Mějte se dobře, lucerny paláce nebeského…

Poezii jsem četl a prožíval (i když jsem ji sám nepsal) již od mládí. Nejprve samozřejmě českou, později i cizí. Při tom sehrálo svou roli i mé studium filologické, konkrétně zaměřené na anglistiku, germanistiku a nordistiku.

Můj první velký obdiv platil Jaroslavu Vrchlickému, jehož tehdy nově vydávané sebrané spisy jsem si pořizoval. Ještě dnes mi v uchu často znějí verše, jež jsem slýchával od své babičky, která jinak básně vůbec nečetla:

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
(…)

To byla tedy klasika.

K neobvyklému setkání s poezií jiného druhu pak došlo ve škole, na měšťance. Jeden ze spolužáků, můj blízký kamarád, jehož tatínek byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí, se zařekl, že rusky se učit nebude, když má tátu v kriminále. A taky výuku ruštiny zcela ignoroval. Jenomže v deváté třídě jsme měli dostávat jakési závěrečné vysvědčení. A co teď? A tu jsem poznal, jakou magickou sílu poezie má. Při jedné z posledních hodin ruštiny tento hoch vystoupil na stupínek a začal recitovat:

Viděl jsem mužíka, byl negramotný,
neuměl rozlousknout azbuky oříšek,
uslyšel však, co mluvil Lenin,
a znal tedy vše.

A to stačilo. Na závěrečném vysvědčení byla z ruštiny chvalitebná. Jenomže k tomu, aby se dostal na gymnázium, to nestačilo, to bylo vyloučené. Snažil se mu pomoci Karel Höger, který k nám do školy chodil, protože spolužák měl zřejmý talent pro herectví, ale bylo to marné. Vyučil se dřevomodelářem, později ale přece jen absolvoval AMU a stal se z něho jeden z našich nejpopulárnějších herců.

Nové období v mém pohledu na poezii zahajuje seznámení a později i mnohaleté sblížení s profesorem Josefem Vašicou, který mi otevřel oči pro „století andělů a ďáblů“ (jak je charakterizoval Zdeněk Kalista). Vašica byl teolog, literární historik, editor a překladatel, ale také přítel mnoha básníků, mj. například Halase a Holana. Byla to jedna z největších osobností, s nimiž jsem se v životě setkal. Vladimír Holan mu věnoval báseň nazvanou Starý kněz.

Starý kněz

Josefu Vašicovi

Potkali jsme se na Karlově mostě, sněžilo,
neviděl jsem ho bezmála dvacet let.
Stěžoval jsem si? Asi ano, neboť mne těšil,
a když jsem mluvil o hříchu, řekl jemně:
„Ano, vždyť jakpak bychom vás poznali
u Posledního soudu!“

Ale když to nepomáhalo, pravil zčistajasna:
„Můj synu, zdá se mi, že teď ve svých verších
pohrdáte abstrakcí… Vaše touha po prostotě
byla by chvályhodná, kdyby byla subtilní…
Ale vy jako byste částí svého ducha,
a to částí nejdobrodružnější,
nechtěl být v moci boží.
Cožpak nepijete rád víno?“

Poezií 17. století jsem byl okouzlen. Stačí třeba jen první z Písní o čtyřech posledních věcech člověka (které mimochodem vydal Vašica):

Mějte se dobře, lucerny
paláce nebeského,
zlaté slunéčko, stříbrný
měsíčku, bratře jeho.
Pomíjí den,
nastává sen,
jejž musím dlouho spáti,
až zazvučí
a poručí
anjelská trouba vstáti.

Mějte se dobře, štěpnice
s červenými jablíčky,
a vy převonné květnice
s všelikými kvítíčky.
Ó hrdličky
samotničky,
již mi více necukrůjte:
slavíčkové,
stehlíčkové,
od zpívání pauzůjte.

A co teprve Fridrich Bridel, zcela jistě jeden z největších českých básníků, a jeho vrcholné dílo Co Bůh? Člověk? Alespoň toto:

Kapka rosy tekoucí,
krůpěje ranní, jedinká,
prázdný ořech padoucí,
pomíjející bublinka.
Tys pak slunce bez rána,
mou nádobu naplňuješ,
jež tebou bývá plná,
s ní se sám obveseluješ.

Já jsem dejm, vítr, pára,
z semena spolu smíšený,
krátký den, a dnův čára,
zrozen jsem z života ženy.
Tys propast, z nížto všeho
všech všudy věcí zrození,
rod jednoho každého,
život první i poslední.

Jsem sice křtěný Vltavou, ale po více než padesáti letech života v Brně jsem brněnským patriotem, a proto bych rád připomněl dva dnes neprávem takřka zapomenuté brněnské básníky, s nimiž jsem byl blízký a kterých si cením. Je to z Kunštátu pocházející (a do Kunštátu také uvedl Halase) lyrik Klement Bochořák, z něhož alespoň drobnost:

Z hlubin

Říkám si: Krásné věci pominou,
je každá bludičkou, jež v plnosti své hasne.
Jako bludičky že křehké jsou,
zachovej nám, Pane, věci krásné!
Náramná se prosba k Tobě vznáší:
Že rozplynou se, lásce naší dražší
a odleskem Tvé nádhery ať jsou –
Čím prchavěji jedna růže hasne,
tím vášnivěji myslím na druhou.
Zachovej nám, Pane, všechno krásné!

Druhým z nich je v Lesním Jakubově narozený lyrik a překladatel z němčiny a lužické srbštiny Josef Suchý (jen pro zajímavost: v PTP sloužil s Riem Preis­nerem), z jehož díla ocitujme pouze verše uvádějící jeho úmrtní oznámení:

A tam to poklidné stavení v zatáčce s olší
je smrt.
Nic víc
než zájezdní hostinec pro chvíli oddechu
a přepřažení koní…

A nyní, jak již bylo naznačeno, něco z cizích luhů. Z literatury anglické jen dvě jména auto­rů, jichž si obzvláště cením. Jsou to romantik S. T. ­Coleridge a z 20. století T. S. Eliot. V posledních letech jsem se ale věnoval, i jako překladatel, převážně literatuře německy psané, z níž uveďme na závěr tři autory mně obzvláště milé, které jsem překládal a již měli nějaký vztah k českým zemím.

Romantik Joseph von Eichendorff pocházel ze Slezska, rodina měla ale statky i na severní Moravě a básník často pobýval na zámečku v Sedlnicích. Je to jeden z největších německých lyriků. Jeho romanticky citové básně jsou zpěvné a často blízké lidové poezii.

Měsíčná noc

Jako by tiše nebe
jen políbilo zem,
ta v květy skryta bledé
o něm jen sní svůj sen.

Procházel polem vánek,
klasy se vlnily,
šum lesů tišil spánek
a hvězdy zářily.

Duše má perutěmi
vznesla se v oblohu,
letěla tichou zemí
jakoby k domovu.

Jarní pozdrav

Po ránu hora hoří
v ohnivých červáncích,
na vrcholu té hory
do výše jedle ční.

A z vrcholku té jedle
je radost pohledět,
ó světe, krásný světe,
jsi dneska samý květ!

Druhý německý romantik Clemens Brentano pobýval v Čechách a napsal hru Založení Prahy o kněžně Libuši. Je rozený lyrik, jeho básně jsou muzikální, často virtuózní. Kouzelné jsou jeho pohádky, prokládané vtipnými, většinou lyrickými verši.

Slyšíš, jak fontány šumí?
Slyšíš cvrčka cvrlikat?:
Naslouchejme tichu růží,
blažen, kdo umírá v snách,
blažen, koho mraky tiší,
koho měsíc uspává!
Ó jak blaze ten se vznáší,
komu sen svá křídla dá,
a z modrého nebes pláště
květy hvězd si trhá jen:
létej, spi a sni, už brzy já tě
probudím a budu přešťasten.

A na závěr: Ilse Tielschová, narozená v Hustopečích, odkud odešla roku 1945, nyní žije ve Vídni. Píše prózu i verše. Dětství v Hustopečích, vzpomínky a Morava vůbec mají v jejím díle veledůležitou úlohu. Loni oslavila devadesátiny, za účasti delegace z Hustopečí v čele s paní starostkou.

Circulus brunensis

(před starou mapou Moravy)

Bývám tam často
(žlutá byla vždycky má oblíbená barva)
v noci
zahalena do stínu a spánku
přecházím hranici
Austriae pars
jdu starými cestami
milosrdně nesvítí měsíc
neutěšuje mě štěkot psů
po kolena ve sněhu
nacházím přece cestu
ke dveřím
k mým dětským snům
jež visí v rezavých stěžejích
bývám tam často
(ty kopce mě volají)
vrůstám do kopřiv a trsů fialek
podél mezí
houpám se v keřích bezu
tančím hvězdnatou nocí
nad horizonty
mávám křídly
před římskými číslicemi
hodin na kostelních věžích
poklekám před oltáři
bez modlitby na rtech
přelézám zeď
školního dvora
v prázdné tělocvičně se ještě něco chvěje
Mozart
hraný na rozladěný klavír
ale písně utichly
hlasy již neslyšet
přikládám marně ucho
k prahu

cizí
procházím uličkami
zahalena v stín a spánek
vím, že déšť přijde
přesto píši stále znova
křídou
na zdi domů
všechny odpovědi
jež mi zůstaly dlužny

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)