Šero a svítání
Z poezie Jiřího Golda

Jistota

Snad jednou dojdu ke dnu
Snad
Jednou
Svou zimomřivou kůží
Dotknu se jistoty
Bude to
Jako padající kov
Jenž křísne o tvrdost
Bude to
Jako plavec
Jenž drhne čelem
O kamínky dna
Vím
Že to bude v letu
Vím
Že to bude bolet
Vím
Že to nikdy nebude
Sešplhávaje
Po kotvách
Frází

(Kultura, 1957, r. 1, č. 49, s. 5)

Šero a svítání

Šedá myš běží po plotech
Zháší večery a rozsvěcuje rána
Protože jsem sám
Čtu si už podesáté tvůj dopis
A pak čtu noviny
Hle šest milionů mrtvých tančí
Ve třech slovech kolem hlavy
Jednoho muže
Napiš mi znovu Mám tě ráda
A ta tři slova tančí
Kolem mé hlavy
Neboť jsem sám
Ne jsem s tebou
Dvě bytosti se dvěma jmény
Mezi šesti miliony jmen
Mezi jednou miliardou jmen
Řekni mi něco řekni mi
Něco
Proč člověk kupuje svůj párek
Pro svoje břicho
Proč vidí v zrcadle jen svoji tvář
To malé dítě co jsem včera viděl
To jsem byl já tos byla ty
My dva jsme plakali
Nad naší rozbitou kuličkou
Skleněnou duhovou
Řekni mi znovu
Mám tě ráda
Ať ta tři slova tančí
Ať tančí se šesti miliony mrtvých Eichmanna
Řekni je nahlas řekni je
Ať jsou mléčnou drahou
Z níž může pít
A kam se může skrýt
Šest milionů šesticípých hvězd
Až skočí na plot
Šedá myš
A přijde zhášet večery
A rozsvěcovat rána
Z níž mohou pít
A kam se mohou skrýt
Pro příštích šest milionů let

(Kultura, 1961, r. 5, č. 44, s. 4)

Uklání se

Uklání se do čtyř světových stran
Uklání se
do čtyř koutů
kobky

A nikde žádný potlesk

Jen dupání
A krkání A funění
A pláč A výčitky A mlaskání
A výkřiky A smích (A děti
házející kamení) A lapání po dechu
A přepočítávání A chroptění
A breptání
A

A do toho

známý tichý energický hlas pana učitele
který to vždycky myslí dobře
který nikdy nesnese odporu:

Tak hochu
ještě jednou se hezky ukloň

a zmiz

(Mezery v mlčení, 1998)

* * *

z přesycených kořenů
do žíznivých větví

jak kámen
nad nímž se zavřela voda

ze srdce přesýpacích hodin
v hodině písečné

tam odkud všechno odešlo
tam všechno teprve přijde

s rukama na ústech
s nohama pod zemí

život jako hra
krutých dětí

pro které život
nikdy nebyl hrou

(30. 4. 1987)
(Samospád samoty, 1998)

* * *

znamení trav
seschlý čas na tváři kamene
smrt na dosah: na kopci hrob
v hrobě voda
ve vodě živý obraz
strachu: stojíme tu

jako skály
na nichž zkouší sílu
víra světců: každý

v duši průrvu
kudy za ním může
čert

(6. 8. 1988)
(Ze dna na den, 2003)

* * *

jako by někdo tvůj život
už dávno prožil a teď
tě z něj jen zkouší:

ve svých nemilosrdných dnech
se zaplétáš
selháváš červenáš se trémou
koktáš své omyly
a prohry a večer
si namlouváš
že stačí ještě zapálit
nějaký chrám pohřbít polyneika
dobít minotaura a bude to
téměř všechno: den

tě vrhá do propasti
noc ti nastavuje dno

které je pokaždé
o den níž

(22. 11. 1991)
(Noci dní, 1994)

* * *

vyceněné zuby
tiché náruče

dlouhé paže výkřiků
nad zábradlím
lhostejnosti: smetiště
seschlých snů
pod opuštěnými klobouky: pravda
pod kůží
rozpolcené nedočkavosti: tvůj autoportrét
v mé podobě: jen jen si skočit
do tváří: ve střípcích šedi
předtucha duhy a čiré
náklonnosti jež dávno
pominula: bratrství
masa
které se míjí: zánik
v několika krocích
nesprávným směrem: tělo jako
jedna strana přirovnání
hlava jako záložna
času prožitého
na dluh: srozumitelnost
ve strnulých ústech: pohled
který otupuje
ale neomrzí: stěny

s obnaženými konečky nervů
mezi mokvajícími skvrnami
necitelnosti

(11. 4. 1992)
(Skvrny a dotyky, 2009)

* * *

stárneš
pod hvězdami
na kterých plyne jiný čas

hledáš hloubku
slov a topíš se
na mělčině
hovoru

i ten nejcelistvější život
je jenom z hromady dnů
jako kterýkoliv jiný

i dnes
hodiny bijí: a tobě se zdá
že už ne tolik
na poplach
jako na usmířenou

(29. 4. 2000)
(… in vento scribere, 2004)

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)