Básník to ví a zná

Elkan Hayek

KULTURA / Vaši oblíbení básníci

Básníky jsem četl, s některými se znal, s mnohými se setkával v knihách, jejich verše jsem recitoval. Provázejí mě životem a jejich stopy najdete i v mých básních. Mluvím v nich často se starými básníky, obracím jejich slova tak, aby rozzářila ta má. Měsíc na obloze vidíme také jen díky odrazu slunečního světla. Moje poezie se vyhřívá, koupe a rozsvěcuje ve svitu jejich veršů. Mých básnických sluncí je mnoho, září s odlišnou intenzitou v různých dobách, je to nebe plné světel, barev, hudby, pravdy a snů.

Ale nechme mluvit básníky… bez ladu a skladu, bez procházení knihovny či literárněhistorických systematik, jen tak, jak se jejich slova vynořují v paměti, jak se sama hlásí, aby nás oslovila.

Slunce, nebe, vesmír… koho by nenapadl Otokar Březina, který jako by k nám přišel z jiného světa. Galaktické obrazy, které nás vtahují a odnášejí do hlubin kosmu, ale je tu i pozemská tíže, když „šla žitím matka má, jak kajícnice smutná, / den její neměl vůně, barev, květů, jasu“. A strhávají nás chvíle slávy, „… kdy duše volná, v majestátu svém / nad staletími se snáší světelným, vířícím cyklónem, / odvěké vegetace rozmetá, a hospodář na nivách času, / v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů.“ Jenže vzápětí:

Na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné,
zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené,
krvavé, hněvem sevřené a v smíchu moře ozvlněného
přerážené údery vesel, když se chytali člunu přeplněného.

Ne, nejsou to samoúčelné mystické světy, to nás vtahuje poezie o nás a věcech kolem nás. „Pro jemné usmání zraků, neoklamaných gigantickou Halucinací, / sladko je žíti!“ A „sladko je čísti“ Březinu.

Nesmírně inspirující literární svět vystavěl Březinův přítel Jakub Deml. Nepřestávají nás uchvacovat nejrůznější formy, styly, obrazy a nepřestávají nás provokovat rozpory, i ten – u Demla tak pozoruhodně zveřejňovaný – mezi básnickou velikostí a lidskými slabostmi. Připomenu kus básně, která není pro Demla vlastně moc typická, ale je velmi známá. Pár jednoduchých slov, úspornost – a stavu duše i náladě náhle rozumíme:

Jindy kterákoli věc
žila, zpívala, dojala.
Nakonec
dojímají všecky…
Možno jest
spáliti papír: hledíš, jak řádky hoří,
hledíš –
rozbije se džbán,
klobouček někde leží pohozen:
těžko je zvednouti cokoliv,
svou duši zvedáš, slzy padají,
vzpomínáš.

Zůstávám na Vysočině, mohl bych se po právu zastavit v Petrkově u Bohuslava Reynka, ale není dost prostoru a času. Pro mě je jedním z největších básníků Jan Zahradníček, jehož dílo teprve bude plně doceněno. Před tragédií jeho lidského osudu se nezbývá než pokorně sklonit, před hloubkou a silou jeho poezie taky. Třeba skladby La SalettaZnamení moci mají básnickou i prorockou moc, ale i přesnost v zachycení lidských slabostí a jejich zneužití totalitními ideologiemi:

Ještě si vykračoval
pan Kráva
tvář plivátko
své smýšlení připjaté na kabátě
poslední harcovník poslední vzpoury
předem prohrané
po níž už nezbývalo proti čemu se bouřit

A jen nesmírně zatvrzelé srdce by nedojímal Dům strach či Čtyři léta, verše ze žaláře, tak draze zaplacené… Mezi nimi básně o tragické smrti jeho malých dětí:

Zem křížem znamenáš,
a nežli položíš jej, na srdce tiskneš květ.
Neboť tam a ne v zemi ty dva drahokamy
z koruny bolesti tvé, tam za vodami
sklopených očí tvých, u splavů krve
mateřské skryly se, jak skrývaly se prve.

Po hrozném zbloudění tam schoulily se,
tam spí,
když ze zvědavosti a jen tak za rozmaru
po mostě smrti přešly přes strž zmaru
a cestu nenašly zpět k slunečnicím,
k panenkám, králíčkům a dvířkám vrzajícím.

Z pozoruhodně básnicky bohaté Vysočiny se nedá jen tak utéct. Z Kunštátu se hlásí František Halas, který „se tam vrátil…“ Ale jsou tu otřásající pozdní verše z Potopy:

Hermelín na zdechlinu
prsť pije morek z kostí
hrdlořez s mázem blínu
vyšňořen do marnosti

Jiný osud, jiná východiska, a přesto podobný pocit jako u Zahradníčka, doba, která je nemocná, „zadkem moru vytřena / je bídy krajina // Čas slabikuje Ni co ta.“ A naděje?

Jak ruce spadlé v bezmocnu
přec ještě verše poslední
Potopo Potopo Už jdu
Bože jen se rozhlédni

V Kunštátě ještě zůstaňme, ale už jsme vlastně v Praze:

Možná, že u vás v Kunštátě
chvěla se srdce zvonů,
když slyšeli jsme dojatě
tu zprávu z amplionů.

O srdci tvém, jež do útrob
pokleslo unaveně,
o tom, že přibyl nový hrob
a o básníka méně.

Kdopak to bravurně a s lehkostí skládá ve verších zpravodajský komentář? To Jaroslav Seifert se loučí se svým přítelem Halasem. Seifert není jen mistr lehkých veršů a bezchybných rýmů a ani pouze čítankový pěvec lásky. Neokázale statečný básník psal později také krásné volné verše. „Královský letohrádek“ je jedna z mála básní, kterou jsem dříve, než jsem ji četl, slyšel kdysi recitovat, a to překvapivě z Hlasu Ameriky. Nikdy jsem už ty verše nevymazal z hlavy:

Kdykoli zadívám se na Prahu
– a dívám se na ni stále a vždy bez dechu,
protože ji miluji –,
obrátím mysl k Bohu,
ať se mi schovává už kdekoliv,
za hvězdnou mlhovinou
či jen starým paravánem prožraným od molů,
abych mu poděkoval,
že propůjčil tu velkolepou scénu i mému životu.

Mně i mým radostem a bezstarostným láskám,
mně i mým slzám bez pláče,
když lásky odcházely,
i mému hoři přehořkému,
když ani verše nesměly zaplakat.
Miluji její ohořelé zdi,
ke kterým jsme se přimkli za války,
abychom vydrželi.
A nevyměnil bych je za nic na světě.
Ani za jiné,
i kdyby mezi nimi tyčila se Eiffelka a tekla smutně Seina,
ani za všechny zahrady ráje
plné kvítí.

A přitom je to o Praze, kterou mám sice taky rád, ale Brno to není. Brno je to „město, které tolik musím“ – a jsme u Jana Skácela: „Hle jižní Morava kraj meruněk a vína / a Janíčka tu v písni zabili / a u jezírka blízko Podivína / střevíček bílý víly ztratily“.

Těch jeho básní, co by se chtělo citovat! Ale když „básníci čtou básníky“, tak se přirozeně připomenula ta o brněnských básnících:

A osamělí po hospodách
sedáme vždycky dva a dva
Bochořák Klement bez sebe sám
a v Bellevue bez Kainara já

V jedenáct zavírají Sníh
padá a Mikulášek kráčí
ze široka a o berlích

přes park a rovná času lem
A odpichuje dálku k hvězdám
berlami jako kružítkem

Ano, o všech Skácelem zmíněných básnících by se tady dalo psát. Jenomže Brno – ani velké „jako Brno“ – nestačí. Českých básníků, kteří ke mně mluví, bylo tolik… Třeba mladý Šrámek, co měl přec rád „života bídu“, rozverně nostalgický František Gellner, teskný Havlíček, skoro patetický Bezruč, který „z bodláčí, z pokřivy nehezké, z trní a ze slz byl uvit “… i ti současní, píšící i zpívající. Jenže koho ještě jmenovat? Diviše, Hejdu, Jirouse, Wernische…? Kdekdo se bude zlobit, že jsem na něj zapomněl (už vidím přísnou tvář Zdeňka Rotrekla, jak mi tam shora připomíná sebe i jiné, co tu měli být…). Je jich mnoho a Bohu díky za ně!

Svou poctu českým básníkům uzavřu historkou o jednom jediném verši. Mezi těmi, které nosím v hlavě, je i tento z Ortenovy „Deváté elegie“: „Chci odjet, Bože můj! Proč nejsi nádraží?“ Jednou jsem jej chtěl přesně citovat, sáhnu do knihovny pro nějaký výbor z Ortena a čtu: „Chci odjet, Bože můj! Proč nejsi na nádraží?“ Proboha, to vůbec není totéž, ono „na“, co je tam navíc, úplně mění smysl, ztrácí se to důležité, Bůh na nádraží není Bůh nádraží, a vůbec. Jak jsem se tak mohl zmýlit? Jak jsem mohl ve své hlavě přetvořit Ortenův verš? Nestává se mi to.

Po několika letech náhodou otevřu Ortena, sáhl jsem ovšem po jiném výboru, a hle, stojí tam „Proč nejsi nádraží?“. Můj i Ortenův svět jsou zase v pořádku.

Procházel jsem potom různá vydání s „Devátou elegií“, jak je mám v knihovně. V Sám u stmívání, výboru vydaném Mladou frontou a uspořádaném Zdeňkem Ornestem (a kdo jiný by to měl udělat dobře) v roce 1982, je to bez toho otravného „na“, stejně tak ve výboru pořízeném Janem Adamem v Klubu přátel poezie Tisíc nahých trápení z roku 1985. Avšak odeonský výbor Jiřího Holého (a ten by to měl mít také dobře…) Veliké stmívání z roku 1987 obsahuje ono nešťastné „na“.

Jedno slovo mění verš a ten mění svět. Jsem rád, že Bůh může být nádraží. Ať už to tak Orten skutečně napsal nebo nenapsal, pro mě to tak napsal, protože tak jsem to četl, tak jsem tomu rozuměl, tak jsem to přijal. Poezie je nejen krásná, je i důležitá. Pro mě jako jeden z možných způsobů vyjádření a výkladu světa. A proto může záležet i na dvou písmenech.

Jenže není jen česká poezie. Světový poetický svět je ještě bezbřežejší. Bible, Tao te ťing, Dante, všude tolik chytré krásy. Co vybrat? Nezapomínejme na básnířky! Žádný „gender“ není důvodem, to ony tak krásně píší.

Třeba Anna Achmatovová, která od vězeňské brány šeptá slova o bídě a velikosti, o osudu básníka v nelítostném Rusku a nelítostném století:

A jestli se jednou v této zemi lid
rozhodne můj pomník někde postavit,

já tu velkou poctu přijmu v pokoře,
jenom prosím, aby nestál u moře

na břehu mých dětských her i soužení
– s mořem si už nejsme dávno souzeni –

ani v carském parku za tím rozcestím,
kde mě dodnes hledá osamělý stín.

Postavte mi pomník za zdí u cely,
kde jsme tři sta hodin čekat musely,

abych slyšela i v hluchém záhrobí,
jak tmou policejní klakson zatroubí,

jak odporně skřípe brána zavřená,
jak zvířecky křičí chorá stařena.

Ať mi ještě z mrtvých očí bronzových
jak veliké slzy kane zvlhlý sníh,

ať vrkají v soudním dvoře holubi
a na Něvě šátek mává z paluby.

Nebo jak mrazí v zádech, když se na jiném místě Sylvia Plathová vyrovnává se svým německým otcem, a napíše: „Každá ženská zbožňuje nějakého fašistu, / holínku ve ksichtě a surové, / surové srdce nějakého surovce jako ty.“

A další velká básnířka, tentokrát německého jazyka, nám přiřadila moře. Kdepak jen Shakespeare! Ingeborg Bachmannová v básni „Čechy leží u moře“:

Jak obstály i Čechy a v jeden krásný den
je obdařili mořem – teď leží u vody.

Já ještě hraničím se slovem, s druhou zemí,
hraničím, zlehýnka, teď se vším čím dál víc,
já bohém, tulák, Čech, co nemá nic a nic ho nedrží,
než schopnost vidět z moře, jež je sporné, svou
vyvolenou zemi.

Jak bychom si ji za to mohli nevážit, mohli ji nemilovat? „Bez moře všechno malý národ ztratí, / Shakespeare, škoda, ty’s nám je chtěl dáti,“ napsal prozíravě už Viktor Dyk. Mám moře rád a taky o něm píši, i když jsem tak nikdy nenazval svoji sbírku, jako třeba Pavel Kolmačka. Mimochodem moc dobrou.

Všechny tři zde zmíněné básnířky měly tragický osud. Nebylo to pro mě kritériem výběru, prostě to tak je. Připomínám to, i když netuším, proč vlastně. Možná pro pořádek, možná z úcty, možná pro otisk osudu v jejich verších.

Kde skončit… Ještě se sem neúprosně dere třeba Ezra Pound. Mluvívám s ním i ve svých verších. Já vím, ty jeho pitomé názory, jenže je to Básník, který se snažil „napsat Ráj // Nehýbej se / Nech mluvit vítr / to je ráj. // Ať mi Bohové odpustí to, / co jsem učinil / Ať ti, které miluji, se snaží mi odpustit to, / co jsem učinil.“ Názory jsou pryč, doba taky, šílenství taky, verše ne:

Ale krása není šílenství,
ač mé chyby a má ztroskotání mě obklopují.
A nejsem polobůh,
nemohu to scelit.
Když láska nevládne v domě, není tam nic.

Howgh, amen, tak nějak to přece je.

Nechce se mi končit. Ještě by tu měl být zmíněn třeba Chesterton, ano i on, když dokázal napsat: „Daleko od tvých slunečních vrchů / viděl jsem sen: jak ze světel svých / zvedly se ulice, po kterých šlapu / k hvězdnatým ulicím na nebesích.“ Nebo Enzensberger, který si všiml, že „Modré nebe je modré. / Tím je o modrém nebi / všechno řečeno.“ Nebo Pasternak, Brodskij, beatnici, Galway Kinnell… A jak bych mohl zapomenout na starého dobrého Williama Blakea: „Láska je v soucitu se vším trápením, / v útěše dané cizí bolesti: / v temnotách noci a zimním sněžení, / v nahých a štvaných – tam hledej ji!“

Je tolik básní, co by tu měly být, mohl bych jich ještě mnoho přiřadit tam, „kam patří / ke každé situaci jiná básnička“, „všude by byla nesvázaná / nespoutaná poezie / život tisíce básní / život jedna báseň“. Ale to už sem vlastně nepatří, to jsem se nechal unést, to napsal Elkan Hayek, tedy možná já…

Skončeme raději něčím, co je jisté, silné a osvobozující. Pozoruhodná moc básníka, jak ji vyjádřil Czesław Miłosz:

Ty, jenž jsi ublížil prostému člověku
a jeho křivdě dovedl ses smát
i hordu tatrmanů najímat
k matení pojmů o dobru a zlu,

i kdyby se ti všichni kořili,
tvou ctnost a moudrost sborem chválíce,
tvůj obraz v zlato ryli na mince,
šťastni, že další den zas přežili,

nebuď si jist. Básník to ví a zná.
Můžeš ho zabít – narodí se jiný,
sepsány budou slova tvá i činy.

Lepší by pro tebe byl zimní úsvit s jíním,
provaz a větev tíhou sehnutá.

Věříte tomu? Já ano. I proto čtu básníky…

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 01 / 2019)

Elkan Hayek (?)

Navazuje ve své básnické tvorbě na tradice moravských Židů, jeho pradědeček Elkan Moses Hayek von Gaya (1844–1904) působil jako neoficiální chasidský rabín na východní Moravě. Současně se v jeho básních projevují vlivy západomoravské katolické větve jeho rodiny. Hayekova intelektuální poezie plná kulturních odkazů odráží mnohovrstevné dějiny střední Evropy. Hayek neposkytuje ani neverifikuje biografické údaje. Působil pravděpodobně mj. jako redaktor, opakovaně pobýval v zahraničí. Česky vydal básnické sbírky Rozdělování nebe (2010) a Modroznebesnášeč (2014).

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Architekt Anton Schweighofer

V prosinci 2019 zemřel rakouský architekt Anton Schweighofer, tvůrčí osobnost s jasnými nároky na architekturu.

Petr Pelčák

Mussolini v kině

Pozoruhodný svět kinematografie coby nástroje i oběti propagandy v Mussoliniho fašistické Itálii.

Peter Demetz