Válím sudy proti kopci
Výběr z veršů Františka Xavera Halaše
František Xaver Halaš
KULTURA / Poezie
Básník a katolický kněz František Xaver Halaš (30. října 1946) pochází z malé vísky Sestrouň na Sedlčansku ve středních Čechách. Syn zbožných rodičů se nedoučil sladovníkem, ale absolvoval potravinářskou průmyslovku – maturita mu po základní vojenské službě (a po sovětské okupaci) umožnila ucházet se o studium bohosloví v litoměřickém semináři. Kněžské svěcení přijal v roce 1974 a působil v řadě míst, mimo jiné v poutním místě Strašín, kde byl jedním z jeho předchůdců P. František Daniel Merth, později byl farářem na Hluboké, v současnosti žije v obci Libín u Třeboně. Básnický dar u něj podobně jako právě u Mertha žije v symbióze s kněžským povoláním. Jeho poezie je duchovní, ale ne tak, že by zůstávala bez uzemnění, jež si sám básník definuje takto: Duše která se sama / pustí ruky / své člověčí hmotnosti / strašidlem bude – / bubákem / bez jablka. Halašovy verše mají svou specifickou hustotu, na co nejmenším prostoru přinášejí co nejvíc obrazného sdělení – a mají také svá tajemství, jež vystihuje motto jeho rukopisné sbírky Zádrhely od slovenského básníka Juraje Kuniaka: Nie vždy, / iba na určitom mieste / určitým smerom / možno dosiahnúť / ozvenu krajšiu / ako volanie. V roce 2003 mu vyšla sbírka Taciturna (Vetus Via) a bibliofilský výbor Pomezí, v roce 2014 vydal vlastním (nepatrným) nákladem knížku veršů Strašeň, v rukopise zůstávají sbírky Zlomky a útržky a Zádrhely. Z polštiny přeložil a vydal básně Jana Twardovského a Anny Kamieńské, v rukopise má překlad veršů Janusze Stanisława Pasierba. F. X. Halaš je mj. zastoupen ve výboru Co zůstává: Malá antologie soudobé české poezie (CDK 2013). (jfm)
Nestačí
Že nestačí
Písmo otevřít na správném místě
A sám
si vlepit políček slovem proroka
či ofačovat srdce
žalmem bez zlolajných veršů
chtít vyčpět z těla
jako se větrají peřiny nebožtíka
Duše která se sama
pustí ruky
své člověčí hmotnosti
strašidlem bude –
bubákem
bez jablka
TO
Je spousta zdí u Holana
že je z toho sbírka
Nevím
kolik jich je u Czesława Miłosze
Ale ona zeď
v básni TO
je jak Čínskou zdí
z toho co už ocitá se
za veškerou fýsis
Zeď je zcela meta-fýsická
avšak malta v ní
je ze všeho co básník
stydí se
pojmenovat pouze oklikami
Pro vítr
Lesy jak oblaka
na nebi hor
Píseň pro vítr
sladohnědá –
vždyť po vytáčení medu
Anděl bez křídel
je o to pravdivější…
Teď
jen zastoupen měsícem
za poledne
dvojnásob bledým
* * *
Teď večer mraky
jak zadky koní
v cvalu
směrem západním
A ráno
hřívy ztichlé
a nozdry
blednoucích hvězd
* * *
Válím sudy
proti kopci –
balvan
i Sysifos
v jednom
Blízcí
(Adriena Šimotová)
Kresba nepomáhá
štětec má pánovitý odstup
Jen hmat může stanovit
paměť bytostí které jsme
v životě měli
Dotek je z blízkosti a
oni z blízkosti jsou
Blízcí
se nevzdalují – jen nemohou
být spatřováni chvatem
jako kříž je čitelný vždy
ne vždy ale
vídán:
vchoulený a vtulený
do všeho čím
budem
Podobenství ran
Všechno
co zasáhlo mě
silou tak tichou
že bezděčně lapal mě
TVŮJ dech
Zpěv – drásavý – jímž vzývám
co v zahradách proměnlivého nebe
tak stálé je:
V nás až prostoupí
vibrujíc ve vláknech
našeho živého masa ran
Tichých ran
Zblízka
Osamělý strom
uprostřed polí zpívá
Zblízka
z Ježíšova podobenství
přilétají ptáci
aby nás ujistili
o věrnosti Páně
Orosila nás
vodou Jordánu
zeleň ještě neustálená
Vítr jen párkrát cinkne
zbytkem nápěvu:
Paškály dubů svítí svými
zrny kadidlovými
(ze sbírky Strašeň, 2012 – soukromý tisk)
* * *
Až Beránek
rozlomí pečeti
litovat budem že jsme
po Sionu ani nevzdechli
K čemu jsou citery na vrboví
cizího kraje
Co zchromlou pravicí uchopí
Zapomínající
neprorok
slepoty
Podzim
List odlétá jak pták
pták padá jako list
* * *
Vrány na sněhu
Japonské písmo na ručním papíře
* * *
Mé bdění ze Tvého mlčení roste
v tichu čerpá vláhu po kapkách
Okov přesto mlčky skřípe
a ruce dobolely
Z jihu
Kštice pinií tu vytřásaly semínka
jak vši
fontána
chladná k žíznivým veršům
se odtáhla i od paláce jemuž přitížilo
slovo o oknech
A barvy skel se
zkřížily s freskou
Z bronzového fauna ani chlup
V Sieně
Tvé vjemy
se doslova rozduněly
vždyť troufá si Siena
zakoušet tě
se všemi rozpaky jež
vyplaví se z tvého
údivu
A kdyby už město bylo
tím nebem
zkoprnělým a přisávaným
k pestíku věže –
zjihne před první hvězdou
Mžitky skvostného slunce
nabrané ústy jako chvění
rtů
Přiletí motýl a stane se
mušlí
schraňovanou v konše
/Na Campu usedáme jako na stráni/
Z Říma
Šťavnatý vítr
voní teď vším co odnáší
Chlemtavý řev Kolosea
je tišen pohyblivým zmatkem
ulic
i zneklidnělým zmatkem římských
střech
Zato přes okrouhlé pysky fontán
nepřešlo slovo
Na Andělském mostě by mělo být
Trochu pápěří
/z křídel/
Římský obraz
Nad všemi sedmi pahorky
dnes jen mračna:
Theseova škola zápasníků
po siestě
Nebo rejdiště
dalších skvělých příměrů –
jako pouhá chůze pozpátku
hustým lesem svatého Bernarda
Vraceje se znovu
k Fecchinovu soudku
chápu víc proč Gogol
byl jenom tady šťastný
San Gimignano
Slunce svou liščí srstí
divokou a jemnou
cedí se do vinic
Až za úplňku lapí
a přetne Lunu vzpřímená Rognosa
stane se stínem slunečních hodin
Andělé
znova se pletou kolem věží
nedočkaví
až jim Ghirlandaio
posledními tahy štětce
vydá k zulíbání
svatou Finu
Fresky Piera
Ti vojáci spíš jen pracovití
nežli v zápalu boje –
smysly zvolnily puls
v nebrunátných tvářích
Právě takto i v kronikách
bitvy vyblednou
Zúženým hrdlem střetů
nebude mrštněji proudit
víno napětí
Šachového střelce
víno neopájí
(Z rukopisných souborů Zlomky a útržky a Zádrhely)
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2022)