Život a zvláštní podivná dobrodružství Daniela Defoea, novináře a spisovatele z Londýna

Mnozí lidé znají jméno Daniel Defoe pouze v souvislosti s jiným jménem, totiž Robinsonem Crusoem, jedním z literárních hrdinů křesťanského Západu. Defoe ovšem není pouze autorem jednoho románu, byť velice slavného. Jeho život má řadu pozoruhodných rysů. Žil na přelomu 17.–18. století, pocházel z rodiny londýnského svíčkaře a řezníka. Chodil do presbyteriánské školy, jako kazatel se ale neuplatnil a dal přednost výnosnějšímu a dobrodružnějšímu povolání – podnikání. Obchodoval s vínem a tabákem a kapitál investoval do zámořských plaveb. Jeho celoživotní zájem byl spojen s obchodováním, mořeplavbou, ale i s účastí v ostrých náboženských bojích té doby, tedy s politikou a novinařinou. Také jeho dílo je pestré: napsal knihu o pojištění (!), o vzdělávacích reformách, o geografii a zámořských plavbách. Vedle Robinsona sepsal řadu dalších románů (Dobrodružný život kapitána Singletona, Moll Flandersová, Roxana), které jsou velice čtivé a vypovídají mnohé o raně novověké společnosti.

Na následujících řádcích si můžete přečíst úvahu o významu tohoto spisovatele z pera Philipa Zaleského. V následujících dnech si budete moci na našem webu přečíst ukázku z jeho knihy Deník morového roku, který vyšel v originále v roce 1722 a v češtině zásluhou nakladatelství Odeon v roce 1982.

Zdá se veskrze případné, že nejlepší dochovaný fyzický popis Daniela Defoea pochází z plakátu, jímž se po něm vyhlašuje pátrání: „Ztepilé postavy, prostředního růstu, stár přibližně čtyřicet let, snědé pleti a tmavohnědých vlasů, nosí však paruku; zahnutého nosu, ostré brady, šedých očí a s velkou bradavicí poblíž úst.“

Tento nepříliš přitažlivý popis vydal roku 1702 hrabě z Nottinghamu: pátrání po jistém „Danielu de Foe, jinak též zvaném De Fooe“ se vyhlašovalo pro „těžké zločiny a přestupky“, jichž se měl dopustit vydáním anonymní parodie na toryovskou náboženskou invektivu. Tento plakát, jakož i obvinění, které předcházelo jeho vyvěšení, elegantně shrnuje velkou část života Daniela Defoea: byl spisovatelem na útěku, milovníkem falešných jmen, jimiž podepisoval mnoho svých pseudonymních děl, středostavovským obchodníkem, který si nasazoval paruku, aby mohl předstírat, že je aristokrat, literárním rváčem, který opovrhoval ortodoxiemi své doby, a člověkem považovaným mnoha svými současníky za slídila, práskače a postrach okolí.

A přes to všechno byl Daniel Defoe také zbožný presbyterián, věrný manžel, milující otec a nezpochybnitelný génius, který během své nespoutané čtyřicetileté kariéry vynalezl jak moderní žurnalismus, tak i moderní román. Robinson Crusoe, jeho největší dílo, je mistrovský příklad náboženské prózy a jen v angličtině se dočkal 1 200 vydání. Kromě toho byl přeložen do prakticky všech známých jazyků světa a ještě dnes, bezmála o tři staletí později, poskytuje nadšeným čtenářům poučení o základech křesťanské civilizace, a to prostřednictvím jednoho z nejnapínavějších dobrodružných příběhů, jaké kdo kdy napsal.

Jak tyto dva muže smířit? To je záhada, s níž se musí vypořádat každý jeho životopisec. Pokusil se o to Richard West v knize The Life and Strange Surprising Adventures of Daniel Defoe (Da Capo Press, 1999). Hádanky začínají už narozením Daniela Defoea. Nevíme jistě, kdy a kde se narodil, i když rok 1661 a farnost sv. Jiljí (St. Giles) v londýnské čtvrti Cripplegate znějí pravděpodobně. Byl vychován jako disident, „presbyterián v anglikánském národě“, což mu uzavřelo cestu do Oxfordu nebo na Cambridge, a místo toho se mu dostalo jen tří let vyššího vzdělání pod vedením reverenda Charlese Mortona, budoucího viceprezidenta Harvardovy univerzity, který své žáky cepoval v přírodních vědách, moderních jazycích a spletité anglické rétorice. Defoe byl pilný student: do života si odnesl skvělý prozaický styl a vášnivý odpor k vyšším třídám, kvůli nimž mu bylo upřeno univerzitní vzdělání, spojený se stěží „skrývanou chtivostí vstoupit do jejich řad“ – tato směs závisti a nenávisti není ostatně mezi mladými příslušníky středních tříd nijak výjimečná ani dnes.

Richard West se domnívá, že rozpolcený postoj k lidem společensky výše postaveným byl jednou z posedlostí, jež Defoea hnaly vpřed. Další byl jeho strach ze zadlužení a pocit, že věřitelé, jakož i jeho literární a političtí protivníci jsou mu v patách. Defoe miloval drsný svět obchodu konce sedmnáctého a počátku osmnáctého století, kdy se kapitalismus postupně dral na výsluní, měl však jedinečnou schopnost investovat do projektů, které ho přiváděly na mizinu. Porůznu obchodoval s dobytkem, cihlami, tabákem, medem, pozemky, a dokonce i s potápěčskými zvony a se skunky, vždy však se ztrátou. Nedlouho poté, co oslavil své třicáté narozeniny, promarnil už celé, dosti bohaté věno své ženy, nadělal dluhy ve výši sedmnácti tisíc liber a vyhlásil bankrot, což mu doživotně zatarasilo cestu ke státní službě. Následky toho všeho West popisuje se svou obvyklou empatií: „Duševní muka, jež ho sužovala…, ho odsuzovala k životu v bídě, strachu, osamělosti a lítosti, z něhož mu poskytovala únik jen modlitba, láska k rodině a nakonec psaní knih.“

V této kritické situaci Defoe prokázal svůj charakteristický důvtip: rozhodl se, že změní povolání a stane se raději novinářem, ne však ledajakým. Jak West nadšeně líčí, Defoe „byl prvním mistrem, ne-li přímo vynálezcem téměř všech prvků moderních novin včetně úvodníku, investigativní reportáže, zahraničněpolitického komentáře, čtenářské poradny, společenské rubriky, nekrologu, v němž se o zesnulém mluví bez příkras, a dokonce i toho druhu sebezpytujícího článku, kterému se na Fleet Street říká ‚proč, ach proč‘ (Why, Oh Why)“.

Tento nový směr podnikání umožnil Defoeovi předvést to nejlepší i to nejhorší, co v něm bylo. Na jedné straně se vyžíval v nejrůznějších úskocích: psal falešné dopisy čtenářů, falešné cestopisy i falešné historie. Působil jako žurnalistický dvojitý agent, když se nechal zaměstnat whigy a zároveň psal i do toryovských časopisů. Dělalo mu potěšení tisknout protikatolické bláboly (a celý život se nepřestal pohoršovat nad „papeženeckými konspiracemi“, k nimž podle něho patřil i veliký londýnský požár z roku 1666). Vytahoval skandály, kdekoli mohl, urážel nepřátele a šokoval přátele.

Na druhé straně energicky hájil svou víru, a pokud šlo o princip, neváhal jít do vězení. Ve svém profesionálním působení se Defoe vždy soustředil na roli náboženství v soukromém i veřejném životě – ne všichni jeho životopisci to uznávají, West však v tomto ohledu odvádí lepší práci než většina. Všechny Defoeovy spisy od románů až po příručky pro manžele a od okultních studií až po politické útoky vycházejí ze stanoviska zbožného disidenta, jemuž jde v anglikánském národě o přežití. Právě tato otázka stojí také v pozadí jeho prvního bestselleru, jímž se stala báseň Čistokrevný Angličan (The True-Born Englishman, 1700) obhajující se vznešenou vášní a s kousavým vtipem vládu protestantského krále Viléma III. Obsahuje i tyto pamětihodné verše:

Kdekoliv se dům Páně zdvíhá,
tam také ďábel kapli mívá
a všeobecně tajné není,
že v té je početnější shromáždění.

Defoeovi se jeho poněkud rozporuplná láska k náboženské spravedlnosti a k literárním podvodům brzy stala osudnou. V roce 1702 uveřejnil pod názvem Nejkratší proces s disidenty (The Shortest Way with the Dissenters) parodii, za kterou si vysloužil výše citovaný plakát. V ní doporučuje, že nejlepším způsobem, jak se vypořádat s náboženskými nonkonformisty, bude všechny je pověsit. Početní toryové si zpočátku neuvědomili, že to má být vtip, a jeho báječné konečné řešení uvítali. Když zjistili, že se nechali napálit, stal se Defoe psancem a nakonec si třikrát pobyl na pranýři a určitý čas strávil i za mřížemi v nechvalně proslulém londýnském Newgate Prison. Podle Westa to byl jeden z velikých a rozhodujících okamžiků životní dráhy muže, o němž píše – toto bezmála mučednictví „zdaleka nezlomilo Defoeova ducha… dalo mu odvahu, trpělivost a rozhodnost, bez nichž by se v letech, která ho čekala, stěží obešel“.

Defoeovo uvěznění rovněž pohnulo Roberta Harleyho, jednoho z jeho obdivovatelů a umírněného torye, který se stal předsedou Dolní sněmovny, aby v jeho věci intervenoval. Krátce poté byl Defoe výnosem královny Anny propuštěn na svobodu, načež se oficiálně stal špiónem vlády Jejího Veličenstva. Také v této roli vyčníval z řady. V roce 1707 svému zaměstnavateli napsal: „Má obratnost zde [totiž mezi prokatolickými jakobity] mne činí dokonalým emisarem. Hraji starou roli kardinála Richelieua. Všude mám své špióny a další lidi, jež si platím, a přiznávám, že najmout si tu takové, kteří zradí své přátele, je nejsnazší věc na světě.“

Defoeovy roky, kdy byl „tajným agentem“ a zároveň novinářem, jsou nejnapínavější částí jeho životopisu. West Defoeovo skandální chování toleruje, byť s pozdviženým obočím: v dnešní době, kdy se od životopisců očekává, že předmět svého zájmu rozcupují na kusy, je to docela osvěžující. Na Defoeovi lze naštěstí najít mnohé, co si obdiv zaslouží, v neposlední řadě je to i jeho úžasná pracovitost. Začal týdeníkem nazvaným Review a v letech 1704–1713 byl autorem každé řádky, která v něm vyšla. Přitom produkoval jednu roztodivnou knihu za druhou: v Polském sněmu(The Dyet of Poland, 1705) přesadil anglickou politiku do Gdaňsku a další titul, Upevňovatel čili Vzpomínky na rozličné události ve světě na Měsíci (The Consolidator; or, Memoirs of Sundry Transactions from the World in the Moon, rovněž z roku 1705), mluví za vše. Celých dvacet let Defoe psal a špiónoval – jeden čas řídil osmery noviny, přičemž podstatná část článků v nich pocházela z jeho pera. Teprve s blížící se šedesátkou mu novinářské energie přece jen začalo ubývat. Žádný div, ale místo aby odložil pero, Defoe si jen vymyslel další roli a v roce 1719 se stal prvním romanopiscem na světě.

Zde se dostáváme k záhadě, o níž už padla zmínka: jak lze vysvětlit zázrak Robinsona Crusoea? West čtenáře na tento slavný triumf tvůrčího ducha připravuje omíláním Defoeovy lásky k úskokům. Crusoe totiž, tak jako mnohé z Defoeových dřívějších knih, není ničím než podvodem: je to kniha předstírající, že je autobiografií (Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku… sepsáno jím samým). Defoeovy následující romány, Deník morového roku (Journal of the Plague Year), Moll Flandersová (The Fortunes and Misfortunes of the FamousMoll Flanders), Roxana a další, patří do téhož zvláštního žánru beletrie předstírající pravdivost.

Formát Defoeova nejproslulejšího díla se tudíž zdá být celkem jasný, co však jeho obsah? Ti, kdo knihu četli v její nezkrácené verzi, vědí, že Robinson Crusoe je víc než dobrodružná kniha: je to i příběh náboženského obrácení vyprávějící o tom, jak osamělý muž na základech několika zbytků vyplavených mořem a svého kajícího srdce znovu vybuduje své křesťanství. West zde svým čtenářům poskytuje další vodítko, když ukazuje, že se Defoe stále více zabýval tím, jakou hrozbu představuje sekularismus a jak důležitá je náboženská bezúhonnost a přísný mravní kodex.

Defoe zkoumal tyto myšlenky v řadě svých knih sepsaných v téže době jako Robinson Crusoe, včetně takových titulů, jako jsou Rodinný učitel (The Family Instructor), Náboženské námluvy (Religious Courtship) nebo Manželská oplzlost čili Manželské děvkaření (Conjugal Lewdness; or, Matrimonial Whoredom). Všechna tato díla vyzývají k přísně křesťanskému životu a jsou plná příběhů o zbloudilých synech, bezbožných manželkách, špatnostech, jakými jsou antikoncepce či potraty, a rizicích spojených s užíváním „rozpustilé končetiny“ (frolic part) mimo manželské lože. Jak podotýká West, z Defoea tyto texty nejen činí bojovníka za křesťanskou ctnost, což je téma, s nímž se i v jeho nejslavnějším díle setkáváme znovu a znovu, ale vypovídají také o jeho domácím štěstí včetně lásky, kterou choval ke své ženě Mary.

Co však počít s literárními kvalitami Robinsona Crusoea a jeho překvapivou obecností, jež Coleridge přiměla k poznámce, že srovnáme-li „opovržlivého Swifta s opovrhovaným De Foem, oč vznešenějším shledáme druhého z nich! … Pozvedá mne až na úroveň univerzálního člověka. V tom tkví De Foeova znamenitost: zatímco čtete, stáváte se člověkem.“ V této věci West mnoho pomoci nenabízí: místo rozboru předkládá všehovšudy shrnutí zápletky. Je sice příjemné objevit Defoeův životopis, který se dokáže povznést nad interpretace vycházející ze zvláštních zájmů ve stylu Rousseaua, Marxe, Virginie Woolfové a dalších, avšak člověk by si přál, aby West, který s Defoeovou religiozitou zjevně sympatizuje, vynaložil při rozboru role náboženství v Defoeově největším díle přece jen větší úsilí. Předkládá vlastně jen jedinou teorii, na níž mu podle všeho hodně záleží a jež (na rozdíl od většinového názoru) tvrdí, že skutečný příběh Alexandra Selkirka předlohou Defoeova mistrovského díla ve skutečnosti nebyl. Je to docela zajímavé tvrzení a West na jeho obhajobu snáší důmyslné argumenty, ale těžko vyváží celkově nepříliš obratný literární rozbor, který je vážným nedostatkem této jinak velmi slušně napsané knihy.

Defoe svou profesionální kariéru zakončil stejně, jako ji začal, sepsáním řady kuriozit, k nimž patří i Obecné dějiny pirátů (General History of the Pirates, 1726) a Všeobecné dějiny přízraků (The Universal History of Apparitions, 1729). Zemřel osamělý v londýnském penzionu, kde se ukrýval před věřiteli. Jako příčina smrti byla uvedena „letargie“, což je choroba, která pro člověka nabitého takovou energií musela být smrtelná. Zůstalo po něm celkem 566 knih a pamfletů, jakož i obrovské množství dokladů (pokud ovšem někdo nějaké potřebuje) toho, že lidská bytost zůstává neproniknutelnou záhadou. Kdo dokáže pochopit tohoto lháře a špióna, tvář pod maskou, mimořádného literárního génia a neúnavného obhájce křesťanské dobroty? Nikdy se nedozvíme, která část jeho osobnosti byla Danielem Defoem ze všech nejvíc, avšak díky dopisu, který napsal rok před smrtí, si můžeme být alespoň jisti, kam své naděje vkládal on sám: „Ať bude cesta jak chce drsná a den jak chce bouřlivý, kdy se Pánu zlíbí přivést mne na její konec, hodlám ji v každém případě zakončit v tomto duševním rozpoložení: Te Deum laudamus.“

Text vyšel v časopisu First Things pod názvem „Daniel Defoe: The Life and Strange, Surprising Adventures“, 1999, s. 55.

/ Přeložil Tomáš Suchomel. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)