Z Deníku morového roku
Ukázka z knihy Daniela Defoea

Zapečeťování domů bylo zprvu považováno za způsob velice krutý a nekřesťanský a lidé takto uzavření trpce naříkali. Rovněž tak náš pan starosta dennodenně dostával stížnosti na bezdůvodné (a někdy i zlovolné) zapečeťování domů. Nevím, nemohu říci, ale podrobnějším pátráním se zjistilo, že tam, kde si takto nahlas stěžovali, byli v takovém stavu, že v uzavření museli setrvat. Jinak však, když byla dotyčná nemocná osoba prohlédnuta a bylo shledáno, že nemoc se nezdá být nakažlivou, nebo v případě nejistém, ale když byl ten člověk ochoten dát se odnést do morového špitálu, byl dům otevřen.

Je pravda, že uzamknout dveře domu a postavit před ně dnem i nocí hlídače, aby se nikdo nemohl hnout ven a nikdo aby nemohl vejít dovnitř, když by třeba zdraví lidé v rodině bývali mohli uniknout, pokud by byli oddělení od nemocných, zdálo se být velice tvrdé a kruté. Mnoho lidí takto bídně uvězněných také zhynulo, ačli je možno předpokládat, že by se jich bývala nákaza nezmocnila, kdyby bývali měli svobodu, jakkoli mor třeba i v domě byl. To také lidi zpočátku zle sužovalo, takže nad tím reptali, docházelo i k násilným činům a zranění mužů, jimž bylo přikázáno hlídat domy takto zapečetěné. Na mnoha místech také nemálo lidí uniklo z domů násilím, jak postupně též uvedu. Prospěch veřejnosti, jenž z toho plynul, však ospravedlňoval křivdu na jednotlivci, a pokud vím, nebylo v té době možno jakoukoli žádostí k úřadům či dokonce vládě se domoci jakéhokoli zmírnění tohoto příkazu. To hnalo lidi k nejrůznějším druhům úskoků, aby se pokud možno dostali ven. Celý svazeček by zaplnilo, kdybychom měli líčit všechny lsti, k nimž se lidé v takových domech uchylovali, aby zavřeli ustanoveným hlídačům oči, aby je podvedli a aby jim unikli nebo se jim vytrhli, což vedlo k četným šarvátkám a nepravostem. O tom však na patřičném místě.

Jednou ráno kolem osmé šel jsem po Hounds­ditchské a slyšel jsem velký hluk. Je pravda, že nikde nebylo vidět žádný dav, protože lidé neměli valné chuti se hromadit na jednom místě, a když se přece jen sešli, tak aspoň dlouho setrvávat pohromadě; ani já jsem tam příliš dlouho nebyl. Křik to však byl tak hlasitý, že vyvolal u mne zvědavost, a tak jsem zavolal na nějakého člověka, který se díval z okna, co že se to děje.

Zřejmě se stalo to, že dali hlídat dům, který byl nakažený nebo o němž se tvrdilo, že je nakažený, ale který tak či onak dali zapečetit. Když hlídač vyprávěl svůj příběh, už u domu strávil celé dvě noci. Právě se dostavil denní hlídač, který měl za sebou jeden den, aby ho vystřídal. Dosud nebylo z domu slyšet žádný hluk, ani světlo se tam neobjevilo. Nikdo z domu si o nic neřekl, pro nic neposlal, třebaže pochůzky byly jinak hlavním zaměstnáním hlídačů. Též jej, jak pravil, od pondělka odpoledne vůbec nikdo z domu nevyrušil, tedy od chvíle, kdy z domu uslyšel velký křik a nářek, způsobený, jak se domníval, tím, že zrovna v tu chvíli někdo z rodiny zemřel. Noc předtím tam totiž zastavili umrlčí káru, jak se jí říkalo, a přinesli ke dveřím mrtvou služebnou. Hrobaři či nosiči, jak se jim říkalo, ji jen tak zabalenou v zelené houni naložili na káru a odvezli ji.

Hlídač tedy, jakmile uslyšel ten hluk a nářek, jak výše zmíněno, zaklepal na dveře, ale zevnitř se dlouho nikdo neozýval. Konečně kdosi vyhlédl a pravil rozzlobeným a úsečným tónem, a přece hlasem jaksi plačtivým či hlasem někoho, kdo zrovna plakal: „Co chcete, že se na nás takhle dobýváte?“ On odpověděl: „Jsem hlídač. Jak se vám vede? Stalo se něco?“ Ona osoba odpověděla: „Co je vám po tom. Přivolejte umrlčí káru.“ To bylo prý někdy kolem jedné hodiny. Brzy poté, jak onen chlapík říkal, přivolal k domu umrlčí káru a pak hned znovu zaklepal, ale nikdo se neozval. Klepal tedy dál a vyvolávač několikrát zakřičel: „Vyneste mrtvé!“ Nikdo mu však neodpověděl a nakonec vozku s umrlčí károu odvolali jinam a ten, nechtěje již dále čekat, odjel.

Hlídač nevěděl, jak si to všecko vyložit, a tak je nechal na pokoji, dokud nepřišel denní hlídač neboli raník, jak se mu říkalo, aby jej vystřídal. Vylíčil mu všechny podrobnosti a pak spolu drahnou chvíli klepali na dveře, nikdo se však z domu neozýval. Povšimli si, že okno či křídlo, z něhož předtím vyhlédla ta osoba, která mu odpověděla, je nadále otevřené. To okno bylo ve výši prvního poschodí.

Poté oba muži, chtějíce upokojit svou zvědavost, přinesli si dlouhý žebřík, jeden z nich vylezl k oknu a nahlédl dovnitř. V místnosti se mu naskytl strašlivý pohled. Na podlaze ležela mrtvá žena, jež na sobě neměla žádné šaty, jen spodničku. Jakkoli hlasitě volal, a strčiv dovnitř dlouhou tyč, hlasitě klepal na podlahu, nic se v domě nepohnulo ani neozvalo. Také v domě neuslyšel jediný zvuk.

Pak tedy slezl opět dolů a vše vylíčil svému druhovi. I ten vystoupal po žebříku a shledav vše tak, jak to právě slyšel, domluvil se s druhým hlídačem, že o věci zpraví buď pana starostu, nebo nějakého jiného městského úředníka. Vniknout do domu oknem se nesnažili. Úředník pak, když obdržel zprávu obou strážných, přikázal, aby dům byl násilím otevřen, a ustanovil k tomu biřice a něco dalších osob, aby byli při tom. Tím se mělo předejít drancování. Tak to také bylo vykonáno a v domě nenalezli nikoho kromě té mladé ženy. Byla nakažená morní ranou, a když ostatní viděli, že již není naděje na uzdravení, nechali ji umřít samotnou a do jednoho všichni uprchli, našedše si nějaký způsob, jak obloudit hlídače a otevřít si dveře nebo uniknout nějakým zadním vchodem či po střechách, takže o tom nevěděl. A ony výkřiky a nářky, jež slyšel? Všichni předpokládali, že to celá rodina halasně bědovala nad tím trpkým rozloučením, jakým to pro ně všechny zajisté bylo, protože ona žena byla sestra paní domu. Pán domu pak, jeho manželka, několik dětí a služebných, všichni uprchli a byli pryč, zda zdraví, či nemocní jsem se nikdy nedozvěděl a ani jsem se po tom, abych pravdu řekl, příliš nepídil.

Takové úniky z nakažených domů byly dosti časté, zvláště třeba když hlídač odešel za nějakou pochůzkou. Bylo totiž úkolem hlídačů vyřizovat všechny pochůzky, na něž je rodina v zapečetěném domě poslala, to znamená třeba přinést potřebné věci jako potraviny a léky, dojít pro lékaře, pokud bude ochoten se dostavit, pro ranhojiče nebo ošetřovatelku, objednat umrlčí káru a podobně. To vše však s tou podmínkou, že než odejde, uzamkne vchod do domu a klíč odnese s sebou. Aby toto obešli a hlídače podvedli, dávali si lidé udělat ke dveřím dva tři klíče, nebo přišli na to, jak odšroubovat zámek, pokud tedy byl přišroubovaný, a tak zámek odstranit, jelikož ten je vždy na vnitřní straně dveří, a zatímco strážného poslali na trh, k pekaři nebo pro tu či onu maličkost, otevírali si dveře a chodili ven, kdy se jim jen zachtělo. Na to se však záhy přišlo, a tak měli biřici příkaz uzavřít dveře zvenku visacím zámkem a dle vlastní úvahy je opatřit závorou.

V jiném domě, jak jsem se dozvěděl, a to v ulici hned vedle Aldgateské, zapečetili dům a zavřeli tam celou rodinu, protože jim onemocněla jedna služebná. Pán domu si prostřednictvím svých přátel stěžoval nejbližšímu radnímu a také našemu panu starostovi, svolil také, aby služku odvezli do morového špitálu, ale jeho stížnost byla oslyšena. A tak mu označili dveře červeným křížem, zajistili zvenku visacím zámkem, jak výše řečeno, a před dveře dle veřejného nařízení postavili hlídače.

Když pak pán domu zjistil, že mu není pomoci a že on sám i s manželkou a dětmi budou uzavřeni pod jednou střechou s tou nebohou nakaženou služebnou, zavolal na hlídače a řekl mu, že jim musí jít sehnat nějakou ošetřovatelku, aby se o nebohé děvče starala, protože pro ně by to znamenalo jistou smrt, kdyby o ni měli pečovat sami. A jasně mu též řekl, že jestliže to neudělá, to děvče zemře buď na nemoc, nebo hlady, protože on je odhodlán nedopustit, aby se k ní kdokoli z jeho rodiny přiblížil. A také že leží v podkrovní světničce až nahoře ve třetím patře domu, kde se jinak nikoho ani pomoci nedovolá.

S tím hlídač souhlasil a vydal se najít ošetřovatelku, jak mu bylo řečeno, a ještě téhož večera ji také přivedl. Zatím však pán domu využil této příležitosti a ze svého obchodu vyboural velký otvor do přístěnku či stánku, kde předtím býval švec flekýř, a to před nebo pod jeho výlohou. Tento nájemce, jak se též dalo předpokládat v tak hrůzné době, byl mrtev nebo se odstěhoval, a tak měl muž klíč od dílničky u sebe. Zjednav si takto přístup do ševcova přístěnku, což by bývalo bylo nemožné, kdyby u dveří stál hlídač, protože hluk, který přitom musel způsobit, by býval hlídače dávno přivolal, tak tedy, jak říkám, zjednav si takto přístup do kvelbu, zůstal doma a tiše vyčkával, až se hlídač vrátí s ošetřovatelkou, ale také celý další den.

Avšak potom v noci, když opět vyslal hlídače na nějakou nicotnou pochůzku, řekl bych, že asi nejspíš do lékárny, aby přinesl nějakou placku pro služebnou a počkal tam, až ji připraví, nebo něco podobného, co by zaručilo, že bude hlídač nějaký čas pryč, poté se tedy i s celou rodinou vybral z domu a ošetřovatelku a strážného nechal, aby nebohou služebnou pohřbili – to znamená hodili na umrlčí káru – a aby se postarali o dům.

Mohl bych podat ještě veliké množství takových příběhů, bezpochyby dosti zábavných, na něž jsem v dlouhém běhu onoho strašlivého roku narazil – či lépe řečeno, jež jsem vyslechl – a které téměř jistě jsou zcela nebo aspoň téměř úplně pravdivé, to jest pravdivé v hrubých rysech, protože nikdo v oné době nemohl zjišťovat veškeré podrobnosti. Rovněž byli hlídači vystaveni násilí, a to na mnoha místech, jak o tom byly podávány zprávy. Domnívám se také, že od začátku onoho navštívení až do jeho konce bylo jich neméně než osmnáct dvacet zabito nebo tak zraněno, že byli považováni za mrtvé, a toho se patrně dopustili lidé v zapečetěných nakažených domech, když se pokoušeli dostat ven a bylo jim v tom bráněno.

Daniel Defoe: Deník morového roku, s. 58–62. Přeložil František Fröhlich. Odeon, Praha 1982.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)