by umělecká tvorba měla být založena na psychickém automatismu, rozumem nekontrolovatelném proudu asociací, jak jej líčí André Breton v Surrealistickém manifestu. Později o tom napsal:
Když jsem se vrátil v roce 1922 do Paříže, byl jsem příjemně překvapen, že se setkávám s novým, jiným uměleckým mládím – se skupinou surrealistů. V roce 1922, nejsa ještě dostatečně seznámen s jejich uměním, domníval jsem se, že nacházím v jejich tvorbě, co jsem sám nejasně a skrytě pociťoval v letech 1908–1914. Ale proč, říkal jsem si, vyhlašovali automatismus? Jakkoli fantastické a nelogické se může zdát složení mých obrazů, byl jsem polekán tím, že jsou s automatismem směšovány.7
Obraz Sen z roku 1927 (bar. XV) je skvělou ukázkou toho, jak bohatá byla Chagallova fantazie, aniž by k tomu potřeboval obezličky Bretonova automatismu, někdy i uměle navozovaného narušováním psychické rovnováhy umělce, ať již alkoholem, drogami či hypnotickými a extatickými stavy. Můžeme ho vnímat jako jemnou snovou hříčku, ale i jako odkaz na oblíbený malířský námět, mýtus o únosu Európy. Na obraze (jen zdánlivě namalovaném ledabyle a spontánně) vidíme podivné zvíře, jehož hlava více než koně či osla připomíná zvětšeného králíka z říše Carrollovy Alenky, jak unáší na zádech polonahou spící (snící?) dívku. Při pozornějším pohledu zjistíme, že modré pozadí plátna není moře, kam Zeus v podobě bílého býčka podle mýtu Európu odnesl, ale noční krajina s měsícem, kterou umělec obrátil vzhůru nohama, což dává celému výjevu neskutečnou, snovou atmosféru. V podobném duchu je nesen i poetický obraz Kohout, jenž malíř vytvořil ve stejném roce. Milenec v podobě velkého kohouta odnáší na zádech dívku, která ho láskyplně drží kolem krku a něžně k němu tiskne hlavu. Láska je naznačena i další zamilovanou dvojicí, která se objímá v lodičce v pozadí (bar. XIV).
Nesoulad mezi Chagallem a surrealisty byl však hlubší povahy. Surrealisty znepokojoval lyrismus a náboženské vyznění jeho pozdějších obrazů, on naopak po zkušenostech v bolševickém Rusku nechápal jejich obdiv k Sovětskému svazu a marxistickou politizaci, k níž docházelo od konce třicátých let.
Revoluce (1937)
Chagall se o politiku nikdy nezajímal, k bolševické revoluci se připletl tak trochu náhodou. V červnu roku 1914 odcestoval z Paříže do Berlína, kde měl úspěšnou výstavu v Galerii Der Sturm Herwartha Waldena. Odtud pokračoval do rodného Vitebska, kde se chtěl oženit se svou snoubenkou Bellou a poté se s ní vrátit do Paříže. Týden po příjezdu do města vypukla první světová válka a cesta na západ se uzavřela. V Rusku nakonec strávil osm let. Díky konexím se mu podařilo vyhnout odvedení na frontu a válku prožil v závětří vojenské zásobovací kanceláře v Petrohradě. Bylo to vlastně další uniknutí pravděpodobné smrti či zranění, tentokrát v pekle zákopové války.
Když na podzim roku 1917 vypukla bolševická revoluce, Chagall ji nadšeně přivítal. Poprvé se židům v Rusku dostalo občanských práv a zdálo se, že se otevírají i nové možnosti pro jeho umění. Na nějaký čas se zapletl s bolševickým režimem (z Paříže se znal s Anatolijem Lunačarským) a přijal funkci zmocněnce pro kulturu v rodném Vitebsku. Po známých událostech však vystřízlivěl. Nebyl stavěn na úřadování a stranické intriky, nový režim navíc jeho styl malby nepřijal.
„Rusko se pokrylo ledy. Lenin ho celé obrátil vzhůru nohama, jak to dělám já na svých obrazech,“ vzpomínal později Chagall8. S bolševickou revolucí se vyrovnává na obraze Revoluce z roku 1937 (bar. XVIII). Uprostřed podlouhlého plátna vidíme Lenina, jak dělá na stole stojku a staví z nohou na hlavu nejen ruskou společnost, ale i celý umělecký svět, zachycený v pravé horní části obrazu. V levé části vře rudá revoluce, na zemi leží zkroucená v krvi první oběť. U stolu, na němž Lenin balancuje, sedí schoulený rabín s tórou, vedle stojí ruský samovar, o kousek dál na židli dřepí kozel s kbelíkem u nohou, na zemi se válí velký rudý prapor. Normální svět, jak se zdá, přežívá jen v pravé dolní části obrazu na střeše venkovské chalupy – na bezpečném místě, kam se tak rád s houslemi uchyloval Chagallův svérázný dědeček, jak malíř píše ve svých pamětech.
Za zmínku stojí, že toto ironické plátno namaloval Chagall v době, kdy většina francouzských umělců a intelektuálů (často i jeho přátel) upírala k bolševickému Rusku své naděje a každá kritika jeho politiky byla vnímána negativně. On věděl své. Chtěl se stát francouzským občanem, ale jeho žádost o občanství byla roku 1933 úřady zamítnuta s tím, že zastával významné funkce v bolševickém Rusku. Po intervencích vlivných přátel, především spisovatele a kritika Jeana Paulhana, jej nakonec v roce 1937 získal.
Když později vypukla druhá světová válka, Chagall pochopitelně podporoval Sovětský svaz v boji proti nacistickému Německu. Nikdy ale nevstoupil do komunistické strany ani nepodepsal žádný manifest. Ale i zde byl rozpolcený. Cítil se stále jako ruský umělec, který chtěl pracovat pro svou zemi, navzdory tomu, že byla pod diktaturou bolševiků. Jak zmiňují malířovi životopisci, v roce 1945, nejspíš zmítán touhou po domově a otřesený nedávnou smrtí manželky Belly, napsal naivní a servilní dopis Stalinovi, neboť doufal, že dostane pozvání do Sovětského svazu.9
Odloučení (1934)
„Židovská rasa se dosud neprojevila ve výtvarném umění. Z moderního malířství lze například uvést snad jen Pissarra, patřícího mezi významné průkopníky impresionismu,“ píše v roce 1914 Apollinaire, když pojednává o Chagallově díle.10 Viděno z historického odstupu to samozřejmě není pravda, neboť židovských umělců té doby, kteří se významně zapsali do dějin umění, bylo víc. Stačí zmínit dva tehdejší Chagallovy spoluobyvatele legendárního pařížského Úlu (La Ruche), „útulku“ pro chudé začínající umělce – běloruského malíře Chaïma Soutina a Itala Amedea Modiglianiho. V díle žádného z nich se však židovské kořeny neprojevují tak silně jako u Chagalla, jenž je oprávněně pokládán za nejvýznamnějšího židovského malíře dvacátého století. A nejde pouze o idealizované obrazy inspirované dětstvím a mládím v židovské komunitě rodného Vitebska či o známá velkoformátová plátna se starozákonními náměty. Malíř měl vřelý vztah k nově vzniklému Státu Izrael, kam opakovaně cestoval, naposledy ve svých devadesáti letech.
Chagall poprvé navštívil Svatou zemi v roce 1931, ještě před vznikem Státu Izrael, když byla pod britskou mandátní správou. Jedním z důvodů jeho dvouměsíční cesty bylo, že chtěl načerpat inspiraci k ilustracím ke Starému zákonu, významné zakázce, kterou ho pověřil známý pařížský obchodník s uměním a vydavatel Ambroise Vollard. Jak zmiňuje malířův životopisec Jacob Baal Teshuva, již při své první návštěvě byl Chagall „fascinován pionýrským duchem kibuců a hluboce dojat Zdí nářků a dalšími svatými místy“.11 Sám o tom později napsal:
Přijel jsem do Palestiny, abych si ověřil určité představy, bez fotoaparátu, dokonce i bez štětců. Nešlo mi o dokumenty, o turistické dojmy, a přesto jsem rád, že jsem tam byl. Zdaleka proudí ke Zdi nářků vousatí židé ve žlutých, modrých a červených rouchách a s kožešinovými čepicemi. Nikde člověk nevidí tolik zoufalství a tolik radosti; nikde není tak otřesený a zároveň tak šťastný při pohledu na ony tisícileté hromady kamení a prachu v Jeruzalémě, v Safedu, na horách, kde jsou pohřbeni proroci.12
Plátno Zeď nářků (obr. 4) namaloval Chagall krátce po návratu z Palestiny a je dnes ve stálé expozici Muzea umění v Tel Avivu, stejně jako některá další díla s židovskými náměty, která muzeu daroval – například melancholický zimní obraz Žid s tórou, vytvořený roku 1925 (obr. na obálce). A především známé plátno Odloučení (bar. XVI), dokončené v roce 1934 v reakci na převzetí moci v Německu nacisty a vzrůstající antisemitismus. V pravé části sedí fousatý žid zahalený v talitu, modlitebním plášti, tvář má zachmuřenou a opřenou o dlaň, v druhé ruce svírá tóru. Na potemnělé obloze, hrozící bouřkou, září anděl, symbol naděje, vlevo od rabína spočívá (typicky chagallovská) bílá kráva. Vedle ní vidíme housle, v pozadí je nějaké město či vesnice. Vzpomínka na Vitebsk, na tamní židovskou komunitu, nebo i něco víc? Tři světlá místa v jinak tmavém zlověstném obraze: židovský talit, anděl a kráva. „Izrael je umíněný jako umíněná kráva,“ můžeme číst u proroka Ozeáše, byť v poněkud jiném kontextu.
Chagall měl v Izraeli řadu zásadních výstav a v Jeruzalémě realizoval některé velké zakázky – vitráže Dvanáct kmenů izraelitských pro synagogu Lékařského centra při Hebrejské univerzitě (1961/1962) a především tři velké nástěnné tapiserie a dvanáct mozaik pro nově otevřenou budovu Knesetu, izraelského parlamentu (1969). Dostalo se mu zde i několika významných ocenění, přestože jeho vztah k Izraeli a židovství nebyl vždy bez problémů. Také v otázce náboženství byl umělec rozpolcený, nechtěl být považován za „pouhého židovského malíře“, jeho vztah k institucionalizovanému náboženství byl vlažný. Pro svá plátna si vybíral motivy i odjinud, maloval často například Ukřižování a na svých plátnech židovské a křesťanské symboly různě kombinoval (bar. XVII), což někteří židovští obdivovatelé jeho obrazů vnímali s rozpaky.
V Izraeli se rovněž nepodařilo realizovat velkorysý plán na výstavbu samostatného muzea pro Chagallova velká plátna se starozákonními náměty, který od roku 1964 prosazoval švýcarský architekt a sběratel malířova díla Marcus Diener. Pro výstavbu tohoto monumentálního památníku si malíř nakonec zvolil Francii, svou adoptivní vlast. Národní muzeum Marka Chagalla (Musée national Marc Chagall), známé také jako Chagallovo muzeum Biblického poselství, bylo otevřeno v červenci 1973 v Nice u příležitosti 86. malířových narozenin. Jeho jádro tvoří sedmnáct velkých pláten se starozákonními náměty, která umělec věnoval městu o sedm let dříve. Jistě k velkému zklamání izraelského uměnímilovného publika. Již zmíněný izraelský spisovatel a malířův životopisec Jacob Baal Teshuva vzpomíná, že se ho Chagall ještě nedlouho před smrtí ptal: „Stále se na mě ještě v Izraeli zlobí, že jsem věnoval toto monumentální dílo Francii?“13
Na rozdíl od malířovy první ženy Belly, hluboce zakořeněné v židovské kultuře, byla jeho druhá manželka Vava vůči židovství chladnější, ačkoli pocházela z židovské rodiny. Když Chagall v roce 1985 zemřel, odmítla nabídku vrchního rabína v Nice, že umělce pohřbí na místním židovském hřbitově. Posledním paradoxem Chagallova dlouhého a rozpolceného života tak bylo, že jako největší židovský malíř dvacátého století našel místo posledního odpočinku na katolickém hřbitově v Saint Paul de Vence.14
Chagall, Inc.
Za zmínku stojí i složitý vztah, který měl Chagall s Pablem Picassem, guruem pařížské moderny. Respektovali se, ale neměli se příliš v lásce. Chagall s humorem říkával: „Picasso, takový génius. Škoda jen, že nemaluje.“ Picasso naopak trousil: „Chagall, to není umělec, to je byznys.“ Když si v padesátých letech Chagall koupil dům v Provence nedaleko Picassovy vily, došlo i na „přátelskou“ návštěvu, jejíž průběh zaznamenala Picassova družka Françoise Gilotová. Picasso se na ni dostavil v mrzuté náladě a hned na úvod si do Chagalla rýpl, že dlouho nenavštívil Sovětský svaz: „Milý příteli, nechápu, proč vy, tak oddaný a loajální Rus, se nejedete podívat do své země.“ Chagall v zjevné narážce na Picassovo členství v Komunistické straně Francie opáčil: „Až po vás, milý příteli. Podle toho, co slyším, v Sovětském svazu vás velmi milují; méně se už obdivují vašemu malování. Až se tam jednou podíváte a na místě poznáte atmosféru, třeba se k vám přidám; uvidíme, jak se přizpůsobíte.“ Nato se Španěl urazil a jen odsekl: „Předpokládám, že u vás je to finanční otázka. Tam se nedá vydělávat.“15
Prostořeký Picasso, přestože měl sám v tomto směru „máslo na hlavě“, nebyl daleko od pravdy. Chagall byl mimořádně talentovaný a citlivý umělec, ale i tvrdý a nesmlouvavý obchodník. Jeho pozdní období, datující se zhruba od definitivního návratu do Francie v roce 1948, se skutečně více podobalo jednomu velkému a neutuchajícímu byznysu. Byl prostě všude, maloval obraz za obrazem, někdy i ve více kopiích, přijímal jednu zakázku za druhou. Často to bylo na úkor přesvědčivosti díla, jako by jen v nekonečných variacích neustále sesazoval dohromady jednotlivé prvky dřívějších obrazů. Bylo to únavné, předvídatelné, zahlcující. Výčet jeho nástěnných maleb, vitráží a mozaik je neuvěřitelný. Umělecký kritik Michael Kimmelman to vyjádřil za mnohé, když při příležitosti otevření jedné Chagallovy posmrtné retrospektivy kousavě napsal: „Cítíte se divně, když při vyslovení jména Marc Chagall musíte nejprve myslet na společnost Chagall, Inc., dvorního dodavatele folklorního kýče. V pozdním malířově období to byl podnik jednoho muže, zaplavující trh přívětivým a průměrným nasládlým zbožím. Zemřel v roce 1985, v 97 letech, obklopený aureolou všezahrnující náklonnosti. Dlouho předtím však přestal být zajímavý.“16 Ruský divadelní scénograf Boris Aronson, který se s Chagallem znal už z Ruska, to pospal ještě výstižněji: „Je jako okouzlující dívka, u níž nikdo neví, proč je okouzlující, nedá se to vysvětlit. Když jí to však dlouho každý říká, začne toho vědomě využívat. Ale když se okouzlující stane systémem, kouzlo zmizí. To je pozdní Chagall… Chce být legendou.“17
Možná až příliš příkré odsudky, ale Chagall se na sklonku života skutečně stal obětí svého dlouhého života, mimořádného úspěchu a všeobecné obliby. Nemění to však nic na tom, že ve svých nejlepších obdobích vytvořil fascinující a silná díla a patří k nejzajímavějším malířům dvacátého století.
Post scriptum: Básník
Uvědomoval si Chagall, že ho opouští tvůrčí síla, že se jeho tvorba točí v kruhu, že často jen v nekonečných variacích opakuje a vyprodává mnohokrát použité zboží? Nejspíš ano, ale nemohl jinak. Nasvědčují tomu některé jeho dochované básně. Poezii začal psát již v mládí, jakmile se naučil rusky, jak zmiňuje ve své autobiografii, a psal ji celý život.18 Může být jakýmsi pandánem k jeho výtvarnému dílu, neboť některé básně jde vztáhnout přímo ke konkrétním obrazům. Z těch pozdějších cítíme hlavně smutek a beznaděj:
Má cesta je plamen
s jiskrami
zhaslých roků.
Ve snu jsem chodil
do onoho světa
jako domů.Kde jsem já sám?
Bůhví,
kde jsem se ztratil.Nehledejte mě,
sám sebe nenajdu.
Opustil jsem svůj život,
jsem pryč…Vykopu si hrob,
ulehnu,
utonu
sám v sobě.19
Poznámky
- Cendrars, Blaise, úvod básně Marc Chagall ze sbírky Dix Neuf poèmes èlastiques. Zde citováno dle Ingo F. Walther – Rainer Metzger: Marc Chagall. Malířství jako poezie (1994). Slovart: Bratislava, s. 22.
- Chagall, Marc: Ma vie / Můj život (2013). Metafora: Praha, s. 7–8.
- Chagallův oblíbený učitel Jehuda Pen (1854–1937) byl zavražděn za nevyjasněných okolností v době největších stalinských čistek v roce 1937. Chagall později této smutné události věnoval báseň Můj učitel (viz následující výbor z Chagallových básní Anděl nad střechami, báseň První učitel).
- K Emergency Rescue Committee podrobněji viz např. McCloskey, Barbara: Artists of World War II (2005). Greenwood Press: Westport, Connecticut, kapitola Artists in France, s. 17–40.
- Apollinaire, Guillaume: O novém umění (1974). Odeon: Praha, s. 207.
- Chagall, Marc: Ma vie / Můj život (2013), s. 80.
- Tomeš, Jan M.: Mezi anděly, in Slovo a tvar (2003). Torst: Praha, s. 604–605. Viz rovněž Targat, François le: Marc Chagall (1987). Odeon: Praha, s. 119 a dále.
- Chagall, Marc: Ma vie / Můj život (2013), s. 141.
- Viz např. Wullschlager, Jackie: Chagall: A Biography (2008). Alfred A Knopf: New York. Harsha, Benjamin: Marc Chagall and His Times: A Documentary Narrative (2003). Stanford University Press: Stanford.
- Apollinaire, Guillaume (1974), s. 207.
- Baal Teshuva, Jacob: Marc Chagall (2008). Taschen: Köln, s. 134.
- Cit. dle Walther, Ingo – Metzger, Rainer: Marc Chagall (1994), s. 61.
- Baal Teshuva, Jacob: Marc Chagall (2008), s. 266.
- Tamtéž.
- Gilotová, Françoise – Lake, Carlton: Život s Picassem (1969). Mladá fronta: Praha, s. 231.
- Kimmelman, Michael: When Chagall First Learned to Fly (1996), https://www.nytimes.com/1996/03/29/arts/art-review-when-chagall-first-learned-to-fly.html.
- Cit. dle Baal Teshuva, Jacob: Marc Chagall (2008), s. 268.
- Viz Kšicová, Danuše: „Poetika Chagallových obrazů“, https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/103484/1_SlavicaLitteraria_12-2009-1_5.pdf?sequence=1.
- Úryvek z básně Vzdálené město, přeložila Danuše Kšicová, viz následující ukázka z Chagallovy poezie.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2019)
