Trvat v neustálém úžasu – paralely
Poznámky o poezii Bohuslava Reynka
Andrzej Babuchowsk
KULTURA / Poezie
Rodný dům básníka Bohuslava Reynka v Petrkově u Havlíčkova Brodu tvoří už třetím rokem pobočku Památníku národního písemnictví, konají se zde pravidelně hudební koncerty, literární čtení a přednášky či komorní divadelní akce. Polský překladatel české literatury Andrzej Babuchowski (1944) vydal v roce 2019 obsáhlý výbor Reynkových veršů Odlot jaskółek (Odlet vlaštovek). Letos v červnu přednesl v „modrém pokoji“ básníkova domu svůj esej Trvat v neustálém úžasu o Reynkově poezii a duchovní zakořeněnosti jeho díla, čteného v polském kulturním kontextu. Rozhovor s A. Babuchowským přinesly Kontexty v posledním čísle roku 2020.
S básněmi Bohuslava Reynka jsem se sice seznámil už v devadesátých letech minulého století, ale můj opravdový zájem o jeho poezii paradoxně započal až zrakovým kontaktem, když jsem spatřil několik desítek jeho grafik, které v roce 2003 přivezla do Katovic paní Věra Jirousová z Památníku národního písemnictví. Poprvé jsem je uviděl na výstavě Pietà v loďce v Arcidiecézním muzeu v Katovicích. A tehdy jsem – nijak nepřeháním – zažil osvícení: Tohoto umělce je nezbytně nutné přiblížit polskému příjemci! Protože u něj je všechno poezií! Rovněž jeho grafiky a obrazy. Nicméně uplynulo ještě několik let, než se mi mé rozhodnutí podařilo uskutečnit – s přispěním našeho velice talentovaného básníka Wojciecha Wencela, jenž byl Reynkovou tvorbou rovněž fascinován a vzbudil o ni zájem ve spřízněném nakladatelství Arcana v Krakově.
Poté, co jsem prostudoval množství textů o poezii Bohuslava Reynka, a po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl, že jako výchozí bod svých úvah zvolím báseň s názvem Balada z dětství, v níž je po mém soudu skryt svého druhu genetický kód celé tvorby tohoto skvělého umělce a zároveň klíč k jeho vidění a líčení, popisu světa.
Teplý dubnový večer,
k večeři měli jsme bramborovou polévku s opencem.
Slunce se rozplývalo jako vonná krůpěj másla,
slunce, do něhož uměl jsem se dívati,
jediný z druhů, protože jsem nejméně viděl.Tehdy jsem byl šťasten, jako dítě, jehož otec a matka jsou dobří a spokojeni,
bylo mi šest let a stanul jsem vedle Smrti, dívenky zlatooké,
vlasy jsem jí oběma rukama shladil na temeno,
políbil jsem ji na čelo, ona se odvrátila,
a za ruku mne pojal kuplíř Život.(Balada z dětství)
V citované básni se jako nejzáhadnější jeví část týkající se autorova zrakového vnímání. Co znamenají ony dva vnitřně rozporné verše „slunce, do něhož uměl jsem se dívati, / jediný z druhů, protože jsem nejméně viděl“? Jde pouze o fyzickou vlastnost, jakou je krátkozrakost (víme, že Bohuslav Reynek měl slabý zrak, což je výrazně znát na fotografiích, na kterých je v brýlích s tlustými skly, hluboce skloněný při práci na grafikách nebo při malování)? Možná tu jde o něco víc? O nějaký druh oslnění, zaskočení neznámou skutečností, která se dítěti jeví v podobě „slunce rozplývajícího se jako vonná krůpěj másla“? Z vlastní zkušenosti však rovněž víme, že příliš dlouhé hledění do slunce oslepuje a znemožňuje nám vidět život kolem nás. Potvrzuje nám to báseň Panychida:
Na nebi slunce vzplálo, citron žhavý,
Bůh stiskl je, zrak oslepil je šťavou.
Pod stromů prchnuv navoněné hlavy,
v tvář závoj stínu tisknu sobě tmavou
A o dvě sloky dále:
Však nevěřím. A dětská křídla lámu,
by nová vzrostla, donesla mne výše;
chci přeletěti pusté kopce klamů
a spočinouti na bezpečné líše…(Panychida)
Proč jsem na úvod vybral právě tyto úryvky? Protože se v nich odhaluje jedna stálá vlastnost, řekl bych přímo dominanta, kterou Reynek (naštěstí!) neztratil do konce života nezávisle na probíhajících změnách v jeho tvorbě. Tou vlastností je neustálé patření na svět očima dítěte, které samozřejmě nemá nic společného s naivitou nebo infantilností. Všimněme si, že v Baladě z dětství se vedle slunce jako synonyma štěstí objevuje rovněž zlatooké děvčátko Smrt a Život označený ironicky a nepříliš lichotivě jako kuplíř. Víme, že v každém z nás se přes naši dospělost a těžké životní zkušenosti nejednou ozývá dítě, a tehdy se my, bezbranní, musíme konfrontovat se světem. Ona konfrontace dítěte s „kuplířem Životem“ bývá u Reynka často tvrdá a bolestná připomínka dětství se pojí s obrazem ztraceného ráje. Neboť patření na svět má rovněž existenciální a psychologický rozměr. Hovoříme-li ovšem o tvorbě autora z Petrkova, nelze opomenout ještě jeden důležitý aspekt – teologický. Bez tohoto rozměru bude chápání Reynkova díla vždy v nějaké míře omezené. Proto se budu odvolávat nejen na literární vědce, spisovatele a básníky, ale rovněž na teology. Chtěl bych tím připomenout, že ve světě literatury a umění existuje určité společenství lidí, které přes geografické i časové vzdálenosti spojuje blízká spřízněnost vidění a výkladu skutečnosti.
Ocituji tu teď krátký úryvek z promluvy Czesława Miłosze, kterou přednesl v roce 1980 při převzetí Nobelovy ceny:
Vidět znamená nejen mít před očima, ale také uchovat v paměti, „vidět a vylíčit“ znamená znovu vytvořit v obraznosti. Distance, jakou vytváří tajemství času, nemusí měnit události, krajinu, lidské tváře ve spleti stále bledších a bledších stínů. Naopak, může je ukazovat v plném světle tak, že každý fakt, každý údaj přijímá výraz a trvá na věčné připomenutí lidské upadlosti, ale také lidské velikosti.
Myslím, že Reynkova poezie má v sobě téměř všechny Miłoszem vyjmenované vlastnosti, díky kterým „přijímá výraz“ a trvá „na věčné připomenutí“.
Významný polský oční lékař Edward Wylęgała tvrdí, že my lidé „jsme vizuální bytosti a naši bránu do světa představuje zrak. Až osmdesát procent podnětů z našeho prostředí k nám přichází prostřednictvím našich očí, patnáct procent přes sluch a teprve zbytek skrze dotyk, čich a chuť.“ Nicméně tentýž polský specialista říká, že „důležitější než reálný zrak je náhled naší duše. Lidé často skvěle vidí, ale nedokážou rozeznat dobro a zlo, protože je nemocné jejich svědomí.“
Polská řeholnice Dominika Sokolowska se v rozhovoru svěřuje se svým duchovním hledáním a také ona používá metaforického obrazu oslepujícího slunce:
Vnitřní život se skládá z etap – po fascinaci přichází očištění, kdy se nám zdá, že Bůh neexistuje. Takový stav jsem prožívala často, naštěstí ne tak intenzivně jako Matka Tereza z Kalkaty, která dlouho neměla pocit Boží přítomnosti. Přesto setrvávala s Ním, neboť chtěla zůstat věrna své volbě. Vždyť když hledíme na slunce, nevidíme nic, protože nás oslňuje. Přemíra světla, které ji obklopovalo, způsobovala, že měla dojem, že dále trvá noc.
Jaký je tedy recept na vystoupení z této noci, na vysvobození z temnoty? Známý teolog, básník a esejista p. Janusz Pasierb radí:
Poezie věrná Bohu musí být stejně jako On zamilovaná do stvořeného světa, viditelného a hmatatelného, především do člověka, jenž tvoří psychofyzickou jednotu. Proto se básník, nezávisle na tom, je-li kněz nebo laik, nemůže vyhýbat tělesnosti.
Myslím si, a není to pouze můj názor, podobného mínění jsou i čeští literární vědci, že se právě tímto způsobem vyvíjela i poezie Bohuslava Reynka. Martin C. Putna ve skice nazvané Proměny neměnného píše, že ve zralé Reynkově tvorbě „ustoupily náboženské motivy, ‚velké dějiny spásy‘ do pozadí, v prospěch pozorování drobných věcí básníkova mikrosvěta“. Můžeme tak, parafrázujíce v úvodu citovanou Baladu z dětství, říci, že Reynek v průběhu času stále vzácněji obrací svůj zrak ke slunci a stále častěji se obrací ke „kuplíři“, Životu. Dokonce bych řekl, že se do něj zamilovává. Putna při své analýze sbírky Rty a zuby upozorňuje na to, že Reynek „reaktivuje svůj dřívější způsob kontemplace biblických motivů a scén, ale spojuje ho s pohledem, v němž se zjevuje velikost malých věcí“. Vyplývalo to ze zjištění, že „náboženskou dimenzi světa lze prožívat a vyjadřovat nejen prostřednictvím sakrálních obratů, ale stejně výrazně prostřednictvím pozorného vnímání profánního, drobných každodenních věcí a jevů. Jsou to totiž vpravdě nenápadní, ale právě za tímto účelem nám lidem darovaní svědkové a účastníci neviditelných mystérií. […] Setkáváme se zde poprvé s uspořádaností venkovského mikrosvěta, jehož každá součást – zvíře, strom, roční doba nebo část dne – vypovídá o přítomnosti Božího řádu a zároveň o křehkosti časného světa,“ uzavírá český kritik.
V mnoha Reynkových dílech jsou hlavními hrdiny právě ona křehká Boží stvoření jako vlaštovka, sýkorka, straka, holoubě, ropucha, pavouk, moucha, myš, kočky, a dokonce můra. Jde tu právě o onu pasierbovskou „zamilovanost do stvořeného světa, viditelného a hmatatelného“. Při překládání Reynkových veršů se mi neodbytně vybavoval v mysli otec Jan Twardowski, označovaný svého času jako „básník od berušek“, u nějž Bůh často promlouvá skrze své stvoření:
Bůh se skryl proto, aby byl vidět svět.
Kdyby se odhalil, pouze on sám
by mohl před sebou spatřit mravence
krásnou rozčilenou vosu točící se dokola […]
utrpení a rozkoš obě zřídla vědění
kameny ukazující putujícím směr
láska již není vidět
nezaclání sebou.
V Reynkově Pohřební písni zemi čteme:
Shromážděny viz nás – všichni němi.
Vran jest nejvíce.
Ale mnozí krásni, zemi,
pohleď: straky, veverky, lasice…
V osikovém křoví sýkory a pod nimi ježek v listí;
mnozí neohrabani, však také v srdcích čisti.
Nedávno se na stránkách katovického týdeníku Gość Niedzielny (Nedělní host) objevil zajímavý článek p. Adama Pawlaszczyka Oko víry neboli návyk patření na Boha věnovaný právě patření. Autor v něm píše:
Oči mají v naší spiritualitě ohromný význam. Lze se snadno dopustit hříchu prostřednictvím oka, i když si to dnes málokdo uvědomuje. […] Přitom oči jsou nejen zrcadlem duše, jejím „oknem“ do světa, ale také „dveřmi“ a „branou“, jimiž toho vpouštíme nejvíc do svého srdce.
Když čtu Reynkovy básně a dívám se na jeho grafiky, nabývám dojmu, že právě on, tento netuctový umělec z malého Petrkova, dokáže „oknem, dveřmi a branou“ vpustit do svého srdce nejen krásu tohoto světa, ale i celou složitou pravdu o něm, nevylučuje ošklivost, bolest, utrpení. Souvisí to s duchovním zráním, přemáháním strachu před světem, který se básníkovi v určitém období, kdy byl uhranut expresionismem, jevil jako nepřátelský a cizí? Je pro mne těžké na tuto otázku odpovědět.
V knize rozhovorů s Danielem a Jiřím Reynkovými Kdo chodí tmami oba básníkovi synové uvádějí vyslechnuté příklady z otcova dětství svědčící o jeho velké vnímavosti vůči přírodě, násilí na ní páchaném, utrpení jí způsobovaném. S odvoláním na francouzskou pohádku o železném a hliněném hrnci, které šly vedle sebe tak dlouho, dokud se jeden z nich (je jasné, který) nerozbil, říkají, že „tatínek byl typický hliněný hrnek“.
Básníkova vnímavost ke světu, který jej obklopuje, k věcem malým a bezbranným, k jejich tajemnému vyzařování, téměř vždy vede k osvobozování se od teroru abstrakce a k zamilovanosti do konkrétního. „Ve své konkrétnosti,“ říká Adam Zagajewski, „je poezie aristotelovská, ne platonská. Vypovídá o stolu, ne o ideji stolu. […] Čteme-li Herbertovu báseň, vidíme stolek, na kterém píše, kamínek, na který naráží. Tehdy námi pronikne zmrazující záchvěv konkrétnosti, že je něco zachyceno tak, jak skutečně existuje.“
Toto je velice výstižná myšlenka, již potvrzuje i úryvek z mého rozhovoru se Zbigniewem Herbertem, který jsem, dávno tomu, v roce 1971 vedl v Polském rozhlase:
Studoval jsem filosofii, a mého učitele profesora Elzenberga rmoutilo, že mne to šíleně táhlo ke konkrétnu, k umění, protože umění musí být konkrétní. […] Proto také velice miluji architekturu a malířství, protože to jsou věci. Jde o zmnožování uspořádaných věcí, které promlouvají rovněž svými zprostředkovanými filosofickými obsahy.
Mám-li uvést nějaké analogie či příbuznosti Reynkovy optiky se světovou literaturou, připomenu zde slavnou ódu anglického romantika Williama Wordswortha Záblesky nesmrtelnosti ze vzpomínek na rané dětství. Zajímavý je především začátek deváté strofy:
Ó, jaká radost, že vše řeřavění
se v pouhý popel nepromění
a že tak mnohé z prchajících dní
má duše v paměti a uchrání.
Co podle Wordswortha lidská duše má „v paměti a uchrání“ ze všeho nejvíc? Náznak odpovědi na tuto otázku nacházíme už v první sloce básně:
V těch dobách louku, háj a prameny,
vždy každý zemský vhled mého zraku
přioděla síla mého patření
světlem přicházejícím znad oblaků.
Analogický stesk po Arkádii se v tvorbě Bohuslava Reynka objevuje velice často, například v básni Útočiště v nevinných:
Dětství, ó dětství, koutku ráje,
z něhož mne vyhnali!
Na tě vzpomínám si, nalézaje
hrdélek ptačích krvavé korály […]
Zmíněná Wordsworthova óda je na jedné straně chvalozpěvem na počest nezkaženého dětského vidění světa:
Vy požehnaná stvoření! Tak slyším
vaše volání a vidím slavnost vaši
a nad ní tvář Slunce rozesmátou –
ale na druhé straně jde zároveň o skvělý traktát o zápasu lidské přirozenosti s utrpením, smutkem a pomíjivostí. Anglický básník však připomíná:
Namísto zármutku se posilujme nadějí:
Že barvy, byť bledé, jednou přec zjasnějí,
spolucítění jednou v nás vytane
a navždy přec v duších zůstane,
dokonce bohatší dnes o pochopení
toho, čím je lidské utrpení,
ó, filosofie, kterou vnukají nám léta,
víru skrze smrt patřící v tvář jiného světa.
I báseň českého básníka končí výzvou odkazující k eschatologii:
Kde moje dětství? Rád bych zas domů!
Do tiché své vsi,
za přáteli svými, psy a slepicemi,
dávno mrtvými už. Vím, pln hříchů
půjdu. Ale oni budou prositi a neoněmí,
jako lidé v Soudu tvého hrozném tichu.
Jiné zajímavé paralely odhalil na internetu jistý anonymní autor podepisující se jako Teresius po četbě Odletu vlaštovek:
Reynek má blíže k Emily Dickinsonové než ke Georgi Mackay Brownovi. Detail, příroda, kapka rosy, příroda, pták, a ne historický kontext jsou pro českého básníka i americkou básnířku důležitější. Jako kdyby celý svět nacházeli kolem sebe. Biblický a náboženský kontext je však u Reynka výraznější než u Dickinsonové. A podobně jako u Browna se u něj vrací motiv Utrpení našeho Pána a Jeho narození. Kromě toho u Reynka se rýsují dvě tendence – k minimalismu výrazových prostředků, ke krátké formě, ale na druhé straně tíhnutí k rozsažným básním, k formám vhodnějším pro prózu nebo hymnus.
Geniální příklad zkratkovité „srážky“ obou motivů – Narození a Umučení –, o nichž se zmiňuje Teresius, nacházíme v básni Kříž:
Hle, kostra jeslí,
už není slámy,
ven jesle vynesli,
kříž sám je s námi.Zbyla jen holá
se hřeby břevna,
bez osla, vola,
kříž, bída zjevná.
Už během práce na polském výboru básní Bohuslava Reynka jsem si uvědomoval, jak důležitou roli hraje v jeho poezii vizuální, zraková vrstva, která není něčím vnějším, co se odehrává pouze na povrchu díla. Reynkovy oči se dívají a vidí mnohem hlouběji, a v tom mu pomáhá – což se může jevit jako paradox, ale není tomu tak – jeho dětské patření na svět. V tomto místě se přímo vnucuje známý citát: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Matouš 18,3)
Vzdálených reminiscencí týkajících se dětství je v tvorbě Bohuslava Reynka mnoho. Autor někdy „přenáší“ své dětské asociace do dospělého věku téměř automaticky. Výmluvným příkladem je báseň Kaštan:
Kaktus kulatý mám v dlani,
bodlinatý, snadno raní.
Ale otvírám jej přece,
a hle: ze své hořké klece
a v ní z hnízda bělostného
(lásko, nejvroucnější něho!)
dívají se vstříc dva ptáci,
pestří, buclatí a sladcí…ne: to telátka dvě bílá,
jež se sotva narodila,
z měkké povstávají slámy,
zraky hlubokými mámí,
mají těžké hlavy hnědé,
pára pokrývky jim přede…[…]
Je vzpomínka to
na blaho, jež bylo vzato
větry, které v dáli dují.
Med a strdí minulosti
útrpné, jež dnešek hostí.
Podobně tomu je v básni In memoriam – Září:
Věž chrámu prohlédne nad chladnou dědinou,
až plody rozpuklé z kaštanu spadají,
jež děti dlaněmi a prsty ovinou
a ke rtům telátko si přimknou potají.
Vracející se motiv „telátka“ jako plodu kaštanu určitě není dílem obraznosti dospělého člověka. Tímto způsobem vidí pouze dítě a samotný obraz byl nějakým způsobem „transportován“ do přítomnosti vehikulem autorovy paměti a obraznosti.
Tuto vlastnost každého vnímavého člověka, která trvá navzdory uplynuvším létům, znamenitě charakterizoval významný český prozaik Jan Čep, jehož četbě se soustavně věnuji a jehož dílo jsem začal překládat:
Ta velká slavnostní krása věcí, to jejich podivné záření, kterým je vyzlacen náš dětský svět, tvoří z našeho dětství místo přechodu z rajského pravěku do dnešního času. Jako bychom tenkrát nebyli ještě docela vkročili na tento svět, jako bychom udržovali ještě podloudné styky se svou prvotní vlastí. Ne nadarmo se říká o malých dětech, když se usmívají ze spaní, že si hrají s andělíčky.
Polský bohemista Piotr Gierowski – inspirován Martinem Putnou – ve svém eseji Zkušenost sacrum a její básnické podoby v tvorbě Bohuslava Reynka uvádí řadu příkladů potvrzujících a rozvíjejících tezi českého badatele. S odvoláním na práce historiků umění a literatury odhaluje nejenom výraznou příbuznost mezi grafickou a básnickou tvorbou básníka z Petrkova, ale upozorňuje rovněž na fascinující a historicky vzdálenou genealogii jeho díla.
Úzké, téměř synonymní spojení barvy a světla jako jev naskrze malířský je vidět v první řadě v Reynkově grafické tvorbě. V básnických útvarech (a tedy v mezích zásadně odlišné umělecké látky) bývá tato spojitost někdy označována prostě a jednoduše, jak tomu je například v básni Modrá sýkorka:
Sýkorka mi k oknu slétla,
hvězda lehounkého světla,
ve zsinalé zimy líci
záře fosforeskující.
V podstatě však zásadním způsobem zdůraznění světlosti barvy je u Reynka spojování barevných motivů s motivy nebo popisy asociujícími světlo, oslnění, prosvítání či mihot, třpyt.
Autor skici také připomíná, že ztlumení světla, onen nepřetržitý kontrast mezi světelností a soumračností, je přítomné rovněž ve středověkém umění.
[…] Rovnoměrné denní světlo nemohlo do středověkého kostela proniknout, podléhalo transformaci, jež vedla k oslabování reálnosti interiéru svatyně a k jeho izolaci od skutečného světa. V Reynkově případě se dojem oddělenosti od obklopující jej skutečnosti objevuje rovněž – a je obzvlášť důležitý v životopisném kontextu […] a podtrhuje charakter jeho básnického světa jako svého druhu azylu.
Vidíme, že úžas, vytržení nad světem, nad jeho oslňující mnohostí a složitostí, skrze niž často s obtížemi proniká nadpřirozená krása, může být zdrojem hluboké víry. Ale zde existuje rovněž obrácené pružení, jinými slovy onen úžas v nás může vyvolávat víra, může nás inspirovat a učit milovat svět. Polský teolog a básník otec Jerzy Szymik ve své knize Úžas a jiné následky víry uvažuje mimo jiné takto:
Úžas jako následek víry… vůbec tu nejde o výlučně sentimentální, emocionální stránku mého spojení s Bohem. Ani to není otázka spjatá výlučně se sluneční stránkou života, naivně slepou vůči temné stránce nebo ji záměrně vytěsňující. Je spíše spojena se silou, s tím, co je tvrdé, se zbraní v boji na život a na smrt – v boji o spojení s Tím, jenž je Pánem života a smrti.
První část Římského triptychu Jana Pavla II. nese příznačný název – Úžas. Mimo jiné v ní čteme:
Potok nežasne, když padá dolů
a lesy mlčky sestupují v rytmu potoka –
žasne však člověk!
Práh, který v něm svět překračuje,
je prahem úžasu.
Myslím, že Reynek překračuje onen „práh úžasu“ téměř v každé ze svých básní:
Mou duši blaží tiché divy (Svítání zjara)
požehnanou němotu svých úst / jatých na bolesti řetěze / v perlu úchvatu zří růst (Glosa zimní)
V okno hledím: údiv němý / knihu samot otvírá (Deštivé jitro)
Diví se dítě, anděl i ptáče u cesty bílé a skvrnité (Voli)
V příkladech by se dalo pokračovat… Básníkův údiv, úžas bývá často znásobován, čemuž napomáhá i struktura básní, v nichž vstupní motivy podléhají náhlé metamorfóze:
Květem holý stromek láká,
ne, to haluz zasněžená,
ne, to usedla tam straka,
lesklá, modrá a zelená,
bílá jako moře pěna,
černá jako trpké saze(Straka v zahradě)
Reynek básník (a zároveň malíř a grafik) se během plynoucího času ve své tvorbě stále hlouběji sklání nad světem, žasne a oslavuje to, co je v tomto světě malé, jednotlivé, nenápadné. Souvisí to se silou, s onou „zbraní v boji na život a na smrt“, o které píše Jerzy Szymik? Všimněme si blíže ještě jedné básně:
Záclony tajemné
na okna mráz nám věsí,
do nitek rozemne
pravůně a pralesy
a zima tká je
v snů pouště a háje,
liány, jmelí,
laně, gazely,
proroků brady,
věže a vinohrady,
hrozny na lůně luny,
světel struny…
Je to jedna z nejzajímavějších a nejemblematičtějších básní Bohuslava Reynka – Mráz v okně.
Básník v ní pouští uzdu svému obrazotvornému talentu, jehož síla je zakořeněna právě ve vzpomínkách z dětství. Na okenním skle se odehrává svého druhu náboženské mysterium. Ono veškeré bohatství asociací, celý ten dlouhý „průvod“ metafor spojený s Narozením Páně nebo s ním spojená lidová tradice patrně připomene někomu z nás vlastní zkušenosti z dětství. Možná jsme se i my pokoušeli v oněch „freskách – arabeskách“ hledat únikovou cestu pro své vlastní stesky a vlastní obraznost, když jsme se zahleděli na ledem pokrytou okenní tabulku?
A dále? Dále jsou už pahorky Betléma, koleda, stáj, vůl a osel, putující s dary, Mudrci, velbloudi a sloni a… překvapující závěr:
Skleněné kouzelnice,
tabulky v okně stříbřité,
co skrýváte, co vidíte?
Přelude zakletý do stěny,
oázo s vratkými kořeny
vykvetlá na útěchu
jen z vláhy našich vzdechů,
když ve snu dýcháme
(sen vždycky nezklame)
neb, bdíce u kamen,
hledíme na plamen,
hledíme nad plameny
strom smrti rozvětvený.
/ Pro Kontexty připravil Josef Mlejnek. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2023)