Básníkem bývám pouze v noci
Polský básník, kněz a historik Janusz Stanisław Pasierb (1929–1993)

V minulém čísle jsme publikovali básně Františka Xavera Halaše, který kromě vlastní tvorby překládá polskou poezii. V rukopise zůstávají jeho překlady veršů Janusze Stanisława Pasierba (1929–1993), shromážděné v souboru s pracovním názvem Nitro dlaně. Polský básník, kněz a historik se narodil 7. ledna 1929 v městečku Lubawa ve Varmijsko-mazurském vojvodství, v rodině učitele. Po maturitě na lyceu vstoupil do semináře, kněžské svěcení přijal v roce 1952. Ve studiu pokračoval na někdejší Akademii katolické teologie ve Varšavě, kde později působil jako profesor. Absolvoval řadu studijních pobytů v zahraničí, mimo jiné v Římě na Papežském institutu křesťanské archeologie. Inspirace nepřeberným uměleckým bohatstvím Věčného města se také zrcadlí v řadě jeho básní. Své kněžské povolání spojil s menší varšavskou farností svaté Terezie z Lisieux v ulici Tanka. Debutoval poměrně pozdě, v roce 1972 v Tygodniku Powszechném. Vydal celkem třináct básnických sbírek a několik knih esejů. Poeta doctus? To by bylo nespravedlivé a jednostranné, neboť jde o dva konce téže hole – tím prvním je právě poeta natus. Svou úsporností a na minimum redukovanou diakritikou připomínají Pasierbovy básně Zbigniewa Herberta; jsou ovšem vsazeny do odlišného referenčního systému. Také duchovní poslání a básnický dar fungují u tohoto básníka jako spojité nádoby, což se neobejde bez napětí a beze chvění, jak je tomu v krátké básni bez názvu: „tak často / opakuji pro jiné / v první osobě / toto je moje tělo / moje krev a smrt / že pro vlastní užití / zůstává mi pouze / předposlední výkřik“. (jfm)

 

Bližní

slovo
teplé jak blízkost
chladné jak jizva

stále znova
je každé setkání ranou
každá vzpomínka jizvou

 

Nitro dlaně

 nitro dlaně
není-li zaťatá v pěst
je otevřené jako bratrství

je všude všechno blízko
v kraji pohoří nesoucích
jména dalekých planet

nejprostší metafora dlaň
pojí tělo s vesmírem
je krajinou předzvěstí

neodvracej zrak
i když čtení z dlaně
je jako operační zákrok
v otevřeném srdci

 

Rozhovor o básníkovi

co ty můžeš říci o básníkovi
vždyť nevidíš vedle stojícího démona
co ty můžeš
můžeš popsat boty kravatu
ženu básníka či milenku
můžeš říci je pijan a šílenec
protože nevíš kdo stojí vedle nebo za ním
můžeš dokonce básníka beztrestně zabít
a stále nebudeš nic vědět
tak dobře se zamaskoval
tak neviditelný byl
onen anděl či démon poezie
který stál při něm věrně a bezmocný

 

Probuď se harfo

Probuď se harfo a citero
mladé silné prsty
zatoužily z tebe vydobýt žalm

sešli se dva
zlatovlasý už hrá
a temný král
je tu však i třetí:
zlý duch

David sáhnul do strun
Saul pozdvihuje kopí

probuď se harfo

je válečné předjaří
po honitbě v ghettu Němci
odjíždějí
zbylo tu pár mrtvých
na dřevěné káře
z jejího boku visí
jedna nahá paže
ztuhlé prsty se však hýbou
užily loukotí
jako strun

po tolika letech
probuď se

 

Židovský hřbitov v Praze

mezi měšťáckými paláci
otéká a chvěje se zem
ptáci vykřikují v žlutém povětří
a náhrobky se chvějí
už vzbudili se mrtví
hledají si pod zemí cestu
ke světlu na svět a k soudu
kde se už počíná konec
kosti už zaslechly slovo
nad šepotem rabínů středověku
vznesl se lament
soudného dne
„Slyš Izraeli“
nejhalasněji křičí
náhrobky z papíru
obrázky od dětí
v terezínském ghettu

 

Chagallův Mojžíš

mohutný jak strom
zelený jak strom
vrhnul na zem desky
nerozbily se a spíš jsou vystavěny
znova i když o tom není zmínka v Písmě
i mladí smějí milovat se v nebi nad měsícem
do zlatého telete nedoroste citronový oslík
bděle oslavený šábes
snad nezavrší dneska pogrom

 

V Pradu

v muzeu Prado
si obrazy a sochy
prohlížejí lidi

chlapecké dívky
dívčí chlapce
dorůstající starce
otrhané lordy
decentní černochy
kněze v civilu

jedině
potrhlý Bosch
zvaný zde El Bosco
nediví se ničemu

maluje Zahradu rozkoše
předvídal jisté
zmatení pojmů

 

Příliv

noc co noc
druhá strana měsíce
pohne v nás
temným mořem
a vzdouvá ho vysoko
lesklé hrozné
přes sloupy mlčení
nad nevyšinutelné hvězdy

 

Ohněm

nedělí mě od světa
tlustá zeď či tenká stěna
pouze oheň

neodděluje mě od věcí
dech nebo tlukot srdce
pouze oheň

nesbližuje mě s člověkem
jeho má krev a tělo
pouze oheň

a s Bohem mě nespojí
chladný oblak nebo vzduch
pouze oheň

 

Srovnávací metoda

v Kapitolském muzeu
v němž tentokrát pobývám k večeru
pro poučení sestavené
ve dvou sousedních sálech
hlavy cézarů i básníků a mudrců

ty první ukazují
jak rychle zvrhává se absolutní moc
druhé jsou smutné a směšné
odhalují pravdu méně potěšitelnou
že myšlení dozrává v svobodě a trýzni

 

Universita

fray Luis de Leon
se vrátil na katedru v Salamance
po několika letech vězení
za svůj pohled (teologický)
a začal svůj výklad před shromážděným
zástupem studentů slovy
decimus ayer
řekli jsme si včera

co to bylo: –
pýcha?
roztržitost?

či byl fray Luis toho názoru
že kultura
je především utvářením
návaznosti

 

Chození za školu 5. 5. 80 (WAGARY)

                                                      Janu Twardowskému

byl jsem nedávno za školou
a uviděl jsem toho který jako já
proklouzl májovou tlačenicí
u Wisły

byl to Pán Bůh

prchal
z jakési příručky

 

* * *

od rána mží
s chutí by se dalo jít ulicemi
pod tímto drobným deštěm
s někým koho hodně milujem
promoknout spolu
až na samo srdce

nebo sami
písčitou cestou pod lesem
snažit se nepoztrácet
ždibec čerstvé trávy
rostoucí v úbočí
kde
nerozhodně vyčkávají
dlouhé řady krůpějí

 

Potom

léto zvětralo
jako krystal soli
zvučí bílé slunce

 

Příliv

noc co noc
druhá strana měsíce
pohne v nás
temným mořem
a vzdouvá ho vysoko
lesklé hrozné
přes sloupy mlčení
nad nevyšinutelné hvězdy

 

Simonetta

tvůj profil barvy čajové růže
oblaka třikrát opakují

první ozvěna je temně věštecká
druhá zlatá a třetí blankytná

za tebou dva zelené stromy
před tebou jeden bez listí

těžké pletence vlasů protkaných perlami
vysály z tebe zbytek krve

za chvíli černý had
jako náhrdelník uzavře kruh

tvé tělo bude vydáno podzimu
nitro broskve kterou nůž otvírá

 

Jen v noci

básníkem bývám
pouze v noci
po těžkém dni

hluchý a slepý vůči světu
uzavřen v tvrdé mušli snu
umírám hrozným údivem
vidím poctivě a jasně

když se budím a dýchám prózu
na nic si nevzpomínám

 

Přísliby

neslibuji lidem že budou zítra moudřejší
a lepší jedni k druhým
nebudu je obelhávat
vizemi nového světa
nepředpovím dobré počasí
klidné stáří
zlatý podzim
zimu a zemi lehkou

řeknu totéž co má matka
šeptala cestou do špitálu:
je zle
tohle opakuji
a prosím Boha
aby nás odčaroval

 

* * *

tak často
opakuji pro jiné
v první osobě
toto je moje tělo
moje krev a smrt
že pro vlastní užití
zůstává mi pouze
předposlední výkřik

 

Ptaní

pole a zeď
ptají se stejně
čím je ti hranice

/ Z vydaných básnických sbírek Janusze Stanisława Pasierba vybral a přeložil František Xaver Halaš. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2022)