Hlasy

* * *

Prohlížím si nehty –
nerovnoměrně nalakované.
Lakuju si je denně odlakuju a pak zase znova.
Nalakuju odstraním nalakuju.
Ranní mše a nehty mě drží
pohromadě. Můžu tudíž chodit na hřbitov
za synáčkem.
Neteř mi říká vím zabili ti syna.
Je konec trvá to jen v tvojí utrápené hlavě.
Já vím štve tě ten generál s glorií hrdiny

ale vykašli se na něj.
Jenomže nemůžu nic zavřít utnout zadusat.
V noci se zjevují duše kvílejí a řehoní se
do ticha planoucího kolem klamným      pochroumaným stínem.
Orvané javory si pletou noční stranu se světelnou.
Otce mi znovu odvážejí dobytčákem
k šedivým mrakům stepí.
Já stejným vlakem zvenčí zarýglovaným
harcuju z domova zas do Polska.
Vezu si v sáčku od mouky
dvě hrstky rodné země.

Matka? (1929–?)

* * *

Úsečný záchvěv vzduchu po tvém ledabylém gestu
splývá mi hlavou. Nesený vzedmutou Vislou
vplouvá do živého moře. Vidím už jenom tebe
a nekonečno špitavých vod. Co bych měl vidět? Ty jsi
můj syn já celý život kalil vodu na palubách lodí.
Co bych měl tedy vidět ne-li ty záblesky vln
jež houpou světem šupinu smrti kry
zkrvaveného pobřeží. Teď je mým mořem
kuchyňský stůl a s paluby mě splachuje jak smetí
bezbřehá noc. Žena spí ty tady nejsi
ani v záchvěvu sněhu. Pluju tudíž zpátky
k rozmytým světlům dětství.
Potkám tě cestou? Usedneme aspoň
chvilku na písčině? Budeme
spolu mládnout? Narážet s větrem
jak bóje do vln lenivé budoucnosti skrčené v tobě
na dně?

Otec? (1924–2003?)

* * *

Zavezli mě na hřbitov chtěli zakopat tělo.
Ten obřad se mi dosud vrací noc co noc. Vypadal
jako sešitý z nějakých cizích cárů. Rychle
zaklapli víko. Vítr přitáhl od moře
déšť a uvízl v tenatech potemnělých jasanů.
Bylo slyšet jak kapky tlučou do lopat
a lopaty jak skřečí při nárazu do kamení.
Od studně v těle Samaritánky odešel někdo jiný.
Já jsem tam zůstala. Jak voda. Němá jako prázdný
džbán.

Žena? (1950–?)

* * *

Neřekla jsem ti že budeme mít dítě.
Jste si tak podobní svéhlaví a prudcí
a oba nežijete ty ani tvůj syn.
V duchu omílám slova: Otče náš
Zdrávas Maria a Věčný odpočinek
v naději že se zas jednou stanou modlitbou
do níž se zakutám jako do svetru po babičce Staše.
Máš ruce útlé jako myší stopy na sněhu
a to jsi předák stavíš lodě.
Máš hromotlucké nohy čeříš Baltské moře
ačkoliv ze mě pořád ještě piješ chabým pupečníkem.
Máš lehká ústa jako bys chtěl synovi
vyprávět o něčem co se už nikdy nestane.
Máš matné oči jako bys chtěl otce zanést
do nebe mého břicha.

Snoubenka? (1952–?)

* * *

Milý táto strašlivě jsem tě nenáviděl
protožes tady nebyl zatímco zbytek světa existoval.
Zřejmě i proto že jsme třeli bídu s nouzí.
Pomáhal strýček farnost sousedi.
Když jsem byl větší sbíral jsem láhve hadry kusy šrotu.
Jedli jsme česnečku noky brambory
brambory brambory. Nenáviděl jsem tě
protožes byl jinde a nestaral se o nás.
Vždycky když nenávist chladla sledoval jsem mámu
ta pokud neplakala plakala ještě víc.
To pak nenávist sílila a dalo se snáz přežít.
Myslel jsem žes umřel proto že jsi nechtěl
vláčet velká břemena proti proudu
velkých slov že ses od nich chtěl osvobodit
a tak ses nechal trefit do srdce.
Možná jsi ale nebyl obyčejná sketa?
Polsko. Neumím o něm mluvit.
Viděl jsem je v zavřených očích sestřičky
na zádech mámy otřásaných nenadálým
zvratem budoucnosti. V prosinci jsem všeho nechal
tiskl jsem samizdat potom jsem chvíli seděl.
Teď dělám pokrývače
stavím lidem střechy.
Dobrých pár let ač ne dvakrát často
za tebou chodím na hřbitov.

Syn? (1960–?)

* * *

Smršť. V ledové košili jdu podél zálivu.
Kým jsem byl? Písečným zrnkem pod pařátkem racka
kapitánem fregaty v čapce po strýci Wladkovi
srdcem čtverečkovaných hbitých vlaštovek
expertem na vrhání kudličkou a Závod míru
věčným trapičem chudinky mé máti
před ministrantskou komží jsem totiž dával přednost čutané.
Všechna kouzelná vtělení teď nedokážu vyjmenovat.
Před usnutím jsem cítil jak mi pod hlavou rotuje polštář
Země pod víčky protínaly vesmír roztančené
hvězdy. Život. Šestnáct ohromných let.
Přelétla tak zlehka že jsem zapomněl dýchat
a když jsem se pak probral nastal den zúčtování.

Můj život trval toho dne jen hodinu.
O půl páté jsem u nás v paneláku vstával.
Do pěti čtyřiceti se pak otevíral osud.
Poznal jsem lidskou podlost touhu
tajemství čisté moudré svobody.
Bouřlivé přátelství se Żeromským jež skončilo hádkou.
Nepřiznal jsem se kamarádům když se ve mně rozeznělo
prokletí Norwidovy věty Kam to ujíždíš Stíne…*
Od Leonarda jsem si půjčil nákres kmitajících křídel.
Daleko jsem neutekl. Stal jsem se otrokem
náměsíčných procházek s Dorotou dcerou svářeče
z Vojenských loděnic a Afrodity Chladných Moří uvězněné
v beztvarých krimplenových šatech.
Ano stal jsem se otcem zda dobrým nemám ponětí.
Děti si nepamatuju nebo se bojím vzpomenout si
na ty kurážné lněné nožky a slůvka jako krusta světa.
Učil jsem se jak stárnout. Bůh vytanul a mizel.
Z výšin slov sestupoval Kristus já nedůvěřoval
a dotýkal se. Cesty? Do Krakova a na bicyklu
za město skrz neprostupné houští sladkých
slibů srpna.
Tentokrát jsem žil soustředěně brzdil otáčky Země
v touze vnímat písčité stezky času tuhnoucí v soumraku.

Kulka se dlouho prodírala jíním skřípotem kolejnic
rozjitřenými střepinami světel
do nichž se mísil olej blátivého slunce
až konečně za oknem
příměstského vlaku proťala mi krk.
Namouvěru vše se událo během hodiny
vždyť z mrtvých jsem nevstal
a pořád je mi šestnáct let.
Jestliže lžu a nestalo se mi
co stát se přece muselo
pak věřte: pražádný svět
ve skutečnosti nikdy neexistoval.

Zastřelený? (1954–1970?)

/ Úryvky ze stejnojmenné sbírky Hlasy (Głosy, 2012). Český překlad na základě sebraných spisů Jana Polkowského Gdy Bóg się waha. Poezje 1977–2017, Krakov 2022, připravuje k vydání nakladatelství Books & Pipes. Překlad Lucie Szymanowská. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2022)