Sklizeň
Z poezie Víta Slívy

„Co jiného je poezie než nekončící pokusy prorazit hlavou strop,“ uzavřel před lety svůj příspěvek v rubrice Kontextů „Básníci čtou básníky“ Vít Slíva. A některé básnické výbory jako by o tom podávaly tíživá svědectví – například právě Slívova nejnovější sbírka Cherubín troubí na kost fanfáru (Druhé město, 2020). Je to sbírka nepochybně bilanční, zahrnující verše z let 1977 až 2019. Jeden z nejvýraznějších básníků své generace, kolem nějž se v průběhu 80. let zformovalo neformální sdružení mladých básníků zvané „královopolský okruh“, oslavil v lednu letošního roku sedmdesáté narozeniny.

---

Dědovy švestky a služtičky

 Devátá hodina ranní
byla v zahradě modrá
jako vždy v létech úrodných na švestky.

Malé, nezralé plůdky,
podobné dívčímu pohlaví pálenky:
taková byla dědova představa
sladkosti v záměrech přírody.

Vázal ke kůlům plaňky
a rozsochy jejich korun
byly jak rozkroky hospodských služtiček.

Snad se ho dotkla zběsilost
v tlukotu slavičích hodin;
a snad se ho dotkla i tesknota šelestů
v mísení hmyzích staletí…

[…]

Květen 1977

Nevinná

 Apokryf

Panensky po plodu sahá,
nahém a zralém,
jako je sama
zralá a nahá.

Na Jeruzalém
lije se úlisný svit hadích očí.

Žebro si vyrval a ožírá Adam,
ďábel se zchlastává svěcenou močí.

Do klína, betlémské kolébky, padám.

Včelínek

Slunko spí pod leukoplastí.
Vločky až po jih.
Vzrušení v rojích,
žihadla, pálivé slasti.

Žihadla, krvavé fáče,
vzrušení, všechno se páří.
Vločky už vežrané v tváři.

— Slunko tak vesele pláče!

Noční šichta

Petru Hruškovi

Hloub a hloub sfárávám do šachty noci,
jako bych z bdění do snění procit,

perem, svou sbíječkou, rubu teď v tmě,
kahanec plápolá obrazivě,

nade mnou duní nákladní vlaky,
štola se zachvívá — a já taky,

důlní plyn posílá znamení, varovná…
dál a dál ode mne nebe je, koksovna…

Možná už kutám před branou pekla,
možná se přede mnou Morana svlékla,

možná že vykutám hlubokou pravdu
a bez dechu na ni, zčernalý, padnu!

— Tma jako hromada stříbřených truhel.
Vysvítá slunko, řežavý uhel.

V tmě

Svíčka plamenem vykrajuje
ze světa světlo,
ostatek tma.

Vidím svou duši,
hořící kyslík,
slyším zívání kosmu…

Kdyby to šlo

Bože můj, prosím tě, kdyby to šlo:
popouštěj čas pomaleji.

Rychlostí na druhou narůstá zlo.

V tepnách rány kladiv znějí,
kovadlina jsou mé kosti,

čerti se tahají o dmychadlo.

Všechno zchladne ve věčnosti.

Popouštěj pomalu,
kdyby to šlo.

Má Getsemanská zahrada

Když mi mělo být třicet tři,
představoval jsem si,
že se budu v dubnu
tu na Kopci v noci
na kolenou k nebi pnout
a prosit o čistší život.

Teď je mi dvakrát tolik,
neklečím, alkoholik,
čistá je jen moje kořalka,
a duše, když občas pozalká,
prosí o lehkou smrt.

Svatební konvoje

Celý den troubí svatební konvoje,
až se kopce zelenají,
do krvava v tomto pozdním
jelenitém létě.

Tatínka s maminkou
vezl kdysi od kostela
po náledí prudce dolů
tatraplán černý jak pohřební vůz…

Klouzavé fanfáry nesplnitelných slibů!

Rodná

„Tuhle jsem četl, že jistý člověk zešílel,
zahleděv se do oblak.“
(Jakub Deml: Tanec smrti)

V hospodě,
v níž jsem se narodil,
za pultem stával děda,
nad plotnou babička popelavěla,
žlutými doušky
plynulo dětství.

Oknem jsem hledíval do oblak.

Z té hospody je teď
bar Fortuna.

Ale jaképak štěstí,
když za pultem stojí mrzuté nohy,
kuchyně prázdná
a přes okna rolety?

Cibulenka sladká

Z puberty

Užasle hledím
na mladou učnici:

kmitavě krájí cibuli,
oblou, jako je sama,
na plátky menší a menší,
jako se úží můj dech —

a ještě se na mě záhadně usmívá!

Noční směna

Cvrčci třesou Kopcem.

Z hvězdného přediva
soukají nit.

Kuropění

— Vstávejte, mrtví už zaživa!
Ještě dodnívá!

Nebo si lehněte, živoucí mrtvoly,
do světla, které už nebolí.

Sklizeň

Sady světlem přetížené,
k zralosti je léto žene,
hrušky zvoní
víc než vloni,
hlaholí.

Starý sadař o holi,
srdcem chromý,
potácí se mezi stromy,
k nohám se mu kutálejí
jabka, o rok sladčeji.

V dálce duní
sudy dní.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)