Architekt Anton Schweighofer
Petr Pelčák
KULTURA / Architektura
Dne 20. prosince 2019 zemřel v osmdesáti devíti letech rakouský architekt Anton Schweighofer. Byl tvůrčí osobností s celistvým pohledem na svět, vlastním způsobem kritického myšlení a jasnými nároky na architekturu. Jeho způsob přemýšlení o společnosti a architektuře, artikulace problému zadání či úlohy byly ojedinělé ve své kritičnosti a současně upřímném zájmu o člověka. A to nikoliv o člověka jako abstraktum, nýbrž o člověka konkrétního, často stojícího mimo vlivové skupiny, například o děti nebo seniory. Byl racionalistou a osobitým myšlením vytvářel návrhy, které byly neotřelé a často v řadě ohledů radikální, avšak vždy mající v těžišti zájem o uživatele a lidské společenství. Svobodou myšlení a tvorby inspiroval své okolí. „Svoboda pro mě byla vždy důležitější než harmonie,“ bylo jeho krédo. Mimořádný byl také jeho zájem o okolní společnosti a kultury, tedy také o ty „východní“, ve kterém významnou roli hrála ta naše, česká.
Snad to bylo dáno již jeho dětstvím, které prožil na tureckém pobřeží Černého moře a v Teheránu, kde jeho rodiče provozovali ubytovací zařízení. Před druhou světovou válkou se však vrátili do Rakouska, do Salcburku, a Anton na počátku 50. let vystudoval speciálku Clemense Holzmeistera na vídeňské Akademii výtvarných umění, kde jeho spolužáky byly budoucí vůdčí osobnosti rakouské architektury Johannes Spalt, Friedrich Achleitner, Friedrich Kurrent, Wilhelm Holzbauer či Gustav Peichl. Patřil tedy ke generaci, která po období austrofašismu, světové válce a selhání modernismu v jeho abstraktním estetismu a sociálním inženýrství nově hledala smysl i formu architektury a nacházela je v zájmu nikoliv o ideologické „dobro pro všechny“, nýbrž o konkrétního člověka a jeho společenství a také ve znovuobjevování věcného vídeňského modernismu Adolfa Loose či Josefa Franka. V logice takového pohledu Schweighofer po studiu odchází do Švédska, země válkou přímo nedotčené, která byla pro poválečnou Evropu vzorem společenského i architektonického progresu. Civilistní švédskou architekturu s kořeny na jedné straně v severském klasicismu a na druhé ve skandinávském funkcionalismu a současně se živým, artikulovaným vztahem k přírodě si tak Schweighofer zvolil za referenci počátku své tvorby, když několik let praktikoval ve stockholmských kancelářích.
Na konci 50. let se vrací do Vídně, se kterou již natrvalo spojil svůj život, neboť zde roku 1960 založil vlastní projekční kancelář a v roce 1977 získal profesuru na Technické univerzitě. Kromě švédské zkušenosti jeho práci ovlivnilo i setkání s Aldem van Eyckem, o 12 let starším, ze kterého vzniklo celoživotní přátelství. Podobně jako v Holanďanově díle jsou i v tvorbě Antona Schweighofera důležitými motivy projekty pro děti a strukturalistická práce s prostorem, objemem a konstrukcí a rovněž téma domu jako města a města jako domu, kterému právě van Eyck vytvořil roku 1960 zásadní referenci realizací amsterodamského sirotčince.
Tématem Schweighoferových projektů 60. a 70. let je tedy organizace provozu podporující kontakt uživatelů a uspořádání prostorů generující vytváření skupin, přičemž tato geometrická konfigurace prostoru určuje formu a výraz stavby. Oba tyto principy úzce souvisejí s myšlenkou přítomnou v celé Schweighoferově tvorbě, totiž s již zmíněným tématem domu jako města a města jako domu. Nejvýznamnějším reprezentantem tohoto tématu, který ho obsahuje již ve svém názvu, je Stadt des Kindes neboli Město dětí, dětský domov vídeňské obce pro 240 dětí a mladistvých postavený v roce 1974 na okraji města ve 14. obvodě. Stavba považovaná za nejlepší příklad architektury strukturalismu ve střední Evropě byla po ukončení provozu v roce 2002 z velké části zbořena a nahrazena bytovou výstavbou. Sledovali jsme tehdy Schweighoferův boj za její zachování a nové využití. Nicméně z řady jeho významných realizací prvních dvou dekád samostatné tvorby je třeba zmínit kapličku dětské SOS vesničky s otevíratelnými stěnami dle velikosti obřadu v dolnorakouském Hinterbrühlu (1967), školku na vnějším okraji Vídně v St. Andrä-Wördernu (1968), SOS dětskou vesničku v indickém Novém Dillí (1969), domov sester (1970) a zemskou nemocnici (1974) ve Zwettlu a budovu ústavů Zemědělské univerzity (1974) v 19. vídeňském obvodu, která byla roku 1976 odměněna Evropskou cenou staveb z oceli, avšak roku 2004 zcela přestavěna.
V roce 1977 získal Schweighofer profesuru jako nástupce Karla Schwanzera ve vedení Ústavu nauky o budovách (Institut für Gebäudelehre) na Technické univerzitě ve Vídni. Značnou část své energie a času proto soustředil na pedagogickou činnost a redukoval velikost své úspěšné projekční kanceláře „rozjeté“ na velkých projektech. Realizace následující dekády potom tvoří výhradně obytné stavby. Svá témata v nich modifikuje do zájmu o poloveřejný prostor bytových domů, jakým je např. sklem zastropená dvorana s diagonálně umístěným schodištěm nájemního domu v berlínské dělnické čtvrti Kreuzberg, postaveného v rámci akce IBA (1982). Na mezinárodní nástup postmoderny reaguje jemně a opět osobitě, když svoji dosavadní charakteristickou kombinaci klasických a antiklasických kompozičních principů rozšiřuje o odkazy na vídeňskou modernu, jako např. u dvojice obecních nájemních vil s loosovsky oblými střechami v Gatterburggasse, u nájemního domu s lodžiemi za vysokým řádem eternitových sloupů naproti parku v Muthsamgasse, u puristických řadových domů s obývacími pokoji vysokými přes dvě podlaží střídavě umístěnými ve spodní a horní části staveb v Josef Frank Gasse (vše 1989) či u obytného souboru Gräf und Stift (1987) s centrální křížovou dispozicí umožňující univerzální využití místností. Na konci 80. let také vzniká dvojice kulturních domů v dolnorakouských městech Horn a Mistelbach.
V 90. letech Schweighofer vytváří svá nejradikálnější a současně zřejmě nejkomplexnější díla: nerealizovaný projekt rakouské arktické výzkumné stanice na dnes ruském území Země Františka Josefa (1992), dvě dřevostavby s kontinuálním prostorem – pracovním ve vědeckém ústavu evoluční biologie Rakouské akademie věd Konrad Lorenz Institut na vídeňském Wilhelminenbergu (1991) a obytném ve vlastním letním a víkendovém ateliérovém domě za Vídní ve Wördernu, kde měla jeho žena Eva rodinné zahradnictví. Tato indickou zkušeností z pracovních pobytů v 60. letech inspirovaná pětipodlažní oktogonální centrála, dřevěná věž v lese, je tvořena jediným vnitřním prostorem s pouze lehkými posuvnými zástěnami toalet. Podobně radikálně interpretuje Schweighofer vztah individua a kolektivu v antiestetickém studentském domově s průběžným obytným prostorem ve vídeňské čtvrti Favoriten (1994) a v geriatrickém pavilonu Nemocnice císaře Františka Josefa ve čtvrti Meidling (1996), kde centrálním obytným prostorem je široká vnitřní chodba, podél které jsou umístěny nemocniční pokoje jako domky podél ulice. Radikalita provozního a prostorového řešení těchto staveb je implicitně obsažena v celé Schweighoferově tvorbě, avšak téma vztahu individua a společenství, téma svobody a téma architektury jako prostředku (nikoliv tedy cíle) ke generování těchto hodnot dochází v realizacích 90. let svého vrcholu.
V českém prostředí je nutné připomenout a zdůraznit vztah Antona Schweighofera k naší zemi, kultuře a společnosti. Právě jím v roce 1965 spoluzaložená Österreichische Gesellschaft für Architektur, která u našich jižních sousedů zavedla zcela nový diskurz o architektuře a jíž Anton Schweighofer také předsedal, uspořádala v roce 1968 ve Vídni výstavu československé architektury, na jejíž zahájení pozvala Bohuslava Fuchse. Toho se poté její členové (Puchhammer, Wawrik, Spalt, Hufnagel, Schweighofer, Podrecca) vydali do Brna navštívit. Po Fuchsově smrti tatáž společnost pozvala na přednášku o nejvýznamnějším českém brněnském architektovi mladého Vladimíra Šlapetu, který se ve Vídni se Schweighoferem seznámil a navázal s ním celoživotní přátelství a spolupráci. Ten ho v roce 1987 dokonce pozval jako hostujícího docenta na svůj ústav vídeňské techniky. Vladimír Šlapeta provázel exkurze jeho univerzitního ústavu po české a moravské moderní architektuře od Schweighoferovy první cesty se studenty na Moravu v roce 1978 až do konce 80. let. Do Olomouce tehdy Rakušané přijeli zhlédnout jím připravenou výstavu Kamila Roškota, jejíž převezení do Vídně, kde měla reprízu v prominentním Künstlerhausu, prosadil Schweighofer. Později v rakouské metropoli reprízoval další Šlapetou připravené výstavy – brněnských funkcionalistů a Pavla Janáka. Sám naopak na pozvání Vladimíra Šlapety uskutečnil jako první západoevropský architekt v půli 80. let přednášku o své práci v Národním technickém muzeu v Praze. Ještě před ní přijel v roce 1984 jako předseda rakouské Adolf Loos Gesellschaft podpořit „undergroundovou“ výstavu A. Loose uskutečněnou Šlapetou v trafice v Lounech a poté také jednu z výstav pořádaných Šlapetou (za organizace Aleše Buriana, Petra Hrůši a Jana Vrabela) v brněnském Stavoprojektu (po tolika letech těžko říci, zda šlo o výstavu Vladimíra Karfíka, nebo Bedřicha Rozehnala). Tam se s ním rovněž seznámil náš generační kruh (Jan Sapák, Aleš Burian, Gustav Křivinka, Zdenka Vydrová, Ivan Wahla, Tomáš Rusín ad.). Vladimíra Karfíka, Ivana Rullera a Jaromíra Sirotka znal ovšem již z konce 70. let. Se Sirotkem se při návštěvách Brna stýkal. Když jsme v roce 1991 uspořádali s přáteli ze spolku Obecní dům Brno oslavu 70. narozenin Zdeňka Chlupa a Jaromíra Sirotka ve vile Tugendhat, Anton Schweighofer na ní nechyběl. Následující rok pak přijal naši výzvu a připravil svoji výstavu v Galerii Archa, dnešní Galerii architektury. Také nám téměř o desetiletí později do výstavního katalogu spolku napsal úvodní esej, ovšem po osobní prohlídce našich staveb. To již ale byl čestným doktorem Vysokého učení technického, které mu na doporučení Ivana Rullera a Vladimíra Šlapety tento titul udělilo roku 1994. Vykonal toho totiž pro českou architekturu skutečně mnoho. Udržoval naše tradiční spojení s Vídní i v politicky nepřející době. Když jsme mu s Vladimírem Šlapetou přijeli blahopřát na oslavu 80. narozenin na vídeňskou techniku, vzpomínal, jak s kolegou Puchhammerem převážel ve svém saabu přes železnou oponu zakázané publikace. Po roce 1990 mohl podporovat tradiční propojení kultur sousedních zemí otevřeně i na české straně. Předsedal porotě vyzvané soutěže na Velký špalíček, která měla místo nákupního centra prosadit stavbu městského hotelu (což se ovšem nepovedlo) a ve které zvítězili Viktor a Martin Rudišovi. Ve své kanceláři zaměstnal Gustava Křivinku, zval nás na zahraniční exkurze, které podnikal se svými studenty. Cest do Jižní Ameriky a do Číny se tehdy účastnili také mladí brněnští architekti ze spolku Obecní dům Brno. V roce 1991 s námi (Aleš Burian, Gustav Křivinka, Jan Sapák, Zdenka Vydrová, Ivan Wahla, Petr Pelčák) vypracoval ideální projekt studující polohu nového nádraží a podobu jižní čtvrti města, který jsme nazvali Projekt pro Brno a darovali primátoru Václavu Menclovi. V následujícím roce se potom s brněnskými kolegy zúčastnil soutěže na tzv. Jižní centrum, v němž společně vypracovaný návrh získal nejvyšší, 2. cenu ex aequo (A. Burian, G. Křivinka, T. Rusín, J. Sapák, Z. Vydrová, I. Wahla, A. Schweighofer, S. Ohmacht). Zval nás na review – kritiky svého ústavu na vídeňskou techniku a přijal reciproční pozvání na fakultu do Brna. Prováděl naše studenty při exkurzi po svých vídeňských stavbách, které jsme s Alešem Burianem a Gustavem Křivinkou znali z našich návštěv Vídně. Ať již jsme spolu s jeho paní Evou seděli před obrovskou vedutou barokního Říma v pokoji jeho biedermeierovského sídla s velkým zahradním dvorem na vídeňském předměstí Heiligenstadt nebo v jeho dřevěné věži mezi stromy ve Wördernu jen o kousek dále za městem ve svahu nad Dunajem, bylo vždy napínavé s Antonem Schweighoferem hovořit. Byl to inspirující architekt a člověk a ta setkání nám budou chybět.
Děkuji Vladimíru Šlapetovi za informace o dění 70. let a poskytnutí fotografie z roku 1978.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2020)
