Náčrt duchovního portrétu Stanislava Krátkého

Jedna z velkých postav české církve posledních desetiletí, mikulovský probošt a biskup skryté církve Stanislav Krátký, by se v listopadu letošního roku dožil význačného jubilea – oslavil by sté narozeniny. Ačkoliv do Kontextů nepsal, psali o něm do časopisů, které jim předcházely, jiní autoři, zejména Petr Fiala a Jiří Hanuš. Ti se v devadesátých letech jako první věnovali na stranách Revue Proglas (a pak i Teologického sborníku) ožehavé otázce skryté církve, jejímž čelným představitelem Krátký byl. Rád bych tuto mimořádnou osobnost připomenul, a to trochu nevšedním způsobem – náčrtem jeho duchovního portrétu.

Věta „sám nepsal, ale psali o něm jiní“ nám o osobě Krátkého řekne něco mnohem hlubšího, než se na první pohled zdá. Rozsah žánrů, jimiž se o něm psalo, je bohatý. Najdeme o něm historická pojednání spojená především s dějinami moravské skryté církve, vyskytly se i (ojedinělé) pokusy reflektovat jeho teologické myšlení (a právě zde je bílé místo, jež by chtělo více zaplnit), vyšel s ním dokonce knižní rozhovor (a několik dalších rozhovorů v časopisech a novinách). Asi nejrozsáhlejší soubor textů bychom však mohli označit slovem svědectví – jde o osobní vzpomínky, kterými probleskuje tu více, tu méně vědomí tajemné přítomnosti Někoho většího v jeho životě.

Lidé, kteří ho poznali, o osobnosti tohoto moravského duchovního chtěli psát, o čemž jsme se s Alešem Filipem dobře přesvědčili při přípravě sborníku Jezdili s ním andělé ^[1] i při editování dalších vzpomínek vydaných v roce 2020 na stránkách časopisu Kontexty.^[2] Tito lidé chtěli psát (jistě z vděčnosti) o svém setkání s Krátkým, o tom, co pro ně toto setkání znamenalo. Cítili, že musejí podat svědectví, jak se jeho životní osud propletl s jejich příběhy a kolik dobra jim to přineslo. A třeba i jaký nový směr a smysl jim to dalo. Ačkoliv se to bude český člověk, charakterizovaný pověstnou plachou zbožností, jistě zdráhat přijmout, neexistuje podle mého názoru přesnější způsob, jak tuto skutečnost vyjádřit, než tento: setkání s Krátkým tyto lidi odkazovalo ke Kristu, o němž chtěl tento horlivý nástupce apoštolů, věrný evangelnímu radikalismu, celou svou silou – a opravdu neměl málo přirozených darů, naopak! – svědčit. Troufnu si říct, že nikdo jiný jim stylem života nepřipomínal příklad apoštola Pavla více než Krátký. Byl stejně jako Pavel neustále v pohybu a povzbuzoval křesťany v různých obcích (především) Moravy. A to nejen ve farnostech, ale i v domech, kde bydleli, jelikož stejně jako Pavel chodil po domech, přímo do rodin, jež na „sezení“ s ním často přizvaly své přátele. Nelze tak porozumět jednotlivým krokům a činům Krátkého, ba jeho životnímu příběhu jako celku, pokud nevezmeme v potaz jejich totožné směřování – „běh“ k identickému cíli a nezbytnost boje s podobnými překážkami na cestě Božím (ne)časem. Oba dva se rozhodli následovat Krista a činili tak, samozřejmě v jedinečných podmínkách své doby a místa, exemplárním způsobem. To, že hlavní myšlenka roku sv. Pavla („Buďte jako svatý Pavel!“) představovala pro Krátkého program, by jistě dosvědčili mnozí.

Rád bych se tu pokusil reflektovat několik faktorů, které ze Stanislava Krátkého činily nepřehlédnutelnou křesťanskou osobnost. Nebudu vycházet z již sesbíraných svědectví, nýbrž tak učiním prostřednictvím jeho vlastních textů. Větu, že „sám nepsal, ale psali o něm jiní“, je totiž nutno zpřesnit. Neplatí totiž absolutně.^[3] Přesto Krátký své myšlenky nešířil hlavně skrze psané texty, nýbrž skrze promluvy. V prvé řadě byl totiž mimořádně talentovaným kazatelem. Na svém vzoru sv. Janu Zlatoústém si cenil, že „užíval jazyka své doby“ a že evangelijní poselství dovedl vždy „prakticky aplikovat pro potřeby svých posluchačů“ (K plnosti, s. 35).^[4] Výrazný projev doprovázený silným a jedinečně zabarveným hlasem, dialogizace a provokující řečnické otázky, které se obracely na neklidné srdce člověka, očividná vzdělanost a přehled, projevující se zmínkami o různých událostech současné doby i lidských dějin (i intelektuál se tak leccos dozvěděl), a hlavně autentičnost svědectví jeho života i příkladů (často obyčejných) lidí, jež rád (pro povzbuzení ostatních) zmiňoval – to vše charakterizovalo jeho působivé promluvy. Těm také, spolu s osobními setkáními s jednotlivci či malými společenstvími, dával jednoznačnou přednost před sepisováním textů. Nechtěl být suchým „znalcem“ (byť byl sám bezpochyby intelektuálně laděný člověk a při studiu teologických dokumentů postupoval velice systematicky), ale živým a ze „zbožného spánku“ posluchače probouzejícím kazatelem. Na psaní učených pojednání mu tak již nezbýval čas. Přesto pro své přátele a známé něco drobného (většinou jednostránkové texty) v posledních letech svého života pravidelně psal – pozdravy přátelům, které jim zasílal při různých příležitostech (tj. především k vánočním a velikonočním svátkům nebo při svých význačných jubileích jako např. výročí kněžského svěcení).^[5] V navazujícím textu bych se skrze čtení těchto dopisů a knižního rozhovoru s Krátkým (a též několika dalších pojednání) pokusil vykreslit některé důležité rysy jeho osobnosti.

Křesťanská radost

Co bylo zdrojem jeho aktivity a tvořivosti? A jeho síly? Vždyť díky ní byl schopen čelit všem nepříjemnostem doby, z nichž asi nejtěžší bylo nepochopení z řad církve, kterou ovšem nikdy nepřestal milovat a při bilancování své životní zkušenosti o ní prohlásil, že už ví, jaká je – „je nezničitelná“ (K plnosti, s. 21). Na tento zdroj asi nejlépe poukazuje jedno z jeho hesel, v nichž vždy shrnoval určité základní pravdy víry: „Naše síla – radost z Hospodina!“ Radost ve svých pozdravech přátelům spojoval povětšinou s různými (misijními) setkáními (s dětmi, mládeží i dospělými), která v době bezprostředně předcházející psaní konkrétního dopisu učinil. Všechna tato setkání se vždy snažil poctivě vyjmenovávat. Na hlubší rovině ovšem byl pro něj důvodem radosti „návrat k našemu Otci“. Ostatně, i ona nespočetná setkání s konkrétními lidmi prožíval jako „duchovní setkání srdcí, která se snaží o hlubší prožívání evangelia“. Vanul v nich podle něho Duch Boží, přičemž „jeho vanutí je plné radosti a naděje“. Právě ty Krátký považoval za samotnou DNA věřících. Sám byl radostný a radost vyzařoval, a to navzdory velkým dramatům svého života. I v nich se totiž podle něj vždy vyjevila nějaká radost. Celý svůj kněžský život proto vnímal jako „zářící drama“.

Stará církevní moudrost říká o těch, kdo patří Hospodinu a žijí z Něj, že jsou naplněni (ba „zaskočeni“, jak zní titul jedné knihy C. S. Lewise) radostí. Benediktinský opat Paul Delatte (1848–1937) dokonce tvrdí, že je povinností každého být radostným. V tom je podle něj zvláštnost křesťanského náboženství: radost je v něm přímo příkazem, máme o ni (aktivně) usilovat. Jak poznamenal anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton, skrytým tajemstvím opravdového křesťanského života je radost, kterou nám svět (tj. všechny nepříznivé okolnosti života) nemůže vzít. Benediktinka Mary David pak z toho dovozuje, že radost je pro křesťany darem i odpovědností. Spočívá v bohatství našeho srdce, jež je (zcela) naplněno Bohem, a proto mu již nic podstatného nechybí. Tato radost často roste v podmínkách na první pohled velice nepříznivých (tj. je v nich hojnost utrpení) a vyžaduje si od nás oběť (tj. vzdát se našich představ a plánů – říkat „buď vůle Tvá“ často bolí). Odehrává se nejjasněji v životě těch, kdo v prostotě svého srdce Bohu odevzdali úplně všechno.^[6]

Na pozemské bohatství nebyl Krátký nikdy zvyklý, narodil se totiž do chudých poměrů, a nikdy ho také neodvádělo od touhy, aby jeho srdce naplňovala plnost Ducha svatého, jež v člověku utváří radost. Ostatně, „ad plenitudinem“, tedy „k plnosti“ (a to slovem i příkladem) bylo jeho biskupským heslem. Na této cestě k plnosti mu pomohla i „sestra chudoba“ a kontakt s utrpením. Vždyť již v dětství se musel s bratrem starat o otce, jenž onemocněl španělskou chřipkou a skončil jako ležák. Aby se rodina uživila, musely se matka i děti hodně ohánět. Od malička měl v sobě jak podnikavost, která je doprovázena odvahou s nepřízněmi bojovat, a tím nezakrnět, tak hloubku, již dává kontakt s utrpením. Nikdy mu proto nevadilo, že se ocitl na periferii, neboť z ní sám pocházel a uvědomoval si, že na ní může člověk (paradoxně) snadněji růst. Dramatickou dobu nacismu a komunismu hodnotil jako privilegované „asketické cvičení“, které ho mělo připravit na pro něj asi nejtěžší zkoušku – nepochopení činnosti skryté církve ze strany dalších věřících, zejména některých představitelů církevní hierarchie. Musel se pohybovat v prostředí, v němž existoval od členů skryté církve jistý (jistě psychologicky krajně nepříjemný) odstup, protože si o nich (o těchto „pochybných“ – přípravou i svěcením) ostatní (spolubratři) mysleli, že to s nimi není všechno nějak v pořádku. V tomto kontextu si rád připomínal jeden výrok svého učitele, známého literárního vědce Arne Nováka, který mu v mládí poskytl stipendium, vypsané na připomínku tragické smrti syna Radovana, pro studium na klasickém gymnáziu. Když Němci zabírali filozofickou fakultu v Brně, citoval Novák z proroka Izajáše: „Moje síla je v mlčení a naději.“ Je příznačné, že si tento citát Krátký připomínal i v jiném kontextu – při scéně narození Krista (K plnosti, s. 150), která je přece ve své jednoduchosti a prostotě krásným vyjádřením tajemství křesťanské radosti. O tuto radost ale musel v celém svém životě bojovat.

Radost spojoval i s humorem. Smích je podle něj něco jedinečně lidského, jelikož nás právě on odlišuje od zvířat. I v nejtěžších chvílích by křesťan neměl ztratit schopnost úsměvu (K plnosti, s. 154). Z pozdravů přátelům vysvítá, že v posledních letech doprovázely Krátkého nemoci – v závorce dopisu ze září roku 2006 dokonce zmiňuje, že „to bylo již k nevydržení“. Dramatický boj s nemocí (měl problémy nejen s kyčelním kloubem, ale i s bércovými vředy) vnímal jako zázrak a šťastné přežití mnohokrát odkládané operace kyčelního kloubu se mu jevil „jako mimořádný dar nebes“ a také „jako nový úkol“. Na tyto úkoly se vždy těšil. Doba nemoci pro něj představovala příležitost obrátit se s přímluvami k jeho „andělům“, zvláště pak k moravskému knězi a mučedníkovi komunismu Janu Bulovi, jehož větu „Člověk nikdy Boha dost nemiluje, a to je jediné, čeho musí litovat“ častokrát připomínal. Nemoc mu tak vždy byla spojencem nekrásnějších myšlenek, což je poznání, které si odnesl již z dětství (K plnosti, s. 18). Zároveň ji považoval za prohloubení mystického vztahu ke Kristu, neboť Kristus podle něj „trpěl nejen za nás, ale přímo v nás“ (K plnosti, s. 157). Tváří v tvář svým obtížím se odvážil dokonce říct, že „ho bolela noha Pána Ježíše“. Kristus, jenž byl pro něj cestou, pravdou i životem, ho totiž chtěl mít neustále poblíž svého kříže, jelikož kříž je podmínkou, aby člověk mohl dosáhnout svého určení. Kristův kříž nesl Krátkého, když nesl svůj kříž. Byl s Kristem na kříži, a přitom šťasten. Žil totiž s nadějí, že po kříži následuje vzkříšení: „Krista pohřbili, ale naději ne.“

Stanislav Krátký při oslavě výročí deseti let kněžství v roce 1956.…

Úžas a nadšení

V pozdravech přátelům se často objevuje slovo úžas. Každá maličkost představovala pro Krátkého důvod, aby žasnul. Dokonce celý rok 2004 prožíval jako rok „mariánského úžasu“. Přál si, aby nás všechny světlo mariánského úžasu prozářilo ve dnech, které jsou před námi. A šlo v jeho případě vždy o dny plné různých návštěv a setkání, jež zažíval při své misii. Za „radostnou píseň“ považoval svou službu na exerciciích. Označoval to jako „misijní úžas“. Pěvně věřil, že když budeme „tím, čím máme být, oslovíme a získáme celý svět“. Často ho mile překvapovaly horlivost a nadšení věřících a mnohdy v tomto kontextu vyzdvihoval zásluhy laiků. Přesto považoval za zahanbující, kolik úžasných možností zůstalo nevyužito. Když však viděl někoho angažovaného, jásal (ba „skákal“) radostí. Počet aktivních lidí ho uchvacoval: „Tolik andělů jsem ani nečekal,“ prohlásil jednou, když se setkal s živým společenstvím nadšených věřících. Nikdy se necítil sám, neboť nikdy ve svém životě ani sám nebyl – velké tajemství křesťanského společenství se mu vždy ukázalo jako plné útěchy. „V tichém úžasu nad tajemstvím života“ žehnal těm, s nimiž se setkával na svých cestách. Za všechna setkání byl vděčný (jako sv. Pavel), vnímal je jako něco „od Boha nám daného“. Našel v nich onen stonásobek, který Kristus slibuje svým věrným učedníkům.

Ačkoliv se nám svět může zdát „špatný a zkažený, plný zla a nespravedlnosti“, podle Krátkého se za touto rouškou skrývá spousta dobra, krásy a radosti, což v nás vzbuzuje úžas.^[7] Jeho přístup ke světu byl autenticky křesťanský: jeho víra se nerodila ze strachu, nýbrž z úžasu nad nepopiratelnou přítomností mnoha dobrých věcí. Podepsal by jistě větu amerického rabína A. J. Heschela, dle něhož je absolutní úžas „pro pochopení Boží reality tím, čím je jasnost a zřetelnost pro pochopení myšlenek matematiky. Nežasneme-li, jsme k jemnostem hluší.“^[8] Realita, kterou máme před sebou, nám byla dána jako dar: první aktivitou člověka je tak její přijímání a poznávání. V tomto postoji je údiv obsahující přitažlivost, pro niž může člověk k životu přilnout a hledat v něm působení láskyplné Stvořitelovy ruky, který má vše, i v těch nejkřivějších dobách, pod kontrolou. Lidské hledání vychází z tohoto prvotního postoje úžasu nad přitažlivou skutečností, kterou tajemně řídí Boží prozřetelnost. Bůh mne (stejně jako všechny ostatní) ve všech okamžicích existence nepřestává utvářet. On je větší než já, je více mnou, než jsem já sám, jen díky němu existuji.^[9]

Krátký sám svou víru popisoval jako spontánní, důvěřivou a stále otevřenou pro úžas. Jak ale zmiňuje historik a diplomat F. X. Halas, „nikoho nenutil, aby dával víře stejný výraz“. Přijímal odlišnost a jinakost lidí; byť mu nebyla nikdy vlastní víra, která se musí prokousávat hromadami intelektuálních nejasností, zdůrazňoval, že tyto dva typy víry se plodně doplňují (viz K plnosti, s. 20 a 170). U intelektualistického pojetí víry ovšem vnímal riziko, že se redukuje pouze na „etickou oporu a pomoc v boji se zlem“, a tak přestane být živou vírou. Ta není ani nějakou ideologií, nýbrž žitým vztahem s Kristem, který nás zve do lásky, již má se svým Otcem. V Kristu jsme totiž přibráni do výměny lásky mezi Otcem a vtěleným a lidským Synem. Naplněni Duchem svatým, stáváme se takto účastníky Božího života.^[10] K tomuto podílu na Kristově životě jsme zváni prostřednictvím různých okolností, hlavně skrze ty, jež jsme nikdy neplánovali. V neskutečně pestrém osudu Krátkého, jenž zažil velké rány 20. století, byla většina věcí naprosto neplánovaných. To ale hodnotil pozitivně, protože „všechno neplánované má původ Boží, kdežto když plánuju něco já sám, tak si na tom příliš zakládám a vše sám ovlivňuju, a tím Bohu nezachovám žádný prostor“ (K plnosti, s. 90). Rány (života), které dávají tvar, jak zdůrazňoval, nezdeformovaly osobnost Krátkého k zahořklosti, byť z čistě světského pohledu by se našly nejrůznější důvody ke zklamání. Mladost a svěžest jeho ducha sice byla něco vybojovaného, ale ještě podstatnějším způsobem něco darovaného: „Bůh dává znaveným sílu a bezmocnému rozmnožuje zdatnost“ (Iz 40, 29). Dar víry ho vedl k tomu, aby stále nad něčím žasl: „Žasneme, že žijeme, žasneme, že církev přežila dvě tisíciletí, že naše církev přežila totalitu“ (K plnosti, s. 159). A tento úžas, který si uchoval i jako starý nemocný muž, se u něj pojil s nadšením kráčet novými nevyšlapanými stezkami, což vyjadřoval latinským heslem novarum viarum.

Malomyslnost, skleslost a smutek, které podle Krátkého ke křesťanům nepatří, je možno překonat jen živou vírou. Tato víra je zdrojem nadšení, jež se projevuje tváří v tvář jakékoliv výzvě. Dává nám též schopnost se s různými zklamáními a nepochopeními vyrovnat. A dává nám i sílu nadšeně tvořit (K plnosti, s. 159). Krátký stál u zrodu různých iniciativ („vždy chtěl pracovat pro dobro církve“), ale asi ještě důležitější bylo to, že (jako správný duchovní otec, který má své děti) dokázal motivovat obrovské množství lidí, aby se pustili do různých aktivit. Asi jen málokdo v naší církvi se mu může rovnat v tom, jak ovlivnil různé osoby a díla, které se staly součástí veřejného prostoru v naší zemi. Působil jako biskup „buditel“, což vyplývalo z nastavení jeho víry. Ta byla optimistická, nikdy ne naivní, ale naopak ji charakterizoval smysl pro realitu (či common sense, což na něm zvláště oceňoval Petr Fiala). Jak sám napsal v pozdravu přátelům k Velikonocům roku 1999, tento optimismus „čerpá z pozvání k velké hostině lásky a z jistoty, že nás Otec miluje“. Hluboké porozumění tajemství církve, jež není nic jiného než „Ježíš Kristus rozšířený a darovaný nám“ a skrze niž má dojít k duchovnímu sjednocení všech lidí, aby se „zrodili k božskému životu“,^[11] pro něj představovalo důvod pro elán do různých iniciativ. V jejich jádru však vždy stálo předávání víry, která nesmí zůstávat u jednoho člověka, ale má se naopak dynamicky šířit dál. Vždy přesně vyjmenovávané lidové misie, na něž byl často zván jako hlavní kazatel, považoval za příklady jakési „duchovní mobilizace“ (K plnosti, s. 124). Podobně si vážil poutí (poutní místa byla podle něj „tvrzemi víry“) a duchovních cvičení (za tuto „radostnou píseň“ děkoval Duchu svatému). Ústřední roli při povzbuzování ve víře hrála podle něj díky své prostotě a srozumitelnosti Panna Maria. Celý život Kristův prožíváme jedinečným způsobem v tajemství růžence, na jehož hodnotu často upozorňoval.

Ve své činnosti se nechával inspirovat mnoha vzory – z pozdravů přátelům plyne, že pro něj měli zásadní důležitost sv. Cyril a Metoděj a nadšený šiřitel jejich odkazu, moravský duchovní František Sušil (1804–1868). Různé skutečnosti a myšlenky z jejich života často připomínal. Církev a vlast u něj nikdy nestály v protikladu. Byť ho totalita krutě stíhala, po vzoru Sušila měla jak církev, tak vlast celé jeho srdce. Předávání víry se u něj vždy pojilo s důrazem na kulturu, jelikož příklady Cyrila a Metoděje ukazují, že „šíření víry vždy souvisí s pochopením kultury“. Skrze kulturu lze lépe najít „klíč k srdci člověka a díky tomuto klíči pak můžete do nitra člověka vnést křesťanství ne jako cizí prvek“ (K plnosti, s. 121–122). Neváhal přitom využívat i nové prostředky, protože doba může vyžadovat změnit cesty k cíli. V tom podle něj spočívala tradice svobody v církvi, která umožňuje zrušit zastaralé zákony a zásady (K plnosti, s. 100). Cíl ovšem zůstával stejný: křesťanství by mělo nabídnout člověku, co „nikdo jiný nemůže dát – štěstí lásky“. Právě „civilizaci lásky“, jak ji vyzdvihoval papež Jan Pavel II., jehož kroky poctivě sledoval, bychom podle Krátkého měli („směřováním k stále lepším věcem“) nadšeně budovat. Vůbec všemi pozdravy přátelům prostupuje zájem o apoštolské cesty nástupců sv. Petra i radost ze studia jejich encyklik a dalších dokumentů. Považoval za důležité na cestě ke Kristu sledovat indikace papežů a jít s nimi v jednotě.

Z pozdravu přátelům též vysvítá, že zcela zásadní pro něj byla zkušenost krásy, kterou nám zprostředkovává umění. Úžas totiž podle něj „pramení právě z vnímání krásy“ (K plnosti, s. 114), která je odleskem krásy Boží či „paprskem Ducha svatého“. Krása, již nalézáme v umění, je podle něj způsobem, jak zachytit tajemství celého stvoření. Zkušenost krásy v nás probouzí jak naši touhu, tak intelektuální schopnosti. Souvisí proto s dalšími hodnotami, označovanými středověkými učenci za „transcendentální vlastnosti jsoucna“ – s pravdou a dobrem. Krátký se domníval, že všechny tyto hodnoty se spojují v lásce (K plnosti, s. 113). Nejlépe jim lze rozumět jako vyjádření lásky, kterou je Bůh. Ten nás obdaroval stvořením. Když zakoušíme jeho krásu, zakoušíme hlubokou jednotu se všemi věcmi a ta nás otvírá stvořiteli.^[12] Jak Krátký poznamenal v jednom z pozdravů přátelům, tajemství vztahu s naším stvořitelem vyvrcholí v tajemství nebeského Jeruzaléma. O tom nikdy nepochyboval a celý jeho život ovládala touha přivést lidi k hlubšímu prožívání tajemství víry, aby již nyní měli na Božím životě účast. Ačkoliv procházíme slzavým údolím – neseme si své kříže, již dnes začínáme vstupovat do tajemství věčnosti.

* * *

Stanislav Krátký měl ve svém srdci radost, tváří v tvář Božímu stvoření úžas a výzvy života přijímal s nadšením. To byl jeho program a příkladem své osobnosti ostatní vyzýval, ať přijmou tento způsob života za vlastní. Při tom samozřejmě čelil rezistenci většiny lidí, protože člověk se (instinktivně) bojí, že následováním Krista ztratí kontrolu nad svým životem. A mnoho lidí v sobě nemá vášeň konfrontovat se s tajemstvími křesťanství a proniknout jimi, a raději od nich odvrací svůj zrak.^[13] Nicméně Krátký dokázal oslovit zástupy lidí, a proto mnoho z nich vydalo svědectví o setkání s touto velkou osobností naší církve a vlasti. I mne mimořádně potěšuje, že jsem mohl letošní jubileum připomenout náčrtem jeho duchovního portrétu.

^[1]  Filip, Aleš – Baroš, Jiří (eds.): Jezdili s ním andělé, CDK, Brno 2012.

^[2]  Viz zkrácená ukázka v tištěné verzi časopisu Kontexty: Filip, Aleš – Baroš, Jiří: „Mé srdce, pro co jsi bilo, to tě k Bohu ponese!“ Před deseti lety odešel Stanislav Krátký, Kontexty 6/2020, s. 50–54. Celý text je dostupný na webové stránce časopisu Kontexty: Filip, Aleš – Baroš, Jiří (eds.): „Mé srdce, pro co jsi bilo, to tě k Bohu ponese!“ – část první (https://casopiskontexty.cz/me-srdce-pro-co-jsi-bilo-to-te-k-bohu-ponese-cast-prvni/) a část druhá (https://casopiskontexty.cz/me-srdce-pro-co-jsi-bilo-to-te-k-bohu-ponese-cast-druha/).

^[3]  Krátký ve 40. letech přispíval do Revue slovanských bohoslovců Museum, v 50. letech vydával Jiskry (šlo o krátké myšlenky a meditace na každý den, které začal vytvářet strojopisnou formou v Brně-Husovicích, kde tehdy působil), ale i další brožurky úvah na různá duchovní témata a v 60. letech sepisoval různá skripta (často formou otázek a odpovědí, což posloužilo při přípravě bohoslovců ve skryté církvi) a náčrty vědeckých studií (Konvergence víry a světového vývoje, Meritum Christi et meritum nostrum, Theodor Studita). V roce 1970 mu vyšla knížka Druhý vatikánský koncil a jeho poselství v nakladatelství Vyšehrad a ve stejném roce vytvořil dogmatickou expertizu ve věci možnosti svěcení žen pro kobeřický synod. V 80. letech přispíval do samizdatového časopisu Sursum (předchůdce dnešní revue Salve). Po revoluci poskytoval různé rozhovory, ale napsal i drobné vzpomínky na rozličné osobnosti (např. na dominikána Jakuba Zemka, biskupa skryté církve Václava Razika anebo ústavního soudce Vladimíra Čermáka) a k otázce skryté církve publikoval příspěvek v knize Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století, již editoval Vojtěch Novotný a v roce 2007 ji vydalo nakladatelství Karolinum.

^[4]  Krátký, Stanislav: K plnosti. Rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve, Cesta, Brno 2004.

^[5]  Tyto dopisy mám ve svém soukromém archivu. Podařilo se mi přitom shromáždit (díky rodině Poukarově) velkou většinu pozdravů v poslední dekádě Krátkého života.

^[6]  K myšlenkám tohoto odstavce viz Sister Mary David: The Joy of God, Bloomsbury, London 2019, s. 1nn.

^[7]  Viz vzpomínku mikulovského farníka Slavomíra Měšťánka in Filip, Aleš – Baroš, Jiří (eds.): Jezdili s ním andělé, op. cit., s. 109.

^[8]  Viz Giussani, Luigi: Náboženský smysl, Paulínky, Praha 2020, s. 187.

^[9]  K myšlenkám tohoto odstavce viz tamtéž, s. 185–202.

^[10]          Srov. McCabe, Herbert: God Still Matters, Continuum, London 2002, s. 7.

^[11]          De Lubac, Henri: Katolicismus, KNA, Kostelní Vydří 1995, s. 21.

^[12]          Schindler, D. C.: Love and the Postmodern Predicament: Rediscovering the Real in Beauty, Goodness, and Truth, Cascade Books, Eugene, 2018.

^[13]          Scheeben, Matthias: The Mysteries of Christianity, The Crossroad Publishing Company, New York 2006, s. 6.

Soubor vzpomínek na výjimečnou osobnost moravské církve (nar. 11. listopadu 1922) „Via in via“: Cesta Stanislava Krátkého, do nějž přispěli Pavel Vácha, Jana Fialová, Ludmila Krejčová, Marek Dunda, Marek Husák, Eva Blažková, Karel Rechlík a Jan Mazanec je dostupný pouze v elektronické podobě na webové stránce časopisu Kontexty.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2022)