Diagnóza: optimista
Nad novou (poslední?) knihou Pavla Švandy

Pro čtenáře je to kniha, jak se říká o některých PC programech, „intuitivní“: ani v tiráži se nedočteme, kdy byly jednotlivé texty původně publikovány, a pouze některá bezprostředně komentovaná témata, jako je na jednom konci migrační krize a na druhém napadená Ukrajina, nám umožní odvodit si terminus post quem i ante quem jejich vzniku: je to období zhruba posledních deseti let. Tomu odpovídají i roky vydání předchozích autorových knih O intelektuálovi, který se necítí dobře (Atlantis 2012) a Kulturní i nekulturní záznamy, střepiny, pomluvy (JAMU 2014). Fejetony (ty poznáme podle odlišného písma, ale i podle námětů a dikce) z větší části zazněly v Českém rozhlase Brno v pořadu Zelný rynk, úvahy (primárně politické, ale se stálým zřetelem k literatuře a filozofii) byly psány převážně pro časopis Kontexty a rozhlasovou stanici Vltava. Celé „sebrání“, jak by řekli pro změnu obrozenci, obsahuje 56 položek, navzájem relativně autonomních a různě hutných. Není tudíž dimenzováno jako souvislé čtení na dva tři večery: je to spíš suma, kterou můžeme otvírat na kratší chvíle po delší dobu.

Fejetony jen málokdy užívají ich-formu, ale i bez ní zřetelně naznačují, v jakém sociálním a vůbec životním prostředí se autor pohybuje. Mají dvě komentátorské polohy. Jednak jsou to chestertonovské „obrany“ věcí a zvyků, které se jinak obecně kritizují, např. supermarketů nebo předvánočního úklidu a shánění dárků. Ale na druhé straně tu čteme až kazatelské tepání nešvarů, jako je omlouvání psů, kteří napadají kolemjdoucí, obkládání sedadel v tramvajích taškami, hlučení ozvučených aut, kradení starých rodinných fotografií – to už Pavel Švanda kárá s jasnou distancí a v ochranu bere napadené a postižené.

Úvahy se týkají především politiky a komentují se v nich události aktuální (příklady netřeba uvádět), relativně nedávné (převrat roku 1989, rozdělení federace, vládní krize 2013) a dnes již historické (vznik Československa, Mnichov, konec války a dění z let 1968–1969 včetně smrti Jana Palacha). Téměř na každou z nich má Pavel Švanda, pokud jsem schopen posoudit, originální nebo aspoň nevětšinový názor, samozřejmě nijak bizarní.

Česká otázka

V řadě úvah zaznívá „česká otázka“: jací jsme dnes jako národ, co k tomu vedlo a co s tím můžeme dělat. Autor soudí, že v našich národních dějinách se přinejmenším od 19. století projevovala značná sebestřednost, dojem, že jsme světodějní: husitstvím jsme údajně předběhli dobu, za první republiky jsme byli vzorem demokracie a v osmašedesátém učiteli správného socialismu… Vůči tomu Pavel Švanda vyjadřuje přání, aby v nás „posléze uzrálo pokornější vědomí, že česká otázka nebyla a nebude ani tak světovou otázkou, nýbrž že každá významnější evropská otázka byla a vždy bude i českou otázkou“ (s. 282). Nespasí nás revoluční vize, spíš trpělivost: „Ano, člověku věrnému své existenci, svému kříži, bude lépe“ (s. 89), formuluje autor své krédo s pomocí známého, už zprotiveného politického hesla.

Švandovy výklady české otázky se mohou zdát dosti pozvolné, ale na mnoha místech rozhodně nejsou suchopárné: „Zejména tradiční monarchie si přisedaly na půl zadku na Boží trůn. A když se to podařilo, josefinský cézar bez rozpaků vystrkal Boha na okraj. Národní stát je pak chápán jako cézarova církev se svou vlastní autoritou, rituály a mučedníky. Tou cestou šli od 19. století i čeští nacionalisté. Zaflirtovali si s protestantismem, aby využili romantické dojetí nad náboženskými střety 15. a 17. věku. Boha ale nepotřebovali. Spíš jim překážel. […] Dnešní čeští radikální nacionálové si s náboženstvím, kromě nepřátelského islámu, moc hlavu nelámou. Ostatně jejich Římem je většinou cibulatý Kreml“ (s. 246). Všimněme si na těchto větách jazyka a poetiky: je to vyjadřování nápadité, ale ne improvizující; vtipné, ale ne žoviální. A některé postřehy jsou čtivé už samy sebou, například brilantní srovnání Masaryka a Beneše: „Platonik Masaryk by s námi, jací nyní jsme, asi nesouhlasil. Oportunní diskutér Beneš by se nám dokázal přizpůsobit, jedněm i druhým, a na omezený čas možná i nám všem zároveň. Avšak stojí za to občas si vzpomenout, že právě on přes svůj čilý pragmatismus nezůstal imunní vůči východní, stalinistické infekci protizápadního utopismu. Kdežto Masaryk byl a zůstal člověkem liberálního Západu“ (s. 62).

Nevítaný optimismus

V jednom z fejetonů autor vzpomíná, jak zdvořile vymlouval jedné paní konspirační teorii o očkování proti covidu: „Při loučení jsem byl nedůvěřivě dotázán: ‚Vy jste optimista, co?‘ Jako podezřelý z nějaké exotické diagnózy“ (s. 297).

Ta diagnóza je zřetelná v celé knize. Pavel Švanda je politický optimista, pochopitelně až polistopadový, předtím jistě nebyl, to se domnívám důvodně: „Už jsme si zvykli promýšlet a organizovat průběžnou, pevně institucionalizovanou a relativně hladkou výměnu funkcionářů na všech stupních správy veřejných záležitostí. To je jeden z největších zisků vývoje v posledních desetiletích.“ Takto vděčně mluví dnes málokterý komentátor.

Pak není divu, že je Pavel Švanda také legalista. Vyslovuje obavu z vládnutí „náladovými referendy“ (s. 95). Demokracii podle něho nevylepší ani mítinky, ani kampaně umělců, ani Havlova nepolitická politika, kteroužto ideu si nakonec vypůjčil Babiš, natož policejní zásahy na úřadě vlády: přednost má mít důvěra svobodně zvoleným zastupitelům. Takový legalismus má ovšem háček: „Akutní nálada veřejnosti je vydána tragickým omylům jako všechna lidská bažení po moci“ (s. 96). Potom se můžeme ptát: Existují jen omyly veřejnosti? Omyly v zákonech už ne? Nebyl volební zákon omylem? Co když je špatně napsaná ústava? A pokud někdo vládne nešikovně nebo přímo škodlivě, má ho volič ponechat ve funkci? Není vhodné, když aspoň drží palce nevoleným iniciativám, které – ovšem zákonným způsobem – tlačí na jeho – samozřejmě zákonné – odvolání?

V reflexích současné politiky nemůže Pavel Švanda pominout riziko recidivy totalit: „Na konci 20. století se zdálo, že si od radikálních perspektiv odpočíváme. Dnes je po nich už zase jistá poptávka. Lenin a Hitler, zdá se, opět vyčkávají v levné kavárně na periferii na svou příležitost. Sedí každý u svého stolku. Vladimír hraje šachy sám se sebou, Adolf si něco kreslí. Žijí tam na dluh a po sobě koukají nevraživě. Ale oba doufají, že pro ně opět pošleme“ (s. 75). Jedinečně trefný obraz. Jenomže doba už pokročila. Někteří každou neděli říkáme, že Duch svatý mluvil ústy proroků, ale všichni teď čím dál častěji slyšíme, jak Lenin a Hitler mluví ústy politiků v parlamentě, v médiích i na náměstích. Už nesedí v kavárně – text byl psán před lety. Než kniha vyšla, vyšli oni do světa.

Pavel Švanda je tedy legalista, zastánce práv jednotlivce (osobní iniciativa je svědomitějším hospodářem než všemocný stát), antikomunista nebo šířeji antidiktaturista, kritik národního státu, a má-li nějakou vizi, pak je vizionář spolupráce národů namísto jejich izolace, vyhraňování, nepřátelství. Je také „anonymní pro-life“ podle vzoru „anonymní křesťan“: ne sice organizovaný aktivista, ale určitě výslovný zastánce plodné lásky a odpůrce ideologií nepřejících životu. Kdysi zažil hipíky a osmašedesátníky, takže ho dnes nepolekají tance „zelených a identitářských dervišů a genderových dervišek“ (s. 264), natož projevy neomarxistů. Z jeho úvahy „Moc a slast“ by se dal sestavit manifest sexuální kontrarevoluce.

A protože pro-life bývá propojeno s vírou, můžeme hned pojmenovat tu jeho: Pavel Švanda je papeženec. Sám to říká v titulech dvou svých úvah. Názory má tradiční, ale vyjadřování netradiční, tradicionalistům málo jednoznačné, rozuměj málo prefabrikované. Mnohý katolický tradicionalista by se asi nenazval papeženec: myslel by, že sám sebe znevažuje, a nepochopil by, že když si někdo říká papeženec, může tím odzbrojit ty, kdo tímto slovem chtějí urážet. A modernistům by mohl být zase málo progresivní: to je divné, ani jedno dogmátko nerozporuje! Přitom četl celý život Junga, Greena, Josefa Šafaříka. Zbývá ovšem otázka, jestli to církev ocení, jestli v té švandovské přemítavé dikci pozná, že je to hluboce upevněná apologie katolické věrouky. A tu že autor hájí v intelektuálních a kulturních kruzích, do kterých odedávna náleží, i když ty se s církví setkávají jen místy.

Optimismus Pavla Švandy zřejmě nebude zbožné přání. Spíš se opírá o konkrétní zkušenosti: „Hrůznou lidskou nedokonalost a zlobu omezují jen naše skromné pokusy o slušnost a pak ovšem výjimečné chvíle, kdy Bůh nečekaně obrátí list v knize dějin“ (s. 251). Když to čteme, nepochybně si vzpomeneme na události, které to potvrzují. Ze všech zařazených fejetonů, úvah, ba i z těch úchylek (rozumějme z textů, které o úchylkách mluví) se ozývá leitmotiv: přijmi své určení = život, okolí, poměry. Je to břímě (kříž), ale raději ho nes než odmítej, zlepšuj než bourej. Bourání znamená chtít řešit problémy světa potopou světa.

„Dělání knih konce není“ (Kazatel 12,12)

Nová kniha Pavla Švandy je barometr: ukazuje, že je to u nás ještě dobré. Stále existuje doba a místo, kdy a kde mohou takové názory zaznít. Toho si važme. Než zase vzniknou „komise“ a „orgány“, které nastolí cenzuru.

Je to autorova poslední kniha? To spojení má dva významy: buď úplně poslední, kterou napsal, nebo ta, která právě vyšla. Myslím ovšem ten druhý význam. Takže i kdyby Pavel Švanda teď po vydání „úchylek“ odložil pero – pardon: vypnul počítač, a to ne z vyšší moci (Bůh uchovej), nýbrž z vlastního rozhodnutí, bylo by ještě z jeho rozptýlených textů co vydávat: filmové, knižní i divadelní recenze, fejetony z raných 90. let (hlavně z Lidové demokracie před jejím zrušením) nebo třeba zápisky z nemocnice, které, jak si vzpomínám, zazněly v rozhlase. A v sestřihu i deník: ten, jak si dovolím hádat, píše autor dodnes.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2022)