Kreslila si, sníh jí svítil mezi prsty
Básně malířů, sochařů, grafiků, fotografů
Petr Veselý
KULTURA / Poezie
Osmnáctý říjen je svátkem evangelisty Lukáše, patrona malířů. Legenda, podle níž byl sv. Lukáš malířem madon s dítětem, vznikla v 6. století po Kristu. Postupně se vyvinuly tři její verze. Podle první Lukáš namaloval Pannu Marii vlastní rukou ještě za jejího života, druhá hovoří o Mariině požehnání obrazu a třetí o tom, že Lukáš vytvořil pouze podkresbu a Maria sama vtiskla obrazu zázračně svoji podobu. Důvodem vzniku legendy byla snad obrana mariánského obrazu ze strany ikonodulů, tedy zastánců zobrazování svatých, proti námitkám jejich oponentů ikonoklastů. Kořeny námětu jsou nejasné, je možné, že v jeho základu stojí obrazné líčení Kristova dětství v Lukášově evangeliu.
Zobrazení svatého Lukáše jako malíře malujícího madonu s dítětem nebo také kojící madonu souvisí šířeji se zobrazením mateřství, tak jak v malířství (nebo i v sochařství) procházelo dějinami a různými kulturami až do současnosti. Zároveň se váže k obrazům s tématem malíře a jeho motivu, ale nakonec i k tématu autoportrétu – jako malíře u stojanu, před malířským plátnem, s paletou a podobně – tento motiv bychom ostatně našli i u některých malířů z našeho výběru. V dějinách malířství zase najdeme řadu imaginárních portrétů sv. Lukáše, včetně jeho atributů. Možná je to téma k samostatné úvaze a možná námět pro výstavu, jejíž „tváří“ by navíc mohl být odkaz k vzácné (a pro mnohé překvapivé) relikvii na našem území (v inventáři Svatovítské katedrály), totiž mozkovně svatého Lukáše, přivezené do českých zemí Karlem IV. v roce 1355.
Pominu-li zřejmě bezpočet osobních patronů, ke kterým se umělci občas hlásí, je namístě zmínit společně s evangelistou Lukášem ještě dva patrony kanonizované. A to Fra Angelica (již za života nazývaného Beato, blahořečen byl Janem Pavlem II. 3. října 1982; svátek má 18. února) a Andreje Rubleva (kanonizován v pravoslavné církvi v roce 1988).
Sv. Lukáš v sobě prostřednictvím legendy propojuje autora slova a malíře, autora „slova učiněného tělem“. Mezi současnými malíři, sochaři nebo grafiky je nemálo těch, kteří vedle projevu výtvarného mají potřebu vyjadřovat se slovem. Motivace ke psaní básní se u nich jistě neliší od „důvodu k básni“ u básníků. Řada autorů z našeho úzkého výběru (soustředěného pouze na české umělce) svoji poezii publikuje časopisecky, knižně nebo v podobě samostatných sbírek (např. Nádvorníková, Totušková, Slámová, David, Lipavský, Čermáček, Houdek, Valoch…), jiné vybrané básně pocházejí z rukopisů (Olešová, Balabán). U těchto autorů tak psaní poezie není jen doprovázením tvorby výtvarné, byť se s ní může prolínat, případně být jejím určitým komentářem. U jiných jde o básně spíše ojedinělé (třeba u Jindřicha Pruchy – na rozdíl od jeho početné korespondence, Václava Boštíka a dalších).
K psaní (poezie) bychom mohli připojit také tzv. psané nebo textové obrazy a kresby – záměrně se vyhýbám pojmu lettrismus, který myslím zahrnuje poněkud jinou oblast, operující často s písmenem jako znakem, méně s významem slova a pojmu jako takových. Mezi současnými výtvarnými umělci není tato aktivita výjimkou. Slova jsou často konstitutivní součástí obrazů například u Daniela Balabána, Jana Merty, Václava Stratila, Mariana Pally nebo Vladimíra Kokolii a dalších. Pojmenovávají nějakou věc, jev nebo prožitek; „tělo činí znovu slovem“. Jindy mají texty v obrazech povahu komentáře, komplementárního nebo i provokujícího sdělení. Podobně mohou obrazy tvořit celek s jejich názvy, vytvářejí tak jakási „dvojverší“, juxtapozice, obsahově se vzájemně pointující, kontrastující nebo i podrývající.
Daniel Balabán
…
Kreslila si, sníh jí svítil mezi prsty
a vločky nekonečně roztávaly.
Kreslila si asi sebe,
daleko a dále, dále…
Kreslila si své ranní kreslení.
Sníh jí svítil mezi prsty
a vločky nekonečně roztávaly.
Jarmila Totušková
…
Zatni
do kamene
ticho.
Jenom ne tklivě
kadeřavé
zauzlené linie.
Ale mezi podkresbou
zůstane
nadechnutí
prázdna.
Václav Stratil
Ú s t a vy n e c h a n á s l o v e m
S v í t í ú s t a p l n á s k l a
Alena Nádvorníková
GENEZE
Na hranách blankytu
svítivý břit.
Nestvůrný mlčí.
V hlubinách vysoký
vysoký křik.
Miroslava Slámová
…
Rukama červenýma od obrazu
procházím domem
Na plátně na Boží ruce
je vyšitých šest prstů
Jiří David
…
V pokleku
kaskádu srdcí
zapaluji
podobný orlu
střemhlav
mezi horou a vodou
strhnu beránka
jehož krví
píseň pastýři
do dlaní vytetuji.
Matěj Lipavský
…
Neonem kresba v mělké nice
holé zdi do úzké ulice
nahoře bříza v bílém nebi
listí ucpalo žlab
v dešti se z něj voda kolem chrlí
začíná namrzat…
Bohuslava Olešová
…
Nyní se budu svlékat
ze všech svých obrazů
uložím je na pohovku
budu leštit jejich záhyby
sluncem a rosou
je budu bílit
jak nemocné prádlo
tak dlouho
až je obraz
za obrazem
naložím na jejich
bílou křehkost
Jan Svoboda
POOTEVŘENÍ
Pootevřela jsi ústa
Znovuvzkříšení a nanebevzetí
Zadýchání a zatracení
Marian Palla
ta flétna zní
jako by na ni
hrál
pořezaný
řekla
Pavel Preisner
…
haluze choré rozkřápané
kmeny rozmočil močál
jsem rád že jsem tě našel Pane
nad knihou knih jsem spočal…
Vladimír Kokolia
I se zavřenýma očima si můžu vybrat, jestli se
dívám, nebo nedívám.
Trýznivá nemožnost představy Boha dává
o Bohu jakžtakž představu.
Ladislav Novák
ÓDA NA TUŠ
Jen několik krůpějí tuše
vržených sytě či jen suše
zachytí jak theatrum mundi
tak všechny záchvěvy mé duše
Václav Boštík
…
K slovu slovo slovo k slovu
v řetězu se volně pojí
jeden výraz význam dvojí
slova měkká slova z kovu
(…)
svoji hvězdu svoji novu
osm slabik řetěz spojí
v hodinovém nepokoji
k slovu slovo slovo k slovu
Jindřich Prucha
A TICHO ROSTLO…
Nad krajinou dlouho samoten jsem stál
a nikdo nepřišel, by pomodlil se v tom tichu,
jen kraj tesknotou se chvěl a vody už jen šeptaly
Nad krajem dlouho samoten jsem stál,
než přišlo první světlo posíliti duši.
Matěj Lipavský
…
podepisovala se Tvá L.
on už přitom měsíc hnil v Haliči
když jí předtím psal
o odstínech hlíny
na frontové linii
Jánuš Kubíček
…
Za obzorem obzoru je mnoho věcí –
věcí za obzorem je mnoho
za obzorem hlavy je mnoho věcí
za obzorem oka je mnoho věcí
za obzorem mluvy je mnoho věcí
za obzorem páření je mnoho věcí
za obzorem hmatu je mnoho věcí
za obzorem vznikání je mnoho věcí
za obzorem představy je mnoho věcí
Bohuslav Reynek
ŘÍJEN
Za mlhy clonou z krvavé řízy říjen se svléká.
Z hájů a hroznů vytéká ryzí zlatá řeka.
Přelévá říjen z dlaně do dlaně vody a mraky.
V nich mihotá se luna, zrak laně, s vichry a ptáky.
Kurt Gebauer
VÁH
Mohutné stromy
jak černé kytice
pnou se pod nebesy
pod nimi pase se stádo
a kráčí člověk
1960
Adriena Šimotová
…
Vidělas náhle zadní trakt domu
okna
jež jako oči hledí dovnitř
jakoby slepé a pokryté mázdrou
bývá to kuchyně:
tam vysívají vánoční stromky
či stojí v lahvi nedopité mléko
a napadlo mne náhle
jaké by to bylo letět dolů
z těch zadních oken
zadního traktu
Karel Zlín
NEPOZNATELNÉ
Do dávna otevřen byl dům.
Dnes vzhůru zvedá puklý Štít.
Stín stoupá ještě do schodů.
Chce se zde chvíli zachytit.
Kdysi nad stolem skláněl se.
Nepoznatelné třímal čas.
Tehdy, když žil, tam pod lesem.
Neznámu dal dny napospas.
Eva Kmentová
…
Hledám se –
na starých fotografiích
a v hebké srsti zvířat,
ve vůni sněhu a trávy, znovu rostoucí,
zbytky dopisů – melodie –
párek s hořčicí a skleněnka,
v běhu z kopce dolů
a v povrchu oblázků
hledám se –
tam někde musím být.
(…)
Miroslava Slámová
STARÁ FOTOGRAFIE
Vzpomínka jen povrch olízne
a přece tam jsme
už se vším nepoznaným
klíčením a brzdami
Vědět víc –
jen pro jistotu
jaké síle – na čí stranu
budou přičteny?
Vladimír Houdek
(…)
Hledám tvar domu.
*
Ve mně,
prochází zahradou i pokojem.
*
Ta pevnost bezu. Ty prameny tepu, pod kterými se skrývá
malý altánek ze dřeva a kamení. Tam uvnitř. Pod dnem
skla. Skrývá se víko a jeho starý župan. Tam hluboko. Tam
do tmy včely vyměšují svůj kal. Svá rydla. To mystérium
přivázané k hůlce. K pochodu, k životu.
(…)
Stačilo by málo.
Jan Svoboda
JOSEF SUDEK
V malé místnůstce
kde anděl se zlatými křídly odpočívá
oči zasněné
přebývá básník
Zapisuje gesta soch
Zapisuje mlčenlivost stromů
Zapisuje tichu
Jiří Kolář
- červen — čtvrtek
EPIKTET XI
Nikdy neříkej žes něco ztratil
nýbrž že ses vrátil!
Nezemřelo ti dítě ani žena
ale vrátily se
Byl vrácen i majetek o který jsi přišel
Nebo jsi ho byl zbaven neprávem?
Co na tom skrze koho jej Bůh požádal?
Dokud jej máš dbej o něj jako o cizí
nebo jako pocestný o hospodu
Pavel Štýbr
…
Maminko
až pojedete do města
přivezte mi prosím notýsek a tužtičku
nebo raději tříbarevné pastelky
K čemu to Jindříšku?
Chtěl bych maminko
vymalovat svět
To bys nezvlád Jindříšku
svět je moc velikej
Jdi za tatínkem
přimluvím se
koupí ti foťáček
Nemohu maminko
vím jak to máte
s penězma
Jen jdi Jindro
není vyhnutí
tak to stojí ve veliké knize
Dopomáhej ti Bůh
věnováno J. Štreitovi
Jiří Jílek
Z NOUZE SVÉ ČINÍM CTNOST
Upřel mi život rozmar své tvorby
a nechal jen nezbytnost a nutnost
A jestliže myšlenky mé
v cáry slova se oblékají
jestliže zním
je vůle mé v tom jen tolik
kolik je vůle v mlčícím listu
aby šuměl když zaduje vítr
kolik je vůle v mlčícím dřevě haluze
aby skřípěla a praštěla rvána bouří
Karel Adamus
…
že neumíš?
a co chceš víc!
právě proto že neumíš
můžeš znovu a znovu nacházet
právě proto že neumíš
můžeš znovu a znovu brát
jaké by to bylo umění
kdyby se předem zajistilo
kdyby se předem stalo
Jiří Valoch
Nemám nic jistého,
jen pravidelnost deště
a ticho mé pulzující paměti.
Když nikdo,
tak nikdo,
ani rozlomený hlas
náhodného setkání
na operačním stole.
Otakar Slavík
…
A tak došlo na Provazolezce. Odpočinek provazolezce
na provaze, s mašlí, odpočinek provazolezce v povětří,
pod zemí, před představením, předposlední odpočinek –
jako násilnej, vymyšlenej úhyb od katastrofy.
Již mě nenapadlo totiž nic jiného, než – jak jsem viděl u Evy Kmentové – hromada,
stoh papírovejch útržků a na každým napsána otázka:
PROČ?
/ Básně vybral Petr Veselý. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2023)