Sláva azuru!
Kunderovy fantomy

Kunderova první báseň, kterou jsem přeložil, byl Počátek románu. Báseň není úplně správný výraz. Kunderovy básně byly do té doby přehledné – možná 5 až 20 veršů. Tato měla 462 veršů, dlouhá báseň (jak se říká německy – ein Langgedicht) a její název mluví za vše – román, tedy Počátek románu. V Praze jsem objevil malý svazek Sny téžz brněnského nakladatelství Atlantis a už při prvním čtení jsem se zasekl u Počátku románu. Znal jsem rakouskou literaturu a byl jsem zvědavý na její stopy na Moravě.

S Ludvíkem Kunderou jsem se setkal v 60. letech v Domě československé kultury v Berlíně, v baráku u nádraží Friedrichstrasse. Byli tam i Skácel a Hrubín. Když jsme se poté v 90. letech setkali v Praze, navrhl jsem mu, že bych přeložil malý výběr z jeho básní. Blížily se jeho 80. narozeniny, to by byla příležitost. Rozhodl jsem se pro Počátek románu a pustil se do práce. Znal jsem literaturu, postavy, ale neznal jsem terén, ve kterém se Ludvíkovy postavy pohybovaly.

Jmenuji se Ferdinand von Saar a jsem spisovatel
Hrabě mě vytáhl z Vídně kde bych se býval byl upil
a už pátý rok mne hostí na svém zámku Rájci
Říkejte mi však Ferdinande…

… žebřiňáku
překřížil lehký kočár, takořka bryčka
Vystoupila z ní Marie von Ebner-Eschenbach
rovnou z Lysic…

(Říkejte mi hraběnko Dubská, pravila
procházejíc se ochozem lysického zámku)…

A byli tam ještě hrabě Öderland, Ossip Schubin, Felix Gewaltig.

a náhle vprostřed Jedovnického rybníka se střetávají
Fila Rudolf z Příbrami u Rosic čp. 177
a Deml Jakub, kněz a spisovatel, Tasov, na Bosně.
Dumají, koho do třetice.
Bratranka! Bratranka! jim z břehu napovídá
pán z Kunštátu (Coudenhove-Honrichs
či Coudenhove-Kalergi? to už nevím, je tomu dávno).
Jak přišel k této společnosti, ví jen strýc Náhoda.

Zde si dovolím udělat, jak by filmař řekl, střih: Důvodem je farář Jakub Deml z Tasova. Kundera a Franz Fühmann, Fühmann stejně jako já původem z Čech a také Ludvíkův přítel, totiž vděčí Demlovi za pozdrav, který používali ve své korespondenci.

Ludvík vyprávěl:

Už při jeho prvním kunštátském pobytu jsem Franzi Fühmannovi objevil básníka Jakuba Demla, zvláště Moje přátele, fantaskní apostrofy květin. Fascinovala ho lakonická věta: „Sláva azuru!“ Tehdy jsme ještě žijícímu Demlovi dokonce poslali do Tasova pohlednici s tímto zaklínadlem, z něhož se později stala závěrečná formule mnohých dopisů.

„Sláva azuru“ se stala legendární, také my jsme někdy končili dopisy tímto pozdravem.

Po třetí už Franz Fühmann Kunštát nenavštívil a nenašel si čas vydat se po stopách Dubských, Ferdinanda von Saara nebo Williho Benewitze, kterého, jak věřím, si vymyslel Ludvík.

Já se vydal na cestu, stoupal úvozem za městečkem a věděl, co se tam stalo:

Hrdina básně stoupá úvozem kterým
nekráčel dosud nikdy
Pár opelichaných vraníků před ním
táhne žebřiňák vysoko naložený senem…

Hraběnka, Öderland, Benewitz, Bratranek – všichni doprovázeli fůru

…vzadu pomáhal tlačit tu fůru
Ludvík Kundera.

Jednou v zimě jsme stoupali úvozem k chatě, odkud jsme přinesli dřevo na otop ve stodole, kde jsme pracovali na překladech antologie poetismu Adieu Musen – s čajem a červeným vínem z Milotic.

Časem jsem ta místa z Počátku románu poznal: opíral jsem se o balustrádu lysického zámku ve tvaru písmena U, dokonce mě napadlo oslavit tam Ludvíkovy 90. narozeniny a číst z Počátku románu, obešel jsem rybník v Jedovnicích, plazil se jako Ferdinand von Saar křovím v rájeckém zámeckém parku, navštívil Rudolfa Filu v Bratislavě, přelezl plot ve Zdislavicích, abych se podíval zblízka na zámek Dubských, procházel se po komnatách Coudenhovů v Kunštátě, navštívil Demlův dům a zahradu v Tasově, kde žije jeho prasynovec.

Nejvíce jsem ale cítil spojení s touto dlouhou básní, když jsem se toulal v kopcích kolem ­Kunštátu.

Překlad jsem tehdy dokončil včas, i když se to neobešlo bez dotazů autorovi. Mezitím jsem točil film Psychoanalýza v zemi bolševiků o historii této vědy v Rusku, vědy, která měla svého praotce na Moravě, v Příboru/Freibergu. Volal jsem několikrát z Moskvy a slyšel Jiřinu, jak volá: Ludvíku, Eduard u telefonu, z Moskvy. To se později objevilo v jedné Ludvíkově básni: volá Eduard!

Surrealná „cesta po moři“ na vesnickém rybníku v Jedovnicích končí koktáním – a na konci dlouhé básně se říká: Pokračování příště! Proč nepokračovat v Ludvíkově básni?

Ludvík mi mnohem, mnohem později prozradil, že nosíval v kapse složenou cedulku, na jedné straně stálo „dluhy“, na druhé „sny“. Dluhem byla kniha o jeho příteli malíři Bohdanu Lacinovi, snem napsat kriminální román. Otevřené ponechával, kam počítá Počátek románu, ale rozhodně chtěl shromáždit všechny jménem Franz/František, tedy Halase a Grillparzera a Kafku, ale ten už prý schůzku zrušil. Přidal jsem Fühmanna a Listopada a Janowitze.

Druhým důvodem pro střih je „strýček Náhoda“. Objevuje se v Počátku románu. Myslím, že „strýc“ je kamufláž. Ten Náhoda není Ludvíkův strýc, je to bratr, nebo dokonce druhé Já. Je tedy na čase zeptat se Ludvíka na jeho poetiku.

Tvrdil, že ji nezná, ale přesto popsal svůj přístup, který byl primárně vizuální.

Jsem vlastně pozorovatel. Druhá tvář, metafyzika, se skrývá za pozorovaným. Spoléhám na náhodu, německy Zufall, a píšu slovo s velkým N. Od začátku psaní mě vždy fascinoval tvar, slovo, stavba a struktura, sloveso, podstatné jméno.

A tím se dostáváme do Fantomázie. Celý svazek Vzpomínky na města/místa kde jsem nikdy nebyl je fantazie, je sen, je vymyšlený.

Napijte se, ať to víte:
vymyslel jsem si to
(Trinken Sie, Sie sollten wissen:
ich habe mir das ausgedacht.)

zní v básni Krajina U Gothy [Landschaft bei Gotha]. Kundera nechává hovořit básníka Cibulku o básníkovi Bennovi, ale to všechno si Kundera ­vymyslel.

Fantomázie je Kunderovo oblíbené území. Iniciačním aktem byl v roce 1947 překlad románu Alfreda Kubina Die andere Seite, Kunderův název je Země snivců. Od té doby se Kundera toulal po těchto snových a fantazijních krajinách, doprovázen svými oblíbenými postavami – fantomy.

To byla nejdřív veliká metafyzická myš, VMM. Každou noc ve 2.45 škrábe se zvenčí do škvíry u komína myš. Jeho nejstarší německý přítel, básník ­Reiner Kunze, z ní brzy udělal německou myš. Přibyli k tomu Fantom 1, 2 a 3, Tři laskavé fantomy a Sny – Sen o Paříži, Celonoční sen o útěku z Fantomázie, Sen nazvaný La belle dame sans mercy, Bdělý sen o stěhování motýlů, Opakovaný sen s neurčitelným děsem, Sen o návratu z Fantomázie – vždy s rukou na ovládací páce snu.

NAPŘÍČ FANTOMÁZIÍ

Krajinou vzývání se vstupuje. Zem pod nohama hnije, sen sněden, pije na litkup, kde není hra, je možný lup, a dvaadvacátého ráno, v druhý jarní den, pochybný hrdina lopatou dosud seškrabuje sníh, dlažební kostky chrčí nevolí, i je čas rozklenout krapet pouště, byť na jejím lemu leccos číhá: stáda hodných hrochů i zlých hochů, ropuchy ranní i večerní, pichlavý hmyz s nezadržitelným sklonem obkličovat, byť jen insektní řádkou dun a run a lun.

A německy:

QUER DURCH PHANTOMASIEN

Durch die landschaft der anrufung tritt man ein. Der boden unter den füßen stinkt, der traum ist verzehrt, trinkt auf den kauf, wo kein spiel, vielleicht beute, am zweiundzwanzigsten morgens, am zweiten frühlingstag, kratzt ein fragwürdiger held mit der schaufel schnee zusammen, die pflastersteine röcheln entrüstet, zeit, einen tropfen wildnis darüber zu breiten, selbst wenn mancherlei an ihrem saum lauert: eine herde braver affen und böser laffen, morgen- und abendkröten, ein stachelkerf, der unaufhaltsam umzingeln will, selbst wenn als insektenreihe dorn und horn und sporn.

Básník s fantomy. Je to on, kdo seškrabuje sníh v den svých narozenin, je dvaadvacátý březen, venku, na chodníku před domem, Kunštát číslo 124.

Ve filmové koláži a ze snu, který se mi zdál po návštěvě muzea Sigmunda Freuda v Petrohradě, se mi znovu vynořily Ludvíkovy fantomázie. Vybral jsem si je pro název svého krátkého filmu PhantomAsien. Velké „A“ ve slovu Asie, napsáno jedním slovem. Tak vznikl druhý smysl, dvojsmysl.

Můj sen – Roman Jakobson a mladý Kundera se setkávají v Zemanově kavárně v Brně a povídají si o volném verši – Slastně zběsilé nivy sedmi pádů.

Na 100. narozeniny Ludvíka Kundery vydal Arco Verlag, jeho německý nakladatel ve Vídni a Wuppertalu, malý svazek se dvěma jeho příběhy: Berlín a Konstantinopolis. Překlady textů jsem doplnil vzpomínkami na přítele za více než deset let.